Lidstvo se utváří jen díky limitům, které si uloží

Omyl genderistů a bojovníků za práva zvířat a eutanazii spočívá ve víře, že je třeba odstranit všechny hranice a zábrany – mezi pohlavími, zvířetem a člověkem a živými a mrtvými. Ty ale udržují lidstvo. Pokud je odstraníme, ocitneme se v divočině. Uznat limity a hranice je cestou k nové identitě.

Jean-François Braunstein, La philosophie devenue folle: Le genre, l’animal, la... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Jean-François Braunstein, La philosophie devenue folle: Le genre, l’animal, la... | foto: Montáž Richard CortésČeská pozice
Jean-François Braunstein, La philosophie devenue folle: Le genre, l’animal, la...

Jean-François Braunstein, profesor filozofie na univerzitě Paříž 1 Sorbonne, se ve své nové knize La philosophie devenue folle: Le genre, l’animal, la mort (Filozofie se zbláznila. Gender, zvíře, smrt) věnuje třem tématům, jež jsou mediálně populární, a ukazuje se na nich politická korektnost – gender, práva zvířat a bioetika.

Zakladatelé těchto oborů a lidé, kteří se jimi zabývají, zaujímají přední místa na prestižních amerických univerzitách. Braunstein analyzuje nejen jejich nové teorie, ale i politický vliv a osobní život. A dospívá k závěru, že je spojuje omyl odstraněn hranice – mezi pohlavími, zvířetem a člověkem a živými a mrtvými.

Otázky

Podle průzkumu veřejného mínění si 85 procent Francouzů přeje úpravu zákonů ve prospěch práv zvířat, 95 procent, že je třeba legalizovat eutanazii, ale jen 53 procent výuku genderových teorií na základních školách – 33 procent je považuje za škodlivé pro děti. Zdá se, že kromě genderu na základních školách je francouzské veřejné mínění těmto pokrokovým teoriím nakloněno, což je však omyl způsobený kladením otázek.

Pokud neexistuje podstatný rozdíl mezi zvířetem a člověkem, proč by nemohly mít sexuální styk? Proč neposkytovat eutanazii vážně nemocným dětem, když je to možné starým lidem? Může se člověk svobodně rozhodnout, že si nechá si odebrat nějaký orgán?

Jak by dopadl průzkum veřejného mínění, kdyby zněly: Pokud neexistuje podstatný rozdíl mezi zvířetem a člověkem, proč by nemohly mít sexuální styk? Proč neposkytovat eutanazii vážně nemocným dětem, když je to možné starým lidem? Může se člověk svobodně rozhodnout, že si nechá si odebrat nějaký orgán?

Možná jsou tyto otázky přehnané, ale opírají se o kladné odpovědi profesorů, kteří stáli za zrodem těchto teorií. Americký zakladatel genderové teorie John Money (1921–2006) tvrdil, že je dobré a prospěšné nechat si uříznout část těla, která se nám nelíbí. Donna Harawayová, americká teoretička kyborgů, popsala své intimní zážitky se psem, aby odstranila „bariéru mezi druhy“. Americký filozof a bioetik Hugo Tristram Engelhardt (1941–2018) byl přesvědčen, že jsou lepší vědecké pokusy na nenarozených než na zvířatech.

Odstranění rozdílů mezi pohlavími, člověk stejný jako zvíře, upozaďování smrti a odmítání ideálů jsou znaky nového světa bez hranic, jimiž se zabývá například německý filozof Friedrich Nietzsche (1844–1900) nebo francouzský spisovatel Michel Houellebecq.

Jako mateřský jazyk

Braunstein se nejprve věnuje psychologovi Johnovi Moneymu. Pocházel z puritánské rodiny na Novém Zélandu, v roce 1952 obhájil doktorskou práci v psychologii na Univerzitě ve Wellingtonu, která se zabývala hermafrodity, konkrétně dítětem, jež bylo vychováváno jako chlapec, přestože mělo od narození pohlavní orgán velikosti a tvaru klitorisu, následně však jako dívka, ačkoli psychologicky bylo chlapcem.

Gender se často s biologickým pohlavím překrývá, ale nikoli vždy. Není daný od narození, ale vzniká postupně, čímž se podobá mateřskému jazyku, protože od určitého věku je zafixován a nelze jej změnit.

