Místo mačkání tlačítek mobilního telefonu otevřeme svá srdce

Budoucnost se stala takřka synonymem úzkosti. Svými sny, jež jsou ovládané falešnými tužbami, přivoláváme, čeho se obáváme nejvíc – permanentní válku. Přitom by možná stačilo, aby v nás nebyl strach, úzkost, vztek a podráždění. Tak jednoduchý a současně nesnadný je velký mobil bytí, Stvoření.

Hashtagy „světový mír“, „budoucnost pro nás“, „sny“, „kéž by“ na jedné z... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Hashtagy „světový mír“, „budoucnost pro nás“, „sny“, „kéž by“ na jedné z... | foto: Foto István LékoČeská pozice
Hashtagy „světový mír“, „budoucnost pro nás“, „sny“, „kéž by“ na jedné z...

Človíček uprostřed zchátralé beznaděje chaotické městské džungle urputně mačká tlačítka mobilního telefonu. Číst ani psát ještě určitě neumí, ale už má v rukou mobilní telefon jako automatický vzorec na řešení všech problémů světa a s viditelnou sebejistotou jej také umí ovládat. Jeho bezmocná, nevinná dušička by si přála mír, klid a jistou budoucnost a hledá tato tlačítka – těm by chtěl zavolat nebo spíše přivolat do našeho rozvráceného a neklidného světa bez budoucnosti, ale jak vidno, vše nadarmo.

Stejně mačká „tlačítka“ bytí, Stvoření i člověk naší doby; prosíme, žadoníme, modlíme se: „Pane náš, mír nám dejž!“… sed non est pax… jenže mír není, ani tam venku, ani uvnitř. Přitom by stačilo, si uvědomit, že mír tam venku není, protože není ani v našich srdcích. Ve světě venku není jistá budoucnost, protože i na dně naší duše se kupí zlověstná, temná mlha, když na budoucnost myslíme, a naše sny se nemohou proměnit ve skutečnost, protože „sníme o špatných věcech“.

Nikoli naše, ale Jeho vůle

To, k čemu se ubírají naše sny ovládané falešnými tužbami, nejen nepřináší mír a jistotu, ale je samo o sobě nejhlubší a nejdestruktivnější permanentní válkou. Jako osiřelé, bezradné dítě mačkáme tlačítka a čekáme, až se vše „automaticky“ v dobré obrátí. Ovšem tak, aniž bychom pro to kromě mačkání tlačítek museli cokoliv udělat. Aniž bychom museli přemýšlet, rozhodovat se, přinášet nějaké oběti, jednat a vůbec žít, chceme prostě jen tak „být“.

Zázrakem není, vyplní-li Stvořitel naši vůli, ale to, co monotónně odříkáváme i ve své modlitbě, „jen“ přitom nechápeme její podstatu: skutečným zázrakem je, pokud plníme jeho vůli. A právě v tom je kámen úrazu! Bůh po nás totiž žádá spoustu věcí, jež nám v dnešním světě čím dál častěji připadají nesplnitelné.

Podobně potom jen tak zavoláme Pánu bohu, popřípadě jako děti Ježíškovi, a nadiktujeme mu seznam svých přání a tužeb, zatímco on, protože je přece hodný, nám pak všechna naše přání splní. Přitom bychom si měli jednou konečně všimnout, že ve své každodenní modlitbě říkáme cosi jako „buď vůle Tvá“… fiat voluntas Tua. Navzdory tomu po něm neustále chceme, aby plnil naše přání, a pokud je splní, totiž stane-li se to, co jsme chtěli, oslavujeme to jako zázrak.

To všechno ukazuje, jak hluboce se o své existenci mýlíme. Zázrakem totiž není, vyplní-li Stvořitel naši vůli, ale to, co monotónně odříkáváme i ve své modlitbě, „jen“ přitom nechápeme její podstatu: skutečným zázrakem je, pokud plníme jeho vůli. A právě v tom je kámen úrazu! Bůh po nás totiž žádá spoustu věcí, jež nám v dnešním světě čím dál častěji připadají nesplnitelné.

Žádá, abychom s trpělivostí, laskavostí, pokorou, vírou a důvěrou v srdci rozdávali těm, kteří jsou na rozdíl od nás v jakékoliv hmotné, fyzické, duševní či duchovní nouzi, všechno, čeho máme sami dostatek. A abychom tak činili s vědomím, že vše, co máme, včetně vlastního talentu, je darem od Stvořitele, a pokud tak bude jednat (pokud by tak jednal!) každý člověk, potom by nikdo nikdy netrpěl žádnou nouzí.

Hamižné zmocnění se všeho

Jenže k tomu by byla třeba víra, hluboká a vše prostupující víra – v to, že bytí a Stvoření nejsou ničím jiným než neutuchajícím prouděním energií univerzální lásky. Stejně by bylo třeba pochopit odvěkou pravdu, že veškeré pozemské trable, nemoci, zranění, samota i bezmoc pramení z toho, že tomuto volnému proudění energií lásky kdesi něco brání.

Ve své úzkosti se zpravidla se sobectvím, které nezná mezí, snažíme hamižně zmocnit všeho, čeho můžeme, a často dokonce toho, čeho se zmocnit nelze

Budoucnost se pro dnešního člověka stala takřka synonymem úzkosti, bojíme se, co s námi bude, nepodaří-li se nám získat dost pozemských statků, jež jsou pro nás tak důležité. A ve své úzkosti se zpravidla se sobectvím, které nezná mezí, snažíme hamižně zmocnit všeho, čeho můžeme, a často dokonce toho, čeho se zmocnit nelze. Tímto způsobem pak přivoláváme to, čeho se obáváme nejvíc: permanentní válku, ve které se v bezcílném boji všech proti všem vytrácejí mír, budoucnost i sny.

Jak se zpívá ve známém šlágru, každý spěchá, každý jde, pro každého každý nikým je. Přitom by možná stačilo, kdybychom místo zoufalého a marného mačkání tlačítek mobilního telefonu otevřeli svá srdce, aby se do nich vešel svět. Aby v nás nebyl strach, úzkost a obavy, aby v nás nebyl vztek, zlost a podráždění. Tak jednoduchý a zároveň i tak nesnadný je velký mobil bytí, Stvoření.



Počet příspěvků: 3, poslední 10.12.2017 05:21 Zobrazuji posledních 3 příspěvků.