Miloši Zemanovi ani Ivanu Gašparovičovi není levicový populismus cizí

Dvacet let po rozdělení Československa nová česká hlava státu a slovenský prezident vykazují překvapivě podobné znaky v politickém ukotvení.

Milan Žitný 1.2.2013
 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ČESKÁ POZICE, Alessandro Canu, foto ČTKČeská pozice
 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Česká veřejnost si začíná zvykat na prvního prezidenta republiky, jenž byl zvolen přímou volbou. Na Slovensku se však již odpočítává čas druhé takto zvolené hlavě státu. A všichni již dávno vědí, že přímá volba prezidenta není žádnou zárukou kvalitního výběru. Důvod, proč v České republice byla zavedena přímá volba bez adekvátních ústavních změn, zůstává slovenskému pozorovateli nejasný – možná populismus.

Na Slovensku byl přechod k přímé volbě nutností vycházející z dobových politických reálií. V roce 1998, kdy tehdejšímu prezidentovi Michalu Kováčovi skončilo funkční období, nebyl slovenský parlament schopný najít kandidáta, jenž by získal potřebnou podporu ústavní většiny 90 hlasů. Tehdejší protimečiarovská opozice tudíž veřejně slíbila, že zavede přímou volbu, aby se podobný pat již nemohl opakovat.

Proto byl na jaře 1999 zvolen Rudolf Schuster v přímé volbě jako společný kandidát nové vládní koalice, která ve volbách porazila Vladimíra Mečiara a jeho hnutí HZDS. Druhým prezidentem zvoleným v přímé volbě se stal v roce 2004 Ivan Gašparovič, jenž zvítězil zejména díky tomu, že kandidoval i Mečiar. A voliči si vybrali Gašparoviče, jenž v minulosti začínal politickou kariéru právě u Mečiara, ještě jednou v roce 2009 jako menší zlo. Později se ukázalo, že nebyl menším zlem, ale jen „menším rizikem“.

Odpočítávání funkčního období

Gašparovičovo prezidentské působení nevyvolává žádné nadšení. Je důkazem, že přímá volba ještě nemusí znamenat, že vox populi umí vybírat lépe než volení zástupci v parlamentech. Na webové stránce hodinypreprezidenta spustili občané nespokojení s Gašparovičem, jenž proslul mnoha trapně komickými výroky a brepty hodnými spíše cirkusového klauna než nejvýše postaveného ústavního činitele, již pět set dní před slovenskými prezidentskými volbami odpočítávání dnů, které mu zbývají do konce funkčního období.

Gašparovič je důkazem, že přímá volba nemusí znamenat, že vox populi umí vybírat lépe než volení zástupci v parlamentech

Slovenský „prezident hlavy státu“, jak se Gašparovič jednou nechtěně tituloval, nevtipkuje vědomě, aby obveselil veřejnost. Je to jeho přirozený intelektuální projev, nejintelektuálnější, jehož je schopný. Papeže Benedikta XVI. překřtil na Dominika, Organizaci spojených národů na spojené nádory a vzápětí názory, Lisabonskou smlouvu na Libanonskou... Mohlo by se zdát, že jde o mimoděčné přeřeknutí, leč to by byl omyl.

Srbskému prezidentovi totiž pochválil výhodnou polohu u moře, domnívaje se patrně, že Srbsko je ještě ve federativní Jugoslávii s Chorvatskem. Situaci v Bosně a Hercegovině, kde křehké příměří mezi muslimy, Chorvaty a Srby nákladně a pracně zajišťuje mezinárodní společenství, přirovnal k dělení Československa. Vyvolal tím na Balkáně silné pobouření a vysloužil si diplomatickou nótu.

Nediplomatický hulvát

Prezident Gašparovič umí být i zcela nediplomatický hulvát. Ivetu Radičovou ještě jako premiérku odstrčil se slovy: „Uhněte!“ V tomto kontextu titulování novinářky jako nenormálního analfabeta jen proto, že položila zcela legitimní otázku týkající se jmenování generálního prokurátora Jozefa Čentéše, snad není třeba ani zmiňovat.

Jeho popularita sice v důsledku uvedených přešlapů poklesla, navzdory tomu si drží relativně slušné osmé místo v žebříčku oblíbených politiků. V žebříčku důvěryhodnosti figuruje dokonce v první pětce. Vox populi tyto přešlapy nepovažuje za problém. Hulvátství má lid rád. Nejen v tom lze najít paralelu mezi Ivanem Gašparovičem a Milošem Zemanem.

Hulvátství má lid rád. Nejen v tom lze najít paralelu mezi Ivanem Gašparovičem a Milošem Zemanem.

