Máme, či nemáme mlčet o norském monstru?

Dle 47 procent vrcholných manažerů oslovených ČESKOU POZICÍ by se o Breivikových myšlenkách a důvodech k jeho činu mělo vážně diskutovat.

Odpovídalo 134 vrcholných představitelů firem. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Odpovídalo 134 vrcholných představitelů firem. | foto: Česká pozice
Odpovídalo 134 vrcholných představitelů firem.

Ekonom Tomáš Sedláček zpochybnil v Hospodářských novinách diskusi o útocích norského atentátníka Anderse Breivika 22. července, při nichž zavraždil 77 lidí. Mimo jiné napsal: „Pokud považujeme Breivika za blázna a šílence, na čemž se shodnou skoro všichni, pak přece nemá ale naprosto vůbec žádnou cenu poslouchat jeho argumenty, pohnutky, důvody a pocity… Vůbec se o tom nebavme!“

O tom, že je Breivikův čin živým tématem, však navzdory takzvané okurkové sezóně svědčí nebývalý počet zajímavých odpovědí vrcholných manažerů oslovených v průzkumu ČESKÉ POZICE. Navíc se počet kladných a záporných odpovědí téměř shoduje, 44,8, respektive 47 procenta. Už to samo o sobě dostatečně vypovídá o významu svobodné diskuse. Mysleli-li by totiž vrcholní manažeři svou kladnou odpověď vážně, správně by z logiky věci neměli vůbec odpovědět. I logika má tedy své meze, což však není vůbec nic nového. Breivik, aniž by to měl v úmyslu, to však svým zrůdným činem připomněl.

Tyto čtyři záporné odpovědi byly sice stručné, ale výstižné:

„Mlčení není řešením.“

„Nemluvit o důvodech a myšlenkách, které vedly k takovému hroznému činu, by bylo strkáním hlavy do písku před zjevně existující hrozbou.“

„I o názorech psychicky vyšinutých lidí, k nimž Breivik nepochybně patří, je nutné debatovat.“

„Nejde o to, je-li, či není Breivik blázen, ale spíš o to, že extrémní věci a činy, které se nepojmenují a jednoznačně neodmítnou, mohou mutovat v normální věci a činy. A to je ještě nebezpečnější.“

Podobně stručně a výstižně, ale naopak kladně odpověděli tito čtyři respondenti:

„To, čeho chtějí podobní extremisté dosáhnout, jsou právě diskuse nad jejich činy.“

„Jediné, co by se mělo, je pokusit se takovým věcem předcházet, i kdyby se tím částečně omezilo naše soukromí.“

„Nevidím žádný důvod o jeho myšlenkách seriózně diskutovat, ani kdyby to blázen nebyl.“

„Ten, kdo vědomě zavraždí tolik lidí, nemůže být normální. Jakákoli pozornost a publicita je dalším neštěstím pro pozůstalé a nesmyslně popularizuje vraha.“

Další tři záporné odpovědi jsou delší a uvádějí argumenty, proč o Breivikově masakru diskutovat:   

„Pokud někoho považujeme za blázna, máme o něm a o jeho činech hovořit a uvažovat jako o bláznových. To však neznamená, že nemáme hovořit o tom, který druh bláznů je pro nás nejméně, či nejvíce nebezpečný a které jejich texty, obrazy či písně indikují toto nebezpečí. A můžeme hovořit i o tom, jaké společenské prostředí a hrozby a osobní obavy a démoni přispívají ke vzniku určitých druhů bláznů a které společenské skupiny podporují jejich chování a činy.

„V tom smyslu, že tato ,témata‘ skutečně nejsou Breivikova. Existují a je třeba o nich jasně a srozumitelně mluvit včetně geneze jejich vývoje. V této souvislosti včetně jasného konstatování, že je ,neobjevil‘ Breivik. Zejména v české kotlině máme s ,tabu‘ tématy zkušenosti.

