Migranti mají pozitivní dopad na italskou ekonomiku

Za uplynulých 20 let narostl v Itálii počet přistěhovalců mírně nad evropský průměr, většina však je z evropských zemí. Nelegální migranti připlouvající po moři dosud tvořili její malou část – kromě prudkého nárůstu v uplynulých dvou letech.

Vít Kučík 26.6.2016
Uprchlíci pomáhají s obnovou obcí, které zpustošilo tornádo. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Uprchlíci pomáhají s obnovou obcí, které zpustošilo tornádo. | foto: TwitterReprofoto
Uprchlíci pomáhají s obnovou obcí, které zpustošilo tornádo. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Média sice ukazují apokalyptický obraz Itálie v důsledku uprchlické vlny, ale z oficiálních údajů vyplývá jiná skutečnost. Počet nově příchozích do země se od roku 2007 snižuje, přičemž imigranti jsou pro Itálii ekonomicky prospěšní.

Nově registrovaní imigranti dosáhli v Itálii vrcholu v roce 2007 – 515 tisíc. V tomto roce vstoupilo do Evropské unie Rumunsko a Rumuni společně s Albánci a Marokánci mezi nimi tvořili nejvyšší podíl. Od té doby počet nově registrovaných klesal – až na méně než polovinu, tedy 245 tisíc, v roce 2014. Existuje však rozdíl mezi „nově registrovanými přistěhovalci“ a „celkovým počtem imigrantů“.

Ten sice v Itálii deset let roste – nyní je jich o trochu více než pět milionů, tedy 8,3 procenta italské populace –, ale od roku 2007 stále pomaleji. Tvoří je především národnosti, které pro většinu médií nejsou zajímavé, proto o nich veřejnost příliš neví. Na prvním místě jsou Rumuni (22 procent k lednu 2014), následují Albánci (10 procent), Marokánci (9,2 procenta), Číňané (5,2 procenta), Ukrajinci (4,5 procenta), Moldavané (3 procenta) a Indové (2,9 procenta).

Loni pokles

Odlišnou kategorií jsou nelegální migranti připlouvající především z Libye a Egypta a označovaní italsky „sbarcamenti“. Ti jsou pro média vizuálně přitažliví, a proto se zdá, že tvoří většinu imigrantů. Nelegální vyloďování migrantů utváří obraz italského jihu již několik desetiletí.

V roce 2015 se u italských břehů vylodilo 155 tisíc uprchlíků, o devět procent méně než v předchozím roce. Jejich národnostní složení se však liší od většiny přistěhovalců, jimž dominují Rumuni.

Od roku 1997, kdy jsou k dispozici oficiální údaje, se jejich počet pohyboval mezi 10 až 40 tisíci ročně. Italská média o nich informují na prvních stranách, ale „sbarcamenti“ tvořili jen menší část z celkového počtu nových imigrantů – od 133 tisíc v roce 1997 po zmíněných 515 tisíc v roce 2007.

V roce 2014 se „sbarcamenti“ vyhoupli na 170 tisíc, ale do vědomí evropské veřejnosti se dostali až v první polovině loňského roku, kdy však jejich počet začal mírně klesat. V roce 2015 se u italských břehů vylodilo 155 tisíc uprchlíků, o devět procent méně než v předchozím roce. Jejich národnostní složení se však liší od většiny přistěhovalců, jimž dominují Rumuni.

Připlouvají především Syřané, Eritrejci a Somálci, v jejichž zemích se válčí a vládne v nich anarchie či krutý režim. Dalším podstatným údajem je, že většina z nich nechce v Itálii zůstat – v uplynulých letech jich požádalo o azyl mezi třetinou a polovinou – a pokračuje především do Německa, Švédska či Francie.

