Lze oživit vyprázdněnou demokracii?

Nedůvěra v demokratické principy na Západě narůstá. Populisté si nárokují právo hovořit v zájmu obyčejného člověka. Technokrati poškozují demokracii tím, že zásahy do legitimity ospravedlňují údajným zvýšením efektivity státní správy.

David Van Reybrouck, Contre les élections | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy David Van Reybrouck, Contre les élections | foto: Česká pozice
David Van Reybrouck, Contre les élections

Belgický historik David Van Reybrouck tvrdí, že se okolo demokracie dějí podivné věci. Zdá se, že o ni všichni – alespoň verbálně – usilují, ale současně nevěří, že dokáže účinně reagovat na současné výzvy dynamicky se měnícího světa. Průvodním jevem této nedůvěry je soustavná snaha „vykloubit“ demokracii z rovnováhy mezi legitimitou a efektivitou, na niž každé demokratické uspořádání spočívá.

Demokracie je kritizovaná ze dvou stran. Populistická uskupení se zaštitují legitimitou a nárokují si právo hovořit v zájmu takzvaného obyčejného člověka. Takzvaní technokrati se pak snaží poškodit demokracii tím, že zásahy do legitimity ospravedlňují údajným zvýšením efektivity státní správy.

Obě tyto skupiny jsou důkazem nedůvěry v základní demokratické principy. Dalším příznakem ochabující víry v demokracii je pokles účasti ve volbách – k volebním urnám se v západních demokraciích pravidelně nedostavuje zhruba čtvrtina obyvatel. Na první pohled se může zdát, že tato okolnost nijak nevypovídá o špatném stavu současné demokracie – vždyť „demokratická sklenice“ je stále ze tří čtvrtin plná.

Dle irského politologa Petera Maira (1951–2011) však nejde o to, je-li „demokratická sklenice“ plná nebo prázdná, ale o trend západních demokracií. V tomto kontextu je třeba zpozornět před strmým propadem voličské účasti na přelomu 20. a 21. století, který jako první zaznamenala Velká Británie. V roce 2001 se v ní dostavilo k volbám pouze 59 procent oprávněných voličů, což byla nejnižší účast od počátku masové demokracie. Navíc byly jen prvním a ze zpětného hlediska symbolickým znamením systematického poklesu voličské účasti na historická minima i v dalších zemích.

Nový řád

Mair se domnívá, že si situaci příliš nezjednodušíme tvrzením, že pomyslná sklenice demokracie je prázdná. Na demokratické vyčerpání ostatně odkazuje i titul Mairovy posmrtně zveřejněné knihy Ruling the Void: Hollowing out of Western Democracy (Jak vládnout prázdnotě. Vyčerpání západní demokracie). Navzdory tomu nelze Mairovo hodnocení současné demokracie označit za drtivě negativní. Takové označení by dle Maira platilo jen za předpokladu, že by ještě někdo o demokracii usiloval, zatímco ta by se před námi rozpadala.

Peter Mair, Ruling the Void: Hollowing out of Western Democracy

Peter Mair, Ruling the Void: Hollowing out of Western Democracy

Skutečnost je však prozaičtější – za velkého nezájmu občanů se ustavil nový řád, v němž vládnou nadnárodní technokratická centra. Volení politici i vzletné řeči o vládě lidu prostřednictvím voleným zástupců jsou pouhou stafáží, kterou si kolem sebe pečlivě stavíme, abychom tlumili zděšení z toho, že jsme demokracii dávno vzdali.

Mair na jedné straně předkládá řadu důkazů o nefunkčnosti voleb v situaci, kdy se výkonná moc přesouvá od volených politiků do nadnárodních technokratických center, na druhé věnuje velkou pozornost apatii a nezájmu voličů o veřejné věci. Mimo jiné i z této apatie vyrostla dynamika, která svrhla demokracii.

Tento Mairův závěr je ale sporný. Jsou-li totiž volby skutečně natolik nefunkční, pak nemusí být propad voličské účasti hodnocen jako apatie či nezájem, ale naopak jako prozíravé hodnocení situace. Americký politolog Michael Hardt poznamenal, že volby mají v současnosti zhruba stejně převratný dopad na situaci jako výsledky soutěže krásy, což doplnil jízlivým komentářem: „Ony vlastně ty naše volby jsou takovou soutěží krásy – pro nepříliš krásné lidi.“

Belgický projekt

Zmíněný historik, archeolog a spisovatel Van Reybrouck s tímto přesvědčením, že se na úpadku demokracie podílela apatie voličů, polemizuje. A poklesem voličské účasti, mimo jiné i v kontextu Mairova díla, se zabývá ve své knize Contre les élections (Proti volbám). Reybrouck se sice proslavil prací Congo: Een geschiedenis (Dějiny Konga) z roku 2010, za niž byl oceněn ve Francii, Nizozemsku i v Německu, ale bylo by omylem se domnívat, že novou knihou vybočuje ze svých dosavadních profesních zájmů či směřování.

