Loutkář Martin Růžička: Líbí se mi, když se smrt bere s nadhledem

Příběh bývalého rockera nejen o tom, proč jdou nejvíce na odbyt „smrtky“ klasických pohádkových postav, ale i betlémy v různých variacích.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ČESKÁ POZICE, Richard CortésČeská pozice

Nikdy nic podobného nestudoval ani nevyráběl, a to už toho v rámci svého povolání vystřídal opravdu hodně – od výpravčího, přes rockového hudebníka až po pomocníka uprchlíkům v Kosovu v rámci neziskové organizace Člověk v tísni. Přesto čtyřiačtyřicetiletého Martina Růžičku zaujalo něco zcela jiného.

Takřka ze dne na den se totiž stal řezbářem a výrobcem divácky oblíbených „hereckých protagonistů“ – dřevěných loutek. V jeho případě přitom nejde o bizarní zálibu a amatérské snažení, ani běžnou sériovou strojní produkci fádních marionet, jakých jsou běžně vidět desítky. Růžičkovy výrobky mají jedinečný autorský otisk a jsou důkazem, že taková „loutka“ nemusí být pouhou dětskou hračkou.

Přesto nejsou určeny jen pro pár zasvěcených nadšenců a Martin Růžička se jimi úspěšně živí – už zhruba čtrnáct let jich měsíc co měsíc dokáže prodat za desetitisíce. A hlavně: je o ně takový zájem, že si o ně lidé píší třeba až z Ameriky či Japonska.

Od Shakespeara k suvenýrům

„Celý život jsem se pohyboval v úplně jiném světě než v oblasti výtvarného umění či loutkaření, natož třeba kolem divadla. Přišlo to prostě hodně nečekaně. V roce 1995 jsem jednou v takovém prázdném období, kdy jsem se rozhodoval, co budu podnikat dál, navštívil svého bratra Jana, vystudovaného uměleckého řezbáře, který právě loutky vyrábí. Koukal jsem na ty zázraky, co mu pod rukama vznikaly, a tak jsem to jednou zkusil. Vlastně úplně poprvé v životě jsem vzal do ruky dřevo a dláto,“ líčí Martin Růžička okamžik, který mu pomohl změnit nejen způsob dosavadního života, ale konečně najít ten „pravý“ zdroj obživy.

„Přes zdánlivě obyčejné loutky se mi otevřel úplně nový prostor. Nakonec, vyráběly je už ve starém Egyptě.“Zkrátka najednou zjistil, že právě taková práce je zřejmě tím, po čem vždy toužil. „Možná to mělo vedle tvůrčí výzvy ještě další netušené možnosti, které jsem vlastně dlouhé roky marně hledal. Prostě se mi přes zdánlivě obyčejné loutky otevřel úplně nový prostor. Nakonec to není taková dětinskost, jak se možná zdá, vždyť pro loutky psal hry či je použil i takový Shakespeare či Mozart a vyráběly je už ve starém Egyptě,“ říká Martin Růžička.

Výroba loutek prý totiž s sebou nese celou řadu výhod, a v prvé řadě umožňuje naprostou samostatnost. Martin Růžička tak nepotřebuje žádné zaměstnance a nemá žádného nadřízeného – spoléhá se jen na svoji fantazii a šikovnost svých rukou. Navíc až na pár kusů nářadí a vcelku dostupný materiál takřka nic nepotřebuje, a popsaná živnost má také ještě tu výhodu, že se dá provozovat v podstatě kdekoliv.

„Není to také nic bombastického, co by vás mělo v noci budit tvůrčími mukami, je to spíš takové nenápadné vznikání něčeho zajímavého. Navíc je to činnost, která vyžaduje vlastní soustředění. Jste ve své dílně a zažíváte klid a možná i něco jako vnitřní spokojenost. To mně přišlo po všech těch roztěkaných letech a všemožných pokusech, jak se živit, jako hodně zajímavá nabídka,“ popisuje Martin Růžička.

