Mistr duchapřítomnosti, improvizace i zábavy

Světoznámý filozof českého původu Vilém Flusser, jenž strávil většinu života v Brazílii, patřil k posledním „Mohykánům“ česko-židovsko-německé tradice, která byla živnou půdou i mu blízkým autorům Franzi Kafkovi, Franzi Werflovi a Edmundu Husserlovi. Praha, kde se Flusser narodil, pak pro něho byla i za pobytu v cizině středobodem.

Andreas Ströhl, Vilém Flusser (1920–1991). Fenomenologie komunikace. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Andreas Ströhl, Vilém Flusser (1920–1991). Fenomenologie komunikace. | foto: Montáž Richard CortésČeská pozice
Andreas Ströhl, Vilém Flusser (1920–1991). Fenomenologie komunikace.

Kniha německého filozofa Andrease Ströhla Vilém Flusser (1920–1991). Fenomenologie komunikace přináší vhled do života i myšlení světoznámého filozofa českého původu Viléma Flussera, jenž strávil většinu svého života v Brazílii. A splácí dluh této pozoruhodné osobnosti světové kulturní scény.

V Česku začalo být Flusserovo dílo známější až po listopadu 1989 především díky jeho první a památné veřejné přednášce v Praze, která byla v minulosti filozofovým domovem. V roce 1991 byl sál v pražském Goethe-Institutu nabitý k prasknutí. Flusser mluvil německy s příležitostnými odbočkami v češtině – v mateřském jazyku, kterým už půl století víceméně nemluvil.

Několik Flusserových znalců, zejména filozof Petr Rezek, rozšířilo zprávu o jeho pověsti fascinujícího myslitele i úchvatného řečníka. A přitom, jak bylo jeho zvykem, se nedržel připravené přednášky Změna paradigmat a předvedl „jízdu“ nesenou nejen osobitým filozofováním, ale i výletem do dějin myšlení.

Pražský pobyt se však stal tomuto „přednáškovému mágu“ osudným. Při návratu s manželkou do Německa, země jeho ideám zaslíbené, narazilo jejich auto u státní hranice do neosvětleného nákladního auta. Flusser byl na místě mrtev – skonal v 71 letech na vrcholu intelektuálního rozletu.

Výchozí téma

Flusser byl za všech okolností mistrem duchapřítomnosti, improvizace i zábavy, ač šlo o nelehká témata. Výchozím tématem jeho uvažování však vždy byla média budoucnosti, posthistorická doba a společnost založená na nové formě dialogu, tedy jeho proslulá „komunikologie“. Život tohoto, zřejmě ve světě nejznámějšího českého filozofa a teoretika kultury vždy výrazně dotvářel jeho ústřední myslitelská témata. Pro pochopení jeho díla je proto třeba stručně připomenout tuto neklidnou, ale dramatickou pouť.

Výchozím tématem Flusserova uvažování vždy byla média budoucnosti, posthistorická doba a společnost založená na nové formě dialogu, tedy jeho proslulá „komunikologie“

Flusser patřil k posledním „Mohykánům“ česko-židovsko-německé tradice, která byla živnou půdou i mu blízkým autorům – Franzi Kafkovi (1883–1924), Franzi Werflovi (1890–1945) a Edmundu Husserlovi (1859–1938). Praha pro něho byla i za dlouhého pobytu v cizině středobodem. Flusser sice plynule mluvil i psal v mnoha jazycích, ale uvažoval „ve všech česky“. Také počáteční zkušenosti byly pro něho klíčové.

„Praha vtiskuje svým občanům pečeť, kterou už nikdy nedokážou zapřít. Mohou se pokoušet, aby se jí zbavili jako Rilke, mohou ji učinit svým osudem jako Kafka, mohou ji učinit náplní svého života jako Neruda, ale ať dělají, co dělají, pro svět tam venku, za obvodem Prahy zůstávají stále Pražany... Ať je člověk Čech, Němec nebo Žid, ať je katolík, protestant nebo marxista, měšťan nebo proletář, vždy je především Pražan,“ byl přesvědčen Flusser i v roce 1998.

Tradiční pražské propojení

V prostředí první republiky na mladého intelektuála zapůsobilo sousedství i rozcestí dvou odlišných epoch. Na jedné straně vnímal v Praze dávnou mystičnost – „ďábelský třpyt“ –, na druhé však byl váben novým světlem – logikou, technikou a realismem. A také tedy Karlem Marxem (18818–1883), Sigmundem Freudem (1856–1939) či Husserlem, respektive marxismem, psychoanalýzou a strukturalismem.

