Martin Roman s politiky tančit musel. Trochu to ale přeháněl.

ČEZ, který řídil, byl obdivován i démonizován. Ale jaký na tom měl bývalý generální ředitel podíl? Zamíří jednou do nebe, nebo do pekla?

Vysoká škola dle Martina Romana: mimořádně náročná studia zaměřená na právo a ekonomii, kde přednášejí kapacity v oboru. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Vysoká škola dle Martina Romana: mimořádně náročná studia zaměřená na právo a ekonomii, kde přednášejí kapacity v oboru. | foto: © ČTKČeská pozice
Vysoká škola dle Martina Romana: mimořádně náročná studia zaměřená na právo a ekonomii, kde přednášejí kapacity v oboru.

Nechybělo mnoho a dnes tady místo nás mohli sedět francouzští manažeři, poznamenal před časem na jedné z prezentací výsledků společnosti generální ředitel ČEZ Daniel Beneš – nástupce a dříve pravá ruka Martina Romana. O tom, že by českou elektrárenskou firmu privatizovala francouzská společnost EdF, se jednalo na začátku tohoto tisíciletí. Kdyby Francouzi dotáhli privatizaci do konce, určitě bychom mluvili o minulé dekádě ČEZ úplně jinak.

Český stát si ale udržel nad největší energetickou firmou kontrolu a právě před zhruba deseti lety povolal do jejího čela výrazného manažera Martina Romana. Tak výrazného – a pro mnohé také kontroverzního – manažera, že slovní spojení „doba Martina Romana“ bude málokomu připadat jako nepřijatelná nadsázka. Definitivně tato doba skončila v první den letošních parlamentních voleb. Roman po svém dřívějším odchodu z pozice generálního ředitele opustil i post šéfa dozorčí rady.

Pokud chtěl být Roman úspěšný, musel vycházet s politiky. Po zkušenosti jeho předchůdce Jaroslava Míla, který šel proti „politické zdi“, to bylo zjevné.Tím, že si stát před více než deseti lety udržel majoritní podíl firmy ČEZ a zároveň ji pustil do „víru finančního a burzovního světa“, nicméně vznikla společnost, která vlastně není ani rybou, ani rakem. Tedy pokud za rybu považujeme třeba společnost typu NWR, kde už stát nemá žádné páky, jak k něčemu přinutit finanční investory typu Zdeňka Bakaly a Petera Kadase. A za raka zase klasickou státní firmu, jež není na burze, nemá žádné minoritní akcionáře a politik typu současného ministra dopravy Zdeňka Žáka si v ní může dělat pomalu vše, co se mu zlíbí.

ČEZ Martina Romana byl v tomto smyslu „něčím uprostřed“. Pokud chtěl být Roman úspěšný, musel vycházet s politiky. Po zkušenosti jeho předchůdce Jaroslava Míla, který šel proti „politické zdi“ a bez souhlasu vládních činitelů hodlal pro ČEZ koupit Severočeské doly, to bylo naprosto zjevné. Zatímco Míl musel v čele ČEZ skončit, Martinu Romanovi naopak nákup Severočeských dolů později prošel. Možnost těžit surovinu ve vlastních dolech skupinu ČEZ bezpochyby výrazně posílila.

Roman také dělal vše pro to, aby mu politici – zvláště ti, které si ještě nedokázal přátelsky naklonit – nenadělali v ČEZ „paseku“. Snižovat cenu elektřiny, čímž by se politici mohli zalíbit u voličů? „A co by na to asi řekli minoritní akcionáři?“ zněl klasický protiargument. Nutno dodat, že argument pádný. Když už ČEZ fungoval jako klasická akciová společnost s akciemi na burze, pouštět se do podobných sporů s menšinovými spoluvlastníky nedávalo smysl.

