Michal Žantovský: Halík se s podstatou Západu minul

Článek „Proč nejsem Charlie“ teologa a sociologa náboženství Tomáše Halíka zveřejněný v lednu v LN vyvolal řadu kritických i vstřícných ohlasů. S nimi se Tomáš Halík vyrovnal v přípěvku „Případ Charlie“ v únorové příloze LN Česká pozice. Na něj nyní reaguje diplomat Michal Žantovský.

Charlie Hebdo. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Charlie Hebdo. | foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice
Charlie Hebdo.

Sluší se, že chce-li člověk polemizovat, měl by nejprve chválit. Nebýt dvou článků Tomáše Halíka v LN „Proč nejsem Charlie“ a „Případ Charlie“, zůstala by odezva krvavých pařížských útoků proti redakci nekonformního humoristického časopisu a košer samoobsluze na úrovni pochopitelně emocionálních, ale právě proto povrchních odsudků.

Přestože se Tomáš Halík – alespoň podle mého názoru – s podstatou Západu poněkud minul, přísluší mu, podobně jako Kryštofovi Kolumbovi, který se vydal objevovat cestu do Indie, ale nic netuše objevil Ameriku, uznání za podnět k nanejvýš potřebné diskusi, co vlastně naše civilizace představuje nejen pro druhé, ale především pro nás samotné.

Tím, že se Halík výslovně distancoval od obětí první z těchto vražd, aniž by jejich pachatele či samotné činy jakkoliv omlouval, otevřel diskusi nejenom o tom, kdo vlastně karikaturisté z Charlie Hebdo byli, ale též o tom, kdo jsme my. To, že svůj názor zveřejnil, i když si byl dobře vědom, že ho čeká přinejmenším rozporuplné přijetí, je hodné úcty.

„Neodbytný hlas svědomí“, který „však trval na tom, že je to potřebné slovo v pravý čas“, ho ale tentokrát svedl na scestí. Anebo se prostě přeslechl; stává se to. Potřebné slovo to možná bylo; o tom, zda zaznělo v pravý čas, lze však mít důvodné pochybnosti.

Útok na naši svobodu

Redaktoři časopisu Charlie Hebdo – a v tomto ohledu mám k názoru Tomáše Halíka blízko – možná nebyli „našimi hrdiny“, jak je nazval francouzský prezident François Hollande, ale stali se stejně jako brutálně popravený muslimský policista či zaměstnanec židovské samoobsluhy našimi mučedníky.

Napadeni nebyli jen autoři pohoršlivých karikatur; napadena byla naše svoboda, náš způsob života, napadeni jsme byli my sami

Napadeni nebyli jen autoři pohoršlivých karikatur; napadena byla naše svoboda, náš způsob života, napadeni jsme byli my sami. Tváří v tvář útoku proti naší civilizaci jsme volky nevolky všichni Charlie; vlastně jsme mohli jít právě kolem a jen omylem zabloudit na adresu časopisu či zvědavě nahlédnout do židovského obchodu.

Upřesnění našeho vztahu k neznabožským kreslířům jsme mohli nechat na jindy; koneckonců k tomu měl Tomáš Halík bezpočet příležitostí předtím, než k vraždě došlo. Okamžik, kdy oběti této zrůdnosti leží v tratolištích krve, není tím pravým se tázat, ke komu z nich jsme měli blíž, a kdo z nich nám nebyl tak docela po chuti.

Nejde mi však o to, polemizovat s Halíkovým dobře míněným byť podle mě nešťastně načasovaným výstupem – to už jsem koneckonců učinil –, ale položit si otázku, zda naše rozdílné reakce ve vypjatém okamžiku nesvědčí přeci jen o poněkud odlišných pohledech na povahu Západu.

Hranice zodpovědnosti

Základní rozdíl zde spočívá v našem vnímání svobody a zodpovědnosti. Z mého pohledu zavraždění umělci jednali v prostoru své osobní svobody, čehosi, co je vyústěním dlouhé a složité historie naší civilizace a co je od podstaty Západu neoddělitelné. Tato svoboda v sobě nutně zahrnuje i svobodu být v tomto prostoru nezodpovědný, jinak žádnou svobodou není.

