Lex energeticus: Zásah energetických a poradenských společností

V novele energetického zákona není obtížné odhalit linku zadání: ministerstvo průmyslu a obchodu – konzultační firma – energetičtí podnikatelé. A nazpět. Všichni mohou uplatnit svá přání a priority, což činí. Tam, kde se to nepodařilo, přichází poslanecký pozměňovací návrh.

Nový energetický zákon. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Nový energetický zákon. | foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice
Nový energetický zákon. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Nový energetický zákon, „lex energeticus“, jejž nedávno schválila Poslanecká sněmovna, je poněkud podivný. Pozměňovacích návrhů, často protichůdných, bylo totiž více než poslanců. Jak, a především proč strhla spíše technická zákonná norma lavinu jejich „tvůrčího“ psaní? Přitom ve sněmovně sedí více politiků z cechu Aeskulapova či následovníků Jana Amose Komenského než energetiků.

Autoři, či spíše předkladatelé nového energetického zákona, jej zdůvodňují jak změnami legislativy tuzemské, například novým občanským zákonem či zákonem o obchodních korporacích, tak i změnami legislativy Evropské unie – a do jisté míry i dikcí nového zákona služebního. Všechny tyto důvody jsou srozumitelné a správné. Nabízí se ale srovnání současnosti s počátkem devadesátých let.

Tehdy také bylo třeba vytvořit nový energetický zákon, protože všechny změny byly systémové. V té době jej bylo úřednictvo ministerstva průmyslu a obchodu schopné vytvořit samo. Vnější korekce byly pouze dvě.

Za prvé konzultace s energetickými společnostmi o rozsahu ochranných pásem rozvodných zařízení a o přístupu k měřícím zařízením. A za druhé legislativní rada vlády, jež měla návrh zákona prostudovat, rozcupovat z hlediska platné legislativy a navrhnout právní úpravy. Dokument pak prostřednictvím vlády obdržel parlament – a pokud vím, nevznikl k němu jediný pozměňovací návrh.

Ztráta vlivu poslanců

Dnes je jiná, tržně vyspělejší doba. Z energetiky se stal výnosný byznys, a proto se i tvorba zákonů na státní objednávku stala skvělou živností. V novele energetického zákona není obtížné odhalit linku zadání: ministerstvo průmyslu a obchodu – konzultační firma – energetičtí podnikatelé. A nazpět. Všichni mohou v tomto řetězu uplatnit svá přání a priority, což činí do sytosti. Tam, kde se to nepodařilo, přichází poslanecký pozměňovací návrh.

Po omezení činnosti Státní energetické inspekce, jejíž kompetence Energetický regulační úřad zčásti přebírá, se poslancům zdálo, že by mohli ztratit vliv v energetice

Politici – nikoli však všichni – v tomto případě trpí dvojznačností. V prvé řadě rychle zapomínají, kdo je volil a platí, a zabývají se spíše tím, kdo je dotuje či poskytuje jim výhody. Mezi nimi může být i moc sdílená prostřednictvím nějakého statutárního orgánu energetické společnosti. Je tedy přirozené, že často veřejně deklarovaný zájem o občanstvo jsou jen slova, zatímco realita je jinde. Snahy o kumulaci rozhodovací moci se v tomto návrhu zákona projevily minimálně ve dvou případech.

Prvním je postavení Energetického regulačního úřadu (ERÚ). Po omezení činnosti Státní energetické inspekce, jejíž kompetence ERÚ zčásti přebírá, se poslancům zdálo, že by mohli ztratit vliv v energetice. V návrhu zákonu proto byla nejprve zmiňována nezbytná a úplná nezávislost ERÚ: „Existuje samostatný nezávislý regulátor pro energetická odvětví – Energetický regulační úřad, jehož činnosti nemohou být ovlivňovány vládou, parlamentem ani dalšími subjekty, nezávislost je posílena systémem financování tohoto úřadu.“

Současně se však dále uvádí: „Měl by být uveden v život dohledový a kontrolní/řídící orgán Energetického regulačního úřadu – Rada Energetického regulačního úřadu. V souvislosti s tím vzrostou požadavky Energetického regulačního úřadu na personální obsazení, a proto také náklady na finanční krytí činnosti Energetického regulačního úřadu.“

Systémová změna

Tyto dva požadavky jsou podle mne evidentně v rozporu. Také další část zákona skrytě kodifikuje to, co by kodifikováno být nemělo. V návrzích týkajících se Státní energetické koncepce se často objevovaly pokusy – naštěstí neúspěšné – schválit tuto koncepci jako zákonnou normu. Tím by se odstranil veškerý tržní a konkurenční prostor, vztahy v energetice by se na léta petrifikovaly a „velcí hráči“ na energetickém trhu by konečně měli klid na práci.

Každá systémová změna, například v evropské legislativě, třeba sociální či environmentální, by vyžadovala změnu zákona. Nejde-li to dveřmi, pak zákonem.

