Macron zvítězil, ale vyhráno nemá

Vítězství Emmanuela Macrona ve francouzských prezidentských volbách nelze dle zaběhnutých šablon vysvětlit. Francouzi ho před dvěma lety neznali, neopírá se o zavedenou stranu, ani nezastával volenou funkci. O Macronově reálné moci rozhodnou parlamentní volby 11. a 18. června.

Ilja Kuneš 4.6.2017
Zvolený prezident Francie Emmanuel Macron. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Zvolený prezident Francie Emmanuel Macron. | foto: Reuters
Zvolený prezident Francie Emmanuel Macron. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Francie má nového prezidenta a řada lidí si oddychla. Revoluce se odkládá. Před prvním kolem prezidentských voleb Francouzi nahnali strach sobě i ostatním – možnost, že se o post hlavy státu utkají zástupci dvou neliberálních, protisystémových a protievropských hnutí, Národní fronta (Front National, NF) Marine Le Penové na pravici a Nepoddajná Francie(France Insoumise) Jeana-Luka Mélenchona na levici, byla reálná. Katastrofický scénář se však nekonal.

Po prvním kole šlo pouze o rozdíl, jímž porazí nezařaditelný Emmanuel Macron kandidátku krajní pravice Marine Le Penovou. Ta si na konečný výsledek zavařila sama. V televizní debatě před druhým kolem byla katastrofální. Agresivitou, invektivami, neustálým přehrabováním podkladů a zmateností odradila mnoho svých potenciálních voličů. Potvrdila, že je mimořádnou řečnicí, ale mizernou debatérkou. Oponentura ji vyvádí z míry.

Také nad jejími dalšími kroky kroutili političtí komentátoři hlavou. „Ona snad nechce vyhrát!“ povzdechl si jeden z politologů na televizním kanálu BFMTV. Karty byly rozdány. Svědčí o tom skutečnost, že si Le Penová na povolební večer pronajala menší restauraci na okraji Paříže, zatímco Macron si rezervoval celé prostranství Louvru.

Hagiografické portréty

Macronovo vítězství je podle zaběhnutých šablon nevysvětlitelné. Svými 39 lety je nejmladším prezidentem, kterého si Francouzi kdy zvolili. O věk ale nejde. Překvapivé je, že si do Elysejského paláce vybrali člověka, kterého před dvěma lety vůbec neznali a jenž se neopírá o žádnou zavedenou stranu či strukturu, nepředložil žádný přesný program a nikdy nezastával žádnou volenou funkci. Francouzi svého nového prezidenta objevují až poté, co si ho zvolili.

Okamžitě po volbách se objevila řada knih s životopisem nové hlavy státu, média jsou plná hagiografických portrétů. Některé dokáží rozplakat nejotrlejší z cyniků, politologům sekundují v televizních studiích psychoanalytici.

Okamžitě po volbách se objevila řada knih s životopisem nové hlavy státu, média jsou plná hagiografických portrétů. Některé dokáží rozplakat nejotrlejší z cyniků, politologům sekundují v televizních studiích psychoanalytici. Nejmladší z prezidentů má o 24 let starší manželku a pár funguje. Macron se v 16 letech zamiloval do profesorky, jež vedla divadelní kroužek v lyceu. Vdaná profesorka se třemi dětmi pubertálního nápadníka odmítla. Ten vytrval 13 let a nakonec se v roce 2007 vzali. Ustáli posměšky, narážky a opovržení, o něž nebylo nouze v provinčním městě, kde tehdy žili.

Po dvojím životě prezidenta Françoise Mitterranda, veřejných nevěrách Jacqua Chiraka, ženění Nicolase Sarkozyho a střídání partnerek Françoise Hollanda se Francouzi v Macronovi dočkali úspěšného románku lásky. Macronův svazek však lze vyložit také jinak: „Emmanuel je člověk, který jde za tím, pro co se jednou rozhodl, a bez ohledu na překážky,“ popisuje nového francouzského prezidenta socialistický senátor za Burgundsko François Patriat.

