Makroekonomie by se měla ponaučit z finanční krize

Problém „vědeckého“, tedy univerzálního předvídání krizí nemá smysl. Pokud bychom věděli, jak bude hospodářský cyklus vypadat, upravili bychom podle toho svá rozhodnutí. Jak by se měla makroekonomie proměnit, aby dokázala čelit výzvám 21. století? Jakých chyb by se měla vyvarovat, jaké otázky klást? Odpovědět se pokouší Vít Macháček.

Vít Macháček 31.12.2015
Makroekonomie – tlusté a hubené krávy. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Makroekonomie – tlusté a hubené krávy. | foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice
Makroekonomie – tlusté a hubené krávy. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Makroekonomové nikdy nebudou schopní efektivně předvídat hospodářský cyklus. Nedařilo se to nikdy v minulosti, a nepovede se to ani v budoucnu. Ekonomická komplexita je totiž příliš složitá, aby se daly postihnout všechny nelinearity a ekonomické vztahy. Z dlouhodobého hlediska je s trochou nadsázky to nejlepší, co máme k tématu napsané, již v Bibli – v kapitole o sedmi hubených a tučných letech.

Je však třeba podotknout, že problém„vědeckého“, a tudíž univerzálního předvídání krizí nemá příliš smysl. Pokud bychom totiž efektivně věděli, jak bude hospodářský cyklus vypadat, upravili bychom podle toho svá rozhodnutí a hospodářský cyklus by vypadal jinak. Navzdory tomu má studium makroekonomie smysl. Jaké výzvy ji ale čekají?

Keynes versus Friedman

Začněme velmi stručným nástinem historie makroekonomie a současného způsobu přemýšlení o makroekonomických problémech. Jako formalizovaný vědní obor vznikla makroekonomie po krizi ve třicátých letech 20. století díky společné práci dvou ekonomických velikánů, kteří se (jak už to tak bývá) vůbec nemuseli.

Jako formalizovaný vědní obor vznikla makroekonomie po krizi ve třicátých letech 20. století díky společné práci dvou ekonomických velikánů – Johna Maynarda Keynese a Miltona Friedmana –, kteří se vůbec nemuseli

V roce 1936 vyšla kniha Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz. Anglický ekonom John Maynard Keynes (1883–1946) se v ní jako jeden z prvních na světě podíval na hospodářský cyklus očima agregátních veličin a uvědomil si některé do té doby neznámé či podceňované skutečnosti. Pravděpodobně nejdůležitější z nich je existence multiplikačního efektu.

Elegantní a nepochybně praxí potvrzená teorie poprvé do studia ekonomie přinesla pohled prostřednictvím takzvané agregátní veličiny – existuje něco jako produkční funkce (vše, co je v ekonomice vyrobeno – od hřebíků až po specializovaný software), spotřební funkce (od nákupu kapesních hodinek až po návštěvu kina) či investiční funkce (pořízení robota s kloubovým ramenem na instalaci převodovek či výstavba dálnice).

Druhý velký makroekonom 20. století – americký ekonom Milton Friedman (1912–2006) – sice Keynese kritizoval, ale pouze v některých parametrech. Agregátní pohled na ekonomiku beze zbytku přijal. Do makroekonomického uvažování významně přispěl také americký ekonom Robert Lucas – ekonomy upozornil, že dívat se na dostupná data může být dost zavádějící, protože jsou z podstaty věci historická – ekonomická rozhodnutí ale vždy záleží na očekávání budoucích hodnot.

Komplexní systém

Tito ekonomové (možná nevědomky) položili základy takzvané neoklasické syntézy – způsobu uvažování nad ekonomickými problémy prostřednictvím aparátu rovnic, do něhož vstupují zmíněné funkce s parametry a různými jednoduchými či velmi složitými matematickými metodami se snaží předpovědět vývoj právě těchto agregátních veličin. Lze říct, že v případě neoklasické syntézy se postupuje shora dolů – ignoruje detaily v rámci funkcí a zajímají ji pouze vztahy mezi nimi.

