Martin Zvěřina: Proč má mít monopol na vkus zrovna Halík?

Komentář kněze Tomáše Halíka v Lidových novinách Proč nejsem Charlie vyvolal řadu reakcí, jež LN postupně publikují. „Pan Halík možná nepochopil, že dokud jsou ,našimi hrdiny‘ lidé, kteří s fanatismem bojují pomocí obrázků, je naše civilizace stále takovou, jakou ji chce mít i on,“ píše Martin Zvěřina.

Tomáš Halík. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Tomáš Halík. | foto: Richard Cortés, Česká pozice
Tomáš Halík.

Světoznámý katolík a vědec Tomáš Halík se s veškerou svou autoritou vymezil vůči „extremistům zneužívajícím symboly a rétoriku islámu“ a „nepřiměřeným reakcím na terorismus“.

Tomáš Halík též vidí označování obětí teroristů z pařížského týdeníku Charlie Hebdo za „naše hrdiny“ jako mělké a odhalující prázdnotu celé politické kultury. Přirovnává obrázky z časopisu (píše karikatury v uvozovkách) k dehonestujícím zobrazením Židů v antisemitském tisku a též je má za porušení úcty k druhým. Tomáš Halík se hlásí jen k „laskavému a osvobozujícímu humoru a ironii“ a odmítá „vulgární projevy neúcty“, ale navíc nechce oslavovat „dekadenci a cynismus jako symbol naší kultury“ – to vše nachází i v reakcích na vraždy v redakci Charlie Hebdo.

Přečtěte si původní text Tomáše Halíka Proč nejsem Charlie.

Od pana Halíka nikdo nechtěl, aby se označil nápisem „Je suis Charlie“, proto je na místě reagovat. Vybavení se tímto znakem nelze dost dobře vykládat jako schvalování veškerého obsahu časopisu za posledních 40 let, stejně jako v náboženství, ani ve společnosti není vše přísně doslovné. Prezentovat se veřejně jako „Je suis Charlie“, to je symbolická identifikace s oběťmi nepřípustného násilí.

Pokud byli karikaturisté pro někoho hrdiny – a věřme, že mezi milionem a půl lidí v nedělních pařížských ulicích se jich pár našlo –, byli jimi ne pro své obrázky, ale proto, že nepřestali se svou dekadencí, cynismem a „karikaturami“ ani přes opakované výhrůžky. Nebáli se, právo na neuctivý postoj bylo pro ně posvátné natolik, že dlouhodobě riskovali, jak se nakonec ukázalo, život.

Že karikatury v časopise, které nešetřily vůbec nikoho, připomínaly panu Halíkovi antisemitský tisk, je žel problém pana Halíka, ostatním to připomínat rozhodně nemusely

Že karikatury v časopise, které nešetřily vůbec nikoho, připomínaly panu Halíkovi antisemitský tisk, je žel problém pana Halíka, ostatním to připomínat rozhodně nemusely. Halíkův výklad není jediný závazný. Týdeník nebyl zdaleka vlivným či určujícím pro veřejné mínění, tedy neměl nikdy moc kohokoli stigmatizovat či vylučovat ze společnosti (na rozdíl od náboženských vůdců).

Leckomu zas mohou negativní soudy pana Halíka vůči „karikaturám“ připomínat nálepkování à la Entartete Kunst, tedy zvrhlé umění, které mělo být odstraněno, aby nekazilo dobrý lid. Kdo bude rozsuzovat, jestli karikatury byly sžíravým zrcadlem našich vlastních poklesků či chyb a do jaké míry byly škodlivé? Pan Halík anebo jím jmenovaná komise?

Laskavý humor uřezaných hlav

Pan Halík možná nepochopil, že dokud jsou „našimi hrdiny“ lidé, kteří s fanatismem a fundamentalismem bojují pomocí, možná nevkusných, obrázků, je naše civilizace stále takovou, jakou ji chce mít i on. Volat v době uřezaných hlav po „laskavém osvobozujícím humoru“ se může zdát cynické zase jiným.

Další dost problematický postoj je dovolávat se „urážek posvátných symbolů“. Zaprvé – symbol je skutečně jen symbol (obrázek je jenom obrázek a socha je jenom socha), takže „posvátným symbolem“ se může při dobré konstelaci stát cokoliv, zadruhé – nejsme teokracie, takže žádné „závazné posvátné“ u nás neexistuje. Na základě tohoto postoje by nakonec mohlo ministerstvo národního vkusu zakazovat jednotlivé náboženské texty, shledalo-li by je dostatečně „nelaskavými“, případně by se jimi někdo cítil uražen – „úcta k druhým“ je přece důležitá. Každého z nás hluboce uráží něco jiného, a kdo se chce urazit, ten se urazí i špatným počasím.

Člověk Boha urazit nemůže, stejně jako náboženství jej nelze zesměšnit, smát se lze nadutcům a fanatickým majitelům jedné jediné pravdy

Člověk Boha urazit nemůže, stejně jako náboženství jej nelze zesměšnit, smát se lze nadutcům a fanatickým majitelům jedné jediné pravdy – vždy jsou to jen lidé, kteří jsou zesměšňováni za své projevy. Trvám na tom, že i ateisté si mohou dělat legraci z náboženství, a nemám to za škodlivé, i když je to někdy nevkusné či pobuřující. Co může panu Halíkovi připadat jako cynismus, je pro jiného projev názoru, třeba hloupého, ale každý jsme jen tak chytrý, jakého nás Hospodin chtěl.

V posledku bych rád protestoval proti laskavému humoru a satiře jako jediným žádoucím projevům, krutý a sžíravý humor může být stejně dobrý a osvobozující. Možná mnohem častěji, vždyť i apoštolové laskavého humoru Smoljak se Svěrákem si ve filmu Nejistá sezona utahují z oxymóronu „pozitivní konstruktivní satira“. Jak konstatovala jedna redakční kolegyně, abychom vyhověli panu Halíkovi, musíme přestat poslouchat Sex Pistols a přeladit na Chopina.

Halíkův postoj je nepochybně legitimní a autentický, nicméně se leckomu může zdát povýšenecký, snobský a, katolíci prominou, pyšný. Ale takový Tomáš Halík jistě není.

(Ne)jsem Charlie Hebdo

V diskusi k textu Tomáše Halíka o náboženské toleranci a svobodě slova na stránkách Lidových novin dosud vyšlo:

Počet příspěvků: 42, poslední 21.1.2015 10:44 Zobrazuji posledních 42 příspěvků.