Autoři (v drtivé většině autorky) knih se shodují v dalším povahovém rysu nového prezidenta. Jedna z nich v televizi prohlásila: „Má mimořádnou přesvědčovací schopnost. Sedíte proti němu, on vám naslouchá, diskutuje a postupně ve vás vyvolá dojem, že vaše názory jsou velmi zajímavé a vy také. Ze setkání odcházíte s přesvědčením o vlastní důležitosti, s vyšším sebevědomím.“

Touha po změně

Možná proto se Macronovi podařilo za krátkého působení v postu ministra hospodářství prosadit několik nepopulárních reforem. Přesvědčoval o nich jednoho poslance po druhém. Osobně a bez ohledu na pravici a levici. Taková vysvětlení fenoménu Macron, jak francouzská média označují volbu nového prezidenta, nestačí. Hlubší analýza ukazuje tři faktory, které se netýkají pouze Francie.

Volby poznamenala nevídaná touha po změně. V prvním kole, které nejlépe odráží skutečné nálady voličů, volilo protisystémové strany 60 procent Francouzů. Na konečných výsledcích se výrazně podepsala únava ze stále stejných tváří a slov.

Za prvé, do druhého kola se nedostal zástupce žádné tradiční parlamentní strany. To je premiéra. Vítěz socialistických primárek Benoît Hamon přišel s krajně levicovým programem. Jenže tuto oblast již ovládal Mélanchon a jeho Nepoddajná Francie. Pravicovému favoritu Françoisi Fillonovi podrazily nohy vlastní aféry. Oslabení tradičních stran odráží novou situaci.

Gérard Collomb, socialistický senátor, starosta Lyonu a jeden z prvních příznivců nového prezidenta, ji shrnul: „Emmanuel Macron si uvědomil, že tradiční dělení na pravici a levici, město a venkov, bohaté a chudé, mladé a staré, zaměstnance a zaměstnavatele, prostě vše, na čem se dosud politika dělala, přestalo fungovat. Dělicí čára probíhá napříč nimi.“ Le Penová vidí nové rozložení sil jako střet mezi „patrioty“ a „globalizátory“ (rozuměj „kosmopolity“). Macron hovoří o střetu optimismu a pesimismu, naděje a strachu, komentátoři o individualizaci voleb, jež se projevuje neobvyklou přelétavostí voličů.

Za druhé, volby poznamenala nevídaná touha po změně. V prvním kole, které nejlépe odráží skutečné nálady voličů, volilo protisystémové strany 60 procent Francouzů. Na konečných výsledcích se výrazně podepsala únava ze stále stejných tváří a slov. Voliči z boje o nejvyšší post v zemi postupně vyloučili dva prezidenty a dva bývalé premiéry. Tradičním politickým silám zřejmě ujel vlak.

Za třetí, šlo o první e-kampaň v historii francouzské politiky. Krajně levicový Mélenchon pořádal předvolební mítinky na pěti místech zároveň. Na prvním byl fyzicky přítomen a na dalších čtyřech pak prostřednictvím svého hologramu. Na vstup do Macronova hnutí V před! stačilo kliknutí myší. Celá dvě patra ve volebním štábu nového prezidenta obsadili mladí nadšenci a ve dne v noci svého favorita prosazovali na sociálních sítích.

Jen 45 procent oprávněných voličů

Kampaň vedená pomocí sociálních sítí však ukázala také své hranice. Předvolební období bylo poznamenáno nepoznanými výbuchy nenávisti a podrazy. V přímé – a anonymní – demokracii přes Facebook či Twitter převládly emoce nad argumenty. Nechyběly pověstné fake news. Le Penová obvinila v televizní debatě Macrona z tajného konta na Bahamách. Bez důkazu, jen s tím, že „to běží na sociálních sítích“. Druhý den se ukázalo, že „zpráva“ pochází z Běloruska. Nešlo o jedinou dezinformaci se snahou ovlivnit hlasování. Drtivá většina pocházela z Ruska.

Macronovi získal dvě třetiny platných hlasů. Při 25procentní absenci a devíti procentech „bílých“ lístků ho však volilo jen 45 procent oprávněných voličů. Kritici proto upozorňují, že většina Francouzů ho nevolila, nebo volila proti němu.

Macronovi nikdo vítězství neupírá. Získal dvě třetiny platných hlasů. Jenže ze statistických údajů se dá vyvodit cokoliv. Při 25procentní absenci a devíti procentech „bílých“ lístků ho volilo jen 45 procent oprávněných voličů. Kritici proto upozorňují, že většina Francouzů ho nevolila, nebo volila proti němu. Označují ho za „špatně zvoleného“. Je proto otázkou, zda bude mít prostředky, aby svůj program reforem mohl prosadit.

