Mladí muži nedokážou dospět

Podle amerického psychologa Philipa Zimbarda je dnešní společnost spíše jevištěm patologických jevů než prostředím k osvojování společenských rolí. A má zřejmě políčeno na mladé muže. Domnívá se, že se izolují, vyhledávají fiktivní světy počítačových her a ztrácejí dovednosti nezbytné k tomu, aby v budoucnosti obstáli ve společnosti.

Philip Zimbardo (ve spolupráci s Nikitou D. Coulombovou), Man Disconnected: How... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Philip Zimbardo (ve spolupráci s Nikitou D. Coulombovou), Man Disconnected: How... | foto: Montáž Richard CortésČeská pozice
Philip Zimbardo (ve spolupráci s Nikitou D. Coulombovou), Man Disconnected: How... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Americký psycholog Philip Zimbardo, nepřehlédnutelná postava psychologie 20. století, pojednává ve své nové knize Man (Dis)connected: How Technology Has Sabotaged What It Means To Be Male (Odpojený muž. Jak technologie zničila mužské pohlaví – ve spolupráci s Nikitou D. Coulombovou) o zoufalé neschopnosti mladých mužů dospět.

Samotu, do které jsou dospívající vehnáni v důsledku nefunkčních rodin, zaplňují počítačovými hrami a virtuálními světy. Trpí jejich zdraví, schopnost najít zaměstnání i partnera. Skoro to vypadá, jako by měl Zimbardo na mladé muže políčeno.

Stanfordský experiment

Již v roce 1971 ukázal na studentech, jak snadno překračujeme morální hranice. Takzvaným stanfordským experimentem se Zimbardo zasloužil o kapitolu v dějinách psychologie. Ve sklepě Stanfordovy univerzity nechal vybudovat improvizované vězení a náhodně vybral několik studentů, které rozdělil na vězně a dozorce. Sám si od experimentu zpočátku příliš nesliboval a po prvním dnu jej chtěl dokonce ukončit, protože se nic zajímavého nedělo. Co také čekal?

Zimbardo totiž vybral studenty prestižní vysoké školy, tedy sebevědomé, inteligentní, mladé lidi, kteří se navíc považovali za protiválečné aktivisty a hipíky. Nebyl tedy důvod očekávat, že se v jedné skupině probudí mentalita bachaře a ve druhé podřízených.

Zimbardo nepostřehl vážnost situace – z vědce se proměnil v ředitele vězení, a místo aby experiment včas zastavil, a tím mladé lidi uchránil před psychickým traumatem, zhroucené nechal odvážet a vězení doplňoval novými studenty

Brzy však nastal zlom – studenti v roli vězňů se proti hře vzbouřili. Dozorující studenti přispěchali za Zimbardem: Co teď? Ten pokrčil rameny a prohlásil: zpacifikujte je. Dozorci poslechli a hra skončila. Ze studentů se stali bachaři a vězni. Experiment musel být předčasně ukončen nikoliv proto, že by jej nikdo nebral vážně, ale proto, že jej všichni – včetně Zimbarda – začali brát příliš vážně.

Dozorci zneužívali své postavení – vězně ponižovali, šlapali po nich, plivali na ně a nahé je zavírali do skříní. Vězni se psychicky hroutili. Zimbardo nepostřehl vážnost situace – z vědce se proměnil v ředitele vězení, a místo aby experiment včas zastavil, a tím mladé lidi uchránil před psychickým traumatem, zhroucené nechal odvážet a vězení doplňoval novými studenty.

Experiment nakonec po šesti dnech skončil na naléhání Zimbardovy budoucí ženy, psycholožky Christiny Maslachové. Zimbardo pak několik dalších desetiletí zkoumal fenomén změny osobnosti v důsledku situačních vlivů.

„Normální život“

Jak tento experiment souvisí se Zimbardovým studiem mladých lidí? Dle Zimbarda je třeba právě dnes pečlivě zkoumat, nakolik podléháme sociálním podmínkám, a tyto sociální faktory činit vědomými. To však neznamená, že jim následně nepodlehneme.

Zimbardo líčí epidemii, na niž nemáme lék – mladí lidé nejsou schopní vést takzvaný „normální život“

Člověk je totiž do značné míry vydán společenským silám, které nemá ve své moci – je to přirozené, nevyhnutelné i správné. Je společenským tvorem a jeho psychika se vyvíjí jen ve společnosti a v komunikaci s druhými. Zimbardo je ale přesvědčen, že současná společnost se stává spíše jevištěm patologických jevů než prostředím, v němž si osvojujeme společenské role. Společenské struktury již nejsou oporou naplněného života, ale spíše svádějí na scestí.

