Makroekonomie se často mýlí, ale neselhává

Selhává ekonomie, která by měla rozpoznat, co je v ekonomice špatně a navrhnout opravu? Spolupracovník LN Jan Macháček se předních českých ekonomů, analytiků a pedagogů ptá: Co soudíte o stavu makroekonomie? Jak se osvědčila v krizi?

Selhává ekonomie? | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Selhává ekonomie? | foto: Richard Cortés, Česká pozice
Selhává ekonomie? | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

DEBATA JANA MACHÁČKA

Jan Macháček.

Komentátor Lidových novin Jan Macháček se každý týden ptá českých ekonomů, pedagogů a analytiků, co soudí o aktuálních a žhavých tématech ze světa ekonomiky a financí.

objednat zasílání e-mailem

Komentátor Financial Times Martin Wolf se 20. března rozepsal o selháních ekonomie jako disciplíny. Je to – jak to Wolf dělá často – článek poukazující na další texty jiných významných autorů na podobné téma.

Ekonomie je podobně jako medicina – na rozdíl od například kosmologie – praktickou disciplínou. Platí to především pro makroekonomii, kterou vymyslel J. M. Keynes jako odpověď na Velkou depresi. Testem praktické discipliny by měla být schopnost rozpoznat, co je v ekonomice špatně a navrhnout, jak to napravit.

Finanční krize roku 2007 zaskočila ekonomy nepřipravené, takže v prvním testu selhali. Naštěstí byli úspěšnější v tom druhém. Přestavba oboru je ale podle Wolfa nutná.

Willem Butler napsal v roce 2009 ve svém blogu pro Financial Times, že „většina mainstreamové makroekonomické teorie od 70. let byla příliš sebereferenční a sebezahleděná.“

Oxfordská studie „Rebuilding macroeconomic theory“ také považuje dosavadní převládající přístup za defektní. Nejvýznamnější ekonomové mají propastně různé názory. Sókratés by poznamenal, že vědomí vlastní ignorance je lepší než iluze poznání. Pokud tomu tak je, tak je makroekonomie ve výborném stavu.

Jádro makroekonomických modelů se příliš dlouho spoléhalo na dva předpoklady: hypotézu efektivních trhů a teorii racionálních očekávání. Žádná z nich nevypadá dnes moc přesvědčivě. Otázka je, zda je vůbec možné mít racionální očekávání o krajně nejisté budoucnosti.

Tato nejistota vysvětluje existenci peněz, dluhu a bank, které modely často ignorují. Možná je lepší odhadnout něco zhruba správně než přesně špatně. Teorie Hymana Minského o nebezpečí spekulativních tendencí byla asi zhruba správná, zatímco mnoho slavných makrekonomů se přesně mýlilo.

Podle Josepha Stiglitze makroekonomie, která ignoruje možnost krize, ignoruje to podstatné, jako medicína, která ignoruje možnost infarktu. Krize jsou endogenní a přicházejí zevnitř systému. Jsou důsledkem interakce mezi přílišným optimismem a křehkostí každého systému, který tvoří vysoce zapákovaný systém finančních zprostředkovatelů. Ke krizím je potřeba přistoupit silně a rozhodně. Lékem na infarkt také není dieta.

Doplňující glosa. Americký systém po roce 2008 rychleji a robustněji prosadil aktivnější měnovou politiku a sanaci systémově důležitých bank. Evropská odpověď v podobě odvážnější měnové politiky přišla později, neschopnost poznat systémově důležité banky trápí Evropu dosud. Evropa má ale lépe nastavené automatické stabilizátory (nižší výběr daní, vyšší výplata dávek), které umožňují fiskální reakci bez velkých politických dramat a tlumí propad poptávky.

Co soudíte o stavu makroekonomie? Jak se osvědčila v krizi?


 
Dušan Tříska, Národohospodářská fakulta VŠE

Dušan Tříska, Národohospodářská fakulta VŠE

Krása otázek bez odpovědí

Výuce ekonomické teorie se věnuji téměř 40 let a připadám si tedy relativně informovaný ohledně její případné relevance pro reálné problémy, včetně úkolů hospodářské politiky. V návaznosti na to donekonečna opakuji, že ekonomie (a platí to pro vědu obecně) je spojována s nesmyslně velkým očekáváním co do praktického užití.