Pro mnohé zůstává nečitelný. Ne vždy z dobré vůle. Levicový deník Libération, který mu není nakloněn,se pokusil sarkasticky vymezit „macronismus“ – znamená například „levice a pravice“ či „jih a sever“. Ze všech opozic zůstalo jediné stálé: „liberální a liberální“. Francouzská levice zřejmě považuje stále nálepku „liberální“ za diskvalifikující nadávku.

Německý kapitál důvěry

Nový prezident je zatím nejčitelnější v zahraniční politice. Po zveřejnění výsledků francouzských prezidentských voleb si oddechly vlády většiny evropských zemí. Hrozba Frexitu v podobě Marine Le Penové byla zažehnána. Silná úleva byla cítit z Berlína, kam nový prezident zamířil na první zahraniční cestu. S kancléřkou Angelou Merkelovou se setkal již dvakrát před volbami a evidentně si rozumějí. A to doslova, protože Macron je prvním francouzským prezidentem, který hovoří plynně anglicky a k jednáním nepotřebuje tlumočníka.

Macron má v Německu vysoký kapitál důvěry. Sám se netají, že v ekonomické oblasti považuje tuto zemi za vzor. Jenže Merkelová zažila už Chiraka, Sarkozyho a Hollanda a u všech se dočkala jen slibů a krásných slov. Němci by si přitom silnou Francii přáli.

Macron má v Německu vysoký kapitál důvěry. Sám se netají, že v ekonomické oblasti považuje tuto zemi za vzor. Jenže Merkelová zažila už Chiraka, Sarkozyho a Hollanda a u všech se dočkala jen slibů a krásných slov. Němci by si přitom silnou Francii přáli. Z historických důvodů se zdráhají hrát v Evropě první housle sami. Léta proto tlačí, aby Francouzi změnili své rigidní sociální a pracovní zákony a snížili státní zadlužení, tedy provedli hluboké strukturální reformy a postavili se na nohy. To považují za zásadní.

Macron slíbil, že do šesti měsíců dokáže, že to s reformami myslí vážně. Podle pozorovatelů si za liberalizaci zákoníku práce slibuje od Němců shovívavost v otázce státního dluhu a rozpočtových pravidel. Francie se totiž ani letos nedostane pod tři procenta deficitu státního rozpočtu. Nový nájemce Elysejského paláce by mohl přinést oživení na celoevropské úrovni. Je výrazně proevropský, hlubší integraci se nebrání i za cenu vícerychlostní Evropy.

Jednotné ministerstvo hospodářství a rozpočtu eurozóny patří do jeho programu stejně jako eurobondy. Doufá, že po reformování Francie přestanou Němci u francouzských návrhů dělat mrtvého brouka. Kritici ho ovšem podezírají z postranních úmyslů – nepodaří-li se mu prosadit reformy vnitrostátně, má se pokusit o jejich zavedení přes Brusel.

Nic by ani nemělo změnit v proatlantické politice jeho dvou předchůdců. Macron slíbil navýšit rozpočet armády na požadovaná dvě procenta HDP. Poradce mu dělá dosavadní ministr obrany Jean-Yves Le Drian, jeden z mála oblíbených a respektovaných členů Hollandovy vlády. Francouzští vojáci dnes bojují v Mali, Středoafrické republice, Sýrii, Iráku a Afghánistánu. Je však otázkou, zda si Francie bude moci v rámci šetření podobné nasazení nadále dovolit.

Zeštíhlení státního aparátu

Panuje-li ve Francii v oblasti zahraniční politiky určitý konsensus, opak platí pro politiku vnitřní, jež přitom bude rozhodovat o úspěchu či neúspěchu nového prezidenta. Obecně platí, že na reformy, které se nepodaří prosadit během prvního roku, lze zapomenout. Z tohoto důvodu chce Macron postupovat rychle a vyvolat v zemi politický a hospodářský šok.

První zádrhel představuje prosazování liberálních reforem přebujelým a mocným státním aparátem. Macron plánuje propustit 120 tisíc státních zaměstnanců, přesněji řečeno, nenahrazovat jejich odchod do důchodu. S jakým nadšením bude státní byrokrat pracovat na vlastním zeštíhlení?