Souhlasil bych s Tomášem Sedláčkem snad jen v tom, že je třeba Breivika jasně označit za vraha, který tato ,témata‘ pouze zneužil ke glorifikaci a medializaci svého činu. Proto by se seriózní debata o těchto tématech měla odehrávat bez jakékoli vazby na jeho vraždění.

„Breivik je vyšinutý zhýčkaný asociální psychopat, tedy svým způsobem blázen. Zároveň je to však i zločinec, který věděl, co dělá, a proto je zcela vinen. Vraždění nevinných lidí teroristickým způsobem se nedá ospravedlnit žádnou ideologií ani žádnými jinými pohnutkami.

Tento společensky nebezpečný jev výskytu podobných jedinců je nutné zkoumat jako takový. Nejen z hlediska policejního, kdy je nutné preventivně zajistit jeho případné kolegy a zabránit jim v recidivě útoků, ale i z hlediska všeobecné prevence před akty násilí – sledovat jemu podobné idiotské vrahy a především podhoubí, ze kterého se rodí. Dále je nutné se v této souvislosti seriózně zabývat jevy, jako je pravicový extremismus, přebujelé přistěhovalectví či problém multikulturní společnosti. A také ve veřejné diskusi.

Panu Sedláčkovi zřejmě vadí, že masový terorista se zaštítil ideovým blábolem, ve kterém zneužil a zkompromitoval myšlenku křesťanství. Chtěl by proto zřejmě vymazat tento útok z vědomí a paměti společnosti. Soudný člověk však ví, že opravdový křesťan koná dobro, a tudíž nestřílí na mladé lidi na táboře, ať už vyznávají jakoukoli ideologii. Veřejná diskuse je nutná. Dokonce by měla být vedená na globální úrovni.“

Tento vrcholný manažer se nedokáže rozhodnout pro kladnou ani zápornou odpověď:

Breivik bláznem je, a pokud by to nebylo přistěhovalectví, našel by si jiný důvod k vraždění. Mohli by to být židé anebo svobodní zednáři, osvědčené skupiny k podobným účelům. Nesouhlasím však s tím, aby se kvůli politické korektnosti nediskutovalo o masovém přistěhovalectví, militantním islámu a o evropské identitě.

Evropa si už před několika stoletími prošla krvavými náboženskými válkami a všechny evropské národy nakonec pochopily, že společnost založená na respektování zákonů vytvářených demokraticky zvolenými parlamenty je stabilnější a spravedlivější než ta, jejíž základ tvoří dodržování náboženských dogmat.

Militantních islamistů je zřejmě jen málo, ale jak se zdá, mají nezanedbatelný vliv na přistěhovalce, kteří často mentálně vězí v dogmatech své původní společnosti a v některých případech dávají ostentativně najevo, že jejich víra a hodnoty jsou lepší než hodnoty společnosti, do níž se dobrovolně přistěhovali. Evropa nyní možná čelí podobné migrační vlně, jakou bylo stěhování národů, kterému podlehla i nejsilnější mocnost tehdejšího světa antický Řím.

Imigraci se zřejmě zabránit nedá, a proto je nutné tento problém definovat a začít jej řešit neideologicky. Pro začátek bych navrhoval definovat základní hodnoty, které tvoří evropskou identitu, aby všichni nově příchozí věděli, co budou muset přijmout a čeho se budou muset vzdát, pokud chtějí získat občanství kteréhokoli státu Evropské unie.“

Následující respondent před diskusí varuje:

Považuji za velmi nebezpečné, že atentátník dostává v médiích natolik velký prostor pro vlastní prezentaci. Přesně toho totiž chtěl dosáhnout. Nejde o to, je-li, či není bláznem, ale o to, co a za jakým účelem udělal.

