Marc Chagall, dítě v pokročilém věku

André Breton kdysi o Marcu Chagallovi prohlásil, že zbavil věci zákonů tíže a převrátil přehrady živlů. S barvitým chagallovským světem, ve kterém neustále probleskují vzpomínky na rodné ghetto ve Vitebsku, se mohl naposledy seznámit návštěvník Guggenheimova muzea ve španělském Bilbau. Píše Radan Wagner.

Radan Wagner 1.9.2018
Chagallův skickák, ve kterém dvacet let portrétoval svou jedinou lásku Bellu | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Chagallův skickák, ve kterém dvacet let portrétoval svou jedinou lásku Bellu | foto: Reprofoto
Chagallův skickák, ve kterém dvacet let portrétoval svou jedinou lásku Bellu

Guggenheimovo muzeum v Bilbau přitahuje svou pozornost i v letních měsících. Vlastní stavba (postavená roku 1997) patří mezi práce Franka Gehryho (rovněž autor Tančícího domu). Její nezvykle rozhýbaná forma stříbřitých obřích plášťů je dominantou města. Je vzývána i kritizována. Tato největší výstavní budova moderního umění ve Španělsku (stála 89 milionů dolarů) „hrála“ i v řadě filmů, a to včetně bondovky Jeden svět nestačí. Rovněž klíčové scény nejnovější knihy Dana Browna Počátek se odehrávají tady. Stavba má i kritiky. Někteří zástupci odborné veřejnosti ji považují za symbol kulturního imperialismu. Takzvaný Bilbao efekt prý odvádí pozornost od vlastního umění – nablýskaná, neklidně působící budova činí z děl Picassa, Braqua či Rodčenka artefakty absurdní a nepatrné. Jde o věc diskuze, nicméně výstava Marca Chagalla nazvaná Přelomové roky 1911 – 1919, která končí tuto neděli, přilákala zvědavce i milovníky umění.

Marc Chagall (1887 – 1985) je fenoménem světového umění. Jeho cesta nebyla snadná. Z chlapce židovského ghetta ve Vitebsku se propracoval až k autorství stropu pařížské Opery a nových oken katedrály v Remeši. Odešel ze své země, ale nic nesmazalo jeho živé vzpomínky plné nostalgické něhy. V Paříži se naplno rozvinul jeho malířský kaleidoskop řady dějů, míst a časů, který popírá zemskou přitažlivost. Chagall vstřebával aktuální vlivy, ale vymykal se skupinovým směrům, a to včetně surrealismu, který s ním pro jeho duchovnost nepočítal. Teprve roku 1945 André Breton znovu hodnotí jeho situaci a význam pro surrealistické hnutí: „Chagall zbavil věci zákonů tíže, převrátil přehrady živlů a zákony přírodní říše (…) Nic nebylo tak magické jako toto dílo a jeho obdivuhodné duhové barvy.“ Chagallovy obrazy, které se své konečné podoby dočkaly v Paříži na počátku 20. století, působí i dnes stejně.

„Pronikal jsem od roku 1910 do srdce francouzské malby. Zachytil jsem se. Přestěhoval jsem se do ateliéru v La Ruche, tak se říkalo asi stovce ateliérů uprostřed malé zahrady nedaleko jatek ve Vaugirard. Obývala je umělecká bohéma ze všech zemí. Zatímco v ruských ateliérech vzlykal uražený model, u Italů se zpívalo a hrálo na kytaru a u Židů diskutovalo, já jsem byl v ateliéru sám u své petrolejové lampy. Ateliér se naplňoval obrazy a plátna, která byla, než jsem je roztrhal, mými ubrusy, mými přikrývkami, mými nočními košilemi. Dvě tři hodiny ráno. Nebe je modré. Nastává úsvit. Nedaleko porážejí dobytek, krávy bučí a já maluji.“ – tak vzpomíná Marc Chagall v roce 1931 na počátky svého pařížského období.

Na správném místě

Chagall měl mimořádný talent, ale rovněž byl v přelomových letech na správném místě. V La Ruche, tedy v Úlu, bylo v době jeho působení živo. Pověstný kruhový dům pro nemajetné umělce otevřel roku 1902 sochař Alfred Boucher, řečený otec Dubois. Vysloužilý pavilon vín ze světové výstavy konané roku 1900 proměnil v řadu ateliérů. Jako včely do úlu se pod kovovou konstrukci Gustava Eiffela slétali začínající tvůrci Amedeo Modigliani, Chaim Soutine, Marie Laurencin, Constantine Brancusi nebo Fernard Léger. Chagall nasával koncentrovanou energii, pestré pařížské zážitky, nové pokusy, avšak obsah jeho obrazů naplňovaly především vzpomínky z rodného Vitebska.