Svoji novou šanci využil dokonale: v současnosti vyrábí nepřeberné množství marionet dle vlastních návrhů, o něž si prostřednictvím internetu píší zájemci třeba až ze Spojených států. K tomu samozřejmě patří v rámci úspěšného podnikání i dobře zvolená obchodní strategie. Martin Růžička totiž své marionety prodává především jako luxusní turistické suvenýry ve speciálních obchodech s rukodělnými výrobky v centru Prahy. Díky neokoukanému designu a viditelné stopě ruční práce jdou doslova na dračku. Jenže aby tak „ideálně“ nastavené podnikání mohlo vzniknout, musel Martin Růžička urazit složitou a pozoruhodnou životní cestu.

Výpravčí a rocková hudba

Celé to začalo už v dětství, rodinné zázemí neměl Martin Růžička jen tak obyčejné: oba jeho rodiče byli povoláním vědeckými pracovníky ve Fyzikálním ústavu Akademie věd v oboru chemie. I když by se zdálo, že to tehdy představovalo nějakou jistotu, a tím i vyřešenou budoucí kariéru jejich syna, přesto to bylo úplně jinak. Otec Martina Růžičky Tomáš se totiž na svoji dobu výjimečně občansky angažoval a v roce 1977 podepsal prohlášení Charty 77.

„Z časů normalizace konce 70. let si hlavně pamatuju ten všeobecný pocit strachu“„Osobně jsem sice žádnou šikanu nezažil, přesto to bylo uvnitř rodiny znát – otce vyhodili z práce a byl samozřejmě pod policejním dohledem. Z časů normalizace konce sedmdesátých let si hlavně pamatuju ten všeobecný pocit strachu. Všechno vypadalo normálně, jen se doma říkaly jiné věci než potom třeba v práci či ve škole. To byla taková podivná schizofrenie a doufám, že nic podobného už nikdy nezažiju,“ vzpomíná Martin Růžička.

Jinak se samozřejmě věnoval vlastním zájmům jako snad každý tehdejší kluk. Z toho mála, co bylo tehdy k dispozici, pro sebe dokázal objevit dobrodružný svět s nádechem té „pravé“ svobody. „Chodil jsem do turistického oddílu coby následníka zakázaného Skauta a četl Otakara Batličku. To byl můj velký vzor. A tehdy to byl tak silný zážitek, že mi vlastně zůstal na celý život: nedávno jsem si dokonce koupil takovou malou chatičku ve skalnatých stráních legendární Sázavy s úžasným výhledem do krajiny. Prostě stačí jen sedět a koukat,“ usmívá se Martin Růžička.

V té době také jako každý druhý začal hrát na kytaru trampské písničky, což prý byl vlastně také jistý objev. Pod dojmem prvních hudebních pokusů začal hrát na housle, později přesedlal na violu, pak na kontrabas a dodnes hraje na kytaru. A i když se mu prý hra na smyčcové nástroje vcelku dařila, a mohl tak pomýšlet i na vyšší hudební vzdělání, přesto v intencích tehdejších možností začal v polovině osmdesátých let studovat dopravní průmyslovku, v oboru výpravčí na železnici.

„Moc dobré známky ve škole jsem neměl a tehdy to byla vlastně jediná možnost, jak získat maturitu. Dodnes mám ale takový pocit, že to pro mě osobně žádný velký přinos nebyl. Moc mě to nezajímalo a mělo to i dost pochybnou úroveň. Snad až na spolužáky, se kterými jsem začal objevovat hospody a chodil na koncerty alternativních kapel. Nikdy jsem ale na dráze nepracoval, za komunismu a v jeho podmínkách jsem po takové kariéře rozhodně netoužil. Naštěstí se věci daly do pohybu úplně jiným směrem,“ líčí Martin Růžička.

Jak se čím dál víc věnoval hudbě, objevil i jiný svět než jen oblast vážné hudby: začal poslouchat ne tak úplně běžné protagonisty tehdejší rockové světové scény, jako byl Iggy Pop, Nick Cave či Tom Waits. „Měl jsem za souseda novináře a vrstevníka Ondřeje Štindla, a ten mě do toho všeho coby majitel všech možných nahrávek zasvětil. Začal jsem také chodit do legendární hospody na Klamovce, kam chodil tehdejší pražský underground. Celé to prostředí kolem bigbítu dýchalo svěžestí a energií,“ popisuje život tehdejšího „českého teenagera“.