Studentům jsem vždy vysvětloval, že hlavním důvodem, proč se protrápit učebnicovými grafy a matematickými formulemi, je možnost v nich nakonec nalézt to, čemu se obvykle říká krása.

Studentům jsem vždy vysvětloval, že hlavním důvodem, proč se protrápit učebnicovými grafy a matematickými formulemi, je možnost v nich nakonec nalézt to, čemu se obvykle říká krása. Navíc je ovšem ekonomie může i poučit ohledně metody, jak nahlížet na společnost, tj. ohledně otázek, které je třeba si klást, přestože na ně (my lidstvo) většinou nedokážeme odpovědět. Dokonce je to nejspíš tak, že právě odhalování otázek bez odpovědi by mělo být hlavním úkolem vědy a vědců. Pokud tedy těm studentům někdo předloží například výpočty nákladů na brexit, měli by s dostatečnou sebedůvěrou reagovat asi takto: „Nelze vyloučit, vážený experte, že se do konečného výsledku „trefíte“, ale my jsme se učili, že zodpovědně použitá ekonomická věda nic podobného (zatím) vypočítat neumí.“

Opakuji ovšem i to, že navzdory omezením uvedeného typu je ekonomie exaktní vědou, a to ve stejném slova smyslu jako teoretická fyzika. Neboli, problémem není neexaktnost ekonomie, ale nerealističnost úkolů, na jejichž řešení má být aplikována, včetně odhalování příčin a řešení globálních krizí. Neboli, ekonomové by měli vrátit své vědě důvěryhodnost, a to zejména tím, že aplikační limity svého oboru jasně vymezí a veřejně přiznají.



Edvard Outrata, státní úředník ve výslužbě

Edvard Outrata, státní úředník ve výslužbě

Kondraťjevův cyklus

Ekonomie zřejmě skutečně neumí předpovídat velké krize. Přicházejí jednou za velice dlouhou dobu, zdá se, že souvisejí s délkou lidského života (a tedy paměti na tu předchozí), jejich pravidelnost předvídá teorie Kondraťjevových cyklú. Makroekonomie a praktická ekonomie, jak ji známe dnes, zřejmě pracuje s modely, které ignorují takto dlouhé cykly. Vlastně není divu, protože v ekonomice (na rozdíl i od Stiglitzem a Wolfem citované mediciny) není prakticky možné experimentovat, a tudíž ani efektivně testovat hypotézy na těch několika málo případech, které naši předkové prožili v dosti jiném světě, než žijeme my. Ostatně se zdá, že vytvoření a obhájení všeobecně přijímané obecné ekonomické teorie je součástí tohoto cyklu, takže nepředvídaná Velká krize 30. let vedla k obecnému přijetí Keynesovy teorie, a nepředvídaná nedávná krize vede k volání po teorii nové. Není divu: ekonomie je známa jako depresivní věda (“dismal science“).

Ostatně se zdá, že vytvoření a obhájení všeobecně přijímané obecné ekonomické teorie je součástí tohoto cyklu, takže nepředvídaná Velká krize 30. let vedla k obecnému přijetí Keynesovy teorie, a nepředvídaná nedávná krize vede k volání po teorii nové. Není divu: ekonomie je známa jako depresivní věda (“dismal science“).

Není třeba odmítat makroekonomii, ať už Keynesovu nebo nějakou alternativní, ani její modely, které dobře slouží v mezidobí mezi velkými krizemi. Ostatně i samotný průběh krize na začátku tohoto století byl daleko méně traumatizující než byla 30. léta. A snad také nepovede k válce (ačkoli to se teprve uvidí). Ekonomové ve vládách a mezivládních organizacích přeci jen situaci zvládli daleko lépe než naši otcové tehdy. To je důležité, protože důsledky jsou nejen hospodářské, ale hlavně politické. Ekonomická věda se zřejmě dopracovává k potřebné nové teorii. Jen relativní platnost hypotézy efektivních trhů byla již součástí Keynesovy teorie. V současné době jde hlavně o popření teorie racionálních očekávání nebo vůbec racionálních rozhodování na trhu, jak to ukazují behavioristické teorie. Můžeme zde vidět další paralelu s medicínou. V obou oborech začíná vítězit představa o různosti reakcí jedinců na okolí (a tedy i na léčbu), zatímco v minulosti se hledala řešení platná pro velké skupiny.