Tradiční pražské propojení filozofie, umění a techniky se stalo do budoucna typické i pro Viléma Flussera

Hlavní město žilo stále více vírou ve vědu a technický pokrok. V architektuře se výrazně projevoval vliv Bauhausu či funkcionalismu, umění našlo ve Zdeňku Pešánkovi (1896–1965), jednom z prvních světových kinetického umění, v divadle se hrálo robotické drama R.U.R. Karla Čapka (1890–1938), a odvážné vize o novém (ne)umění pro všechny veřejně deklaroval teoretik umění Karel Teige (1900–1951). Toto tradiční pražské propojení filozofie, umění a techniky se stalo do budoucna typické i pro Viléma Flussera.

A ještě jeden moment se stal pro jeho vnímání světa důležitý: „Byl jsem 17letý, možná 18letý kluk, když Buber přijel do Prahy. To ve mně zanechalo neuvěřitelný dojem. Už jenom ten jeho dlouhý černý vous, ta mohutná postava, ten pohled! To byl pohled jasnovidce!. A nemluvil o dialogickém životě, nýbrž o předsudku vůči Bohu. Vyjádřil to úžasně. Při téhle jeho přednášce mi došlo, co Buber tím ,Já a Ty‘ myslí, co myslí tím dialogickým životem.“

Opojné existenciální poslání

V roce 1940 dolehlo na Flusserovu rodinu německé pronásledování Židů – jedinému se podařilo na poslední chvíli utéct do Anglie, kde pak s manželkou dostali brazilské vízum. Kromě něho přežil holocaust z jeho rodiny jen bratranec Gustav, všichni ostatní zahynuli v koncentračních táborech. A tím Praha pro Flussera zemřela. Od té doby definuje svůj stav jako pocit „bezedna“: „Člověk od té doby žil z vlastních sil, nikoliv už ze sil přicházejících ze žírné půdy... Život v bezednosti započal.“

Navzdory opakovaným myšlenkám na sebevraždu nakonec Flusser posílil svou víru v „princip dialogického života“ a „bezedno“ přijal jako opojné existenciální poslání

Emigrací však nezačala Flussrovi úleva, nýbrž stále naléhající tázání: „Zachvátila mne závrať svobody, která se projevuje tak, že otázka ,osvobozený od čeho?‘ se obrací v otázku ,osvobozený k čemu?‘“ Flusser se odvrací nejen od „principu domova“, ale i od vlastní identity. Od této chvíle o sobě píše jako o „člověku“ a vyhýbá se používání první osoby jednotného čísla. Tím sebe legitimuje jako „bludný kámen“.

Tento závěr – „totální destrukce vlastní sítě lidských vztahů“ – však Flussera nehnal do izolace, právě naopak. Navzdory opakovaným myšlenkám na sebevraždu nakonec posílil svou víru v „princip dialogického života“ a „bezedno“ přijal jako opojné existenciální poslání: „Lidská důstojnost možná spočívá právě v to žádné kořeny nemít... zvyk je vatová deka, která zakrývá informaci.“

Brazilský exil

Flusser v brazilském exilu rozvíjí své teoretické představy – píše o bezdomovectví, migraci i teorii informací a umění a stále více relativizuje vnějšek a vnitřek, iluzi a skutečnost, reprodukci a původnost: „Zpracování dat je synonymum tvořivosti.“ Díky novému prostředí se také zaobírá podstatou a významem jazyka. Intenzivně se věnuje portugalštině, filozofii jazyka a fenomenologií Edmunda Husserla.

Flusser v brazilském exilu rozvíjí své teoretické představy – píše o bezdomovectví, migraci i teorii informací a umění a stále více relativizuje vnějšek a vnitřek, iluzi a skutečnost, reprodukci a původnost

Brazílii vnímal jako prázdný nehistorický prostor a nikam příliš nevyjížděl, neboť nenáviděl (brazilskou) přírodu: „Pouto k přírodě je úskočná forma zrady ducha.“ Přesto, nebo právě proto spatřoval v „prázdné“ Brazílii možný prostor pro „hledání nového člověka“ s novou filozofií. Navázal přátelství se zdejší kulturní elitou a společně začali formulovat „projekt Brazílie“ založený na „povrchní technické komunikaci“. Flusser se stal v roce 1964 profesorem teorie komunikace na Fakultě komunikace a přírodních věd v Sao Paulu.