V letech 2011 a 2012 vznikl projekt belgický „summit“ G1000, který rozpoutal totiž celospolečenskou diskusi, co v současnosti znamená být občanem

Vedle profese historika je Reybrouck i angažovaným občanem. V letech 2011 a 2012 inicioval projekt belgický „summit“ G1000, v jehož rámci bylo náhodně vybráno tisíc občanů. Ti pak byli vyzváni, aby prostřednictvím internetových fór navázali kontakt a navrhli témata, která se jim jeví z hlediska budoucnosti Belgie palčivá. V další fázi projektu se setkali u kulatých stolů a spolu s odborníky o tématech diskutovali. Po třech týdnech si zvolili 32 mluvčích, kteří zformulovali konkrétní návrhy na proměnu politiky, jež byly následně předloženy veřejnosti i parlamentu.

Volené zástupce se sice nepodařilo přesvědčit, aby navržené změny začlenili do zákonů, navzdory tomu nelze projekt považovat za neúspěšný. Rozpoutal totiž celospolečenskou diskusi, co v současnosti znamená být občanem. A současně zpochybnil stereotyp, že náhodně vybraní lidé se za prvé na ničem neshodnou; za druhé nezvládnou odborné problémy; a za třetí že jejich jediným zájmem je snížení daní.

Občanské summity

Reybrouck je přesvědčen, že by podobné občanské summity mohly současnou demokracii vyvést z její únavy, přičemž vychází ze dvou předpokladů. Za prvé, lidé nejsou politicky apatičtí, naopak se o politiku zajímají více než kdy jindy. Za druhé, namítají-li kritici, že volba losem, respektive náhodný výběr občanů, na nichž jsou založené občanské summity, nemůže fungovat, pak se mýlí.

Tento postup totiž fungoval v minulosti a dokonce byl – na rozdíl od voleb – považován za stěžejní demokratizační nástroj. Navíc je třeba zohlednit, že v západních demokraciích existují instituce, v nichž je volba losem zvykem. Tuto praxi by stačilo rozšířit a přimět volené politiky, aby výsledky občanských summitů při tvorbě zákonů více zohledňovali.

Má-li být demokracie zachráněna, je třeba zohlednit pokusy o její oživení. A demokracie znovu ožívá v „podzemí politiky“.

Prvním předpokladem se Reybrouck vyrovnává s Mairovými závěry o občanské apatii. A tvrdí, že občané se naopak značně politicky angažují, o čemž svědčí vysoký počet občanských protestních hnutí a iniciativ, které usilují o změny politického systému.

V tomto kontextu je pozoruhodná rozsáhlá studie z roku 2012 o politickém vření mimo politiku hlavního proudu výzkumné skupiny pod vedením Mary Kaldorové z London School of Economics. Toto vření na okrajích a v podzemí je dle studie klíčem k pochopení vývoje demokracie. Má-li být demokracie zachráněna, je třeba zohlednit pokusy o její oživení. A demokracie znovu ožívá v „podzemí politiky“.

Losování jako demokratický nástroj

Není-li příliš obtížné obhájit s určitou mírou věrohodnosti tezi, že občané západních demokracií jsou všechno jen ne apatičtí, pak Reybrouckův druhý předpoklad představuje podstatně větší výzvu: Lze v současných masových demokraciích zapojit občany do politiky losováním?

Nejlepší taktikou, jak přesvědčit odpůrce losování, není argument, že v domovině demokracie, antických Aténách, se používalo. Navzdory tomu má Reybrouck pravdu, když tvrdí, že dějiny demokracie od jejího počátku ve starověkém Řecku nejsou pro současnost nepodstatné.

Z tohoto hlediska je pozoruhodné, že losování bylo pro starověké myslitele, například Aristotela, nástrojem demokratickým, zatímco volby aristokratickým. Přesvědčení o aristokratičnosti voleb převládá hluboko do novověku – francouzský filozof Charles Louis Montesquieu (1689–1755) se obdobně vyjadřuje ve své knize O duchu zákonů z roku 1748.