Zapomnělo se, že ekonomika je výsostným příkladem „komplexního systému“, kde může existovat cokoliv, jen ne stabilita

Důležitým konceptem je s oblibou kritizovaný Homo oeconomicus, naivní představa ekonomů, že člověk se rozhoduje racionálně, a tedy konzistentně a předvídatelně. Používána určitě není z hlouposti či naivity ekonomů, jak se občas někteří snaží naznačit, ale především z důvodu snadné matematické uchopitelnosti Homo oeconomika. Bez tohoto předpokladu se nedají sestavit více či méně jednoduché soustavy rovnic, které pěkně vycházejí. Co ale znamená pěkně?

Podle mého je to snad největší malér současné makroekonomie – předpoklad rovnováhy na trzích. Neoklasická syntéza vychází z předpokladu, že existuje agregátní nabídka a agregátní poptávka. Ty se, podobně jako na jednotlivých trzích (například s obilím, iPody či motorkami), střetávají v bodě optima.

Potud proč ne, jako teoretický konstrukt nic proti ničemu. Nicméně implicitně se dodává, že tento takzvaný potenciální produkt je změřitelný a relativně stabilní. Zapomnělo se však, že je založený na vachrlatých základech agregátních veličin, a navíc že ekonomika je výsostným příkladem „komplexního systému“, kde může existovat cokoliv, jen ne stabilita.

Neudržitelná představa

Každé ekonomické rozhodnutí ve své podstatě mění některou ze zmíněných funkcí – stovky, tisíce a miliony rozhodnutí ji už mohou změnit velmi zásadně. Pro komplexní systémy je navíc typické střídání období relativního klidu, lineárního vývoje, předvídatelnosti – budícího iluzi stability, jež se ale může v určitém momentu vypařit a proměnit v bouřlivou turbulenci. To jsou právě momenty, kdy se zdánlivě stabilní potenciální produkt mění nejdramatičtěji.

Představa, že ekonomika je v zásadě stabilní a z rovnováhy ji vytrhávají pouze jakési vnější šoky, což je základ současného makroekonomického mainstreamu, je naprosto neudržitelná

Během období stability jsou rozhodnutí ekonomických subjektů poměrně přímočará – úspěšné firmy se snaží o další rozmach, investují, shánějí nové zákazníky a snaží se prosadit vedle svých konkurentů. V takových obdobích je vývoj agregátních veličin jasný, přehledný a obvykle předvídatelný jednoduchou extrapolací. Ovšem v době krize se potenciální produkt dramaticky mění a firmy mění vnitřní fungování – snaží se přežít.

Představa, že ekonomika je v zásadě stabilní a z rovnováhy ji vytrhávají pouze jakési vnější šoky, což je základ současného makroekonomického mainstreamu, je naprosto neudržitelná. Za uplynulých 50 let podobnému scénáři odpovídá jen jedna velká hospodářská krize (a to jen možná) – ropná krize v sedmdesátých letech, jež byla torpédována jednorázovým politickým rozhodnutím. Všechny ostatní vznikly působením vlivů schovaných v některé z agregátních funkcí.

Matematická konstrukce

Nechci lacině kritizovat používání matematiky v ekonomii, ale jen poukázat na její zjevné nedostatečnosti. Pro účely předpovídání v krátkém období nepochybně představuje užitečný nástroj, a proto dává smysl, když si jej (aspoň prozatím) například centrální banky, vlády či komerční banky ponechají – i v podobě současné neoklasické syntézy.

Je však třeba mít na paměti, že matematika je vždy dobrý sluha, ale velmi špatný pán – může skvěle sloužit pro formální zápis některých ekonomických teorií, ve spojení s programováním navíc může pomoci s výstavbou modelů. Nesmí se ale stát důvodem, proč vytvářet smyšlené konstrukce. Jakákoliv matematická konstrukce musí vycházet z reálného ekonomického výzkumu, nikoliv naopak. Výsledek musí být vždy podřízen metodě.

Matematika je pouze jeden z vědeckých způsobů formalizace a ostatní společenské vědy to vědí. Je čas, aby si to připustili i ekonomové.