Obě hlavy států vykazují příbuzné znaky v politickém ukotvení. Ani jednomu není cizí primitivní levicový populismus opentlený stuhami v národních barvách. Dvacet let po rozdělení se tedy obě republiky v profilech svých prezidentů překvapivě podobají. Obě republiky mají ještě jednu věc společnou – dvě desetiletí po rozdělení Československa jsou jejich pravice v dezolátním stavu, roztříštěné, bez silné vůdčí osobnosti, jež by nabízela atraktivní vizi a dokázala pro ni získat i silný mandát.

Hra nacionální kartou

V prezidentských volbách 2009 na Slovensku byli klíčoví soupeři rovněž velmi podobní těm z dnešních českých: levicový kandidát Ivan Gašparovič a jeho soupeřka – pravicová Iveta Radičová; Miloš Zeman a Karel Schwarzenberg. Radičová byla poražena rozdílem přibližně deseti procent hlasů, podobně jako Schwarzenberg Zemanem.

Jediný rozdíl je v úrovni volební kampaně a použitých nástrojů. Na Slovensku nebyla prezidentská kampaň ani zdaleka stejně tvrdá a nechutná jako v Česku. Na Slovensku se neobjevily inzeráty z dílny bývalých estébáků jako v případě podpory Miloši Zemanovi.

Na Slovensku nebyla prezidentská kampaň ani zdaleka stejně tvrdá a nechutná jako v Česku

Zato se v obou zemích hrálo nacionální kartou: Miloš Zeman německou, Ivan Gašparovič maďarskou. Tvrdil, že Radičovou podporují i někteří Maďaři žijící na Slovensku, jako kdyby to byla její „vina“. A jak se ukazuje po českých prezidentských volbách, historicky tradiční „nepřítel“ národní svébytnosti číslo jedna je pořád v arzenálu politického primitivismu u určité vrstvy voličů v obou zemích bývalé federace. To, co by nikdy nepoužili Radičová ani Schwarzenberg, rádi používají hulváti z levicově nacionalistické „fronty“.

Až to vybízí k otázce: Kde je ta skutečná levice vzývající Marxovu potřebu internacionální soudržnosti „pracujícího lidu“? Odpověď zní: nikde. Ani na Slovensku, ani v Česku levice již dávno zájmy oné vrstvy nezastupuje.

Volba mezi dvěma různými světy

Slovenský Smer lze přirovnat k akciové společnosti, v níž její šéf Robert Fico jako předseda představenstva plní úkoly a pokyny zadané akcionáři strany. Ti pochopitelně očekávají návratnost svých investic (sponzorství) v podobě státních zakázek, vstřícné legislativy a ochrany před případným trestním řízením. Zákony nemusí prezident respektovat, o čemž svědčí Gašparovičův odpor jmenovat Jozefa Čentéše generálním prokurátorem, byť ho parlament schválil již před rokem. Když si to pan Fico nepřeje, prezident nejmenuje.

Zdá se, že v nerespektování zákonů má Miloš Zeman našlápnuto podobným směrem, když se nechal slyšet, že současná vláda Petra Nečase není legitimní, neboť její složení neodráží výsledky parlamentních voleb. Ve standardní demokracii a v silném právním státu by to byl důvod k rázné kritice prezidentovy nepřípustné snahy neústavním způsobem zasahovat do činnosti vlády a nebezpečné tendence politicky destabilizovat zemi. Namístě je otázka: Komu tím slouží?

Veřejnosti  absence nadstranickosti hlavy státu příliš nevadí, a ani neví, co by si pod ní měla představovat

Ivan Gašparovič rovněž nectí psané i nepsané zvyklosti a verbálně dává najevo, že je pouze prodlouženou rukou vládní strany Smer premiéra Fica. Veřejnosti absence nadstranickosti hlavy státu příliš nevadí, a ani neví, co by si pod ní měla představovat. Dělení společnosti v prezidentských volbách se proto v obou zemích neodehrává ani tak v rámci linie levice-pravice jako politická kultura-hulvátství, nacionalismus-tolerance, zodpovědnost-voluntarismus, střízlivost-opilost z moci.

Není to volba mezi větším a menším zlem, ale mezi dvěma různými světy, které si příliš nerozumějí. Důsledky volby ovšem budou muset snášet všichni. Na Slovensku již o tom něco vědí.

kasy To jsou zase plky. 9:56 6.3.2013
Jan111 propaganda 21:59 31.1.2013
Jan111 Čo s tým má môj pravopis 10:42 1.2.2013
Jozef Gáfrik  "Tehdejší protimečiarovská 20:54 29.1.2013
prispevek Jo, jo, 15:44 29.1.2013
Ondrejs Letáky na jižním Slovensku 14:05 29.1.2013
Vlkodlac Nerespektování zákonů? 9:20 29.1.2013
Atas9 Kdybyste si odpustil 8:30 29.1.2013
JMc. dementy z levicovych volicu 5:03 31.1.2013

Počet příspěvků: 12, poslední 6.3.2013 09:56 Zobrazuji posledních 12 příspěvků.