Money se pokusil tento jev vysvětlit a jeho doktorská práce nebyla ani tolik psychologická nebo lékařská jako filozofická, protože zkoumala klasické téma filozofie – vztah přirozenosti a kultury. Moneyho mnohem víc, než jak ulehčit hermafroditům osud, zajímalo, jak tuto zkušenost zobecnit pro svou teorii sexuální identity. Ve svém článku z roku 1955 poprvé definoval gender jako odlišný od biologického pohlaví.

Gender se často s biologickým pohlavím překrývá, ale nikoli vždy. Není daný od narození, ale vzniká postupně, čímž se podobá mateřskému jazyku, protože od určitého věku – podle Moneyho 2,5 roku – je zafixován a nelze jej změnit. Money tvrdil, že v sexuální identitě jedince nehraje rozhodující roli biologické pohlaví, ale gender daný výchovou a kulturou.

Smutný příběh

Tuto svou teorie se Money pokusil ukázat na případu chlapce Davida, kterého nazval John. David měl špatně operovaný penis a nezbyl mu skoro žádný. Money jeho rodičům navrhl, aby mu nechali odoperovat i zbytek, a začali Davida vychovávat jako dívku, protože tím se z něho skutečně stane. Čím dříve, tím lépe, protože jeho sexuální identita může být zafixována už od dvou let, a Davidovi bylo 19 měsíců.

Pokud se z Davida stane dívka, potvrdí se Moneyho teorie – dříve pracoval na hermafroditech, ale David byl od narození biologicky chlapec. Navíc měl bratra-dvojče Briana, s nímž ho bylo možné srovnávat. V roce 1967 Davidovi rodiče souhlasili s operací a z Johna se stala Joan, jež byla vychovávaná jako žena a dostala i hormonální léčbu. Money to považoval za potvrzení své teorie.

V Davidových 13 letech, kdy se blížila operace, která mu měla dát ženské orgány, ji odmítl a hrozil rodičům, že spáchá sebevraždu, pokud ho k ní donutí. Příběh měl smutný konec – v roce 2004 David spáchal sebevraždu.

Jenže pravda byla jiná. V roce 1980 rozhlasová stanice BBC a v roce 1997 časopis Rolling Stone zveřejnily pravdivý příběh Davida Reimera. A v roce 2000 novinář John Colapinta knihu As Nature Made Him: The Boy Who Was Raised as A Girl (Jak ho příroda udělala. Chlapec, který byl vychováván jako děvče).

Money šířil strach mezi spolupracovníky-psychology, kteří chtěli jeho případ zpochybnit. Nechtěl vidět, že David hraje chlapecké hry a že se mu v pubertě líbí dívky. Navíc nerad jezdil na kontroly k Moneymu, který oběma bratrům pouštěl pornografické filmy, aby ověřil svou teorii. V Davidových 13 letech, kdy se blížila operace, která mu měla dát ženské orgány, ji odmítl a hrozil rodičům, že spáchá sebevraždu, pokud ho k ní donutí.

Poté bral testosteron, nechal si odebrat prsa a ve 14 letech se znovu pojmenoval David. Money však tuto skutečnost ignoroval a navíc zfalšoval výzkum. Jakékoliv námitky odmítal s tím, že pocházejí z antifeministických hnutí nebo od extrémní pravice. Příběh měl smutný konec – v roce 2004 David spáchal sebevraždu.

Nekonečně mnoho pohlaví

Money oddělil biologické pohlaví a gender, přičemž biologické pohlaví neexistuje nezávisle na genderové identitě. Postfeminismus se však nezastavil. Americká profesorka biologie a genderových studií Anne Fausto-Sterlingová se pokusila dokázat, že nikoli biologické pohlaví, ale gender určuje sexuální identitu jedince, přičemž kritizovala Moneyho „zastaralé uvažování“ především na základě dvou pohlaví. Podle ní je třeba rozlišovat minimálně pět pohlaví, ne-li nekonečně mnoho.

Americká profesorka biologie a genderových studií Anne Fausto-Sterlingová se pokusila dokázat, že nikoli biologické pohlaví, ale gender určuje sexuální identitu jedince. Podle ní je třeba rozlišovat minimálně pět pohlaví, ne-li nekonečně mnoho.

