Levicový prezident. Levicový senát. Jaký bude Ústavní soud?

Veřejnost bude muset pečlivě hlídat, zda Miloš Zeman jmenuje ústavními soudci odborníky, či zda například nesplácí volební dluhy.

Bylo-li v rámci místy až hysterické diskuse kolem zvolení nového českého prezidenta něco vskutku zajímavého, nebyly to ani dojmy estetické, ani výběr spolupracovníků či údajná touha po vyřizování starých účtů. To vše jsou symboly, ne nepodstatné, ale nevěcné, proto víceméně neškodné. Podstatnými jsou prezidentské pravomoci a to, jak jich bude Miloš Zeman užívat.

Jednou ze zásadních a vlivných prezidentských pravomocí je jmenování soudců Ústavního soudu – byť tuto pravomoc jako většinu jiných sdílí. A to se Senátem, který je dnes orientován značně doleva, tudíž lze předpokládat, že bude Zemanovi nakloněn. Tato otázka je o to významnější, že Ústavní soud se v posledních letech výrazně hlásí o slovo, a dokonce je i politiky často využíván či zneužíván k řešení politických otázek. Vzpomeňme jen na oblíbený citát české pravice o třetí komoře parlamentu, zrušení předčasného termínu voleb či pokusy jeho prostřednictvím měnit zásadní reformní zákony, které neměly s ústavním pořádkem nic společného.

Kromě toho se za posledních dvacet let ve většině evropských zemí, ale i u nás, soudní složky významně emancipovaly, snaží se nejen posuzovat jednotlivé případy, ale i obecně vykládat právo. U Evropského soudního dvora je to výrazné, směrnice jsou ve většině případů obecné, proto je soudu poskytována významná pravomoc.

Ústavní soud v drtivé většině případů odolal pokušení změnit se v politické těleso, ať již „pravicové“ či „levicové“

Dlužno říci, že současný Ústavní soud v drtivé většině případů odolal pokušení změnit se v politické těleso, ať již „pravicové“ či „levicové“, a navržená podání posuzoval striktně z hlediska ústavněprávního. Díky tomu ho také politici vždy respektovali, ať už si o jeho výrocích soukromě mysleli, co chtěli. A to přesto – nebo právě proto – že nominanti prezidenta Václava Klause do Ústavního soudu byly spíše osobnostmi než členy fanklubu Klause či jeho myšlenek.

Většina dalších státních institucí (policie, státní zastupitelství, soudy, politici či prezident) byla či je znovu a znovu napadána a zlehčována, ale Ústavní soud působí jako sbor moudrých a takřka neomylných. Ale pozor – dokud toho nezačne zneužívat, není to vůbec na škodu.

Varovné signály

V posledním roce se však významně „provalil“ předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský, když začal v médiích jednoznačně zasahovat do politiky. Vzpomeňme, jak byl schopen v televizi dvacet minut vysvětlovat, jak je zákon o přímé volbě prezidenta v rozporu s Ústavou. Zlé jazyky tvrdí, že nechtěl přímou volbu prezidenta, protože očekával, že nominantem ČSSD bude právě on. I jeho následné medializace byly někdy už za hranou nepolitického vystupování předsedy Ústavního soudu.

Bohužel, prezident Miloš Zeman opakovaně prohlašuje, že počítá s Rychetským i na další funkční období. A opravdu závažné je vyjádření Jeronýma Tejce, vlivného šéfa poslanců ČSSD, který 3. února v České televizi řekl: „Očekávám, že ti soudci, kteří budou navrženi levicovým prezidentem a schváleni levicovým senátem, budou přístupnější argumentům…“

Je třeba doufat ve zdravý rozum prezidenta Miloše Zemana a Senátu, že nebude Ústavní soud více politizovat a skutečně bude vybírat respektované a nepolitické kandidáty, respektive takové soudce, kteří jsou schopni se nad osobní přesvědčení povznést. První jména, se kterými prezident přišel, vzbuzují rozpačitý dojem: Senát, ale i veřejnost, bude muset pečlivě hlídat, zda Miloš Zeman vybírá odborníky, či zda splácí volební dluhy například komunistům.

Pokud nechceme narušit ústavní pořádek a rovnováhu mezi jednotlivými složkami moci, pokud chceme, aby politici respektovali Ústavní soud, pokud si nechceme zadělat na opakované ústavní krize, nesmíme Ústavní soud zpolitizovat. A Ústavní soud se musí této politizaci a zatahování do mediálních politických her důrazně bránit.