Německo, příklad nehodný následování

Vlády obecně jednají rozumně až ve chvíli, když vyčerpaly všechny možnosti nerozumného jednání. Bohužel paní kancléřka A. Merkel k vyčerpání všech možností nerozumného jednání má stále ještě daleko. Nechá se vléci sociology s jejich zlou definicí sociálního kapitálu, která dělá z dítěte pouhý objekot sociální péče (dětské přídavky). Nechá se také vléci bankéři s jejich zvrhlou koncepcí spoření na důchod pro všechny, tj. i ty, kteří vychovávají děti a investují miliony do budoucnosti, mimo jiné i do průběžně financovaného I. důchodového pilíře.  V této chvíli máme tři možnosti, tři cesty po nichž se můžeme dát.     První cesta, pozitivní z hlediska naší budoucnosti a současně drastická z hlediska okamžitého efektu je okamžité zrušení sociálního státu a nastolení přirozeného prostředí, tak jak je známe v tzv. rozvojových zemích. Výsledkem bude rychlá přeměna dekadentní, protože vymírající společnosti na společnost rozvojovou a tedy perspektivní. Samozřejmě se jedná o variantu, respektive zásah do společnosti z hlediska  občanů sociálního státu nemyslitelný a proto zcela vyloučený.    Druhá cesta, zdánlivě přijatelná, ovšem vysoce negativní z hlediska budoucnosti, je obsažena v současné Koaliční dohodě vládnoucích stran. Je modernizací sociálního státu ve smyslu jeho zeštíhlování. Spočívá v co nejdelším udržení současného stavu a to i za cenu postupné demontáže sociálního státu.  Konečnou fází je zánik sociálního státu. Nejde totiž o nic jiného, než o to jak uspořit peníze vydávané ze státní pokladny na sociální věci. Co jiného charakterizují slova jako zrušení, snižování, omezení, zpřísnění podmínek, odložení účinnosti. Tím, že trend postupného stárnutí společnosti udržíme co nejdéle, tím se zvyšuje zadlužení celé společnosti. Za určitou hranicí nebude již rekonstrukce, resp. oživení společnosti možné. Bude to způsobeno kritickým nedostatkem jedinců v nastupujícím pokolení a dojde proto ke konečnému úpadku státu, nejen sociálního státu. Státu, skládajícího se z hlediska populace, převážně ze starých a neproduktivních lidí a právě z toho důvodu státu přetíženého implicitním (skrytým, protože u nás nezveřejňovaným)  dluhem důchodového systému.    Třetí cesta z naší pomyslné křižovatky, na které v současnosti stojíme, je změna politiky sociálního státu ve smyslu nastolení stavu blízkého stavu přirozenému. Úhelným kamenem této změny je právě důchodová reforma. Jedná se o postupné, sociálně citlivé vytlačení jedinců, kteří neinvestovali, nebo se dokonce přímo rozhodli neinvestovat do sociálního státu prostřednictvím výchovy dětí v rámci mezigenerační solidarity z  I. průběžně financovaného důchodového pilíře a jejich převedení do II. spořícího důchodového pilíře.