Podle Christopha Caresche, bývalého socialistického poslance a přeběhlíka k Macronovi, jehož uvedl deník Le Monde, je nový prezident vzácný politický hybrid: „Je čistý liberál, bude postupovat rychle a zemí pořádně zatřese. Zároveň ale pochopil, že k úspěchu se musí opřít o státní aparát, který je ve Francii mimořádně silný. Představuje podivnou směs liberalismu a etatismu.“

Podle médií si Macron plánované reformy rozdělil na dvě části. První – zákoník práce, nový rozpočet a snížení administrativní zátěže – chce prosadit hned po nástupu prezidentskými dekrety, tedy bez projednávání v parlamentu. U druhé části – například systém důchodového zabezpečení – se domnívá, že vyžadují shodu sociálních partnerů a širší společenský konsensus, tedy delší dobu.

První zádrhel představuje prosazování liberálních reforem přebujelým a mocným státním aparátem. Macron plánuje propustit 120 tisíc státních zaměstnanců, přesněji řečeno, nenahrazovat jejich odchod do důchodu. S jakým nadšením bude státní byrokrat pracovat na vlastním zeštíhlení? Druhým zádrhelem budou odbory. Mimořádně nízká organizovanost zaměstnanců nijak neomezuje schopnost odborových centrál vyvolat stávková hnutí a zemi zablokovat. Jejich předáci již novému prezidentovi slibují horké „sociální léto“, pokud sáhne na zákoník práce.

Třetím zádrhelem může být nový parlament, který vzejde z nadcházejících parlamentních voleb. Francouzský systém je podivnou směsicí prezidentského a parlamentního režimu se dvěma hlavami exekutivy. Prezident má sice rozsáhlé pravomoci, ale politiku země prakticky provádí premiér s vládou. Jsou-li obě hlavy ze stejného tábora, vše funguje. V opačném případě nastává takzvané cohabitation (soužití) a výkonná moc je zablokována. O parlamentních volbách se proto hovoří jako o třetím kole voleb prezidentských.

Rozklad Socialistické strany

Francouzi budou volit poslance většinovým systémem ve dvou kolech 11. a 18. června, přičemž parlamentní volby těsně po prezidentských mají zabránit zmíněné cohabitation. Předpokládá se, že nový prezident svým vítězstvím vyvolá dynamiku, která mu přinese v parlamentu většinu. A většinový systém zajišťuje stabilní rozložení sil v parlamentu. Jenže Macronovo vítězství způsobilo na politické scéně takový zmatek, že se může stát cokoliv. Kdo a v jakém stavu se bude ucházet o další přízeň voličů?

Socialistická strana je v rozkladu. Bývalý premiér Manuel Valls hovoří o její „klinické smrti“. Nikdy nedokázala provést ideologické aggiornamento. Hluboký rozkol mezi utopickým levicovým křídlem a reformními sociálními demokraty léta kryla pověstnými programovými „syntézami“.

Na levici dominuje hnutí Nepoddajná Francie Jeana-Luca Mélenchona – politického talentu a vynikajícího řečníka mimořádného charismatu, rozený tribun. Jeho hnutí vzniklo před rokem jen kvůli prosazení svého vůdce do Elysejského paláce, případně aspoň do druhého kola. Ani jedné mety nedosáhlo. Mélenchon ale pro krajní, utopickou levici získal historických téměř 20 procent.

Prezidentské volby, jejichž druhé kolo se podobá plebiscitu o konkrétní osobě, jsou formacím, jež stojí a padají se svým vůdcem, šité na míru. Mélenchon je natolik dominující osobností, že strana žádné jiné výrazné tváře nemá. To je ve většinových volbách založených na volebních obvodech handicap. Voliči se v tomto případě chovají konzervativně – upřednostňují kandidáty spojené s daným územím, místní tváře. A ty jim Nepoddajná Francie nenabízí.

Socialistická strana je v rozkladu. Bývalý premiér Manuel Valls hovoří o její „klinické smrti“. Nikdy nedokázala provést ideologické aggiornamento. Hluboký rozkol mezi utopickým levicovým křídlem a reformními sociálními demokraty léta kryla pověstnými programovými „syntézami“. Dnes došlo na lámání chleba. Vítěz primárek, představitel levicových „rebelů“ Benoît Hamon, zavedl stranu do slepé uličky. Jako kandidát socialistů se odmítl otevřít reformistům. Místo toho nadbíhal Mélenchonovi, čímž se dral na již obsazený dvorek.

Strategickou chybu mu reformisté neodpustili, ve volbách ho nepodporovali a houfně začali přebíhat k Macronovi. Pamětníci připomínají, že bídných šesti procent nedosahovala Francouzská sekce dělnické internacionály (SFIO), předchůdkyně Socialistické strany, ani v dobách svých největších krizí. V sídle strany, pařížské ulici Solférino, se dnes odehrává vyřizování účtů, vzájemné obviňování a vylučování.