K mužům a ženám přidala „herms“, hermafrodity s varlaty a vajíčky, „merms“, mužské pseudohermafrodity s varlaty a aspekty ženského pohlaví, a „ferms“, ženské pseudohermafrodity s vajíčky a aspekty mužského pohlaví. Gender se stává fluidní, pohlaví dítěte po narození je dle Fausto-Sterlingové arbitrární a závisí na kultuře. Navíc pracovala s tím, že 1,7 procenta narozených dětí jsou „intersexuálové“, dle amerického psychologa Leonarda Saxe však pouze 0,018 procenta – z 800 tisíc dětí narozených ve Francii ročně je jen deset hermafroditů.

Americká filozofka Judith Butlerová kritizuje první feministky, protože nezpochybnily dominanci fyzického pohlaví. Podle Butlerové se Money mýlil, když chtěl Davidovi předem určit roli. Místo toho ho měl nechat přecházet mezi genderovými rolemi, jak si přál a cítil. Money údajně nepochopil, že gender nemá nic společného s „kouskem těla“ mezi nohama. A bylo i chybou Davidovo trvání na tom, že je mužem, když má jeho pohlavní orgán.

Oddělování těla od duše

Butlerovou stejně jako Moneyho nezajímá, že nemít pohlavní orgán je ponížení, jen když to potvrzuje fluidní gender. Podle ní je důležité osvobodit se od dominance přirozeného pohlaví. Připouští sice biologické pohlaví, ale k jeho určení je třeba jazyk a myšlení, což jsou kulturní fenomény. Pohlaví je ve skutečnosti vytvořené jazykem – vše je důsledkem řeči, podle Butlerové i tělo.

Díky moderním technologiím roste tlak na oddělování těla od duše. Tělo se stává nástrojem, který lze neustále opravovat, není považované za součást identity. Navíc tyto technologie brzy umožní měnit pohlaví podle momentálního rozmaru.

Braunstein kritizuje neschopnost Butlerové přijmout limity těla, protože zakouší prométheovský stud za jeho nedokonalost. Slovinský filozof Slavoj Žižek považuje její pozici za gnostickou, protože stejně jako gnostici nesnáší tělo, které je pro ni vězením. Butlerová pohrdá svou sexualitou a nejlepší by pro ni bylo se sexuálních aktivit vyvarovat.

Tento problém se dnes dostává do nového stadia, protože díky moderním technologiím roste tlak na oddělování těla od duše. Tělo se stává nástrojem, který lze neustále opravovat, není považované za součást identity. Navíc tyto technologie brzy umožní měnit pohlaví podle momentálního rozmaru. Stoupenci genderové teorie nepřipouštějí vlastní omezenost, a proto je lepší zaměřit se na studium klasického filozofického problému, jak omezit přání a učinit je rozumnými, než genderu.

Peter Singer

Druhá část knihy se věnuje právům zvířat a jejich hlavnímu teoretikovi, australskému filozofovi Peteru Singerovi, od roku 1999 profesoru bioetiky na Princetonské univerzitě. Ten bývá často považován za nejvlivnějšího současného filozofa a sám Singer se přirovnává k Sókratovi. Jeho hlavní myšlenkou je, že rozlišování mezi člověkem a zvířetem je projevem speciesismu srovnatelného s rasismem.

Australský filozof Peter Singer přemýšlí o právech zvířat v analogii s rasismem – stejně jako si Evropané uvědomili, že černoši jsou lidé, jednou také uznají, že se zvířata neliší od lidí. Podle něho jsou člověk a zvíře stejní, protože trpí. Proto nebojuje za práva ústřic nebo kobylek, ale savců, kteří mají nejvíce vyvinutou schopnost trpět.

Singer vyznává práva zvířat, navíc považuje lidská embrya, mentálně postižené a nemocně nevyléčitelné za méně hodnotné než zvířata. Jeho přednášky jsou často přerušovány, v Německu ho například srovnali s nacisty a s jejich Akcí T4 (program vyvražďování postižených). Singer na tyto výtky odpověděl, že jeho rodina má židovské předky, kteří museli před Hitlerem z Německa utéct, čímž se jim však vyhnul. Ve skutečnosti stejně jako nacisté rozděluje na životy „důstojné“ a bez hodnoty.

Singer kritizuje všechny směry vycházející z humanismu, protože jde o rasistické teorie o nadřazenosti člověka ve zvířecí říši, například francouzského filozofa Reného Descarta (1596–1650) za tvrzení, že zvířata jsou stroje, či scholastického teologa Tomáše Akvinského (1225–1274), neboť vyloučil zvířata z morálky, když jim upřel rozum a svobodu rozhodování.