Navzdory zjevným problémům by bylo výraznou chybou studium makroekonomie vzdávat. Jen se musejí změnit otázky, na něž hledá odpověď, a způsob, jakými jsou odpovědi hledány. Již dnes se některé výrazné posuny dostávají na povrch. Nejdůležitějším předpokladem pro další rozvoj je užší spolupráce s ostatními sociálními vědami. Tím, jak se ekonomie přimknula k matematice, se také oddělila od ostatních sociálních věd, kde matematizace není tak lákavá.

Proto by bylo namístě obětovat rigorózní matematickou teorii za srozumitelnost – mnoho myšlenek se v ekonomii nechytí jen proto, že to dotyčný není schopný matematicky vyjádřit, a mnoho potenciálních studentů ekonomie přílišná matematizace odrazuje. Matematika je pouze jeden z vědeckých způsobů formalizace a ostatní společenské vědy to vědí. Je čas, aby si to připustili i ekonomové.

Dopad big data

Ekonomové se nesnaží vysvětlit chování agregátních veličin z nějakého pomatení mysli. Vedou je k tomu ryze praktické důvody. Prvním z nich je dostupnost dat – zdá se to paradoxní, ale dříve než detailní data o činnosti firem a jednotlivců byla dostupná data agregátní. Až příchod 21. století, informačních technologií a s nimi i fenoménu „big data“, umožnil mapovat chování jednotlivců na mnohem detailnější úrovni, než si Keynes a Friedman pravděpodobně vůbec dokázali představit.

Vznik neoklasické ekonomie lze vysvětlit jako snahu vyjít si s málem, nicméně v době, kdy je dat dostupné obrovské množství, ztrácí na atraktivitě

Vznik neoklasické ekonomie lze vysvětlit jako snahu vyjít si s málem, nicméně v době, kdy je dat dostupné obrovské množství, ztrácí na atraktivitě. Druhým důvodem je praktičnost – relativně velké státy nepotřebují znát detailní rozhodovací procesy firem, ale spíše agregátní chování. Potřebují znát odpovědi na otázky daní a jejich výsledného dopadu na hospodářství či sociálních a měnových politik.

Na tyto otázky ale lze odpovídat i jiným způsobem – odspoda nahoru. Již nyní vzrůstá poptávka po takzvaných ACE (Agent-based Computational Economics) modelech, kde není jeden univerzální agent x jedna univerzální firma, ale typů aktérů je mnohem více. Jeden může zastupovat například firmy zemědělské, jiný automobilky a třetí banky.

Každá z těchto firem v určitých situacích reaguje jinak – na poptávkové šoky bude pravděpodobně mnohem citlivěji reagovat firma vyrábějící automobily než pěstitel obilí. Pomocí objektového programování se dají vytvořit modely, v nichž jednotliví aktéři interagují a upravují si své výstupy. Ty se pak následně dají složit do agregátních funkcí, ale k výsledku se dospěje dramaticky odlišným způsobem.

HDP – špatné měřítko produktivity

Obrovským problémem současné agregátní makroekonomie jsou paradoxně data – HDP je vším, jen ne spolehlivým ukazatelem přidané hodnoty. V současné době se zejména na Západě vede debata o neblahém fenoménu: statistiky ukazují, že růst produktivity klesá – každý další rok se ve výrobě zlepšujeme stále pomaleji. Pokud by takový trend vydržel dlouhodobě, zaděláváme si na malér, protože růst produktivity je nutný předpoklad k růstu mezd a udržení zaměstnanosti.

V ekonomice, kde hlavní slovo získávají služby a státní správa, je HDP zoufale špatným měřítkem produktivity, a proto ekonomové budou muset přijít s něčím novým

Tolik teorie. Jakkoliv pro to nemám solidní vědecké podklady, troufám si říct, že problém takto naprosto nestojí – není v klesající produktivitě, ale v naší neschopnosti produktivitu měřit. Tradičně se pro její měření používá HDP, který je ale designován pro potřeby ekonomiky založené na průmyslu. Pokud vyrobím hřebík a prodám jej, lze rozumně předpokládat, že jeho přidaná hodnota je srovnatelná s jeho cenou upravenou o náklady k výrobě. Zisk je podobný přidané hodnotě.