Vážná hudba a divočina

V té době ale také nahlédl ještě do úplně jiného světa: v roce 1988 totiž úspěšně složil zkoušky na státní konzervatoř v Praze a začal studovat hru na kontrabas. A jak říká, vlastně měl tak možnost nahlédnout do oblasti vážné hudby hodně zblízka a detailně poznat, jak vzniká třeba symfonie či co jaký tón měl asi tak podle jeho tvůrce znamenat.

Jak šel čas, studium na konzervatoři obsahovalo jisté limity. I v tak výsostném prostředí prý Růžička viděl, že i mezi mladými lidmi panuje konkurenční boj.„Byli tam skvělí profesoři, to byla opravdu radost a dodnes si toho vážím. Byl jsem najednou obklopený zajímavými, tvůrčími lidmi, což bylo v tehdejší době vcelku výjimkou,“ vypráví Martin Růžička. Jako hráč se postupně seznamoval s díly Ludwiga van Beethovena, Wolfganga Amadea Mozarta, Johanna Sebastiana Bacha, Antonína Dvořáka a desítek dalších skladatelů. Se školním orchestrem také posléze sjezdil celou Evropu. „Přitom jsem třeba zjistil, že třeba takový Igor Stravinskij je úplně normální bigbít,“ usmívá se.

Přesto to prý byla hlavně výzva než spokojené „muzicírování“. „Například Stabat Mater od Antonína Dvořáka je hodně těžká. Jako kontrabasista jsem měl hodně co dělat, abych ten part dobře uhrál. Mě to ale bavilo, nebyla to rozhodně žádná nuda,“ popisuje Martin Růžička.

Jenže jak šel čas, studium na konzervatoři obsahovalo jisté limity. I v tak výsostném prostředí umělecké školy prý najednou viděl, že i mezi mladými lidmi panuje konkurenční boj. Třeba o to, na jakém postu a v jakém orchestru budou hrát. K tomu navíc přišla listopadová revoluce a s ní i totální nabídka snad úplně všeho.

„Chtěl jsem si konečně užít svobody a přátelského prostředí, a ne se někde probíjet ostrými lokty a budovat kariéru. Po pěti letech jsem v roce 1993 z konzervatoře odešel a vrhl se do tehdejšího víru úplně po hlavě. Začal jsem hrát na kytaru s kapelou Echt a založil vlastní kapelu Sketa Fotr. Bigbít připadal upřímnější a měl jsem dojem, že bych se v něm mohl nějak realizovat,“ vypráví Martin Růžička.

„I když byl bigbít zpočátku velká legrace, najednou zjistíte, že ač jste pořád mezi lidmi, jste vlastně úplně sám. Nemáte žádný vztah, jen zažíváte tísnivou samotu.“A jak sám říká, bylo to prý opravdu hodně divoké období. „Nechtěl jsem vlastně nic jiného, než divoce hrát na kytaru, pít alkohol a kouřit marihuanu. Možná jsem tak ze sebe chtěl setřást tu komunistickou těsnou kazajku, kdo ví,“ popisuje tehdejší dobu.

Jenže i taková intenzivní zkušenost, o jaké vlastně kdysi snil, tedy hrát desítky koncertů, jezdit takřka permanentně po klubech v Česku či se účastnit festivalů v zahraničí, se po pár letech stala únavnou rutinou. „I když to zpočátku byla velká legrace a takový jakoby let bez hranic, najednou zjistíte, že ač jste pořád mezi lidmi, jste vlastně úplně sám. Nemáte žádný vztah, jen zažíváte tísnivou samotu. Nakonec na nás postupně už ani nechodily žádné krásné slečny, ale takoví zasmušilí a opuštění chlápci. Byl čas s tím prostě skončit,“ líčí Martin Růžička dobu zhruba kolem roku 1995.