Uprchlická vlna do Itálie tedy není z dlouhodobého hlediska příliš dramatická. Za uplynulých 20 let v ní narostl počet přistěhovalců mírně nad evropský průměr, přičemž většinu z nich tvoří ti z evropských zemí a navíc se imigrace osm let snižuje. Nelegální migranti připlouvající po moři dosud tvořili její malou část – kromě prudkého nárůstu v uplynulých dvou letech, který však zřejmě opadá, potvrdí-li se data z prvního čtvrtletí letošního roku. Ani při svém maximu však nedosahovala poloviny přistěhovalců do Itálie v roce 2007.

Nenaplněné katastrofické scénáře

Katastrofické scénáře se sice nenaplňují, ale i italská společnost se radikalizuje, což se projevuje vyšší podporou národních stran a občasnými demonstracemi. Do čela severoitalské národní Ligy severu, která měla image nepříliš agresivního uskupení brojícího za lokální kuchyni a zvyky a v podstatě symbolicky proti Římu, se však dostal 40letý Matteo Salvini, který ji zradikalizoval k vystoupení z EU a eurozóny a prohlásil, že ji ideově promění podle vzoru francouzské Národní fronty Marine Le Penové.

Katastrofické scénáře se sice nenaplňují, ale i italská společnost se radikalizuje, což se projevuje vyšší podporou národních stran a občasnými demonstracemi

Středopravicová strana Forza Italia expremiéra Silvia Berlusconiho je pak ve stejné agonii jako česká ODS, z níž ji nezachraňuje ani koketování s národními tématy a Putinovým Ruskem. Častou námitkou národovců je, že imigrace je v podstatě špatná, že přináší negativní výsledky. Jaká je však realita západoevropské země, jíž Itálie bezesporu je?

Podle Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), Italského statistického úřadu (ISTAT) a ministerstva financí bylo v roce 2014 z více než pěti milionů přistěhovalců přes 3,5 milionu daňových poplatníků – 8,3 procenta přistěhovalců z celkové italské populace tedy tvoří 8,5 procenta ze všech italských daňových poplatníků.

Podnikání

Tento údaj vyvrací mýtus, že přistěhovalci neplatí daně. Navíc v tomto roce přiznali příjmy ve výši 45 miliard eur (částka srovnatelná s českým státním rozpočtem zhruba 1,2 miliardy korun), při průměrném ročním příjmu 13 tisíc eur. Přistěhovalci tedy pracují, ale za méně než rodilí Italové, jejichž průměrný příjem činil více než 20 tisíc eur.

Z 6,04 milionu firem v Itálii jich přistěhovalci v roce 2014 vlastnili 524 tisíc – 8,7 procenta – a vyprodukovali téměř 95 miliard eur, 6,5 procenta HDP. Jejich firmy však většinou nepodnikají v oborech s velkou přidanou hodnotou či s možností technologického růstu.

Přistěhovalci sice bývají častěji nezaměstnaní (14,4 procenta), ale oproti rodilým Italům tvoří vyšší procento zaměstnané pracovní síly (10,3 procenta), protože je mezi nimi méně ekonomicky neaktivních osob, jako jsou studenti či ženy v domácnosti. Zaměstnanost je tedy u přistěhovalců vyšší než u rodilých Italů.

Z 6,04 milionu firem v Itálii jich přistěhovalci v roce 2014 vlastnili 524 tisíc – 8,7 procenta – a vyprodukovali téměř 95 miliard eur, 6,5 procenta HDP. Jejich firmy však většinou nepodnikají v oborech s velkou přidanou hodnotou či s možností technologického růstu, nejčastěji ve stavebnictví, průmyslových montážích a v pohostinství. V uplynulých pěti letech počet rodilých italských podnikatelů klesl o sedm procent, zatímco přistěhovalců narostl o 21 procent – na 631 tisíc. Přistěhovalci jsou tedy podnikavější, ale jejich firmy zatím méně produktivní než rodilých Italů.

Daně a sociální odvody

Zajímavé údaje o příspěvcích přistěhovalců do sociálního systému a čerpání financí z něj uvádí studie nadace Leone Moressa na základě dat ISTAT a italského ministerstva financí. Přistěhovalci v roce 2012 zaplatili v daních a sociálních odvodech 16,5 miliardy eur, na jejich sociální dávky, zdraví, státní školy včetně integračních nákladů však bylo vydáno jen 12,6 miliardy eur – 3,9 miliardami eur tedy dotovali rodilé Italy.

