Michael Žantovský: V Charlieho kůži

Na komentář filozofa a kněze Tomáše Halíka v Lidových novinách Proč nejsem Charlie zareagovala řada českých osobností. „Prohlašuje-li se někdo za Charlieho, vede ho k tomu empatie. Ta se Tomáši Halíkovi tentokrát vyhnula,“ píše Michael Žantovský.

Tomáš Halík. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Tomáš Halík. | foto: Richard Cortés, Česká pozice
Tomáš Halík.

Intelektuální přezíravost na rozdíl od obyčejné pýchy nepatří mezi smrtelné hříchy. Možná proto se s ní člověk setkává tak často. Při psaní svého „Já nejsem Charlie“ si Tomáš Halík sám uvědomoval, že se nebezpečně blíží postojům, které zastávají kritici dekadence a cynismu západní civilizace a věrozvěsti její obnovy z Východu, leč rozhodl se přitom velkoryse ponechat na „inteligenci čtenářů“, že rozeznají rozdíl mezi jeho „laskavým“ a „zodpovědným“ postojem a názory „fašizující pravice“ a „stalinistů z Haló novin“. Je otázka, jestli přitom kromě inteligence čtenářů nepřecenil i svou vlastní.

Přečtěte si text Tomáše Halíka Proč nejsem Charlie.

Již proporce úvodní části jeho příspěvku vzbuzují pochybnosti, ačkoli po věcné stránce mu lze stěží co vyčíst. Ve dvou větách jednoznačně odsuzuje brutální násilí spáchané minulý týden v Paříži. V dalším stručném odstavci činí povinné rozlišení mezi islámskými fanatiky a velkou většinou nevinných muslimů a varuje před „nepřiměřenými“ reakcemi na terorismus. Budiž, i když postrádáme návod, co představuje přiměřenou reakci na terorismus.

Arogantní omyl

Hlavní část svého zamyšlení však Halík pojímá jako plamenný protest proti cynismu a neúctě k hodnotám, jakou podle něho projevili kreslíři časopisu Charlie Hebdo. Považuje za svou povinnost se od nich distancovat, hlásí se totiž „k jiné tváři naší kultury“.

A zde spočívá onen drobný, leč arogantní omyl. Existují možná různé tváře naší kultury, ale neexistuje způsob, jak je oddělit od ostatních, stejně jako neexistuje způsob, jak oddělit člověku jednu tvář od druhé, aniž bychom tím zničili celý obličej. Existuje rozdílný vkus, cit a – v tom má Halík nepochybně pravdu – rozdílná míra ohledů k útlocitu jiných. Rabelaisovská tvář evropské kultury, provokující nadsázkou, neúctou a karikaturou, je však stejně její nedílnou součástí jako tvář čechovovská, usmiřující laskavostí a pochopením.

Připustíme-li, že existují hranice, které svoboda projevu ve jménu „zodpovědnosti“ či „úcty k hodnotám“ nesmí překročit, nastolujeme okamžitě otázku, kdo je oprávněn tyto hranice určit

Připustíme-li, že existují hranice, které svoboda projevu ve jménu „zodpovědnosti“ či „úcty k hodnotám“ nesmí překročit, nastolujeme okamžitě otázku, kdo je oprávněn tyto hranice určit. Tak jako se Halík cítí dotčen „cynickým“ zesměšňováním symbolů křesťanské víry, tak jako islamističtí vrazi obrátili své posvátné rozhořčení proti „nešťastným obětem“ v redakci časopisu Charlie Hebdo, mohou se jiní cítit pobouřeni otevřenou sexualizací populární kultury, „antievropskými“ projevy některých českých politiků, povrchním mudrováním, či dokonce „pravdoláskařstvím“ některých z nás. Omezíme-li svobodu projevu jedněch, musíme tak učinit i u druhých.

Pussy Riot je mi protivná. Na karikaturách islámského Proroka, křesťanských světců a vousatých rabínů postrádám více humoru a želím přílišné špičatosti. Patří ale k „naší“ kultuře stejně jako přihlouplé televizní soutěže či oplzlá dobrodružství infantilních celebrit, kterých jsou dnes a denně plná některá média. Nic z toho není důvodem někoho vylučovat z „naší“ kultury, tím méně vraždit.

Když se prezident Hollande prohlašuje za Charlieho, nemá tím nejspíše na mysli, že si s oblibou listuje v Charlie Hebdo, či že se dokonce po nocích sám pokouší o nestydaté malůvky, nýbrž potřebu se identifikovat s oběťmi útoku, který byl namířen nejen proti jednomu satirickému časopisu, ale proti naší civilizaci jako takové. Stejně reagovaly miliony lidí ve Francii a v celé Evropě, bez ohledu na své politické názory či kulturní vkus. Říká se tomu empatie a je politováníhodné, že se tentokrát Tomáši Halíkovi vyhnula.

Svoboda nikoli neomezená

Pravda, děsivá zkušenost dvacátého století přivedla Evropany na rozdíl od našich bratranců na druhé straně Atlantiku k úsudku, že svoboda projevu nemůže být neomezená. Omezit ji však lze, podle odstavce 2 článku 4 Hlavy první Listiny základních práv a svobod, pouze zákonem. Trestní zákoník takové omezení stanovuje v paragrafech 355, Hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob, a 356, Podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod.

 Těžko lze mít za to, že satirická karikatura, jakkoli znevažující, naplňuje skutkovou podstatu kteréhokoli z nich. Za touto skutečnou hranicí zodpovědnosti, která nemůže být fatwou jednoho člověka, jakkoli kultivovaného, začíná svoboda, včetně svobody být neuctivý, na niž sice nemusí být vždy pěkný pohled, ale bez níž je svoboda jen prázdným pojmem. Vzdát se „této tváře“ naší kultury znamená vzdát se naší kultury vůbec.

(Ne)jsem Charlie Hebdo

V diskusi k textu Tomáše Halíka o náboženské toleranci a svobodě slova na stránkách Lidových novin dosud vyšlo: