Macron chce vrátit Francii mezi velmoci

„Sotva se mnozí nadechli po vítězství Macrona a poté Merkelové, přišla katalánská krize, starosti přidává německá vnitřní politika. Evropa se potácí z krize do krize a úleva před půl rokem patří minulosti,“ říká v rozhovoru francouzský politolog Arnaud Dubien, ředitel analytického centra L’Observatoire.

Gábor Stier 9.12.2017
Emmanuel Macron během proslovu. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Emmanuel Macron během proslovu. | foto: Reuters
Emmanuel Macron během proslovu. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Nad hlavou německé kancléřky Angely Merkelové se převalují vlny, ale ve skutečnosti ani to nemůže dostat nového francouzského prezidenta Emmanuela Macrona, považujícího reformu Evropské unie za jeden ze svých nejdůležitějších cílů, do lepšího postavení. Jeho úsilí není bez Německa nic platné, navíc by měl především řešit vršící se problémy Francie.

Dokáže Macron naplnit do něho vkládané naděje? Jaký směr nabere obrat v osudu Evropy? I na tyto otázky se snaží v rozhovoru s francouzským politologem Arnaudem Dubienem, ředitelem analytického centra L’Observatoire, odpovědět spolupracovník ČESKÉ POZICE Gábor Stier.

Arnaud Dubien, francouzský politolog a ředitel analytického centra L’Observatoire.

ČESKÁ POZICE: Při pohledu na výrazný vzestup pravicových sil před rokem mnozí hovořili o protiúderu konzervativců. Vítězství Emmanuela Macrona a poté Angely Merkelové však znejistilo ty, kteří doufali v ústup liberálního myšlení, jež dlouho vládlou Evropě. Lze zastavit její politickou transformaci?

Rok 2016 byl v evropské politice zvláštní. Nejdřív šokoval většinu Evropanů brexit, jehož vyústění není dodnes jasné, a poté v řadě malých zemí prorazily síly, které nelze označit za tradiční. To vše se dá vysvětlit měnící se náladou společností, a sice v různé míře, ale dotklo se celé Evropy a dokonce USA.

DUBIEN: Rok 2016 byl v evropské politice zvláštní. Nejdřív šokoval většinu Evropanů brexit, jehož vyústění není dodnes jasné, a poté v řadě malých zemí prorazily síly, které nelze označit za tradiční. To vše se dá vysvětlit měnící se náladou společností, a sice v různé míře, ale dotklo se celé Evropy a dokonce USA.

ČESKÁ POZICE: Za této situace jisté vítězství Macrona překvapilo…

Bylo skutečně překvapivé, nelze však z toho vyvozovat žádané dalekosáhlé závěry ani pro Francii, ani pro západní Evropu.

ČESKÁ POZICE: Lze Macronův úspěch hodnotit jako odvetný úder zastánců globalizace?

DUBIEN: Částečně, neboť Macron je zastáncem otevřenosti a globalizace, a po jeho vítězství si oddechli všichni, jež šokoval vzestup těch, kteří prosazují suverenitu. Pokud se však nad tím zamyslíme hlouběji, Macronův úspěch bych navzdory nepochybným novinkám nepřeceňoval.

Zisk 24 procent v prvním kole prezidentských voleb lze považovat za dobrý, ale ani zdaleka nepředstavuje většinu společnosti. Ve znaveném prostředí zapůsobila především síla nového, navzdory tomu je Francie nadále v mimořádně špatné kondici – struktura společnosti se nezměnila, a proto zůstaly i problémy.

ČESKÁ POZICE: Mnozí se už nyní domnívají, že Macron nesplnil do něho byla vkládaná očekávání. Je tomu tak?

Ve znaveném prostředí zapůsobila především síla nového, navzdory tomu je Francie nadále v mimořádně špatné kondici – struktura společnosti se nezměnila, a proto zůstaly i problémy

DUBIEN: Toto tvrzení je předčasné, což si myslí většina Francouzů. Navíc se Macron sotva pustil do úkolů kupících se před ním, a už poškodil mnohé zájmy. A svou politikou výrazně orientovanou na Paříž, silně proevropskou a reflektující zájmy úspěšné, ale úzké vrstvy společnosti, poštval proti sobě venkov, proto je jeho neoblíbenost samozřejmá. Mnohým se líbí, že rozdrtil znavený stranický systém, ale problémy zůstávají neřešené.

Francie se mění, ale Macronovo vidění světa se zatím nevyjasnilo. V mnoha ohledech připomíná Valéryho Giscarda d’Estainga, prezidenta v letech 1974 až 1981, jemuž se také podařilo získat střed, ale poté nebyl znovu zvolen. Situace je nyní taková, že na vrcholu sedí Macron, který problémy sice vidí, ale dosud je nezačal řešit, a dole se nic neděje.

Opozice je v troskách. Republikáni si nového šéfa zvolí v teď prosinci, Jean-Luc Mélenchon právě prohrál důležitou bitvu, Le Penová se vytrácí a stále více jejích příznivců má pocit, že se už nikdy nestane prezidentkou.

ČESKÁ POZICE: Po tom všem není žádnou náhodou, že se Macron snaží prezentovat výsledky na mezinárodní scéně. Nakolik se mu podařilo posílit globální postavení Francie?

Francie se mění, ale Macronovo vidění světa se zatím nevyjasnilo. Situace je nyní taková, že na vrcholu sedí Macron, který problémy sice vidí, ale dosud je nezačal řešit, a dole se nic neděje.

