Masaryk byl spíše světoobčanem

Na článek Aleše Prázného Masarykovo politické mistrovství zareagoval překladatel Zdeněk Zacpal. Podle něho první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk rozlišoval spíše mezi demokratickými zeměmi a teokratickými režimy či ideologickými diktaturami.

Tomáš Garrigue Masaryk, Češi a Evropa. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Tomáš Garrigue Masaryk, Češi a Evropa. | foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice
Tomáš Garrigue Masaryk, Češi a Evropa. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Článek Aleše Prázného Masarykovo politické mistrovství vystihuje témata a silné stránky myšlení a díla Tomáše Garrigua Masaryka. Problematické je však závěrečné vyznění, kde je Masarykovi přisuzováno především evropanství. Naprosto nepřípadná je pak doprovodná kresba Masaryka s evropskou vlajkou na brýlích.

I když asi nikdo nepopře silné sepětí češství s evropským myšlením a dějinami, Masaryk Evropu příliš přesahoval a jednal a bojoval v příliš světových dimenzích, aby se dal tak jednoznačně označit za bezvýhradného „příznivce evropské federalizace a formování nového člověka ... Homo europeus“.

Racionální Asijci

Prázný uvádí určení duchovní „Evropy“ Masarykovým mladším kolegou, filozofem Edmundem Husserlem – Evropa je racionální nahlédnutí. Ano, v Evropě se vedle mnoha neracionálních nahlédnutí vyskytují i racionální, leč ta se kromě Evropy a Ameriky, a dejme tomu Austrálie, vyskytovala i v Asii.

V Evropě se vedle mnoha neracionálních nahlédnutí vyskytují i racionální, leč ta se kromě Evropy a Ameriky, a dejme tomu Austrálie, vyskytovala i v Asii

V mnoha oddílech a pasážích Pálijského kánonu najdeme Buddhova racionální nahlédnutí do různých stadií jím doporučované cesty k duchovnímu procitnutí či osvícení. A navíc i rozbory smyslů duchovních instrukcí a kroků z mnoha hledisek. Stejně promyšlená nahlédnutí ukázňování vlastní mysli, jako je 117. rozpravaMaháčattárísaka sutta (Čtyřicet velkých věcí)oddílu středních rozprav (Madždžhima-nikája) druhého koše (Sutta-pitaka) kánonu, v „Evropě“ nenajdeme. Také proto, že ve své historii dopřávala duchovním hledačům pramálo svobody.

Přihlédněme i k logicky silnějším a přesnějším formulacím „racionálního nahlédnutí“ u zmíněného filozofa Husserla. Ten ve své přednášce „Krize evropského lidství a filozofie“ z roku 1935 mimo jiné praví:

„Jedině však u Řeků se setkáváme s univerzálním (,kosmologickým‘) životním zájmem v bytostně svérázné formě čistě ,teoretického‘ postoje a s bytostně osobitou pospolitostí filozofů, vědců (matematiků, astronomů apod.), v níž se teoretický postoj z vnitřních důvodů projevuje.“... S muži, jimž jde „pouze o teorii, jejíž růst a neustálé zdokonalování rozšiřováním okruhu spolupracovníků a sledem badatelských generací spadá vjedno se smyslem nekonečného a všem společného úkolu“.

Nestranné bádání

Takové úsilí však dokládají také zčásti dochované výsledky bádání skupin indických vědců a filozofů i mnoho století působících šesti indických buddhistických univerzit. Ty disponovaly ubytovacími prostory až pro tisíce posluchačů, vyučovaly i praktickým oborům a díky tomu, že neměly za zády inkvizici, daly se v jejich areálech pěstovat volnější diskuse a přednášet i nebuddhistické filozofické směry. Nemluvě o jiných indických institucích.