Singer přemýšlí o právech zvířat v analogii s rasismem – stejně jako si Evropané uvědomili, že černoši jsou lidé, jednou také uznají, že se zvířata neliší od lidí. Podle něho jsou člověk a zvíře stejní, protože trpí. Proto nebojuje za práva ústřic nebo kobylek, ale savců, kteří mají nejvíce vyvinutou schopnost trpět.

Změny v trestním zákoníku

Tato Singerova snaha vyústila v projekt „velkých opic“, který vedl s italskou filozofkou Paolou Cavalieriovou, v němž shromáždili více než 40 textů filozofů, právníků a vědců s cílem inkluze opic. Hlavním argumentem je, že lidé s nimi sdílejí 98,4 procenta genů, a proto mají mít stejná práva. Na námitku, že se k nim nemohou přihlásit a soudit se o ně, zastánci práv zvířat tvrdí, že je mohou zastupovat lidé-aktivisté, což považují za normální, protože i děti mají u soudu zákonné zástupce.

První změny v trestním zákoníku se ve Francii odehrály v roce 2015. Netýkají se však volně žijících v přírodě, a proto je většina právníků odmítá. Není totiž jasné, kde a na koho se tato práva zvířat mají vztahovat, navíc jsou absurdní – lze se ptát, zda je má i bakterie.

Pozvolna se uskutečňuje ironická vize francouzského filozofa Clémenta Rosseta (1939–2018), kterou načrtl v roce 1965 v dopise o šimpanzích. Ti se v něm sami obhajují, protože si uvědomili sounáležitost s lidmi – spíše však jde o karikaturu francouzských intelektuálů než o šimpanze. Podle Rosseta šimpanzi mají lepší duševní život než lidé, protože upřímněji cítí, navíc nemají sociální předsudky – jsou ochotní mít intimní styk s lidmi, zatímco většinu z nich pohoršuje. A položil otázku, kolik mladých lidí je ochotných uzavřít sňatek s opicí.

To je utopie, ale mezi konkrétní požadavky obhájců práv zvířat v oblasti trestního práva například patří trest pro toho, kdo srazí autem zvíře. A měl by být ještě vyšší, pokud mu neposkytne první pomoc. První změny v trestním zákoníku se ve Francii odehrály v roce 2015. Netýkají se však volně žijících v přírodě, a proto je většina právníků odmítá. Není totiž jasné, kde a na koho se tato práva zvířat mají vztahovat, navíc jsou absurdní – lze se ptát, zda je má i bakterie.

Zničení přírody

Podle Singera je normální mít se zvířaty intimní styk, čímž se vztah s nimi stává ještě složitější. Z hlediska jeho teorie je v pořádku, když tento styk nikomu neškodí. Na to lze namítnout, že svolení k němu je u člověka jiné než u zvířete. Navíc není jasné, co pro zvíře znamená souhlas – nemůže souhlasit stejně jako člověk, který si uvědomuje důsledky svých činů. Intimní styk se zvířaty je u Singera vedlejší problém, podle Donny Harawayové však slouží k odstranění předsudků založených na přežitých pojmech přirozenost a kultura.

Zákaz zoologických zahrad nebo honů ještě zhorší vztah člověka ke zvířatům a přírodě, protože se s nimi nepotká. Aktivisté chtějí zničit přírodu tím, že na ni naroubují lidské hodnoty. Zvířata, rostliny a skály mají mít stejná práva a pravidla jako lidé. Jenže respekt je založen na znalostech a pochopení rozdílů, nikoli na tom, že zvířata jednají jako lidé.

Zastánci práv zvířat se mýlí, když přemýšlejí o zvířatech jako o lidech. Názory, že tygři jsou velké kočky, které nechtějí lovit, a vystačí si s hračkou, handicapovaný pes má žít v kolečkovém křesle, holubi jsou migranti a podobné, ukazují, že tito aktivisté jsou uzavření na univerzitách a nežijí v reálném světě. Navíc ztratili základní filozofickou schopnost údivu, který umožňuje dívat se na věci jinak, než se očekává.

Zákaz zoologických zahrad nebo honů ještě zhorší vztah člověka ke zvířatům a přírodě, protože se s nimi nepotká. Aktivisté chtějí zničit přírodu tím, že na ni naroubují lidské hodnoty. Zvířata, rostliny a skály mají mít stejná práva a pravidla jako lidé. Jenže respekt je založen na znalostech a pochopení rozdílů, nikoli na tom, že zvířata jednají jako lidé.

