Mlčení vzdělanců

Zamyšlení bývalého předsedy vlády a Senátu a signatáře Charty 77 Petra Pitharta nad výstavou Filozofovo bytí – a čas. Jan Patočka na pracovištích Akademie věd o významném českém filozofovi 20. století a jednom z prvních mluvčích Charty.

Jan Patočka na semináři o fenomenologii tělesnosti na psychiatrické klinice... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Jan Patočka na semináři o fenomenologii tělesnosti na psychiatrické klinice... | foto: Jan Endrýs
Jan Patočka na semináři o fenomenologii tělesnosti na psychiatrické klinice...

Vystavují-li se na výstavě Filosofovo bytí – a čas, pořádané Archivem Jana Patočky při Filosofickém ústavu Akademie věd, především Patočkovy „papíry“, totiž knihy, časopisy, ve kterých publikoval, jeho vzácné rukopisy…, chybí nám k filosofovi to „soupodstatné“. Totiž Patočkův hlas.

Nemíním tím hlas dokumentárně zachovaný – ten ostatně výstava také nabízí, v zázračně zachovaných zvukových záznamech Patočkových přednášek, jak je po léta zaznamenávali jeho posluchači v čele s Ivanem Chvatíkem a jak je speciálně pro dnešní dobu Dana Léwová digitalizovala a utřídila do on-line sdíleného audioarchivu.

Nemíním tu ani Patočkův hlas jako témbr, dikci filosofa hledající slovo uprostřed přednášky, třeba jak jsem jej sám slyšel – neoficiálně, v bývalé mlýnici na potoce Čertovka, když nám tu filosof přednesl spatra své Kacířské eseje, dřív, než v samizdatu vyšly.

(I když právě toto u Patočky, při jeho způsobu přednášek a jejich promýšlení na místě představovalo cosi mimořádně důležitého. Protože nás svým pomalým, rozmyslným hlasem vtahoval do svého myšlení. Do dílny, kde se hledají a nacházejí nejen slova a věty, ale i nové myšlenky.)

Patočkovy hlasy-ohlasy

Nemám tu ale na mysli ani tento hlas, hlas přednášejícího, ale Patočkův hlas oslovující širší veřejnost v kritických situacích. V těžkých chvílích české společnosti. Na dějinných křižovatkách, které právě on včas rozeznával. Před válkou, v osmašedesátém, v sedmasedmdesátém, když se hrstka lidí sdružená v Chartě 77 vzepřela mocenským poměrům.

Bez Patočkových hlasů-ohlasů na situaci, bez postojů, které veřejně zaujímal, když se situace čas od času otevřela k jednání, není Jan Patočka celý. Vystavit to zajisté nelze, protože tu nejde o dokument „na papíře“.

Bez těchto Patočkových hlasů-ohlasů na situaci, bez postojů, které veřejně zaujímal, když se situace čas od času otevřela k jednání, není Jan Patočka celý. Vystavit to zajisté nelze, protože tu nejde o dokument „na papíře“. Kdysi v šedesátých letech se mluvívalo, nejen v západní Evropě, o angažovanosti vzdělance a patřil takový postoj k vzdělancovým ctnostem. Dnes je něco takového jakoby demodé. Nebo snad přímo trapné. Cosi, co asi patřilo ke zmatené době sartrovského bloudění.

Nemluvě již o aktivismu, o aktivistech: to jsou dnes už jen takoví otravní, posedlí přepjatci… Ačkoli pamatuju časy, kdy se právě tihle lidé zajímali o věci veřejné a starali se o ně víc než jiní. A byli za to vážení. Dnes je to málem něco jako nadávka. A zaznívá dnes často i z úst, ze kterých bychom to nečekali.

Ani angažovaní, ani aktivisté

V tomto smyslu ono relativně nové slovní spojení „veřejný intelektuál“ vnímám s rozpaky. Myslel jsem, že intelektuál je vždycky ten, kdo oslovuje veřejnost, komu není lhostejné znásilňování pravdy a perverze morálky. Může se při takovém oslovování mýlit, ale – nemůže mlčet. Nově připojované adjektivum z něho činí podle mého cosi pokleslého. Někoho, kdo se místo vážné práce nabízí, ba vnucuje se k veřejnému použití čímsi jakoby služebným.