Skutečná hranice zodpovědnosti leží až tam, kde svoboda jedněch zasahuje do svobody druhých. A stěží lze argumentovat, že satirický časopis s 60 tisíci výtisky představoval ohrožení náboženské svobody muslimů, židů, křesťanů či kohokoli jiného. Většina lidí o něm nikdy neslyšela, a málokdo z těch, kdo o něm slyšeli, jej četl.

Skutečná hranice zodpovědnosti leží až tam, kde svoboda jedněch zasahuje do svobody druhých

Zasazovat se v dnešní době, kdy je v oblibě svádět každý prohřešek proti zákonu či dobrým mravům na složité dětství, nepřející okolí, záhadného strýčka anebo alespoň na to, že nevím, co nesu, za zodpovědnost, nelze dost často. Přirovnávat ale, jak to Tomáš Halík činí, kreslíře z Charlie Hebdo k člověku, který vleze do tygří klece proto, „aby exhiboval své pohrdání všemi pravidly, a nezodpovědně tím ohrožuje nejen sebe, ale mnoho jiných, kteří za jeho exhibici zaplatí životem“, je fatální omyl.

Dotyční jsou mrtví a nemohou nám to říct, ale silně pochybuji, že by se sami takto viděli. Naopak, nejspíše se domnívali, že nežijí v tygří kleci, nýbrž ve svobodné společnosti, a měli pocit, že požívají respektu a ochrany těch nejdůležitějších a nejuniverzálnějších pravidel, které jakákoli země má, tedy jejích zákonů. Tak jako si Tomáš Halík – a plným právem – osobuje nárok na „nekonformitu s veřejným míněním“, měli totéž právo i oni.

Zdravá zkušenost

Jedním ze základních zjištění z otřesné zkušenosti 20. století bylo, že svoboda je nedělitelná. Nevím, jestli je to dobře, nebo špatně, ale je pouhým konstatováním skutečnosti, že nic nám není svaté. Kritizujeme své politiky, zatracujeme selhavší ideologie, boříme modly, děláme si legraci ze svých prezidentů a někdy se staneme terčem výsměchu my sami, což je zdravá zkušenost, která není ani mně, ani Tomášovi neznámá.

Neexistuje smysluplný argument, proč z této univerzální tendence, která není ničím jiným než emancipací kritického rozumu, vyjímat víru a duchovno, proč se bouřit proti „Životu Briana“ Monty Python či proč v zájmu politické korektnosti vyzmizíkovat z kulturních dějin stovky židovských vtipů o Židech samotných či dokonce o B...u, budiž pochválen, samotném.

„Výsada kněžstva,“ o níž píše George Orwell v jednom ze svých nejkrásnějších esejů, je pouhý historický relikt, ať už se jí dovolávají církve, politici či intelektuálové. Duchovno si člověk buď nosí v sobě, anebo ho marně hledá v zrcadle bezbožnosti druhých.

Kritizujeme své politiky, zatracujeme selhavší ideologie, boříme modly, děláme si legraci ze svých prezidentů a někdy se staneme terčem výsměchu my sami, což je zdravá zkušenost

Bez svobody by nebyla možná ani další vlastnost, která činí Západ Západem, totiž naše neuvěřitelná rozmanitost názorů, barev, vyznání, životních stylů a politických přesvědčení. Odsouzeni k tomu, být každý sám či sama sebou, nabízíme lidem, kteří Západ nechápou, na pohled odpudivé lidské hemžení, plné různic, sporů, přetahování a přetlačování.

Demokracie není nic jiného než organizovaná hádka. Již klasikové evropského politického a ekonomického myšlení ale chápali, že právě tato různost, tato hádka a toto přetahování jsou zdrojem hospodářského růstu a všeho blahobytu, stejně jako motorem poznání a pochopení.