Což ale naprosto neplatí o ekonomice služeb. Co nám říká zisk firmy Google o její produktivitě a užitečnosti? Jen to, že na internetu byla spousta lidí ochotná zaplatit za její reklamy. S tím, jak moc pomohl jiným lidem zvýšit produktivitu, takový ukazatel ale nemá vůbec nic společného.

Podobně je příspěvek k produktivitě značně nejasný ve státní správě, jejíž podíl na ekonomice dlouhodobě roste. Tvrdit, že příspěvek k produktivitě vlády je srovnatelný s tím, kolik utratí peněz, je přinejmenším naivní. V ekonomice, kde hlavní slovo získávají služby a státní správa, je HDP zoufale špatným měřítkem produktivity, a proto ekonomové budou muset přijít s něčím novým.

Nové technologie

Na jaké otázky by se tedy měli makroekonomové připravit? Neoklasická ekonomie preferuje měřitelnost a porovnatelnost. Proto je v centru její pozornosti cena. Produkt, který se v ekonomice vytváří, je spíše okrajovou záležitostí a v mnoha případech je zcela odsunut stranou. Ekonomie se netýká cen, jsou pouze jedním z parametrů produktů. Ekonomové se musejí seriózně ptát, jak se nové produkty a inovace projeví na makroekonomickém uspořádání. Jak se nové technologie projeví na zaměstnanosti? A jak na míře přerozdělování?

Nové technologie vůbec nejsou neutrální – kromě produktů se mění i ekonomika jako celek. Proměnily prakticky každou pracovní pozici a ovlivnily každé ekonomické rozhodnutí.

Nové technologie vůbec nejsou neutrální – kromě produktů se mění i ekonomika jako celek. Ta dnešní je dramaticky odlišná od té před 30 lety z jediného důvodu – informační technologie proměnily prakticky každou pracovní pozici a ovlivnily každé ekonomické rozhodnutí. Ptejme se, jakým směrem se bude ekonomika ubírat. Jak promění makroekonomické ukazatele nové byznysové modely? Jistě se shodneme, že ekonomika sdílení může mít dramatický dopad na vztah k vlastnictví. Co to může znamenat pro makroekonomiku?

Open source technologie zase mění vztahy na trhu práce a posouvají spolupráci ke kooperaci spíše na základě zájmu než smluvního vztahu práce versus mzda. Jakým způsobem to může působit na makroekonomické veličiny? Podle mnohých včetně například dosluhijícího generálního ředitele České spořitelny Pavla Kysilky, čeká banky v blízké budoucnosti masivní transformace k P2P bankovnictví. Důsledky takové změny mohou být fatální (zejména pro bankovní zaměstnance), ale vědecky o tom zatím lze říct minimum.

Zpět do kontextu doby

Musíme se vymanit ze zavádějícího rámce neoklasické teorie a přestat si hrát na to, že s pomocí matematiky dokážeme vytvořit univerzální teorii podobnou například té fyzikální. Nedokážeme a existuje pro to jednoduchý důvod – zatímco fyzikové jsou schopní svůj systém rozložit na částice, jež jsou všechny v zásadě stejné, rozebrání ekonomiky na částice možné není.

Makroekonomie proto musí přestat být vytržená z kontextu doby. Ekonomové musejí vzdát snahu o vytvoření univerzálně platné teorie časových řad.

Makroekonomie proto musí přestat být vytržená z kontextu doby. Ekonomové musejí vzdát snahu o vytvoření univerzálně platné teorie časových řad – zejména proto, že samotné časové řady jsou vytržené z kontextu. K dobré teorii také nevedou zkratky prostřednictvím matematických triků – jakkoliv jsou lákavé, výpočetně úsporné i elegantní.

Ekonomové se společně s ostatními společenskými vědci musejí pokusit o vytvoření teorie, jež bude reflektovat výzvy 21. století a pomůže minimalizovat potenciální náklady těchto transformací. Čeká nás spousta práce.

J. Poděbradský Re: chybička se vloudila oI :-D 19:19 4.1.2016

Počet příspěvků: 15, poslední 9.1.2016 11:42 Zobrazuji posledních 15 příspěvků.