Teatro Truhla

Začal proto pracovat jako vychovatel v ústavu pro nedoslýchavé v pražské Ječné ulici, později dokonce vyrazil na pomoc uprchlíkům v Kosovu v rámci humanitární práce v Člověku v tísni. Tři měsíce pak pomáhal pro děti v uprchlickém táboře zařizovat a stavět školu, což prý byl v takových podmínkách vcelku náročný úkol.

„To byla hodně drsná zkušenost, vidíte kolem sebe jenom samý zmar a takřka neuchopitelný zmatek. Nerozumíte jazyku těch postižených lidí, nechápete jejich vzájemné vztahy, všechno je v totálním pohybu. Jeden chce to a druhý zase něco jiného. A teď tomu bylo potřeba dát nějaký řád. Vlastně jsou to takové zázraky, když se třeba taková škola nakonec dá dohromady. Bylo to ale také poznání, že tak komplikovanou práci s lidmi musí dělat opravdoví profesionálové. Amatéři plní emocí a prožívání, jako jsme tehdy byli my, uskuteční oproti chladným rutinérům tak třetinu svých předsevzetí. To náročné prostředí a ten tlak není jednoduché zvládnout,“ popisuje Martin Růžička.

Zároveň s takovými zkušenostmi ale vlastně objevil i své budoucí povolání. „Jezdil jsem tehdy hodně do přírody, nějak to všechno jak se říká vydýchat. Jedním z mých častých cílů byla bratrova usedlost na venkově, tam byl klid a život se odvíjel v jiném tempu,“ popisuje. A jak už bylo řečeno, po vzoru svého bratra Jana tehdy začal s prvními pokusy ručně zpracovávat dřevo. Sehnal si první sadu starých dlát od starého vesnického truhláře a pustil se doma v kuchyni do prvních výtvorů.

Už předem měl vlastně jasnou představu, jak by asi měly jeho výrobky vypadat a co by chtěl dělat: „Vždycky mě přitahovaly výtvory přírodních národů třeba z Afriky či Polynésie v podobě dřevěných masek či sošek a rituálních předmětů. Dýchaly opravdovou autenticitou a takovou až syrovostí, zkrátka nenesly stopy žádného zbytečného vyumělkování. Jednoduše ostré a hrubé řezy a dohromady hodně působivý výsledek. S maskami inspirovanými právě takovým stylem jsem vlastně začal, loutky přišly až později.“

Jenže to nebylo zase až tak jednoduché: hodiny a hodiny učil, jak správně vést řez, jaké dřevo je nejlepší, a nakonec také kde získávat inspiraci – chodil okukovat exponáty do Náprstkova muzea a studoval desítky monografií uměleckého rukopisu původních kultur snad všech světových kontinentů.

„Podobně jako je tomu u hudebního nástroje, musel jsem si na všechno přijít úplně sám. Měl jsem navíc pocit, že by to v nějaké škole či kurzu nebylo ono. Zkrátka bych šel cestou někoho jiného, a to jsem nechtěl,“ říká Martin Růžička.

Růžičkovy loutky nejsou zmnožováním klasických pohádkových postav, ale mají vlastní jedinečnou podobu a jedinečný je i podtext jejich výrobyJak ale postupně získával na vědomostech, pod rukama mu začaly vyrůstat první výtvory: ty, které se povedly, rozdával kamarádům, a přitom se živil jako brigádník – třeba u restaurátorů barokních soch, což se ukázalo jako dobrá škola například v zacházení s nástroji či v tom, jak se dřevo pigmentuje.

Tak pečlivá a profesionální příprava je také na výrobcích Martina Růžičky vidět na první pohled. Nejsou totiž zmnožováním klasických pohádkových postav, ale mají svou vlastní jedinečnou podobu a jedinečný je i podtext jejich výroby.