Svobodu slova je v tomto případě nutné považovat za systémovou chybu demokratického režimu. V osvíceném autoritativním režimu, jako je Čína, by to možné nebylo. Řešení? Omezení svobody slova v případě podezřelých z podobně vážných zločinů. To je však obtížně uskutečnitelné, aby to nebylo zneužitelné. Jiné cesty však není, nechceme-li, aby se podobný čin z podobných důvodů kdekoli v demokratických zemích brzy, a nikoli jednou opakoval.“

V těchto dvou záporných odpovědích se objevují historické paralely:

Můžeme i Hitlera nebo Stalina považovat za blázny, ale to nezmenšuje jejich odpovědnost za spáchané zločiny. Zahrabání hlavy do písku nám nepomůže zbavit se navždy podobných tragedií. Naopak měli bychom o tom mluvit a poučit se, co děláme špatně, že je možné, aby mladí lidé umírali násilnou smrtí.“

Možná, že je pan Sedláček dobrým ekonomem, ale nezná historii. Jeho postoj je totiž totožný s postojem většiny tehdejších politiků k nacismu, konkrétně Hitlerovi, se všemi hrůznými následky. To, že se okamžitě souhlasně ozvaly radikální pravicové evropské strany, svědčí o tom, že Breivikovy myšlenky nejsou dílem šílence, ale že mají společenské příčiny, a tudíž mohou mít i reálné následky.“

Další tři vrcholní manažeři se v kladných odpovědích zamýšlejí nad tím, jak takovým činům v budoucnu zabránit:

„V duchu přísloví, že se bláznům nemá odporovat. Současně je však třeba takového blázna exemplárně potrestat – kvůli odrazení jiných takových magorů od podobných skutků.

„Pokud jsme přesvědčeni, že je někdo blázen nebo šílenec, nemá smysl analyzovat logiku jeho chování. K tomu existuje dobré přísloví: ,Mezi zločincem a hlupákem (za hlupáka lze dosadit blázna nebo šílence, protože mezi blbcem a bláznem není velký rozdíl) je podstatný rozdíl. Činy zločince lze předvídat, a proto se proti nim lze lépe bránit.‘

Buď tedy Breivika budeme považovat za zločince, ale pak musíme zkoumat, kde selhaly obranné mechanismy společnosti, protože to mu umožnilo spáchat jeho čin, nebo ho budeme považovat za blázna, ale pak nemá smysl hledat za jeho činem logickou motivaci. A musíme se smířit s tím, že dříve či později jiný blázen spáchá podobný čin.

„Diskutovat o myšlenkách někoho, kdo chladnokrevně zavraždí víc než 70 lidí, je ztrátou času. Tento čas by se měl naopak věnovat vytvoření podmínek, aby se taková tragédie nemohla opakovat. Například regulovat prodej zbraní, zvýšit ostrahu na veřejných prostranstvích, zlepšit práci tajných služeb či zavést příkladné tresty. Trest maximálně 21 let vězení není dostatečný za to, co spáchal.

Následující tři odpovědi se pokoušejí zařadit norský masakr do širších souvislostí:

„Nesouhlasím s Tomášem Sedláčkem, že se v tomto kontextu debata nemá vést. Nelidský čin šílence nelze dávat do žádného kontextu. Snad jen do kontextu toho, jak je moderní pacifistická evropská společnost schopná se bránit proti takovým atakům šílenců a proč reakce podfinancovaných bezpečnostních složek států je tak pomalá a neúčinná. O škodlivosti europeismu a multikulturalismu byly za minulých deset let navzdory nedemokratickému potlačování takových debat napsány stovky studií a knih.

Osočování, ostrakizování osob, které upozorňují, že potlačování národního základu evropských států oslabuje jak je, tak Evropu jako celek, je v konečném důsledku vodou na mlýn nacionalistickým extremistům a politickému extremismu. A v poslední době je standardem evropské politiky a evropských socialistických stran. Zejména v tom excelují osobnosti z orgánů a organizací EU. Tyto věci budoucnost Evropy i jejích národních států ohrožují stejně jako pacifismus a tolerance extrémního projevu cizích kultur na evropské půdě.