Každá systémová změna, například v evropské legislativě, třeba sociální či environmentální, by vyžadovala změnu zákona. Nejde-li to dveřmi, pak zákonem, jenž v § 30a, odstavci 3 uvádí:

„Autorizaci ministerstvo neudělí, pokud předpokládaná výrobna elektřiny není v souladu a) se státní energetickou koncepcí, b) s Národním akčním plánem ČR pro energii z obnovitelných zdrojů, c) s územně plánovací dokumentací, d) se surovinovou politikou státu, e) s požadavky na energetickou účinnost, bezpečný a spolehlivý provoz elektrizační soustavy, bezpečnost osob a majetku, bezpečnost dodávek elektřiny, očekávanou budoucí poptávku po elektřině, zajištění rovnováhy mezi nabídkou a poptávkou elektřiny v České republice, f) s energetickým posudkem pro zajištění vysokoúčinné kombinované výroby elektřiny a tepla podle zákona o hospodaření energií.“ Za povšimnutí obzvlášť stojí body a) a b).

Licence podnikateli

Stát podmiňuje vydání licence podnikateli na základě dokumentů, které nejsou ze zákona povinné a jež charakter legislativního opatření nemají. Vsunutím „souladu s energetickou koncepcí“ do energetického zákona se však automaticky stávají součástí legislativy, přestože žádnou energetickou koncepci poslanci schvalovat v podobě zákona nebudou.

Stát podmiňuje vydání licence podnikateli na základě dokumentů, které nejsou ze zákona povinné a jež charakter legislativního opatření nemají

Takovou obezličku nelze nazvat jinak než podrazem na energetické podnikatele. Cíl je zřejmý – umožnit dostavbu jaderných elektráren za podmínek, kdy ani dlouhodobě není reálný předpoklad, že cena silové elektřiny v Evropě vzroste na trojnásobek, navíc za situace, kdy spotřeba elektřiny v Evropě stagnuje, či klesá, přestože většina členských zemí EU vykazuje hospodářský růst. Tomu ostatně odpovídá i požadavek na stanovení regulovaných cen, které zajistí prosperitu regulovaného subjektu.

Jak již bylo řečeno, potřebu energetického zákona vyvolaly mimo jiné změny energetické legislativy EU. Ta je však dlouhotrvajícím procesem, přestože jeho hlavní vlastností má být stabilita a kontinuita právního prostředí. Kdo sleduje vývoj v Evropě, zaznamenal řadu návrhů, jež významně centralizují řízení evropské energetiky.

Pouze zemní plyn

Pravidla pro vznik Evropské energetické unie, jejíž hlavní ideou je propojená a centrálně řízená elektrická a plynová síť, na níž bude dohlížet společný regulátor, jsou poněkud v rozporu se současnou dikcí zákona. Důvod je jednoduchý – nastala by příliš velká transparence národních energetických procesů, a tedy značný pokles možností států energetiku ovlivňovat. Navíc by podle mne vlády členských států EU vznik Evropské energetické unie, přirovnávané k nové eurozóně a znamenající ztrátu národních kompetencí, neakceptovaly.

Vznkla-li by Evropská energetická unie, týkala by se asi pouze zemního plynu – jako součást obranného evropského mechanismu vůči ruské politické nespolehlivosti

Lze očekávat mnoho hodnocení významu a správnosti takového uskupení, ve skutečnosti však budou všichni lpět na dikci Lisabonské smlouvy, která vládám členských zemí EU dává právo formulovat národní energetickou politiku.

Pokud by tato energetická unie opravdu vznikla, týkala by se nejspíše pouze zemního plynu, a to jako součást obranného evropského mechanismu vůči ruské politické nespolehlivosti. Však také návrh vychází z „plynárenských“ tezí Donalda Tuska z doby, kdy byl polským premiérem.

Dva nejdůležitější výsledky

Nejvíce se však diskutuje o jiném problému – o zelené energii. Nejen energetici, ale i řada občanů pohlíží na zelenou energii jako na tři týdny starou šunku. Lekci, kterou udělil nejen politikům, ale i nám všem takzvaný „solární boom“, představuje až paranoidní zájem politiků o dané, voličsky značně vděčné téma.

Poplatek za zelenou elektřinu, odvozovaný zatím od výše spotřeby, bude počítán z kapacity jističe

V době, kdy instalovaný výkon solárních panelů převyšuje kapacitu Temelína, je to lítost poněkud pozdní. Problém přece nebyl v objemu, ale ve výši státní podpory přenesené dlouhodobě na spotřebitele v cenách elektřiny. Kdo vystihl období, kdy státní podpora byla vysoká, a solární kolektory z Číny již laciné, rozhodně neprodělal. Problém tedy nebyl na straně „zelené energie“, ale úřednictva, které nejméně jeden rok zaspalo (snad z pouhé lenosti), a státní příspěvek včas náležitě nesnížilo.