Triumf energetické burzy

Martin Roman si však navíc dokázal pojistit, že nikdo z politiků nebude tlačit cenu silové elektřiny pod tu tržní, když se podílel na prosazení vzniku energetické burzy. Od té doby bylo jasné, že pro ČEZ je zkrátka rozhodující cena na trhu. Pro spotřebitele bohužel cena německá, protože se český trh fakticky propojil s velkou sousední zemí. Z hlediska tržeb a zisků ČEZ – a nezapomeňme, že také daní a dividend odvedených státu – to však byla příznivá zpráva.

Zatímco o vyvádění peněz do stranických pokladen se spekulovalo, fotky z letní dovolené v Toskánsku mohl každý vidět v novináchJenže vztahy generálního ředitele a dalších manažerů ČEZ s politiky dosáhly takové intenzity (a úplného vrcholu za premiéra Mirka Topolánka), že se stále více šuškalo, jak celou politiku země ovlivňuje právě Martin Roman. ČEZ byl na jednu stranu obdivován, mnozí mladí lidé podle průzkumů považovali tuto firmu za tu vyvolenou, v níž by chtěli pracovat. Zároveň byl ČEZ démonizován a právě Roman na tom měl podíl viny. Zatímco o vyvádění peněz z energetické firmy do pokladen politických stran se bez důkazů spekulovalo (a veřejně o něm mluvil Karel Schwarzenberg), fotky z letní dovolené v Toskánsku v roce 2009 mohl každý vidět v novinách. V toskánském Monte Argentariu se tehdy sešli Martin Roman, Mirek Topolánek, jeho spolupracovník a lobbista Marek Dalík, politik ČSSD Milan Urban a lobbista Vladimír Johanes, který měl být hlavním expertem na „čezácké“ vazby do politiky. Schůzka se pro mnohé komentátory stala symbolem prorůstání politiky a byznysu, pověst firmy ČEZ i Martina Romana byla poškozena.

Když k tomu připočteme třeba televizní záběry tvrdých zásahů komanda ČEZ proti neplatičům, image vstřícné firmy dostávala velké trhliny. Pro kritiky ČEZ bylo stále snazší si do firmy „kopnout“ kvůli čemukoli, a stejně měli dost věrných posluchačů. To se ukázalo později v době solárního boomu 2009 až 2010. ČEZ byl označován za toho, kdo z fotovoltaického průšvihu profitoval nejvíce, i když mu z celkových instalací patřila jen malá část. Opět však lze dodat, že si sám ČEZ (v čele s Romanem, ať už byla jeho role v tomto případě jakákoli) zase přilil olej do ohně. Případy typu solární elektrárny firmy Amun.Re, kdy ČEZ skupoval za pochybných okolností jiné solární projekty, nebyly dosud zcela vyjasněny.

Kdo tu tedy vládne?

Rozpor mezi státními a komerčními zájmy v ČEZ, spojený s nebývalým napětím mezi Martinem Romanem a nejvyššími vládními činiteli, se nicméně vyjevil za vlády premiéra Petra Nečase a ministra financí Miroslava Kalouska – byť šlo o politiky, kteří zastávali vysoké posty už v Topolánkově kabinetu. (Za Nečasovy vlády také Roman přešel z postu generálního ředitele do čela dozorčí rady.) ČEZ už se v té době připravoval na svůj největší budoucí projekt – rozšíření jihočeské elektrárny v Temelíně o další dva bloky. Šlo také o to, kdo bude mít ve své režii výběr dodavatele. Tendr vyhlásila a organizovala (to trvá dodnes) společnost ČEZ. Nečas a „jeho“ vládní zmocněnec pro rozšíření Temelína Václav Bartuška však zdůrazňovali, že jde o strategickou záležitost, kterou musí mít pod kontrolou vláda. Také tu byla zřejmá obava, že manažeři ČEZ včetně Martina Romana nechtějí příliš riskovat a ve skutečnosti se do temelínského projektu vůbec nehrnou.