Neobratné mlžení Le Penové

Neméně špatně je na tom kupodivu také Národní fronta. Marine Le Penová dosáhla historických 33 procent, naděje straníků byly ale větší. Podařilo se jí prorazit „sanitární kordon“, který stranu od počátku svíral – žádná strana či hnutí nevstupovalo do koalice s Národní frontou na žádné úrovni, a proto ve většinovém systému neměla šanci.

Le Penová před volbami tvrdila, že 80 procent jejího ekonomického programu závisí na zavedení národní měny. Pak zjistila, že 75 procent Francouzů na společné evropské měně lpí. Značnou část její voličské základny představa opětovného zavedení franku a jeho následné devalvace vyděsila. Le Penová začala mlžit. Neobratně.

Po prvním kole se s ní spojil Nicolas Dupont-Aignan, představitel suverenistické ministrany Debout la France! (Vzhůru Francie!). Le Penová mu obratem slíbila post předsedy vlády. Dupont-Aignana ke spojenectví vedly spíše finanční než ideologické důvody: dosáhl pouhých 4,7 procent hlasů, čímž zůstal pod pěti procenty, kdy stát kandidátům proplácí volební výdaje. Na parlamentní volby mu v kase nezůstaly žádné peníze. Rozpory ve straně jsou ale hlubšího rázu. Svárem je euro.

Le Penová před volbami tvrdila, že 80 procent jejího ekonomického programu závisí na zavedení národní měny. Pak zjistila, že 75 procent Francouzů na společné evropské měně lpí. Značnou část její voličské základny představa opětovného zavedení franku a jeho následné devalvace vyděsila. Le Penová začala mlžit. Neobratně. Napřed tvrdila, že po případném zvolení uspořádá o vystoupení z eurozóny referendum, pak že až po volbách v Německu a Itálii a následně na konci svého případného prezidentského mandátu.

Její ekonomický program se tím rozpadl a Le Penová ztratila dlouho budovanou důvěryhodnost. Vrcholem pak bylo její vystoupení v televizní debatě před druhým kolem. Národní fronta navzdory postupu do druhého kola hraje o svou budoucnost. O atmosféře ve straně vypovídá výrok člena vedení: „Když jakýkoliv podnik udělá botu, nevyhodí se zaměstnanci, ale ředitel.“

Funkce ve straně a volené mandáty složila její neteř Marion Maréchal-Le Penová, jedna ze dvou poslanců NF v Národním shromáždění. Generální tajemník strany Florian Philippot, pravá ruka Le Penové a tvůrce programu strany, v televizním rozhovoru prohlásil, že ze strany vystoupí, pokud z programu zmizí odchod z eurozóny. Marine Le Penová si přeje být lídryní hlavní pravicové opozice, Jean-Luc Mélenchon totéž na levici. Šance obou jsou diskutabilní.

Vření na pravici

Tradiční pravice a s ní spojený pravý střed se vzpamatovávají z volebního šoku. François Fillon, jejich představitel, měl ještě na začátku ledna cestu do Elysejského paláce otevřenou. Všechny průzkumy veřejného mínění potvrzovaly, že jeho program má ve veřejnosti většinu a už se rozdělovaly posty. Osobní aféry Fillonovy naděje ukončily.

Pravice zatím Macronovo vítězství ustála. Až na výjimky nenastal – na rozdíl od socialistů – úprk do vítězného tábora. Podle politických komentátorů to však pod zdánlivou jednotou vře.

Pravice zatím Macronovo vítězství ustála. Až na výjimky nenastal – na rozdíl od socialistů – úprk do vítězného tábora. Podle politických komentátorů to však pod zdánlivou jednotou vře. Směsici umírněných centristů, reformátorů, konzervativců a liberálů držel pohromadě silný lídr, ať už Sarkozy nebo Fillon, který jí však dnes chybí.

Pravice počítá s tím, že získá většinu v parlamentě, přičemž spoléhá na zakotvenost svých kandidátů ve volebních obvodech – jejich lokální známost a popularitu. Navzdory tomu francouzská média upozorňují, že případné vítězství pravice neznamená skutečné rozdělení sil v Národním shromáždění. Nově zvolenému poslanci nic nebrání nevstoupit do parlamentního klubu prezidentovy strany či nehlasoval pro jeho opatření.