Naši potomci za další Kondraťjevův cyklus na konci tohoto století pak posoudí, zda pokrok, který teď uděláme v teorii, je platný jen pro období po této krizi, nebo zda se ekonomie dopracuje k teorii obecnější a bude moci další rodící se velkou krizi předpovědět a vyřešit včas. Zatím vzpomeňme Kondraťjeva, který padl jako oběť Stalinova teroru právě před 80 lety.



Lubomír Lízal, Fakulta elektrotechnická ČVUT a Český institut informatiky robotiky a kybernetiky ČVUT.

Lubomír Lízal, Fakulta elektrotechnická ČVUT a Český institut informatiky robotiky a kybernetiky ČVUT.

Živý organismus se chová jak chce

Pokud zůstaneme u Stiglitzovy medicínské analogie, musíme rozlišit dvě různé kritiky makroekonomie. První vytýká lékaři, že není schopen předpovědět, kdy pacient onemocní chřipkou. Druhý přístup naopak cení znalostí medicíny, jak postupovat v případě propuknutí vážné nemoci, její správné diagnostice a následně volby vhodné léčebné metody. 

Za přesně kontrolovaných vnějších podmínek se živý organismus chová, jak ho zrovna napadne. Dost dobře pak nemůžeme chtít po ekonomii, aby předpověděla krize.

S (makro)ekonomií je to zcela stejné. Za přesně kontrolovaných vnějších podmínek se živý organismus chová, jak ho zrovna napadne. Dost dobře pak nemůžeme chtít po ekonomii, aby předpověděla krize. Rizikové faktory sice často známe v medicíně i v ekonomii. Ovšem jako je těžké omezit (zne)užívání alkoholu a tabáku nebo omezit spotřebu cukrů, tak je stejně politicky nepopulární až sebevražedné „zaříznout“ ekonomický růst – když krize je jen rizikem (navíc stejně jen podle nějakých akademických mudrlantů) a nikoliv naprostou jistotou.

Srovnání evropského a amerického přístupu řešení globální krize je dosti výmluvné. Fiskální politika je pro vyřešení finanční krize vhodnější. Je rychlejší, účinnější, a levnější. Jenže Evropa se dlouhodobou nestřídmou fiskální politikou v dobrých časech dostala do stavu, kdy veřejné finance nebyly schopné akutní problém vyřešit, naopak zhoršily situaci tím, že se staly součástí problému a nikoli řešení. Věc se přesunula na bedra méně vhodné a pomalejší měnové politiky. Kupování voličů expanzivní fiskální politikou v uplynulých dekádách je příčinou, že nebyl vhodný lék k dispozici a krize měla v Evropě tak škodlivé následky. Problémem nejsou naše znalosti makroekonomie o fungování ekonomiky a řešení krizí, ale jejich politická nepopularita.



Michal Skořepa, analytik, Česká spořitelna

Michal Skořepa, analytik, Česká spořitelna

Makroekonomie se osvědčila

Zlobit se, že makroekonomie nepředpověděla Velkou finanční krizi, je jako se zlobit, že náš dům nevydržel náraz meteoritu. Užitečnost domů posuzujeme hlavně podle toho, jak dobře nám slouží jako každodenní ochrana proti běžným problémům, jako jsou třeba rozmary počasí, zvědavé pohledy sousedů nebo pokusy zlodějů nám něco ukrást. Podobně bychom užitečnost makroekonomie měli posuzovat především podle toho, jak dobře nám slouží jako každodenní vodítko v naší snaze porozumět tomu, co se s ekonomikou děje a zhruba kam směřuje. A z tohoto pohledu se makroekonomie už dávno osvědčila: opírají se o ni při svých debatách měnověpolitické výbory centrálních bank, mnohá ministerstva financí při posuzování dopadů změn v daních nebo třeba bankovní domy při odhadování dalšího vývoje poptávky po jejich službách.

Odpověď všem, kteří makroekonomii kritizují za její neschopnost krizi předpovědět, je ale koneckonců jednoduchá: pojďte si budování spolehlivějších, univerzálněji platných a více všeobjímajících makroekonomických modelů zkusit sami. Nobelovy ceny a čestná místa v učebnicích vás zcela jistě neminou!

