Mistrovství světa ve fotbale, multikulturalismus a německá aféra

Proč je pro dva fotbalové německé reprezentanty tureckého původu Mesuta Özila a Ilkaye Gündogana, přijatelnější turecký prezident Erdogan a ideologie, již reprezentuje, než ta, již nabízí západní liberální demokracie? Kdo je na vině? Nejspíše Turci i Němci.

István Léko 19.7.2018
Prezident Recep Tayyip Erdogan pózuje s tureckými hráči britské Premier League... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Prezident Recep Tayyip Erdogan pózuje s tureckými hráči britské Premier League... | foto: ČTK
Prezident Recep Tayyip Erdogan pózuje s tureckými hráči britské Premier League...

Mistrovství světa ve fotbale mělo jeden pozitivní rekord. Jednotlivé reprezentace kromě pár výjimek nikdy v historii fotbalu nebyly více multikulturní. A podotýkám, je to velmi dobře, i když ve finále si zahrálo čtyřmilionové Chorvatsko, poslední tým bílého muže, jak mu nyní fanoušci říkají. Země s bývalými koloniemi v Africe ukázaly, že integraci poměrně dobře zvládly. Stačí se podívat na Francii, Anglii či Belgii. V těchto týmech hraje řada hráčů s africkými kořeny. A zdá se, že legendární ghanský fotbalista Abedi Pelé nemluvil před deseti lety do větru, že se mistrem světa jednou stane tým z Afriky.

Jeden z komentátorů ČT při přenosu zápasu Francie s Belgií spočítal, že kdybychom z obou reprezentací vybrali hráče s původem z Demokratické republiky Kongo, šlo by sestavit jedenáctku ze špičkových fotbalistů. A kdyby tuto zemi, již několik set let brutálně drancovali portugalští a později belgičtí kolonizátoři, reprezentovali hráči, kteří jsou chloubou národních týmů Francie a Belgie, Demokratická republika Kongo by se možná stala mistrem světa. Jenže dotyční fotbalisté hrají za zemi, kde se narodili, a jež jim umožnila stát se výjimečnými hráči a důstojně ji reprezentovat nejen ve sportu.

Otázka integrace

Za skandální však lze označit, jak se Němci chovali k reprezentantům s tureckými kořeny. Mesut Özil a Ilkay Gündogan se před zahájením mistrovství setkali s tureckým prezidentem Erdoganem. Chování těchto dvou hráčů pobouřilo veřejnost i některé politiky, protože Gündogan Erdogana označil za svého prezidenta. Kritici hanili hráče, že podpořili autokratického Erdogana v předvolební kampani. K aféře se vyjádřila i kancléřka Angela Merkelová, jež s fotbalisty dokonce osobně hovořila. V Německu mnoho fanoušků zastává názor, že jejich tým kvůli tomuto skandálu nepostoupil ze základní skupiny.

Při volbě tureckého prezidenta Turci žijící v Německu ve větší míře hlasovali pro Erdogana než Turci žijící v Turecku. Tak jak je to ve skutečnosti s integrací Turků v Německu? Německý blahobyt jako údajně nejúčinnější nástroj při integraci zřejmě nefunguje.

A ptejme se: Čemu se Němci, kteří jsou oficiálně nejhorlivějšími propagátory multikulturalismu a integrace v Evropě, diví? Při volbě tureckého prezidenta Turci žijící v Německu ve větší míře hlasovali pro Erdogana než Turci žijící v Turecku. Tak jak je to ve skutečnosti s integrací Turků v Německu? Německý blahobyt jako údajně nejúčinnější nástroj při integraci zřejmě nefunguje. Blahobyt, v němž žijí Özil či Gündogan, kteří jsou minimálně multimilionáři v eurech, by si přály desítky milionů Němců, jenže oba podporují Erdogana.

A ptejme se: Proč je pro tyto dva úspěšné a superbohaté fotbalisty, kteří jsou vzorem pro obrovský počet mladých Turků v Německu, přitažlivější a přijatelnější osoba Erdogana a ideologie, kterou tento polodiktátor reprezentuje, než ta, kterou nabízí západní blahobyt a liberální demokracie? Kdo je na vině? Turci, nebo Němci? Nejspíše oba.

Dva negativní postoje

Němci se na Turky většinou dívali jako na lidi, kteří vykonají nejhůře placené a nejvíce opovrhované práce, a pak jednou stejně pojedou domů. A tomuto německému postoji se asi přizpůsobili i Turci. Potkaly se dva negativní postoje a teď se obě strany diví, proč z toho nevzniklo něco pozitivního.

Aféra, na niž se musíme dívat i prizmatem příchodu zhruba milionu nelegálních muslimských migrantů do Německa za uplynulé tři roky, ukázala, že integrace Turků se nedaří, protože se ani nemůže dařit. Důvod asi hledejme v tom, že potřebu integrace ani jedna strana nebrala vážně. Ano, kdyby se o tom vedla diskuse bez politické korektnosti, určitě by to vyšlo najevo už dříve.

Němci se na Turky většinou dívali jako na lidi, kteří vykonají nejhůře placené a nejvíce opovrhované práce, a pak jednou stejně pojedou domů. A tomuto německému postoji se asi přizpůsobili i Turci: získat co nejvíce z toho, co jim Německo materiálně nabízí, ale jinak kulturně, duchovně a sociálně mít k německé společnosti jen minimální vztah. Potkaly se dva negativní postoje a teď se obě strany diví, proč z toho nevzniklo něco pozitivního.



Počet příspěvků: 3, poslední 20.7.2018 10:06 Zobrazuji posledních 3 příspěvků.