Nízká péče, výchova a vzdělání o národních tradicích evropských národů, neudržování historického dědictví a evropských kulturních tradic oslabují Evropu a schopnost společnosti zaujímat jasná, srozumitelná a vyhraněná stanoviska. Nahrazování péče o národní tradice nesmyslným multikulturalismem a vytváření umělých nových evropských symbolů na pozadí EU jsou dalšími kroky k rozkladu Evropy.

Narůstající extrémní nacionalismus, ekonomické problémy států a v řadě ohledů dnes prokazatelně nesmyslný centralismus EU přispějí k vážné diskusi o nutnosti pečovat o národní státy a tradice. Tím se proces evropské integrace vrátí na racionální a smysluplnou úroveň.

Po historickém selhání církví, socializaci hodnotového evropského systému a skutečném vyprázdnění hodnot evropských konzervativních stran neexistuje společenská autorita, která by pečovala o tradice rodiny jako základu každé společnosti. Podíváme-li se na strukturu společností, které se nyní rychle rozvíjejí – Čína, Indie nebo některé další oblasti světa –, všude vidíme, že v těchto dynamických společnostech je role rodiny na mnohem vyšší úrovni, než tomu bylo v uplynulých 40 letech ve většině evropských zemí. Rozpad rodiny jako hodnoty a s tím spojená nízká porodnost jsou dalšími faktory oslabujícími Evropa v její budoucí světové roli.

Nevěřím v návrat k normálu. Proto je nutné se vyrovnat s budoucími vlnami imigrace do Evropy stanovováním přísnějších hranic pro toleranci neevropských, ,nenárodních‘ projevů těchto imigrantů, aktivním rozvíjením národních kultur, prosazováním národních tradic, jazyků a hodnotových systémů a vedením imigrantů k jejich maximální asimilaci s kulturami, ve kterých chtějí žít. Pokud však uvidí, že oblast, ve které se chtějí usadit a žít, nemá žádné hodnoty či národní symboly, jež ctí a respektuje, ani se v ní neudržují národní kulturní hodnoty, pak se nebude možné divit, že plně rozvinou svou kulturu a nebudou respektovat místní kulturu, protože ji nerespektují ani místní občané a jejich političtí představitelé.

O tomto a v tomto kontextu musíme začít vést rychle a v širokém měřítku debatu, dříve než začneme debatovat o postupu evropské integrace nebo o imigrační politice v EU.“

„Ať už atentátník je, či není bláznem, je nutné rozebrat, co ho vedlo k této akci a jak se mu mohlo podařit takový masakr zorganizovat. Je určitě třeba sledovat, jak se mění nálady ve společnosti a jak vážným signálem tato akce je.

Z české kotliny se multikulturalismus špatně posuzuje, protože s ním máme malé zkušenosti. Západní Evropa má v této oblasti mnohem delší historii. Multikulturalismus je nevyhnutelným faktem, se kterým se musíme naučit žít. Proto se učme, jak postupovat, přijímat přistěhovalce, utvářet prostředí pro nové kultury a zároveň si udržet české kulturní zvyklosti.“

„Je to přesně naopak, musíme o nich debatovat. Ten člověk není blázen, ale vraždící bezcitné monstrum. A i veřejná diskuse může pomoci zabránit podobným skutkům jiných, stejně uvažujících jedinců. Už jen tím, že si jich jejich okolí bude víc všímat. Mnoho takových ,lidí‘ působilo například za druhé světové války v koncentračních táborech. A mimo jiné právě veřejné debaty o jejich hrůzném chování včetně ztvárnění v próze či filmu navodily alespoň v Evropě a angloamerické civilizaci společenské vědomí, že toto se už nesmí nikdy opakovat.