Mariano Rajoy: Politik odolávající španělské verzi Syrizy

Španělský premiér Mariano Rajoy bude v dnešních parlamentních volbách obhajovat vedení své země za hospodářské krize. Podaří se mu to?

Tomáš Nídr 19.12.2015
Španělský premiér Mariano Rajoy. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Španělský premiér Mariano Rajoy. | foto: Reuters
Španělský premiér Mariano Rajoy.

Španělský premiér Mariano Rajoy nosí od mládí plnovous, jímž zakrývá jizvu po autonehodě, kterou se štěstím přežil. O mnoho let později se s ním jako s opozičním vůdcem se při startu zřítila helikoptéra, což odnesl jen zlomeným prstem na ruce. Podobně jako v osobním životě i v tom veřejném dokázal pokračovat i poté, co po něm sahala politická smrt. Pokud nelžou průzkumy veřejného mínění, pak i v parlamentních volbách v neděli 20. prosince potvrdí ziskem nejvíce hlasů svou přezdívku „Přeživší“.

Šedesátiletý Rajoy přitom patří do skupiny necharismatických politiků, kteří problémům nejraději čelí jejich vysezením. Tuto svoji strategii shrnul v únoru 2013, kdy byl domácí veřejností i představiteli Evropské unie tlačen k jasným krokům na záchranu španělské ekonomiky: „Někdy je nejlepší rozhodnutí nepřijmout žádné rozhodnutí. A to je také rozhodnutí.“ Dlouhodobě mu tato strategie vychází.

Z Galície do Madridu

Vytáhlý muž, jenž se rád oddává vychutnávání doutníků, pochází z Galicie. Na základě rodinné tradice se pustil do studia práv a posléze pracoval na pozemkovém úřadu. Během rozpouštění frankovské diktatury v sedmdesátých letech 20. století se zapojil do politiky v jednom z pravicových uskupení, která se o něco později sloučila v Lidovou stranu.

V roce 2004, kdy se José María Aznar rozhodl o další premiérský mandát neucházet, Lidová strana určila Mariana Rajoye, který pochází z Galicie, za jeho nástupce

Otec dvou dětí a fanoušek Realu Madrid se nespokojil jen s působením na úrovni deštivé provincie. Od roku 1986 zasedá i v parlamentu, ale až od poloviny devadesátých let, kdy se lidovci dostali k moci, si národ začal jeho jméno pamatovat. Během osmi let byl ve dvou vládách Josého Maríy Aznara postupně ministrem veřejné správy, vzdělání, vnitra a nakonec vicepremiérem. Ve svých postech vystupoval bez halasu, neproslavily ho žádné zásadní reformy, ale ani v nich nenatropil žádné skandály.

V roce 2004, kdy se Aznar rozhodl o další premiérský mandát neucházet, Lidová strana určila Mariana Rajoye za jeho nástupce. Španělsko se tehdy neslo na vlně hospodářského růstu poháněného splašenou výstavbou. Zdálo se, že lidovci nalezli recept, jak Pyrenejský poloostrov po desetiletích úpadku dostat mezi nejvyspělejší země, a občané je za to oceňovali podle průzkumů veřejného mínění jasnou podporou.

Dva neúspěchy

Jenže tři dny před volbami islamističtí teroristé zaútočili na příměstské vlaky v Madridu a zabili 191 osob. José María Aznar dlouho trval na tom, že za masakrem mohou baskičtí separatisté z ETA, ač důkazy v médiích brzy ukazovaly na příznivce Usámy bin Ládina.

Mariano Rajoy, který během krizových dnů po teroristických útocích v Madridu zmizel před veřejností, se v roce 2004 premiérem nestal. A neuspěl ani v roce 2008.

Předseda vlády se domníval, že by mu Španělé dávali za masakr zodpovědnost, protože proti všem prosadil účast španělských vojáků na Bushově invazi do Iráků. Mlžením a překrucováním faktů však dosáhl pravého opaku – národ se naštval ještě více a lístky masově házel opozičním socialistům.

Rajoy, který během oněch krizových dnech zmizel před veřejností, se premiérem nestal. Lidovci ho však ze svého čela nesesadili a ponechali mu šanci na nejdůležitější post aspirovat ještě jednou. Jenže ani v roce 2008 neuspěl.