Dosavadní, asi nejdůležitější výsledky parlamentních diskusí při schvalování návrhu energetického zákona jsou dva.

  • Poplatek za zelenou elektřinu, odvozovaný zatím od výše spotřeby, bude počítán z kapacity jističe. V praxi to znamená: šetři si, jak chceš, za zelenou elektřinu zaplatíš stejně. Nebo jinak: zaplatíš za to, kolik technicky můžeš spotřebovat, nikoliv za to, kolik opravdu odebíráš. V praxi to povede i k houfné výměně jističů tam, kde je to technologicky únosné.
  • Návrh některých šibalů vycházel z platného předpisu, že solární daň platí majitelé fotovoltaických elektráren až od jisté výše instalovaného výkonu, tedy podnikatelé v „solárním byznysu“. Šlo o zákonnou ochranu „slunečních panelistů“ vyrábějících elektrickou energiivmalém množství pro vlastní spotřebu. Proč tedy – řekli si ti chytří hoši – administrativně „nerozorat“ solární lány na malá, samostatná políčka, která by byla vyňata z povinnosti platit solární daň? Tento projev české podnikatelské pseudoetiky byl naštěstí natolik průhledný, že naši poslanci nenalezli odvahu vložit jej do zákona.

Všechny oblasti

Energetický zákon patří k těm nejdůležitějším (z hlediska občana i podnikatele) – stejně jako je energetika významným limitem fungování společnosti. Ostatně katastrofických scénářů bylo v této oblasti vytvořeno mnohem více, než bylo věnováno vážnějším společenským tématům. Co lze o energetickém zákonu říct obecně?

Zákon konečně postihuje všechny oblasti energetiky, tedy nejen elektřinu a plyn, ale i teplárenství a část petrochemie. Zdá se, že lépe zdůrazňuje prvky ochrany spotřebitele energií, aniž by významněji zatěžoval energetické producenty a přepravce. Dost přesně je i vymezen vztah mezi občanem jako vlastníkem a energetickou firmou jako podnikatelem.

Zákon konečně postihuje všechny oblasti energetiky, tedy nejen elektřinu a plyn, ale i teplárenství a část petrochemie

Lze však diskutovat, zda má přednost soukromé vlastnictví první, či druhé. Je to spor legitimní a především politický, neboť vyjadřuje názor a prioritu politika ve vztahu občan/vlastník versus občan/podnikatel. Problém je v oblasti „věcných břemen“, která jsou zákonem definována ve vztahu mezi vlastníkem pozemku a energetickou firmou.

Je správné, že vlastník pozemku je odškodněn za újmu, kterou energetické sítě přinášejí. Správné také je, že zařízení budou vedena katastrem nemovitostí jako věcné břemeno. Problematické ovšem je, jak bude platba za věcné břemeno definována. Zatím je v zákoně dáno pravidlo „tržních cen“. Pokusil se někdo spočítat, o kolik vzrostou oprávněné náklady provozovatelů přenosu a distribuce energetických sítí, přesněji řečeno, o kolik budeme za energie platit víc? Bez této kalkulace zákon nikdy neměl být schválen.

Zřejmě parlamentní většina

Zajímavá část nového energetického zákona se týká určení původu elektrické energie. Jde o reakci na legislativu EU, ale pojednanou vskutku po česku – „certifikované“ zelené elektrické energie je právě tolik, kolik se jí vyrobí. Velmi by mě pobavilo, kdyby všichni odběratelé občansky uvědoměle žádali jen energii z čistých zdrojů.

Sněmovna schválila energetický zákon jen těsně – o jediný hlas. Teď jej čeká projednání v Senátu a řada signálů nasvědčuje tomu, že jej sněmovně vrátí. Pak by ale bylo nutné nalézt ve sněmovně parlamentní většinu.

Novela energetického zákona je celkem standardní dokument, do jehož přípravy podle mne příliš zasahovaly energetické a poradenské společnosti, a to zejména pokud jde o kolektivní odpovědnost ERÚ, stanovení ceny věcných břemen a platbu za „zelenou“ elektřinu podle jističe, nikoliv dle spotřeby. Nehezká je i snaha úskokem kodifikovat Státní energetickou koncepci jako závazný podklad pro udělování energetických koncesí.

Sněmovna schválila energetický zákon jen těsně – o jediný hlas. Teď jej čeká projednání v Senátu a řada signálů nasvědčuje tomu, že jej sněmovně vrátí. Pak by ale bylo nutné nalézt ve sněmovně parlamentní většinu, což se však s ohledem na výsledek hlasování zdá velmi nepravděpodobné.

Je tedy možné, že si děláme starosti s něčím, co příliš dlouho nepřežije. Na závěr si nemohu odpustit citovat Limonádového Joea: „Já se vrátím, Dougu Badmane, a nepřijdu sám. Se mnou přijde zákon!“ Dnes již všichni víme, že to byl zákon Kolaloky.