Ústřední myšlenka (nebo utopie?) založená na založení či přetvoření nové společnosti by se dala shrnout Flusserovými slovy z roku 1970: „Je zde třeba zamezit uskutečnění západního rozvrhu světa. A odtud je též celý svět třeba zachránit. Nová religiozita, v zásadě pohanská, ale prošlá lázní křesťanství, zde musí vytvořit základy nové a opravdové kultury. Taková kultura si přirozeně žádá jiné kategorie myšlení a jiné hodnoty. Nesmí se opírat o myšlení, které poznává, nýbrž o myšlení, které uznává.“

V roce 1963 vydává v Brazílii svou první knihu Příběh ďábla, kterou sám překládá z němčiny do portugalštiny a je brilantní kritikou kultury – pohledem bez předsudků. „Projekt Brazílie“ však nakonec dospěl ke krachu. Populismus a korupce převládly nad technokracií, přebujelý státní aparát a patriotické předsudky nedovolovaly žádnou změnu. „Trvalo to ovšem až do roku 1972, než jsem se bolestně rozhodl, že se svého angažmá v Brazílii vzdám a přesunu se do Provence, své Antibrazílie,“ vzpomíná v knize Flusser.

Úspěch

Opět se stal odpoutaným „bludným kamenem“, ale na půdě evropské paměti. A zrodilo se téma, které osamělého filozofa proslavilo – jeho systematicky a osobitě vypracovaná „komunologie“ začala slavit úspěch. „V zásadě se jedná o pokus koordinovat svět tak, aby ho bylo v jeho nevysvětlitelné složitosti možné kyberneticky popsat, a propůjčit mu tak nějaký smysl,“ definuje Flusser.

Flusser se opět stal odpoutaným „bludným kamenem“, ale na půdě evropské paměti. A zrodilo se téma, které osamělého filozofa proslavilo – jeho systematicky a osobitě vypracovaná „komunologie“ začala slavit úspěch.

Měl tím na mysli de facto technickou revoluci (paradigma) s novými kódy, formami lidského vědomí, kdy „primární nejsou lidé, nýbrž jejich dialogy... a kdy konkrétno je třeba nahlížet jako síť vztahů“. Flusser vidí vytoužené utopické město budoucnosti.

Andreas Ströhl shrnul zamýšlenou Flussrovu vizi výstižně: „Soubor analytických nástrojů, které rozvinul v ,komunologii‘, použil Flusser ve své systematice komunikačních modelů. Princip ,dialogického života‘, spojený s analýzou komunikačních struktur a právě probíhajícím technickým vývojem, ho pak důsledně přivedl k utopii osvobozené společnosti, ve které lidé spolu v síťovém dialogu za pomocí kanálů, které to technicky podporují, navzájem bezúčelně komunikují a teoretizují.“

Osobitá vize

Na začátku osmdesátých let začal Flusser vydávat úspěšné knihy (přeložené do deseti světových jazyků), stal se předním teoretikem kultury a komunikace, jeho přednášky na stále aktuálnější téma se staly senzací. Osobitá vize nutné nápravy světa hlásá potřebu nového paradigmatu – dalšího vědeckotechnického stupně poznání a vědomí, které bude zasahovat do všech oblastí včetně kultury.

Flusserova osobitá vize nutné nápravy světa hlásá potřebu nového paradigmatu – dalšího vědeckotechnického stupně poznání a vědomí, které bude zasahovat do všech oblastí včetně kultury

Je však třeba zdůraznit, že se Flusser vždy omezoval jen na kritiku způsobu nastavení kanálů, jimi přenášený obsah nehraje v jeho analýze žádnou roli. A možná jsou proto myšlenky Flusserovy, dlouho u nás neznámé, ani ne tolik utopické jako pravděpodobné a zdravě vizionářské.

Podle Flussera totiž nelze mezi „realitou“ a „jejím znázorňováním v zásadě rozlišovat, protože se od sebe liší jen co do stupně své pravděpodobnosti a hustoty, avšak nikoli co do podstaty... Ve chvíli, kdy na stroji píšu tuto přednášku, důvěřuji svému stolu. Budoucí generace budou stejně tak důvěřovat hologramům stolů, lidí a krajin z fraktálních rovnic. Budou psát na hologramech...

Stůl, na němž píšu, není nic jiného než shluk bodů. Až jednou budou v hologramu tohoto stolu jeho prvky rozloženy stejně hustě, tak naše smysly nebudou schopné tyto dva stoly od sebe rozeznat.“

Vilém Flusser (1920–1991). Fenomenologie komunikace

Vilém Flusser (1920–1991): Phänomenologie der Kommunikation, Böhlau-Verlag 2013

AUTOR: Andreas Ströhl

VYDAL: Argo 2016

ROZSAH: 255 stran

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.