Martin Růžička jejich autorskou pestrobarevnost využívá ještě i jinak: svět loutek totiž prorostl do jeho života natolik, že před několika lety založil se čtyřmi kamarády vlastní loutkové divadlo pro dospělé pod názvem Teatro Truhla (zároveň má ještě vlastní rockovou skupinu The Spermbankers). Divácky úspěšně (jednou z inspirací jsou prý pro Martina Růžičku komiksy) parodují žánry jako sci-fi či western a v současnosti se řadí mezi žádané stálice české loutkové divadelní scény. Ve volném čase tak objíždějí nejen místní štace, jako jsou divadelní festivaly, vesnické hospody a malé sály, ale navštívili také řadu zemí a měst jako například Hongkong či Istanbul.

El día de los muertos

„Než k tomu ale došlo, dělal jsem loutky podle toho, co mě napadlo, taková úplně volná inspirace úplně vším. Třeba právě komiksy, nebo všemožnými postavami od Dona Giovanniho až po lyžaře, cyklistu či eskymáka. Později se ale ukázalo, že zákazníci chtějí hlavně dvě postavy – klasického kašpárka a Pinocchia,“ říká.

Jenže ani ty nedělá klasickým způsobem: naprosto překvapivě je totiž tvaruje do podoby smrtky. „I když je vyrábím v té běžné ,živé‘ podobě, tak v podobě smrtky jdou úplně nejvíc na odbyt. Jenže ono takové vidění či estetika má ve světě svoji tradici. Mě osobně inspiroval svět Mexika a jeho lidové zvyky. Tam je postava smrtky hodně populární a v nějaké podobě je třeba na svátek dušiček – ve španělštině „El día de los muertos“ – vidět úplně všude. Tamní lidé jdou s kytarami na hřbitov a tam ohnivě hrají. Je to takový pokus, jak tragédii smrti znevážit a brát ji nikoliv jako něco zlého, ale s jistým nadhledem a humorem jako přirozenou věc. To se mně hodně líbí,“ vysvětluje Martin Růžička.

Postupně také za svoje „smrtky“ začal dostávat slušné peníze – dnes si jimi měsíčně dokáže vydělat v řádech desetitisíců a velmi slušně tak uživit rodinu se dvěma dětmi. Jedna „Růžičkova loutka“ se dá na trhu běžně prodat až za dvanáct tisíc korun.

„Španělé používají loutky spíš jako zábavné postavy z kabaretu, jsou také hodně pohyblivé. V české loutkářské tradici je důležitější příběh než kaskadérské kousky.“„To byl také vlastně ten pravý signál, že bych se mohl řezbářstvím úplně normálně živit. Prostě to najednou začalo fungovat. Dostal jsem nabídku od známých, abych loutky vyráběl sériově a prodával je u nich v obchodě s uměleckými předměty na pražském Starém městě jako luxusní zboží, hlavně pro turisty,“ popisuje Martin Růžička.

A protože to nebyla práce tak úplně vázaná na konkrétní místo, odjel v roce 1996 se svojí přítelkyní na zkušenou na rok do Barcelony, což byla další inspirace na cestě k vlastní samostatnosti úspěšného autora loutkářských postaviček.

A teprve tehdy prý začal využívat opravdu všech možností svobodných poměrů: jednak se živil svojí další láskou coby pouliční muzikant, a zároveň své dřevěné výtvory posílal do Česka. Navíc se hodně zblízka seznámil s milovanou španělskou kulturou, třeba co se týče řemeslného inspiračního zázemí zdejších loutkářů.

„Španělé používají loutky spíš jako takové zábavné postavy z kabaretu, jsou také hodně pohyblivé a umějí spousty pohybů. Manipulátor s nimi umí pomocí provázků na řídicí páce provádět neuvěřitelné kousky. Ty české jsou naopak spíš pohybově jednodušší, a hlavně je znát, že se loutky – a loutkové divadlo – staly populárními za českého obrození jako vypravěči proslulých kramářských písní. V české loutkářské tradici je důležitější příběh než pohyb či kaskadérské kousky,“ vysvětluje Martin Růžička.