Chagall v Paříži objevil odvážnou barevnost a v Salonu nezávislých měl možnost poznat končící fauvismus a rodící se kubismus. Z prvého směru převzal výrazný kolorismus, ze druhého rozklad předmětu a tradiční perspektivy. Sám pak přispěl fantazií volně prolínající různé roviny času a prostoru.

Chagall v Paříži objevil odvážnou barevnost a v Salonu nezávislých měl možnost poznat končící fauvismus a rodící se kubismus. Z prvého směru převzal výrazný kolorismus, ze druhého rozklad předmětu a tradiční perspektivy. Sám pak přispěl fantazií volně prolínající různé roviny času a prostoru. Nikdy se však k žádnému hnutí otevřeně nepřidal. Vždy měl ostatně blíže k básníkům – k Blairu Cendrarsovi, Maxu Jacobovi, Andrému Salmonovi a samozřejmě ke Guillaumu Apollinairovi s jeho slovanskou duší. Pocta Apollinairovi – obraz, který Chagall vytvořil – je snad nejesoteričtějším malířským symbolem celé jeho tvorby.

V letech 1912 – 1914 už Chagall vystavoval v Salonu nezávislých, kam chodil dříve obdivovat své předchůdce. S posedlostí kreslil a maloval. A tehdy vzniká dnes ikonický obraz Houslisty známý z Guggenheimova muzea v New Yorku. „Totální lyrická exploze“, o které mluvil André Breton, byla nejsilnější právě u Chagalla. Jeho život však měl před sebou nečekaná dramata.

Ruská revoluce

V roce 1914 odjel z Paříže, aby navštívil svůj Vitebsk. V srpnu však vypukla válka a do Francie se už nedostal. Uzavírá sňatek se svou láskou Bellou Rosenfeldovou, seznamuje se s ruskými básníky Blokem, Jeseniem, Majakovskim či Pasternakem a v Moskvě vystavuje své obrazy včetně proslulých Kamelotů. Událostmi v revolučním Rusku je však hnán řešit i věci veřejné. V 31 letech byl ve Vitebsku jmenován místním komisařem pro výtvarné umění a stal se ředitelem umělecké akademie. Pro politiku se však nehodil. Jeho smysl pro povznášející svátečnost se střetával se společenskými i tvůrčími dogmaty. Byl však pro revoluci, která dosud slibovala svobodu myšlenek i projevu. Chagall musel nakonec ze školy odejít. Zdejší profesoři El Lisickij a Kazimír Malevič prosazovali jiné a nekompromisní názory. Přehlasovaný malíř odešel do Moskvy, kde se věnoval práci pro divadlo.

V 31 letech byl ve Vitebsku jmenován místním komisařem pro výtvarné umění a stal se ředitelem umělecké akademie. Pro politiku se však nehodil. Jeho smysl pro povznášející svátečnost se střetával se společenskými i tvůrčími dogmaty.

Po revolučních letech se Chagall rozhodl Rusko opustit. Hledal sám sebe. Jeho odjezd uspíšil dnes již pověstný telegram od přítele Cendrarse: „Přijeď, jsi slavný a čeká na Tebe Vollard.“ Chagall totiž v pařížském ateliéru zanechal své obrazy a shodou náhod je viděl tento proslulý obchodník s uměním. Chagall se do Francie vrátil a usadil se v ní natrvalo. Obrazy již nenašel, zmizely neznámo kam. Ve svém malování a ilustrování, podporován Vollardem, pokračoval.

Štěstí na lidi

Chagall měl přes životní peripetie štěstí na lidi. Vstup Belly Rosenfeldové do jeho života byl pro něj zásadní událostí, a totéž lze říci o jeho pozdějším sňatku (po smrti první ženy) s Valentinou Brodskou. Při své první retrospektivní výstavě, konané v pařížské galerii Barbazanges – Hodebert, se pak malíř seznámil s André Malrauxem. Vzniklo hluboké přátelství, které trvalo až do spisovatelovy smrti v roce 1976. Když se Malraux stal ministrem, významně zasáhl do Chagallovy dráhy, která však i nadále neměla být jednoduchá. Jeho vnitřní světlo mu však vždy ukázalo další příznivější směřování a naplnění.

Každá výstava Marka Chagalla (vlastním jménem Mojše Segala) je událostí světového významu. Tento malíř se vymyká běžným pohledům na moderní, mnohdy příliš sofistikované umění. Je svůj, avšak zároveň odráží nové cesty směřující ke svobodné imaginaci. Když slavný nositel Nobelovy ceny za literaturu Francois Mauriac napsal, že „pod silnou vrstvou našich skutků zůstává naše dětská duše nezměněna a vymyká se času“, jako by parafrázoval známý Chagallův výrok ze sklonku jeho života. Téměř stoletý malíř prostoupený vnitřní harmonií tehdy prohlásil: „Jsem dítě v pokročilém věku.“



Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.