Stát a odborníci

Třetím Braunsteinovým tématem je eutanazie, a je s uvedenými dvěma propojené. Opět zmiňuje Singera, který považuje za nejdůležitější „etickuu“, zda je špatné zabíjet, a to i embryo. Braunstein zpochybňuje důstojnou smrt – nelze o ní mluvit, pokud o ní rozhoduje stát, přičemž by měla být projevem vnitřní svobody.

Kdo chce eutanazii, musí mít souhlas lékařů. To, co bývalo projevem svobody a intimní zkušenosti, je v rukou státu a odborníků. Pokud se někdo rozhodl spáchat sebevraždu, bylo to jeho rozhodnutí. Dnes se tento akt stává společenským – stát rozhoduje, kdo může a nemůže umřít, a komu proplatí tento čin pojišťovna.

Kdo chce eutanazii, musí mít souhlas lékařů. To, co bývalo projevem svobody a intimní zkušenosti, je v rukou státu a odborníků. Pokud se někdo rozhodl spáchat sebevraždu, bylo to jeho rozhodnutí. Dnes se tento akt stává společenským – stát rozhoduje, kdo může a nemůže umřít, a komu proplatí tento čin pojišťovna.

Problémem současných zastánců eutanazie je, že používají stejné argumenty jako nacisté, protože dělí životy na ty, které stojí za to žít, a které nikoli. Němečtí odborníci již před nástupem Hitlera k moci tvrdili, že ty, kteří nežijí důstojný život, eutanazie „vysvobozuje“. Singer rozděluje lidi na osoby a na ty, co jimi nejsou – osoba je schopná mít přání o své budoucnosti, nejsou jí tedy novorozenci, mentálně postižení nebo lidé trpící senilitou či demencí, kteří „nehrají žádnou roli v morálce společnosti“.

Braunstein odmítá s těmito názory polemizovat, protože jsou špatné a nemorální. Etika má hledat odpověď, co je dobrý život, a jak jej dosáhnout. Smrt nelze eticky zkoumat. Navíc Singer selhal, když odmítl usmrtit svou matku s Alzheimerovou chorobou, přestože tvrdil, že je humánní takové osoby usmrtit, a ušetřené peníze za jejich léčbu dát na boj s chudobou.

Na dotazy pak odpověděl, že o matku se stará a platí jí léčbu jeho sestra. Navíc přiznal, že mu chyběla odvaha, aby ji zabil, protože mu hrozilo vězení. A prohlásil, že jde o mnohem těžší otázku, než si myslel, protože šlo o blízkého. Americký politolog a profesor práv Peter Berkowitz považuje Singera za nedůvěryhodného – strávil 25 let výkladem své morálky, napsal tisíc stránek, na nichž uvedl pravidla, co je život a smrt, a když se ocitl tváří v tvář své nemocné matce, uvědomil si, že morálka je mnohem složitější.

Nihilismus

Podle Braunsteina uvedení profesoři pouze dotahují do konce nihilistické jevy, se kterými souhlasí většina společnosti. Proto je třeba je brát vážně a položit si otázku, co budeme dělat, až uplatní své omyly. Současný nihilismus není nic jiného než vzpoura proti přirozenosti – biologická smrt je lidský osud, přičemž člověk nasazuje všechny síly, aby této přírodní zákonitosti unikl.

Současný nihilismus není nic jiného než vzpoura proti přirozenosti – biologická smrt je lidský osud, přičemž člověk nasazuje všechny síly, aby této přírodní zákonitosti unikl.

Omyl genderistů a bojovníků za práva zvířat a eutanazii spočívá ve víře, že je třeba odstranit všechny hranice a zábrany. Jenže lidstvo se utváří jen díky limitům, které si uloží. Právě ony udržují lidstvo. Pokud je odstraníme, ocitneme se v divočině. Braunstein na konci knihy radí, jak se ubránit návratu do přírody, tedy k právu silnějšího: „Uznat limity a hranice je cestou k nové identitě, kterou zničili univerzitní profesoři.“

La philosophie devenue folle: Le genre, l’animal, la mort

Filozofie se zbláznila. Gender, zvíře, smrt

AUTOR: Jean-François Braunstein

VYDAL: Grasset 2018

ROZSAH : 400 stran

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.