Přistěhovalci v roce 2012 zaplatili v daních a sociálních odvodech 16,5 miliardy eur, na jejich sociální dávky, zdraví, státní školy včetně integračních nákladů však bylo vydáno jen 12,6 miliardy eur – 3,9 miliardami eur tedy dotovali rodilé Italy

Mezi přistěhovalci je totiž mnohem méně ekonomicky neaktivního osob, především penzistů – zatímco u rodilých Italů tvoří lidé starší 75 let desetinu, u přistěhovalců pouhou setinu z jejich celkového počtu. V roce 2013 tedy 2,18 milionu pracujících přistěhovalců hradilo penze 620 tisícům rodilých italských důchodců. Přistěhovalci dotují italský sociální systém a tento trend v uplynulých sedmi letech sílil.

Namítá se, že tato data udávají pouze legální, řádně registrované přistěhovalce. To je sice pravda, ale počet nelegálních přistěhovalců, „ilegálů“ (italsky „clandestini“), se odhaduje na 400 tisíc, což je méně než desetina legálních přistěhovalců, velká část z nich pokračuje do jiných zemí a navíc jsou zásobárnou legálních přistěhovalců.

Mnoho z nich začínalo jako nelegální přistěhovalci, ale po zajištění základních potřeb, jako je ubytování a obživa, se svůj pobyt snažilo legalizovat, což se jim většinou podaří do jednoho až tří let. Jsou-li legální registrovaní přistěhovalci pro Itálii ekonomickým přínosem, pro tyto „ilegály“ to platí dvojnásobně, neboť stát do nich nemusí investovat téměř nic a hlásí se k registraci, až když jsou prakticky soběstační.

Především politické téma

Pokud je imigrace ekonomicky přínosná, proč italská vláda bila počátkem roku 2015 na poplach a žádala EU o solidární přerozdělování uprchlíků? Protože přistěhovalectví je nejen ekonomické, ale především politické téma. Snahou všech státních institucí je stabilita a neměnnost. Vzniknou-li nečekané situace, na které jejich postupy a kapacity nestačí, první reakcí je volání o pomoc navozující pocit katastrofy, což se stalo i v roce 2014, kdy se prudce zvýšil počet připlouvajících migrantů do Itálie.

Pokud je imigrace ekonomicky přínosná, proč italská vláda bila počátkem roku 2015 na poplach a žádala EU o solidární přerozdělování uprchlíků? Protože přistěhovalectví je nejen ekonomické, ale především politické téma.

Tento pocit nesouvisí s možnostmi země, ale s tím, že italské státní úřady, jež byly zvyklé na desetitisíce imigrantů, se najednou musely vyrovnat s jejich téměř pětinásobným počtem. Tato situace narušila rytmus například místních úřadů v oblastech vylodění, sociální správy, policie, pobřežní stráže či vojska a všechny začaly požadovat navýšení pracovníků, rozpočtu a materiálního vybavení.

Určité kapacity lze v nouzových případech poskytnout okamžitě, ale většinou jsou nedostatečné. Navýšení pracovníků a rozpočtu vyžaduje legislativní a politické rozhodnutí, které nějakou dobu trvá. Zatím však instituce pracují v provizorním režimu, což dávají s pomocí médií najevo. Začíná politická bitva.

Solidarita

Italská ekonomika patří mezi deset největších na světě, stejně však i její státní dluh. Ministři mají jen to, co si nenechají vzít jinými resorty, rozpočty jsou napjaté a kvůli nedávné krizi a přestálé hrozbě týkající se financování státního dluhu ještě napjatější. Itálie nejen hodně vyprodukuje, ale i dluží a spotřebuje, takže každé jednání o rozpočtu je tancem na vejcích, kdy natažených dlaní bývá více než vajec. To neznamená, že by jich bylo málo, ale jde o priority, jež bývají stanovované na základě hodnot, o něž se vede nelítostný politický boj.