Losování bylo pro starověké myslitele, například Aristotela, nástrojem demokratickým, zatímco volby aristokratickým

Toto přesvědčení by nemělo překvapovat. Než byly volby zavedeny jako výraz rodících se moderních demokracií, byly totiž převážně spojené s výběrem papeže. Z toho pak vyplývá, proč je volba považována za aristokratický nástroj – volí se z řad elit, tedy z uchazečů, kteří se již stali výrazně proslulými.

Francouzský politolog Bernard Manin připomíná, že aristokratičnosti volby uvědomovali i američtí či francouzští otcové-zakladatelé, kteří po revolučních letech 1776, respektive 1789, koncipovali moderní pojetí státu. Ti sice povstali proti legitimitě vlády krále či aristokracii, navzdory tomu se vlády lidu obávali. Paradoxně je tedy moderní demokracie založena na „aristokratickém principu“ – odmítnutí volby losem šlo společně s odmítnutím demokracie coby vlády lidu.

Soudní porota

Odhalení aristokratického principu jako základu současných demokracií však nevypovídá vůbec nic o tom, zda by bylo reálné vyvést současné demokracii z její zemdlelosti losováním. Na podporu její reformy losováním a občanskými summity uvádí Reybrouck dva argumenty.

Občanské summity, jejichž účastníci byli pozváni na základě losování, dospěly v několika případech ke konkrétním výsledkům. Například v islandské iniciativě bylo v roce 2009 náhodně vybráno více než tisíc Islanďanů a několik stovek osobností veřejného života a představitelů významných institucí, aby společně debatovali o dalším směrování Islandu.

Významným demokratickým prvkem založeným na losování, který je součástí americké a v menší míře i anglické demokracie, je soudní porota

Iniciativa byla zopakována v roce 2010 s podstatně odvážnějším cílem – vypracovat novou ústavu. Během roku 2011 byl úkol splněn a nová ústava předložena parlamentu. Následně se o ní odehrálo nezávazné referendum, v němž ji podpořilo 67 procent voličů. Navzdory tomu nebyla schválena, protože jedno vládní období mezitím skončilo a nová vláda patřila k jejím odpůrcům.

Druhým významným demokratickým prvkem založeným na losování, který je součástí americké a v menší míře i anglické demokracie, je soudní porota. Této instituce si všiml již francouzský aristokrat Alexis de Tocqueville za svého pobytu v USA v roce 1831, který ho inspiroval k napsání knihy Demokracie v Americe. Tocqueville v ní zdůrazňuje mimořádný význam občanské soudní poroty – především její pozitivní vliv na společnost povýšením občana, který se na nějaký čas stává součástí natolik respektované instituce, jako je soud.

Tocqueville je přesvědčen, že občanská soudní porota představuje jeden z nejúčinnějších prostředků, jímž společnost zušlechťuje své občany. Tím, že jsou lidé vtaženi do výkonu spravedlnosti, získávají úctu k právu, cit pro spravedlnost i pocit odpovědnosti za vlastní činy – jsou vzděláváni v řemeslu svoboda.

Nebezpečí dvou krajností

Reybrouck si uvědomuje nebezpečí vyplývající z projektů demokratického „oživování“. Nacismus i komunismus totiž vzešly ze snah oživit zemdlenou demokracii. V prvním případě mělo potlačení parlamentu vyústit v užší sepětí lidu s jeho vůdcem, ve druhém měl lid převzít vládu ve státě přímo.

Pokud neusilujeme o posilování demokracie, vychýlí se k jedné ze dvou krajností – buď k populismu, nebo k technokratické vládě

Francouzský politolog Pierre Rosanvallon o tomto nebezpečí říká: „Jakmile se pokoušíme posílit demokracii, vystavujeme se riziku, že se demokracie obrátí proti sobě samé a stane se totalitní, jak se stalo v Sovětském svazu.“ K toku lze dodat: pokud soustavně neusilujeme o posilování demokracie, vychýlí se k jedné ze dvou krajností – buď k populismu, nebo k technokratické vládě.

Obě tyto krajnosti jsou mimo sféru demokracie. V tomto kontextu nabývá Reybrouckův návrh, který se na první pohled může zdát typickým projevem nepromyšleného revolucionářství či snílkovství, pozoruhodně konzervativních rysů.

Contre les élections

Proti volbám

AUTOR: David Van Reybrouck

VYDAL: Actes Sud Editions 2014

ROZSAH: 220 stran

Ruling the Void: Hollowing out of Western Democracy

Jak vládnout prázdnotě. Vyčerpání západní demokracie

AUTOR: Peter Mair

VYDAL: Verso 2013

ROZSAH: 192 stran