DUBIEN: Začněme tím, že se ideologie změnila. Mnozí si myslí, že Macron je neokonzervativec. Nikoliv, byl jím předchozí prezident François Hollande. A Macron k překvapení mnohých vrací francouzskou zahraniční politiku do starého koryta, do tradičních rámců. Samozřejmě s určitými specifiky, a rozhodně se soustřeďuje na evropský směr. Ale je tam například Sýrie, v souvislosti s níž uznal chybu svého předchůdce a nepožaduje odchod syrského prezidenta Bašára Asada.

Macronova zahraniční politika se vyznačuje slušnou dávkou realismu a evropského odhodlání. Tato praktičnost se projevuje i v často diskutované otázce volného pohybu pracovní síly. Macron vidí, že zastánce brexitu znervózňovali především zahraniční dělníci z východní Evropy, a tato otázka určuje negativní hodnocení Evropské unie i ve Francii. Proto chce posílit Evropu, a současně změnit názor Francouzů na unii.

Není to jednoduché, neboť Francie je slabá, Němci v mnoha ohledech nahlížejí na věci jinak, a navíc jsou zde i ostatní členské země EU. Co se týče celkové zahraniční politiky, Macron chce vrátit Francii mezi velmoci. S tímto vědomím přijal Putina a pozval také Trumpa. Snaha je jednoznačná, její úspěch však zatím značně sporný. I opozice však přiznává, že v mezinárodní oblasti už teď má Macron větší úspěchy než Hollande.

ČESKÁ POZICE: Je možné, že doma jeho představy o transformaci EU mnozí podporují, ale myšlenka evropského jádra má v unii mnoho odpůrců. Jakou má šanci Macron, aby za těchto podmínek prosadil své představy v Bruselu?

Macronova zahraniční politika se vyznačuje slušnou dávkou realismu a evropského odhodlání. Tato praktičnost se projevuje i v často diskutované otázce volného pohybu pracovní síly. Navíc chce posílit Evropu, a současně změnit názor Francouzů na unii.

DUBIEN: V oblasti reformy EU se v současnosti nic neděje. V Německu nevznikla nová vláda a stále pravděpodobnější možnost prohlubující se krize i předčasných voleb nadále blokuje tuto transformaci. Existují tedy obavy, že se nebude dít nic nebo jen málo. Bude-li tomu tak, je možné, že se zázrak nebude opakovat a Macron bude v příštích volbách poražen. Ještě důležitější však je, že pokud vše zůstane při starém, problémy Evropy narostou, a navíc se od ní odvrátí i Francie zklamaná nekonáním reforem.

Německo ví, že by bylo chybou připustit odcizení Francie, v jejímž čele stojí angažovaný proevropský státník, což je téměř zázrak. Sotva proto zcela smete představy Paříže, proti nimž však budou působit německé, středoevropské a jiné zájmy. Bylo by předčasné říct, jak to celé skončí, vývoj mocenské situace a zájmů ale sotva umožní, aby se francouzské reformní představy po úspěšném startu plně rozvinuly.

ČESKÁ POZICE: Odvracejícími se USA dostala Evropa obrovskou šanci, aby konečně vzala osud do vlastních rukou. Pro její naplnění je nezbytná samostatná evropská armáda. Stejně by Evropu posílila konsolidace vztahů s Ruskem. Jak to vidíte?

Německo ví, že by bylo chybou připustit odcizení Francie, v jejímž čele stojí angažovaný proevropský státník, což je téměř zázrak. Sotva proto zcela smete představy Paříže, proti nimž však budou působit německé, středoevropské a jiné zájmy.

DUBIEN: Šance na samostatné jednání existuje. A nejen proto, že se USA jednak obrátily samy do sebe, jednak na Asii, ale i kvůli brexitu. Velká Británie brzdila EU v mnoha ohledech, a nevypočitatelnost Trumpa zase posilovala nejistotu. Tato šance je však spíše teoretická, neboť Evropu neposiluje ani vnitřní uspořádání EU ani různorodost zájmů jejích členských zemí. Navíc se objevily nové problémy, a ne ledajaké, například Katalánsko.

Sotva se mnozí nadechli po vítězství Macrona a poté Merkelové, přišla katalánská krize, řešení brexitu je v nedohlednu i po roce a půl, navíc ochrnutí německé vnitřní politiky přidává další starosti. Evropa se potácí z krize do krize a úleva pociťovaná před půl rokem patří minulosti.

Co bude s Ruskem? Obávám se, že pravdu má ruský analytik Sergej Karaganov, podle něhož ochladnutí vztahů EU a Ruska bude trvat dlouho. Francie a Německo však nedovolí, aby Polsko a spol., jež sledují zájmy USA, ještě více vyhrocovaly situaci.

ČESKÁ POZICE: Ohledně budoucnosti Evropy tedy nemůžeme být klidní. A abych se vrátil k úvodní otázce, problémy kontinentu posilují rozčarování, a tudíž i politickou transformaci. Ani vítězství Macrona a Merkelové nenarušila trend v Evropě, jenž se rozvinul před oběma volbami…

Šance Evropy na samostatné jednání je spíše teoretická, neboť Evropu neposiluje ani vnitřní uspořádání EU ani různorodost zájmů jejích členských zemí

DUBIEN: Nezapomínejme, že Merkelová vyšla z voleb oslabená a její starosti od té doby jen přibývají. Mezitím v České republice zvítězil Andrej Babiš, v Rakousku se vytváří koalice lidovců (ÖVP) a svobodných (FPÖ), a také v Itálii se prosazují alternativní síly. Proto spíše překvapuje, že Francie a Německo z tohoto trendu vyčnívají. Pokračuje boj mezi starými a novými stranami.