Tentokrát se na vlně ekonomického růstu vezla levice v čele s Josém Luisem Zapaterem, který zaujal také zavedením mnoha liberálních opatření, například sňatků homosexuálů. Rajoy jako „profesionální přeživší“ dokázal odolat tlaku vnitrostranické opozice a jejich ambiciozních lídrů podporovaných bývalým kamarádem Aznarem.

Vysezený post premiéra

Jeho čas přišel až koncem roku 2008, kdy se začala španělská cihla se drolit. V důsledku poplachu na světových burzách najednou dali investoři ruce pryč od Španělska a jeho výstavby zbytečných dálnic, letišť na nesmyslných místech, přebujelých hotelů a bytů na hypotéku. Země se propadla do hluboké krize, která v synchronizaci s problémy Řecka, Portugalska a Itálie hrozila přerůst v zánik eura.

V předčasných volbách v prosinci 2011 lidovci vyhráli o 24 procent, největším rozdílem od návratu demokracie po smrti diktátora Franciska Franka. Rajoy si konečně post premiéra vyčekal.

Tento katastrofický scénář nenastal, nicméně Španělsko se stalo státem nezaměstnaných, kde čtvrtina obyvatelstva ocitla bez práce. Právo tehdy zaměstnavatelům velice komplikovalo výpovědi lidem s trvalým pracovním poměrem. Těmi byli dříve narození, takže krize plnou silou dopadla na mladé, kteří měli pracovní úvazek na dobu určitou.

Rozčílení dvacátníci a třicátníci masově protestovali, říkalo se jim Indignados (Rozhořčení) a dlouho šlo jen o plané manifestování bez vůdců a programu. Pod tíhou problémů ale nakonec donutilo Zapatera k vypsání předčasných volbám v prosinci 2011. Lidovci vyhráli o 24 procent, největším rozdílem od návratu demokracie po smrti diktátora Franciska Franka. Rajoy si konečně post premiéra vyčekal.

Zdůrazňování řecké hrozby

Rajoy odstartoval reformy, které sice uvolnily podnikatelům ruce, ale nezaměstnanost zásadně nesrazily. Především mladí proto odcházejí nejen do jiných evropských zemích, ale hledají si místo i v kulturně blízké Latinské Americe, kde je po tšchto vzdělaných odbornících velká poptávka.

Rajoy španělským občanům, kteří makroekonomická statistická zlepšení zatím ve své peněžence necítí, neustále opakuje řeckou hrozbu: „Takhle to dopadá, když národ volí nezodpovědně“

Rjoy se snažil se rozpohybovat podnikání odstraněním zbytečného papírování. Podle indexu Světové banky pro snadnost podnikání se Španělsko se za dva roky vyhouplo z 52. na 33. místo. Rajoyovi se podařilo i srazit státní výdaje tím, že pracovníkům ve veřejné správě snížil počet pracovních hodin, ale ne povinnosti – a to i na vrcholné úrovni. Jeho vláda byla pouze třináctičlenná, tedy nejmenší v historii.

Zároveň zarazil přijímání nových úředníků a zmrazil minimální mzdu. Naopak bylo třeba zvýšit příjmy do státní kasy, takže dnes za pravicové vlády je daňové zatížení občanů paradoxně vyšší než za jejich levicových předchůdců. Výsledky se začínají dostavovat – byť hlavní zásluhu na nich má zlepšující se hospodářská situace Evropy. Španělsko po pětiletce propadu v uplynulých dvou letech opět rostlo, ekonomika však zatím nedosáhla předkrizových parametrů.

Rajoy to vystavuje jako svůj úspěch, zejména ve srovnání se situací Řecka, kde dosud není vyloučeno, že vypadne z eurozóny. A španělským občanům, kteří makroekonomická statistická zlepšení zatím ve své peněžence necítí, neustále opakuje řeckou hrozbu: „Takhle to dopadá, když národ volí nezodpovědně.“

Finance od podnikatelů ve stavebnictví

Během jeho vládnutí na Rajoye dopadl skandál, který by každému jinému politikovi srazil vaz, ale on se z něj v duchu své přezdívky „Přeživší“ zase dostal. V lednu 2013 deník El País zveřejnil, že lidovci za Aznarových časů dostávali „černé“ finance od podnikatelů ve stavebnictví. Peníze neputovaly pouze Lidové straně, ale i jejím politikům. Rajoy si za 320 tisíc eur posílaných v pravidelných obnosech údajně pořizoval obleky a kravaty.