Terčem kritiky byla expanze „Romanova ČEZ“ na Balkán místo toho, aby energetická firma chystala stamiliardy na dostavbu TemelínaPrávě Nečas tehdy varoval před typem manažerů, kteří nemají dlouhodobé vize, ale snaží se za každou cenu maximalizovat krátkodobé zisky. Terčem kritiky byla expanze „Romanova ČEZ“ na Balkán místo toho, aby energetická firma chystala stamiliardy právě na dostavbu Temelína.

Pokud jde o ony krátkodobé zisky, bylo jasné, že Martin Roman má jiný názor. Na jedné ze svých přednášek – na Newton College ke konci roku 2010 –, když Roman hodnotil manažerskou legendu Jacka Welche z General Electric, připomněl Welchovy odpovědi právě na otázku, proč je nutné myslet na kvartální výsledky firmy, a nikoliv jenom na dlouhodobé. Roman citoval Welchova slova takto: Když chcete dlouhodobě růst, musíte krátkodobě jíst. Musíte prostě dělat zisky, mít cash flow, a to můžete používat na dlouhodobý růst. Nemůžeme teď jenom nechat peníze ležet a čekat, že se nám vrátí za deset let.

Před dostavbou Temelína tedy ČEZ zamířil s investicemi do zahraničí, což ostatně – možná v menší míře – plánoval už za Míla. Balkánská expanze podle manažerů ČEZ přispěla k tomu, že se firma dostala na vyšší úroveň, mezi největší evropské energetiky. Tento argument dodnes nabourávají problémy v zemích jako Albánie, kde ČEZ přišel o licenci, byznys i peníze, ale třeba i v Bulharsku. Pokud nicméně posoudíme celkovou bilanci balkánské expanze, ČEZ vcelku oprávněně tvrdí, že vychází příznivě. (Což na druhou stranu neznamená, že by nemusela vycházet lépe.)

Padouch, nebo hrdina?

Zamíří jednou Martin Roman do nebe, nebo do pekla? Možná ho nejlépe necharakterizuje ani slovo „padouch“, ani slovo „hrdina“. Minimálně v souvislosti se svým džobem ve skupině ČEZ byl do značné míry „dítětem štěstěny“. Tedy pokud to nahlédneme tak, že jeho manažerské schopnosti a výsledky (na rozdíl od čestnosti úmyslů v některých probíraných kauzách) nikdo moc nezpochybňuje. V tomto ohledu však měl někdy opravdu více štěstí než zjevných zásluh. 

O spoustu věcí, které přispěli k Romanovu úspěchu, se přímo on sám nezasadil. Řečeno s nadsázkou – většinu elektráren mu zanechali komunisté.O mnoho výsledků, které přispěly k Romanovu úspěchu, se totiž přímo on sám nezasadil. Řečeno s nadsázkou – komunisté mu zanechali uhelné elektrárny a jadernou elektrárnu v Dukovanech, jeho předchůdci z přelomu tisíciletí první dva bloky Temelína a vlády sociálních demokratů takzvaný „SuperČEZ“, který kromě výroby zahrnoval také distribuci. Vyrábět elektřinu bylo z čeho, její ceny na trhu šly dlouho nahoru.

Omezit se pouze na toto konstatování nicméně nelze. Ačkoli to mnozí lidé nebudou posuzovat jako „plus“, firmě ČEZ pomohl Roman právě tím, co dokázal prosadit v politických kruzích – kromě zmíněného nákupu dolů a spuštění energetické burzy také například to, že ČEZ získal nárok na část emisních povolenek zdarma. A pominout nelze ani Romanův tlak na efektivitu uvnitř skupiny ČEZ. Od počátku devadesátých let bylo mezi českými manažery požehnaně břídilů, kteří dokázali položit na lopatky i firmy, jež měly předpoklady k úspěchu. Tohle o Romanovi pochopitelně říct nelze.