Vzhůru na workshop

Přesto se sám se pustil do té složitější varianty: i když mají jeho postavy převážně sloužit spíše jako dekorace než opravdové postavy loutkového divadélka, umějí spousty pohybů. Jejich výroba tak v sobě skrývá řadu fines. Třeba se musí dbát na to, aby končetiny měly vzájemně správné poměry a postava si mohla třeba kleknout. Loutka také musí mít dobré těžiště, aby se sama svojí vahou nehroutila, nebo ovládací provázky navázané v těch správných bodech tak, aby se dobře „vodila“. Nebo také, že se klouby loutek musejí dělat z pevnějšího, bukového dřeva a pro větší hybnost se vedle kovových pantů používá i kůže.

K jejich výrobě se jinak používá lipové dřevo, které se dá koupi v podobě nařezaných fošen prostřednictvím internetu. Musí však mít speciální vlastnosti: nesmí být ani tvrdé, ani měkké, nesmí mít „řídké“ dřevo, ani suky.

Fošnu pak Martin Růžička pomocí pásové pily (jinak má ve své dílně v pronajaté garáži k dispozici ještě vrtačku a brusku) postupně rozřeže na jednotlivé díly, z nichž pak nožem, dlátem a takzvaným kniplem postupně vyřezává hlavu, trup a jednotlivé části rukou a nohou.

Růžička vyrábí i betlémy v různých variacích, kdy jsou postavičky stylizované třeba jako Eskymáci, Nepálci či Bolívijci se vším unikátním koloritem, jako jsou figurky lam či iglú, lachtani nebo tučňáciZ jedné fošny vyřeže zhruba padesát loutek o rozměru kolem pětadvaceti centimetrů, jeden kubík dřeva ho přijde zhruba na deset tisíc korun. Další větší náklady, jako na dráty na spojovací očka či na textil pro ošacení loutek, nejsou už tak vysoké.

Týdně dokáže vyrobit i šest marionet, malá loutka o rozměru okolo pětadvaceti centimetrů stojí kolem pěti tisíc korun, velká v dvojnásobné velikosti pak může přijít podle náročnosti i na dvanáct tisíc.

Martin Růžička tak vyrábí nejen popsané „smrtky“ klasických pohádkových postav, ale také třeba betlémy v nejrůznějších variacích, kdy jsou postavičky stylizované třeba jako Eskymáci, Nepálci či Bolívijci se vším unikátním koloritem, který k tomu patří, jako jsou figurky lam či iglú, lachtani nebo tučňáci. Cizokrajná podoba betlémů se také coby nevídaný sortiment v ceně kolem pěti tisíc hodně prodává, někteří zákazníci si k nim dokonce nechávají postupně přidělávat další postavy.

Nebo se na něj obracejí lidé prostřednictvím internetu se svými vlastními návrhy, a to třeba i ze Spojených států či Japonska. Chtějí nejen postavy indiánů či kovbojů, ale také třeba loutkou zpodobnit postavu Johanky z Arku nebo Čingischána.

„Mezi zákazníky jsou docela populární také takzvané ,portrétní loutky‘, kdy pošlou svoji fotografii a chtějí podle ní mít vytvořenou loutku. Někdy je to docela vtipné, třeba když svému kamarádovi – zuřivému lyžaři – nechají jako dárek k narozeninám vyrobit jeho jako loutku s lyžemi a hůlkami,“ říká Martin Růžička.

Právě dostupnost a námětová otevřenost je i v pozadí dalšího podnikatelského nápadu směrem do budoucnosti: se svým kolegou Pavlem Truhlářem, který je také řezbářem, totiž plánuje objíždět evropská města a pořádat řezbářské a loutkářské workshopy. „Něco podobného podnikáme i u nás, třeba pro zaměstnance firem či jako relax nebo zajímavou inspiraci. Proto doufáme, že s loutkářskými workshopy uspějeme i za hranicemi. Kdesi jsem četl nějaký výzkum, a ten tvrdil, že muž je nejspokojenější, když má svoji dílničku, ve které se pak může zavřít před celým světem. Snad něco takového funguje univerzálně, nejenom v Česku,“ usmívá se Martin Růžička.

Počet příspěvků: 1, poslední 7.11.2013 11:54 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.