Důsledky multikulturalismu

Výsadní postavení evropské civilizace v uplynulých několika stoletích se neopíralo o přírodou či prozřetelností darované zásoby nerostných zdrojů ani v první řadě o vojenskou sílu, ale o uvolněný potenciál tvůrčích schopností milionů lidských jedinců zbavených pout dogmatu, tyranie a totality.

Pokud se někdy zdá, jako by se tento potenciál v poslední době vyčerpával, měli bychom si klást otázku, zda nevědomky a v dobré vůli nenahrazujeme stará pouta novými. Diktát politické korektnosti, institucionálních model ani agresivního ateismu nás o nové podněty neobohatí.

Multikulturalismus devadesátých let minulého a počátku tohoto století nezřídka vedl k vytvoření izolovaných etnických komunit, v nichž obecná pravidla společnosti neplatí bezezbytku

K tomu, abychom se v tom velkém hemžení nějak porovnali, je zapotřebí velké dávky tolerance, soucitu a empatie, a v tomto ohledu se asi s Tomášem nelišíme. Jsme civilizace, která se, poučena bolestnými zkušenostmi, dokáže víceméně úspěšně vyrovnávat s jinakostí. Nevyhlazujeme menšiny, neshazujeme slabé a nemocné ze skály, nevraždíme poražené nepřátele.

Někdy však, ať už z povýšenosti, či naopak z obavy před povýšeností, má naše tolerance povahu velkorysého nezájmu, v němž se pracně vytvořené hodnoty naší civilizace rozplývají či úplně ztrácejí. Multikulturalismus devadesátých let minulého a počátku tohoto století nezřídka vedl k vytvoření izolovaných etnických komunit, v nichž obecná pravidla společnosti neplatí bezezbytku.

Výskyt tisíců případů takzvaného „násilí kvůli cti“ vůči ženám a několika desítek „vražd kvůli cti“ v některých velkých evropských zemích je jen extrémním případem selhání právního státu, stejně jako pokračující skrytá praxe genitálního mrzačení či masové sexuální zneužívání a obchod s bílým masem v dokumentovaných případech některých takových komunit. Tyto jevy jsou o to nepřípustnější, že často nemají oporu v náboženských doktrínách, jak se jejich apologeti pokoušejí tvrdit.

Neliberální prvky islámu

Tím se dostáváme k poslednímu životně důležitému rysu západní, a potažmo každé civilizace. Je jím nejenom schopnost se proměňovat, vyvíjet a přijímat podněty zvenčí, ale také schopnost bránit svoji nejhlubší podstatu. Ta se nemůže vyčerpávat vojenskými operacemi proti takzvanému „Islámskému státu“, které by ostatně měly být v první řadě starostí muslimských zemí v oblasti Blízkého a Středního východu, ale měla by se odehrávat především v prostoru, v němž společně – třebaže každý po svém – žijeme.

Neliberální prvky islámu umocněné doslovným chápáním Koránu jako zjeveného slova jsou něčím, co jsme po dlouhá léta z multikulturální ohleduplnosti přecházeli

Nejsem odborník na islám, a netroufám si tvrdit, zda se v Čechách „nebezpečí islámu“ podceňuje, anebo, jak soudí Halík, naopak přeceňuje. Zdá se mi ale nesporné, že neliberální prvky islámu umocněné doslovným chápáním Koránu jako zjeveného slova jsou něčím, co jsme po dlouhá léta z multikulturální ohleduplnosti přecházeli, a co představuje trvalou třecí plochu ani ne tak ve vztahu mezi Západem a muslimskými zeměmi, ale v soužití islámu se západní civilizací na její vlastní půdě.

Tomuto nebezpečí, ať už je podceňováno nebo přeceňováno, ustupovat nelze. Nejen státy, jak říkal Masaryk, ale i civilizace se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily. Nemůžeme se pouze ukájet vlastní tolerancí, ale vyžadovat ji i od jiných. Jenom tak pak budeme moci prohlásit s Winstonem Churchillem: „Jsme stále pány svého osudu. Jsme stále kapitáni našich duší.“