Kritici mu vyčítají, že firmu oproti době Jaroslava Míla postupně zadlužil, zastánci namítají, že zadlužení stále nepřekročilo rozumnou míru – nižší než v případě jiných evropských energetik. A tak se mohl ČEZ při nynějším Romanově odchodu pochlubit, že je jedinou z velkých evropských energetických společností, které se během posledních deseti let nezhoršil rating. Naopak se zlepšil. Oproti dvanáctimiliardovému zisku v roce 2004 se v posledních letech čistý zisk pohybuje kolem čtyřiceti miliard korun a předtím, než ČEZ pocítil důsledky hospodářské krize, překračoval padesátimiliardovou hranici.

Ten příběh nekončí

Martin Roman má sice své působení v energetické společnosti za sebou, ale příběh jeho éry v ČEZ nekončí. Závěrečné hodnocení ještě nelze učinit, neboť mnoho epizod, které jsou s Romanovým působením spojeny, teprve čeká na rozuzlení.

Závěrečné hodnocení Romanovy éry ještě není možné, protože mnoho věcí teprve čeká na rozuzlení. Včetně případů, které řeší policie.Včetně případů, které řeší policie a jež zatím vrhaly na Romanovy manažerské úspěchy nejhlubší stín. Do této kategorie spadá podezření, že Martin Roman, který se před příchodem do ČEZ podílel jako šéf plzeňské Škody na její privatizaci, byl i později jejím skrytým spoluvlastníkem. A to v době, kdy Škoda Power získávala od skupiny ČEZ zajímavé zakázky.

Další podezření se týká prodeje významné servisní společnosti I&C Energo maďarské společnosti MOL, kterou minimálně část odborníků hodnotí jako nevýhodnou. A pak také společný nákup německých dolů Mibrag s finanční skupinou J&T (ta později doly převedla do Energetického a průmyslového holdingu – EPH), který měl být podle kritiků pro ČEZ nevýhodný. Ať už bude v tomto případě konečné hodnocení jakékoliv, faktem zůstane, že ČEZ i další spoluprací s J&T přispěl ke vzniku EPH jako dalšího silného hráče na českém elektroenergetickém trhu. (I když dnes už v něm má jako spolumajitel větší vliv Petr Kellner než J&T.) Byla to z pohledu ČEZ dobrá strategie?

Pak jsou tu další otázky: Ukáže se, že cesta nastoupená za Romana byla správná a z hospodářské krize nakonec vzejde ČEZ posílen – jak tvrdil bývalý generální ředitel? A je ČEZ po Romanově éře dostatečně silný na to, aby dostavěl Temelín?

Jinak je pravděpodobné, že éra osamostatněného Daniela Beneše se bude od té Romanovy dost lišit. Třeba už tím, že se ČEZ vrhne na telekomunikace. A kdoví v čem ještě… Beneš se nezdá být typem, který by mohl být až tak vlivný v politice – nota bene když i ta politika je dnes jiná.

Při svém hodnocení Jacka Welche před časem Martin Roman také tvrdil, že americký manažer spojuje dva typy manažerů v jednom – charismatického, kreativního lídra a „strukturovaného detailistu“ se smyslem pro čísla. Když použijeme stejný metr pro Romana a Beneše, nejspíš zatím dospějeme k závěru, že zatímco Roman má blíže k prvnímu typu lídra, Beneš k druhému. Takto fungovali jako dvojice. „Zlí jazykové“ doplní, že při práci pro firmu nikdy nezapomněli na sebe. Faktem je ale i to, že opční motivační program, díky kterému Roman získal stamiliony korun, byl nastaven už před jeho příchodem. A obvinění z obohacování na úkor firmy by bylo nutné nejdříve prokázat.

ctenarCP NERo s.r.o.  Identifikační... 8:29 30.10.2013

Počet příspěvků: 18, poslední 1.11.2013 11:48 Zobrazuji posledních 18 příspěvků.