Jistě: kdo trochu zná makroekonomii, dobře ví, že jde o balík mnoha teorií a modelů, které si mnohdy navzájem protiřečí a empiricky často moc dobře nefungují. To je dáno velkou datovou nejistotou (nikdy není úplně jisté, jak se věci vlastně skutečně mají) a také složitostí a neustálými proměnami makroekonomických vztahů. I při vší své nejednoznačnosti a proměnlivosti je ale makroekonomie přinejmenším jakýmsi jazykem nutícím své uživatele k tomu, aby jasně formulovali předpoklady, ze kterých vycházejí. Například jak hodně spoléhají na to, že očekávání domácností a firem jsou v zásadě racionální, nebo třeba na to, že středoevropské ekonomiky se budou svými parametry postupně blížit k těm západním.

Z oné nejednoznačnosti a proměnlivosti makroekonomie je zřejmé, že pochopení fungování kterékoli dané ekonomiky je docela obtížné i za relativně normálních okolností, tedy když ekonomika prochází standardním cyklem klesající a pak zas rostoucí poptávky. Velká finanční krize v sobě ale kombinovala řadu faktorů, z nichž některé – jako je dejme tomu pokřivené fungování trhu s ratingy nebo odměňování manažerů investičních bank – jsou daleko za hranicí tradiční makroekonomie, a jejichž vzájemné vazby nebylo a nejspíš ani nikdy nebude v lidských silách plně a celistvě postihnout a předpovídat.

Odpověď všem, kteří makroekonomii kritizují za její neschopnost krizi předpovědět, je ale koneckonců jednoduchá: pojďte si budování spolehlivějších, univerzálněji platných a více všeobjímajících makroekonomických modelů zkusit sami. Nobelovy ceny a čestná místa v učebnicích vás zcela jistě neminou!



Pavel Kohout, Partners

Pavel Kohout, Partners

Zpožděná ekonomie

Makroekonomie skutečně do značné míry selhala. Zejména nejrafinovanější a nejmodernější matematické modely selhaly hanebně. Stovky skvělých mozků investovaly velké intelektuální úsilí do dekorativních vzorečků popisujících abstraktní představu o trhu, nikoli trh samotný. Mnozí ekonomové toužili pozvednout svoji disciplinu na úroveň teoretické fyziky. Zapomněli však, že pouhá složitost matematického aparátu ještě vědu nedělá. Zejména když základní předpoklady nesedí s realitou.

Selhaly i zmíněné základní předpoklady, zejména hypotéza efektivních trhů. Jestliže evropský trh dluhopisů po dlouhá léta hodnotil řecký, italský a irský státní dluhopis na stejnou cenu jako dluhopis německý nebo nizozemský, znamená to jediné: trhy ztratily veškerou efektivitu, tedy schopnost racionálně a rychle hodnotit informace. Ukazuje se, že v ekonomii je robustnost důležitější než rafinovanost a krása abstraktních teorií.

Současná ekonomie je ve zhruba podobném stavu poznání jako medicína před objevem krevního oběhu (William Harvey, 1628). Pokud v tomto bodě přeháním, pak jen mírně.

Dále se ukazuje, že makroekonomové nejvíce zanedbávali to, co je krví ekonomiky: peníze a úvěr. Růst či pokles objemu likvidních peněz a poskytnutých úvěrů determinuje vývoj reálné ekonomiky i finančních trhů. Podívejte se do učebnic makroekonomie: ve většině je o peněžních agregátech jen stručná zmínka, úvěr bývá zanedbáván totálně.

Konečně za třetí se ukazuje, že historie je pro ekonomii důležitější než diferenciální rovnice, protože (1) prakticky vše se už nejméně jednou stalo; (2) diferenciální rovnice se nehodí pro popis ekonomických systémů, protože ekonomické veličiny nebývají popsány spojitě diferencovatelnými funkcemi.

Přesto jen málokterý ekonom důkladně studoval krizi 70. let 19. století, ačkoli tato krize se strukturálně velmi podobá té nedávné. Podobných příkladů by se našlo více. (Poučení: Krize nepřicházejí jako blesky z čistého nebe: bývají způsobeny velmi zásadními chybami v měnové politice.).