Zásadní proměna politických představitelů

Hnutí nového prezidenta Vpřed! (En Marche!) změnilo název na Republika na pochodu! (La République en Marche! REM) a inovovalo výběr kandidátů do parlamentních voleb. Ucházet se mohl přes internet kdokoliv a zájem projevilo téměř 20 tisíc osob, z nichž volební komise strany vybrala tři dny po Macronově zvolení 428, kteří splňují kritéria. Mají představovat vůli nového prezidenta k zásadní proměně politických představitelů ve prospěch občanské společnosti.

Z téměř 20 tisíc osob, které projevily zájem kandidovat za Macronovo hnutí Republika na pochodu!, volební komise strany vybrala tři dny po Macronově zvolení 428, které splňují kritéria. Mají představovat vůli nového prezidenta k zásadní proměně politických představitelů ve prospěch občanské společnosti.

Žádný z nich nikdy nezastával placený politický mandát, 95 procent má zaměstnání či vyvíjí vlastní činnost, po dvou procentech jsou důchodci a nezaměstnaní jedno procento studenti. Parita mezi ženami a muži je stoprocentní, věkový průměr 45 let (u dosavadních poslanců přes 60). „Nejsme ale tak naivní,“ sdělil novinářům člen vedení strany, „abychom si mysleli, že člověk, který se dosud živil třeba pečením chleba nebo řídil startup, zvládne obratem schvalování státního rozpočtu, problematiku jaderné energie nebo záludnosti parlamentních jednání.“

Zbývajících 149 volebních obvodů je proto vyhrazeno zkušenějším profesionálním politikům, přesněji přeběhlíkům z jiných stran. V socialistické straně o ně není nouze. Šalamounsky se podařilo vyřešit otázku bývalého socialistického premiéra Manuela Vallse. Ten podpořil Macrona již před prvním kolem, a to na úkor kandidáta vlastní strany, ale nemají nejlepší vztahy od společného působení ve vládě. Hnutí Republika na pochodu! Vallse za svého zástupce odmítlo, ale zároveň proti němu ve volebním obvodu nepostaví vlastního kandidáta. Vlk se nažral a koza zůstala celá...

Až 18. června večer

Republika na pochodu! začíná mít starosti s novými „příznivci“. Například levý centrista François Bayrou, zakladatel a předseda prakticky neexistující formace MoDem, požaduje za podporu velký počet poslaneckých mandátů. Nejde o přehnanost požadavků, REM se především obává, že podobnými transakcemi vznikne u občanů dojem, že navzdory vznešeným slovům sklouzává k obvyklé politice, tedy opaku toho, čím se chce voličům prezentovat.

Průzkumy veřejného mínění si protiřečí, političtí komentátoři dospívají k odlišným závěrům, výsledky parlamentních voleb jsou velkou neznámou. Jisté je jediné – nový francouzský prezident Emmanuel Macron se až večer 18. června dozví, zda bude Francii skutečně řídit, či trávit čas kladením věnců.

Po zveřejnění kandidátů REM se francouzská média baví několika střety. Nefrancouzům budoucí duely příliš neříkají, a proto jen jeden příklad. Ve druhém volebním obvodě jihofrancouzského departementu Gard bude stát proti mediálnímu advokátovi Gilbertu Collardovi, druhému poslanci za Národní frontu, první francouzská toreadorka Marie Saraová. „Vítejte v aréně,“ přivítal konkurentku právník.

Kandidátní listina REM vzbudila u francouzské veřejnosti zájem. Nikdo ale neví, zda noví kandidáti na poslanecké křeslo ustojí souboj se zkušenými politickými matadory. Skeptici upozorňují na tradiční konzervatismus francouzských voličů a připomínají, že se obvykle „vyřádí“ v prvním kole prezidentských voleb, a pak se vracejí do obvyklých kolejí. Jenže ty Macronovo vítězství zpřeházelo a přineslo řadu neznámých.

Většinový systém možný výsledek parlamentních voleb znejišťuje. Stejně jako fakt, že po prezidentských volbách 20 procent dotázaných uvedlo, že se rozhodlo až ve volební místnosti. Průzkumy veřejného mínění si protiřečí, političtí komentátoři dospívají k odlišným závěrům, výsledky parlamentních voleb jsou prostě velkou neznámou. Jisté je jediné – nový francouzský prezident Emmanuel Macron se až večer 18. června dozví, zda bude Francii skutečně řídit, či trávit čas kladením věnců.



Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.