V rozsáhlé síti staletí existujících východoasijských škol, ba i soukromých akademiích se v Číně a Koreji pěstovalo značně nestranné bádání nejméně mnoho desítek generací. Jak o tom referoval i čínský filozof Wang Čchung (asi 27–107 našeho letopočtu):

„Hanové [dynastie] založili akademii vynikajících vzdělanců.
Všichni mladíci si tam vzájemně pomáhají v obtížných otázkách.
Touží jít do nejzazšího bodu do hloubky/temnot.
Zkoumat formu i odůvodnění správného a nesprávného.
Ne(chtějí) svévolně vytvářet obtíže.
Ne zlehčovat problematiku tlacháním.
Ne vyčerpávat se v hořké/tvrdé kritice.
Ne dávat průchod sladkému/příjemnému souhlasu.
Jsou vedeni, aby se uměli sklonit i vzhlížet vzhůru.
Aby toužili žádat i pomáhat.
Při broušení jde o ostří,
a ne o rozseknutí brusného kamene.

K čemu má směřovat diskuse?
K vysvětlení hlubokého názorným.
K čemu má směřovat moudrost?
K vysvětlení obtížného snadným.
Výteční a skvělí si vybírají různě nadané.
Staré spisy tak mohou být zaměřeny
buď do hloubky či k názornosti.

Teorie/pojednání ale nemá směřovat ke květnatosti.
Má též odpovídat věcem
a nepřeceňovat konsens s ostatními.
Teorie/pojednání vysvětluje diskusi o pravdě a fikci.
Při tom nebývá klid, srdce/mysli se často rozcházejí.
Protichůdný názor dráždí vulgární ucho.
Je však nesprávné se davu srdcí/myslí poddat.
Je-li dosavadní falešné, rozloučíme se s ním, vyřadíme jej
a uchováváme zároveň vše, co (v diskusi) obstálo.
Pokud bychom měli být ochotni řídit se davem
jeho srdcem/myslí,
mohli bychom pak jen sledovat staré normy.
Vysmívání se zvykům by sice skončilo.
Ale jak by pak mohla být diskuse?“

Asijci umožnili Evropě převzít mnoho vlastních vynálezů a probírali i otázky, které evropská teologie či filozofie pomíjely či programově nechávaly pod pokličkou

Evropa je výlučná po zmíněné stránce pouze v tom, že v žádné jiné civilizaci se nevyskytl stejný způsob myšlení. Husserl ani Georg Wilhelm Friedrich Hegel a Jan Patočka se nevyznačují tím, že by důkladně ověřovali svá tvrzení či přesvědčení o primátu Evropy. Ne všechny otázky „evropské“ filozofie byly racionálně nahlédnuty také na Východě, ale Asijci umožnili Evropě převzít mnoho vlastních vynálezů a probírali i otázky, které evropská teologie či filozofie pomíjely či programově nechávaly pod pokličkou.

Větší tolerance

Pokud Evropané vytýkají jiným civilizacím, že neudržely kontinuitu vědeckých přístupů a rozvoje, pak stejným výtkám musejí čelit sami. Navíc Evropa upadla do barbarství a temnot středověku nikoli v důsledku pustošení cizími nájezdníky, ale větší měrou než asijské kultury kvůli sobě samé. Ve středověku díky větší náboženské a myšlenkové toleranci vzniklo v tehdejší Indii, Číně, Koreji i arabském světě víc nových originálních filozofií a vynálezů než v evropských temnotách zhruba v letech 400 až 1300.

Ve středověku díky větší náboženské a myšlenkové toleranci vzniklo v tehdejší Indii, Číně, Koreji i arabském světě víc nových originálních filozofií a vynálezů než v evropských temnotách zhruba v letech 400 až 1300

Britský filozof a logik Bertrand Russell se v kapitole o svatém Augustinovi Aureliovi svého díla A History of Western Philosophy (Dějiny západní filozofie) zhrozil nad tím, „že se poslední mužové intelektuálního rozhledu před nástupem temného věku nestarali o záchranu civilizace, vyhnání barbarů či odstraňování nepořádků v administraci a namísto toho kázali o přednosti panenství a o zatracení nepokřtěných dětí. Pokud církev zaměřovala pozornost obrácených pohanů až k takovým věcem, není divu, že následující věk překonal co do krutosti a pověr téměř všechna jiná historická období.“