Současná ekonomie je ve zhruba podobném stavu poznání jako medicína před objevem krevního oběhu (William Harvey, 1628). Pokud v tomto bodě přeháním, pak jen mírně.



Dominik Stroukal, hlavní ekonom skupiny Roklen

Dominik Stroukal, hlavní ekonom skupiny Roklen

Mises, Minsky, Marx

Samá M. Moderní makroekonomie, proti ní Misesovy malinvestice, Minského moment a Marxův materialismus. Jakkoli jsou si všichni tři velikáni ekonomie nesmírně vzdálení, v reakci na poslední finanční krizi je začali ekonomové znovu číst a objevovat jejich vysvětlení nejen hospodářského cyklu.

Moderní ekonomie totiž skutečně v mnohém selhala. Nedokázala krizi předvídat, ale co je horší, dokázala ji jen stěží i vysvětlit zpětně. Předvídat, kdy spadne most, je obtížné, ale bylo by s podivem, kdyby věda nedokázala zjistit, proč spadl.

Mises, Minsky i Marx své předpovědi měli. A jejich stoupenci rádi ukazují, že kdybychom je četli pozorněji, mohli jsme krizi i předvídat. Měli bychom trochu zpozornět, protože všechny tři tábory začínají i dnes volat na poplach.

Nezavrhujme současnou makroekonomii. Umí toho hodně a tisícovky profesorů po celém světě nejsou na svých postech neoprávněně. Jen dávají více důrazu na standardní procesy a méně na roli nejistoty, času a chápání celého ekonomického systému a jeho institucí jako zásadního prvku v určování cyklického vývoje.

Rakouský ekonom Ludwig von Mises přesvědčivě ukázal už před více než sto lety, že hospodářské krize jsou výsledkem umělého navyšování peněžní zásoby. Uměle nízké úrokové sazby vedou podnikatele k podnikání v oblastech dlouhodobých projektů, avšak zároveň motivují spotřebitele méně spořit a více utrácet. Lidé tak dostávají signál, ať žijí více dnes a méně šetří na budoucnost, zatímco podnikatelé staví mrakodrapy a kancelářské komplexy, na které si ale nikdo nenašetřil. Jsou to malinvestice, špatné investice. Nové peníze nafukují bubliny v nemovitostech, na akciových trzích, ale i ve vzdělávání a dalších oblastech. Jen se čeká, kdy prasknou.

Američan Hyman Minsky by se s Misesem v mnohém shodl. Možná ne v příčinách krize, určitě ne v jejich řešení, ale jejich průběh a odhad toho, kdy přijdou, je velmi podobný. Minského moment, je situace, kdy najednou spadnou ceny aktiv. V dobrých dobách lidé více riskují a zadlužují se, což vede k pozdějším problémům. Když vypukne krize, vrátí se investoři ke konzervativnímu chování a cyklus se opět obrací.

I Marx, jakkoli je od Minského na míle vzdálen a od Misese možná i na stovky mil, si po právu získal po krizi uznání. Jeho historický materialismus vedl k závěru, že kapitalismus se musí potýkat s opakujícími se krizemi, než bude nahrazen. Krize tedy byla nevyhnutelná.

Mějme se na pozoru. Zatímco se dnes moderní makroekonomie bije v prsa, jak úspěšné jsou současné tučné roky, Mises, Minsky a Marx začínají zvedat varovný prst. Misesovy malinvestice jsou všude kolem nás, lidé riskují čím dál více, jak předvídal Minsky, a i Marx by se ozval, když makroekonomové předvídají, že současný růst může trvat po věky.

Nezavrhujme současnou makroekonomii. Umí toho hodně a tisícovky profesorů po celém světě nejsou na svých postech neoprávněně. Jen dávají více důrazu na standardní procesy a méně na roli nejistoty, času a chápání celého ekonomického systému a jeho institucí jako zásadního prvku v určování cyklického vývoje. Mises, Minsky i Marx to dělají. Makroekonomie by na tom byla lépe, kdyby jim alespoň trochu naslouchala.



Monitor Jana Macháčka


Počet příspěvků: 1, poslední 6.4.2018 09:38 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.