Zimbardo líčí epidemii, na niž nemáme lék – mladí lidé nejsou schopní vést takzvaný „normální život“. Jedním ze symptomů pak je, že samotná zmínka o „normálním životě“ zvedne leckoho ze židle: Nejsme snad natolik osvícení, že víme, jak relativní je pojem „normální“?

Rezignace rodičů

Jistě, tvrdí Zimbardo, faktem ale je, že život člověka se vyvíjí ve zdolávání milníků – v dosažení finanční samostatnosti, založení rodiny, získání trvalého zaměstnání, výchově dětí a ve schopnosti zestárnout a nakonec se sebe vzdát a zemřít.

Rodiče na děti nároky „normálního života“ raději vůbec nekladou. Po svých dětech totiž nežádají, aby dospěly, a ubezpečují je, že hlavní je, aby byly šťastné.

Lze sice spekulovat, že jednotlivé kultury znají různé obměny těchto etap, ale faktem zůstává, že má-li být společnost funkční a člověku se dařit vést dobrý život, musí být většina schopná tyto milníky nějak zdolat. A dle Zimbarda překvapuje, za nakolik zarážející to současní mladí lidé považují.

Rezignovali ale i rodiče, kteří na děti nároky „normálního života“ raději vůbec nekladou. Po svých dětech totiž nežádají, aby dospěly, a ubezpečují je, že hlavní je, aby byly šťastné. Zimbardo namítá, že v životě nejde v první řadě o štěstí, ale o uspokojení z vynaloženého úsilí a splněných povinností.

Nepříjemná vzpomínka

Ještě Zimbardova generace by nechápala, jak tento cíl může někdo zpochybňovat. Současná generace dospívajících, ale mnohdy i jejich rodičů však považují takové nároky v lepším případě za nesoudnost, v horším za drzost. Proviňovat se začaly již minulé generace, které soustavně pracovaly na tom, aby se rozvod stal společenskou normou. Dnes má dospívající člověk s větší pravděpodobností ve svém pokoji televizi než otce v domě. Nejde však jen o otce.

Na partnerstvích svých rodičů mladí lidé nezakoušejí sílu i tíhu dlouhodobých vztahů. Spíše je považují za důkaz, jak hloupé je obětovat se pro záležitost, která bude za pár let jen nepříjemnou vzpomínkou.

Ještě generace Zimbardových dětí vyrůstala uprostřed prarodičů, strýců a tet, sourozenců, sestřenic a bratranců. Dnes žijí dospívající nejčastěji se svou matkou, od níž se buď učí, jak snášet samotu, což není dobrý vstup do partnerského života, nebo jak kočovat ze vztahu do vztahu, což také není dobrý vstup do partnerského života.

Na partnerstvích svých rodičů mladí lidé nezakoušejí sílu i tíhu dlouhodobých vztahů. Spíše je považují za důkaz, jak hloupé je obětovat se pro záležitost, která bude za pár let jen nepříjemnou vzpomínkou. Partnerské vztahy se téměř staly synonymem marnosti – spíše si na nich uvědomujeme, co ztrácíme a co všechno musíme pro druhého obětovat, než to, co získáváme.

Jak si nekomplikovat život

Pro generaci rodičů současných dospívajících je přirozené, že o vztahy usilují, přestože nefungují. Lidé se točí ve vyčerpávajícím koloběhu a vztahy jim chtě nechtě pohlcují život – nefunkčnost vztahů a věčné omílání, co s tím, se stává ústředním bodem této generace i veřejných debat.

Mezi mladými lidmi narůstá procento těch, kteří se rozhodnou nekomplikovat si partnerstvím život

Zdá se však, že současní mladí lidé chtějí nad tímto vysilujícím koloběhem vyzrát. Mají k tomu dobré důvody – únava a stres z partnerských vztahů jejich rodičů se u nich projevuje ještě dříve, než začnou sami pomýšlet na vlastní vztah.

Mezi mladými lidmi proto narůstá procento těch, kteří se rozhodnou nekomplikovat si partnerstvím život. Zatímco se ještě před několika lety rodiče obávali, aby děti nezačaly žít sexuálně příliš brzy, dnes se často obávají, aby vůbec začaly vést sexuální život.

Horší vzdělání

Zimbardo si všímá, že obzvlášť zranitelní jsou dospívající chlapci, kteří se často izolují, vyhledávají fiktivní světy počítačových her a stávají se od raného věku konzumenty pornografie – webová stránka Pornhub se umístila ve Velké Británii na 35. místě nejnavštěvovanějších u dětí ve věku od šesti do čtrnácti let.

Čas u počítače připravuje děti o mezilidské schopnosti, což se neodráží jen v chování ve společnosti, ale i v intelektuálních dovednostech – schopnost komunikace s druhými je neodlučitelně spojená s rozvojem sebereflexe i s intelektem. Právě sem pak vstupuje další bolest mladých mužů.