Obdobně nejednoznačně tomu bylo a je s fungováním politických systémů. Ve třicátých a čtyřicátých letech 20. století ve srovnání s totalitami a hrůzovládami, které zachvátily většinu Evropy, představovaly vlády tehdy téměř suverénních vládců, třeba indického mahárádži z Majsúru nebo nizáma z Hajdarábádu, oázy klidu, osvícenství, tolerance a uměřeného rozvoje.

Jedinou baštou humanity, schopnou téměř celou dobu aktivně čelit evropským nacistickým, komunistickým a klerofašistickým hrůzovládám, byla tehdejší Velká Británie. Právě ta země, která nedávno myšlenku příliš sjednocené Evropy odmítla. Věděla zřejmě, proč to dělá.

Despekt k německé kultuře

Soustředil by se dnes Masaryk, svébytný anglofil a přítel USA, tolik zrovna na země evropského kontinentu pod kuratelou Evropské unie a prakticky řízenou Německem? A udržoval by způsobně větší odstup od v nejednom ohledu lépe spravovaných zemí Spojeného království, Norska a Švýcarska?

Masaryk na značnou část německé kultury, myšlenkových a politických přístupů i filozofie nahlížel s despektem

Masaryk na značnou část německé kultury, myšlenkových a politických přístupů i filozofie nahlížel s despektem: „Německé myšlení po Kantovi a značně již Kantem dostalo se na scestí... Jako pruský stát a pruství vůbec, i německá filozofie, německý idealismus je absolutistický, násilnický, nepravdivý, zaměňující velikost svobodné, spojující lidskosti s kolosální a svého rodu grandiózní stavbou babylonské věže.“ Není i dnes na Masarykových slovech leccos pravdivého?

Dnes opět některé nezápadní země, třeba Korejská republika, Tchaj-wan, Spojené arabské emiráty či Singapur, fungují často lépe než průměrná členská země EU. I nejedna arabská země či země „černé“ Afriky je méně zkorumpovaná než třeba evropská Itálie. Neakceschopnou Evropu musely z největší části vysekávat a přivést aspoň zčásti ke svobodě neevropské USA za druhé světové války. A až neevropští Američané byli schopní zastavit válku a zjednat pořádek v bývalé Jugoslávii, zejména v Bosně, kde celé evropské společenství selhalo.

Úcta k TGM

Masaryk neviděl základní protiklad mezi (západo)evropskými státy a okolním světem. Rozlišoval spíše mezi zeměmi demokratickými, nemilitaristickými a režimy teokratickými, monarchiemi, či ideologickými diktaturami s absolutním primátem vládce či mocenské kliky. Ty jsou výbojnější a podkopávají pokusy o kritické myšlení a emancipaci občanů.

Usilujme spíše o to, aby naše úcta k T. G. Masarykovi nebyla výrazem naší slabosti, ale erudice a síly

Usilujme spíše o to, aby naše úcta k T. G. Masarykovi nebyla výrazem naší slabosti, ale erudice a síly. Prezident–Osvoboditel sice nebyl orientalistou, ale z jeho pamětí i života je zřejmé, že se na svou dobu mimořádně zajímal i o „mimoevropské“ civilizace.

Již ve svých 26 letech, v roce 1876, debatoval s indickým učitelem v Lipsku o buddhismu, učil se sanskrt a arabštinu. Při pobytu v Japonsku se zajímal o tamní kulturu a ještě ve stáří se zajímal o Mahátmu Gándhího. Dle jeho slov „světoobčanem se člověk nestane běžným cestováním, ani mezinárodní dopravou, nýbrž duchovním pohroužením do života lidí, národů, celého lidstva“.