„Černé“ finance od podnikatelů ve stavebnictví neputovaly pouze Lidové straně, ale i jejím politikům. Rajoy si za 320 tisíc eur posílaných v pravidelných obnosech údajně pořizoval obleky a kravaty.

Během pár dní po vypuknutí aféry petici za odstoupení premiéra podepsalo na milion Španělů. Ale Rajoy díky své hroší kůži a jasné většině v parlamentu bouři přečkal. Pomohlo mu také, že ani opoziční socialisté nemají ve stranických financích pořádek, takže nemohli věrohodně bít na poplach. Nyní sice za svého lídra vybrali 42letého neznámého a sympatického Pedra Sáncheze, který však nedokázal vrátit socialisty na vítěznou vlnu.

Každopádně skandál byl další ranou pro pověst španělské demokracie, v níž se u moci střídají dvě velké strany. Nyní ale budou velcí hráči v parlamentu čtyři. Rozhořčenost mladých z ulic se přelila do vzniku levicové strany Podemos (španělsky Můžeme), kterou vede 37letý politolog Pablo Iglesias s ohonem dlouhých vlasů. Ten si za inspiraci bere chávezovskou Venezuelu, jejíž socialističtí vůdci přivedli zemi na pokraj krachu.

Možnost koalice socialistů a lidovců

Začátkem letošního roku se zdálo, že Podemos je na vzestupu a mohla by napodobit vítězství řeckých soudruhů ze strany Syriza proti dřívějšímu mocenskému duopolu. V obecních volbách podpořila kandidaturu známých levicových osobností na starosty, které mimo jiné získaly vedení Madridu a Barcelony.

Pokud zůstane šéf strany Ciudadanos Albert Rivera zatvrzelý, může se Španělsku stát, že jedinou schůdnou vládní kombinací bude velká koalice dosavadních rivalů

Poté, zřejmě i proto, že Syriza navzdory svým chvásavým prohlášením nakonec akceptovala podmínky EU na hospodářskou záchranu Řecka, však nadšení pro Podemos opadlo. Nahoru se však dere jiná alternativa – liberální a proevropská strana Ciudadanos (Občané), která je silně proti separatistickým snahám především Katalánců.

Její 36letý lídr Albert Rivera sebevědomě prohlašuje, že půjde jen do vlády, kterou povede Ciudadanos, přičemž odmítá koalici s lidovci nebo socialisty, protože by to byla zrada na voličích. Pokud zůstane zatvrzelý, může se Španělsku stát, že jedinou schůdnou vládní kombinací bude velká koalice dosavadních rivalů.

Jako z jiné doby

Ve srovnání s mladistvými soky vypadá strohý Galícijec Rajoy, jenž má za jediný aktivní sport chůzi a který prosadil vrácení přímých přenosů z býčích zápasů na veřejné televizní stanice, jako z jiné doby. Navzdory tomu se podle průzkumů zdá, že v nedělních volbách získá opět nejvíce hlasů – byť zhruba o 20 procent méně než před čtyřmi lety.

Ve srovnání s mladistvými soky vypadá strohý Galícijec Rajoy, jenž má za jediný aktivní sport chůzi a který prosadil vrácení přímých přenosů z býčích zápasů na veřejné televizní stanice, jako z jiné doby

Už před minulými volbami ho jeden spolustraník v rozhovoru pro britský deník The Guardian kvůli jeho neschopnosti udělat z politické kampaně show a získat si náklonnost mas charakterizoval: „Bude dobrý premiér, ale je špatný kandidát. Všechny Španěly by mohl získat, jen kdyby si s každým z nich dal kávu.“ Zřejmě i proto letošní kampaň Rajoy dost vypouštěl. Do televize na debaty posílal zástupce, navzdory tomu závěr kampaně ovládl.

Během setkání s občany v Pontaverdě, kde získal svůj první poslanecký mandát, obdržel od vedle stojícího teenagera takový úder na spánek, až mu odlétly brýle. Útok, po kterém Marianu Rajoyovi pořádně otekla levá část obličeje, „přežil“. A uvidí se, zda mu pomůže i v politickém přežití. Do voleb zbývají jen hodiny a v nich se pozornost veřejnosti soustředí na Rajoyovu splaskávající podlitinu.

Počet příspěvků: 1, poslední 20.12.2015 05:36 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.