Základní středo-levicovou hodnotou je solidarita, proto italský premiétr Matteo Renzi nemohl jinak, než zvyšovat počet přijímaných uprchlíků, případně jejich záchranu na moři poté, co začaly plnit titulní strany deníků fotografie stovek lidí, kteří zahynuli v italských teritoriálních vodách

Momentálně je u moci v Římě mladý, dynamický, sociálnědemokratický premiér Matteo Renzi, charismatický středový pragmatik. Základní středo-levicovou hodnotou je solidarita, proto Renzi nemohl jinak, než zvyšovat počet přijímaných uprchlíků, případně jejich záchranu na moři poté, co začaly plnit titulní strany deníků fotografie stovek lidí, kteří zahynuli v italských teritoriálních vodách.

Každá nová situace však poskytuje i příležitost k politickému růstu, proto si všechny italské politické síly vytvořily vlastní legendu, „kdo za to může“, i vlastní recept, „co s tím dělat“. Populisté a nacionalisté měly své příběhy i recepty jako vždy jednoduché a černobílé, aniž by se příliš zabývali jejich proveditelností: „Nevpouštět! Vracet! Ať to platí ten, kdo to způsobil, a to my nejsme!“

Problémem je, že úspěch této rétoriky u voličů často souvisí s emocemi, nikoli s logikou či proveditelností. Růst preferencí populistů pak ukazoval, že tato argumentace zabírá, což nasměrovalo politiku proti uprchlíkům. Populisté proto ještě přitvrdili a dosud umírnění či zdrženliví také, nechtěli-li spáchat politickou sebevraždu.

V této době parlamentních bojů o finanční prostředky a recept, co s uprchlíky, se na začátku roku 2015 zrodil Renziho plán přenést část nákladů na EU, a pokud nebude chtít platit, ať se o patrolování na moři a zabezpečení uprchlíků postará sama, třeba jejich distribucí do ostatních členských zemí unie.

Požadavek distribuce

Tyto vnitřní italské reálie ukazují, že požadavek distribuce uprchlíků nebyl důsledkem nezvládnutelné migrační vlny ani zhroucení ekonomiky, ani jiné katastrofy, ale konkrétního vnitropolitického rozhodnutí, které se objevuje v každé demokratické zemi vystavené neobvyklé situaci.

italské reálie ukazují, že požadavek distribuce uprchlíků nebyl důsledkem nezvládnutelné migrační vlny ani zhroucení ekonomiky, ani jiné katastrofy, ale konkrétního vnitropolitického rozhodnutí

Premiér Renzi 10. prosince 2015 prohlásil, že současná migrace není ničím, s čím by si země, jako je Itálie, nedokázala poradit sama a bez zahraniční pomoci. V průběhu návštěvy Libanonu pak 23. prosince 2015 pak řekl, že ho unavují a znechucují ti, kdo v jeho zemi stále hovoří o migrační vlně: „Máme 150 tisíc příchozích na 60 milionů obyvatel a mnoho řečí kolem toho. Libanon má čtyři miliony obyvatel a přijal civilizovaně půldruhého milionu uprchlíků, desetinásobek co Itálie. Patnáctkrát menší země přijala desetkrát více uprchlíků než my.“

Uvedené údaje i politické kroky ukazují zdánlivě neřešitelný paradox současného světa – migrační politika a integrace přistěhovalců jsou sice nedokonalé a mohly by se v mnoha ohledech zlepšit, ale imigrace je ekonomicky pozitivní. Itálie to dokazuje a mohla by být příkladem pro ostatní evropské země.

Fakt, že jsou přistěhovalci ekonomicky přínosní, se však neobjevuje na titulních stránkách médií ani mezi argumenty vládních stran. Imigrace je totiž kromě ekonomického přínosu i výbušným politickým tématem. To nutí umírněné politické strany používat argumenty proti ní, o kterých vědí, že nejsou racionální, a jež jsou důsledkem jejich politického boje s populisty.