Vzdělanci, učenci, myslitelé ve vědách o společnosti, především filosofové a historici, ale nejen oni, se dnes vesměs drží stranou. Nejsou ani angažovaní, ani aktivisté, a až na výjimky nejsou ani veřejnými intelektuály. Nejsou slyšet jako ti, kteří sokratovsky varují. Ačkoli by bylo před čím.

Vedle něho pak opravdoví vědátoři zůstávají v tichu pracoven. Vždy lze přece rozhodit ruce: vždyť, co je to pravda? Vzdělanci, učenci, myslitelé ve vědách o společnosti, především filosofové a historici, ale nejen oni, se dnes vesměs drží stranou. Přihlížejí sesuvu veřejného dialogu, rozpadu veřejného prostoru. Nevstupují do denní vřavy, jak by mohli: jako autority, kterou jim uděluje jejich dílo. Nejsou ani angažovaní, ani aktivisté, a až na výjimky nejsou ani veřejnými intelektuály. Nejsou slyšet jako ti, kteří sokratovsky varují. Ačkoli by bylo před čím.

Kdyby to bylo jen takříkajíc z estetických důvodů, dalo by se to pochopit – nebudou se přece špinit hádkami partají, ukřičené ulice, bulváru, kam pomalu patří i parlament. Dnes se vzdělanci nevměšují do společenských, nota bene politických sporů a krizí možná proto, že nemají čas. Musejí být stále zapojeni do vědeckého provozu, do organizování, administrování vědy, musejí usilovat o granty pro sebe i pro své přátele a kolegy anebo jen tak na oplátku.

Odvaha riskovat

A pak také nesmějí nic zmeškat. Vypilovávají svou metodologii, aby zůstali v dotyku se světem a vešli se do tabulek sledovanosti ze strany svých kolegů. Do impaktovaných periodik, do aktuálních trendů. Nic proti tomu – nemělo by to však učenci zacpávat ústa. Ale co když je příčinou mlčení vzdělanců opatrnost, obavy před tím, že si zadají a ono to nevyjde? Nikdo přece neví, jak to všechno dopadne… To by bylo zajisté trapné, ostudné. Právě před Janem Patočkou máme příležitost si to uvědomit.

Nikdo neví, jak to či ono dopadne. Ale to se neví nikdy a filosof, učenec ve vědách společenských by měl mít odvahu riskovat, vsadit svoje vědomí a svědomí. Aby jeho odbornost nepřestala být odborností, dejme tomu vědou, ale aby se nestala služkou. Vždycky je před námi tato možnost. Jan Patočka si to zažil na vlastní kůži.

Nikdo neví, jak to či ono dopadne. Ale to se neví nikdy a filosof, učenec ve vědách společenských by měl mít odvahu riskovat, vsadit svoje vědomí a svědomí. Aby jeho odbornost nepřestala být odborností, dejme tomu vědou, ale aby se nestala služkou. Vždycky je před námi tato možnost. Jan Patočka si to zažil na vlastní kůži, tolikrát si to zažil! Kolikrát si už mohl dát pokoj, kamsi zalézt a psát si třeba jenom o Komenském.

A tak i pouhé Patočkovy papíry jsou dnes, v čase hlubokého mlčení, hlasitým mementem. Slyšíme ho, doufám, nejen my, kteří Jana Patočku pamatujeme. Tak by výstava, která jeho „papíry“ tvůrčím týmem Archivu Jana Patočky v čele s Ivanem Chvatíkem a Janem Vítem, svědky filosofa a zachránci jeho díla, ve výjimečném počtu shromáždila a promyšleně je prezentuje, měla být i slyšet. Nadále, ozvěnou, i když tato výstava skončí. Aby tu platilo: cum tacent, clamant.

(Projev byl přednesen 28. listopadu na úvod výstavy Filosofovo bytí – a čas, věnované kontextům života a díla Jana Patočky, jež končí v pátek 18. ledna.)

Počet příspěvků: 2, poslední 18.1.2019 10:48 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.