Poprvé v amerických dějinách získávají chlapci horší vzdělání než jejich otcové – výsledky jejich standardizovaných testů jsou nejhorší za uplynulých 40 let

Vedle nepřítomných otců a všudypřítomných počítačů to jsou výkony dívek. Ty dlouhodobě dosahují lepších výsledků ve škole a následně se lépe integrují do dospělého života. Z analýzy více než tří stovek studií reflektujících školní výsledky zhruba milionu školáku různých států světa vyplývá, že chlapci zaostávají ve všech předmětech a na všech kontinentech.

Zimbardo dodává, že poprvé v amerických dějinách získávají chlapci horší vzdělání než jejich otcové – výsledky jejich standardizovaných testů jsou nejhorší za uplynulých 40 let. Špatné výsledky nesvědčí o nižší inteligenci chlapců, ale o tom, že se dívky více učí a čtou. Sice také méně než dříve, ale přece jen se ještě učí. Navíc se zapojují do mnoha mimoškolních aktivit, a proto tráví méně času u počítače.

Pracovní trh

Další bolestí je zaměstnanost mladých lidí. V letech 2000 až 2010 klesl zájem o brigády o 42 procent. Finanční krizi z roku 2008 lze vinit jen v omezené v míře, číslo rapidně klesalo dávno před ní. Nezaměstnanost mladých lidí vzrostla v USA na dvojnásobek oproti roku 1970.

Pracovní trh žádá spíše komunikační než manuální dovednosti. Jenže právě v komunikaci mladí muži výrazně zaostávají za dívkami, a to už od dětských let.

Obzvlášť zasažení jsou mladí muži z nižších tříd, kteří na sobě pocítili restrukturalizaci pracovního trhu – mnoho manuálních pracovníků nahradily stroje a ze statistik vyplývá, že člověk, který jednou ztratí manuální práci, bude s největší pravděpodobností trvale nezaměstnaný. Tito muži si následně obtížněji hledají partnerky, a proto se z nižších tříd postupně zcela vytrácí rodina.

Pracovní trh žádá spíše komunikační než manuální dovednosti. Jenže právě v komunikaci mladí muži výrazně zaostávají za dívkami, a to už od dětských let. Zimbardo proto kritizuje posun v amerických školkách – děti se v nich již v pěti letech učí číst a psát. Dívky s tím nemají problém, jenže chlapci v tomto věku nejsou ani zdaleka dostatečně vyvinutí, aby podali podobný výkon. Náskok, který tím dívky získají, pak někteří chlapci už nikdy nedoženou a navíc i ztratí snahu prosadit se.

Dětství a dospělost

Pasivita je podle Zimbarda dalším negativním jevem, s nímž se mladí lidé potýkají. Projevuje se nejen poklesem jejich zájmu o brigády a zaměstnání, horšími výkony ve škole, neochotou opustit domov, ale i stažením do samoty a negativním až agresivním vztahem ke společnosti. Vymezování vůči ní se pak zdá být jednou z únikových cest ze složité společenské situace. A rezignace na všechny závazky vůči druhým je symptomem takového odmítnutí.

Dětství je naplněno představou, že se stane něco úžasného, dospělost je schopností vypořádat se s tím, že se nic úžasného nestane. Dnes po něčem úžasném pokukují i rodiče dospívajících dětí.

Jenže únik do samoty oslabuje. Děti a mladí lidé ztrácejí dovednosti nezbytné k tomu, aby v budoucnosti obstáli ve společnosti, a tím se paradoxně stávají na společnosti, z níž se chtěli stáhnout, závislejšími. Úkolem rodičů proto je vytrhávat děti z uzavřenosti a vést je k odolnosti, díky níž budou schopné obstát v tomto světě, a nikoliv u počítače ve svém dětském pokoji.

Dětství je naplněno představou, že se stane něco úžasného, dospělost je schopností vypořádat se s tím, že se nic úžasného nestane. Zimbardo poznamenává, že dnes po něčem úžasném pokukují i rodiče dospívajících dětí, přičemž nevidí, že jejich potomek potřebuje právě během dospívání více pozornosti. Proto vyzývá rodiče, aby své děti obdarovávali především časem.

V uplynulém desetiletí se neustále omílalo, že nejlepší investicí do budoucnosti dítěte je jeho vzdělání. V této době se ale rovněž ukázalo, že tato pravda má své meze. Vzdělání je důležité, ale ještě podstatnějším vkladem rodičů může být, učiní-li vše pro udržení rodiny.

Man Disconnected: How Technology Has Sabotaged What It Means To Be Male

Odpojený muž. Jak technologie zničila mužské pohlaví

AUTOR: Philip Zimbardo (ve spolupráci s Nikitou D. Coulombovou)

VYDAL: Rider & Co 2015

ROZSAH: 352 stran

Počet příspěvků: 2, poslední 9.11.2015 10:18 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.