Levicové kořeny fašismu

Jonah Goldberg ve své knize polemizuje s názorem, že fašismus a nacismus považuje současná levice za antiteze sebe samé.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © DoubledayČeská pozice

Jonah Goldberg je americký publicista, spisovatel a redaktor časopisu National Review – předního amerického pravicového čtrnáctideníku. A byl i prvním šéfredaktorem jeho internetové verze www.nationalreview.com. Navíc je příležitostně komentátorem televizní stanice Fox News. Začátkem devadesátých let žil v Praze a učil zde angličtinu.

Hlavní tezí jeho knihy Liberal Fascism: The Secret History of the American Left from Mussolini to the Politics of Meaning (Liberální fašismus. Tajné dějiny americké levice od Mussoliniho k politice smyslu) je, že současná americká liberální levice má mnoho fašistických kořenů – motivů a tendencí společných s italským a německým fašismem ve dvacátých a třicátých letech 20. století.

Levice každého, kdo od ní je jen trochu napravo, označuje za fašistu, a tento pojem používá promiskuitně – fašistou je pro ni každý, kdo s ní nesouhlasí. Obětí tohoto nálepkování bývají nejčastěji konzervativci. Goldbergova kniha není parodií na toto zneužívání pojmu „fašismus“ levicí, nýbrž se snaží ukázat, že právě dnešní levice má v mnoha ohledech fašistické sklony. A není ani zdaleka první.

Další pravicová díla

Na pravici existuje mnoho prací, jež toto tvrzení dokládají. Například v Cestě do otroctví ekonoma a filozofa takzvané rakouské školy Friedricha Augusta Hayeka (1899–1992) z roku 1944 se tvrdí, že demokratičtí socialisté sdílejí s komunisty, fašisty a nacisty snahu řídit ekonomiku státem. Dle knihy Ideas Have Consequences (Ideje mají důsledky) amerického myslitele Richarda Weavera (1910–1963) z roku 1948 zase za totalitní hrůzy 20. století může hodnotový relativismus (a jeho zdroj filozofický nominalismus), jenž sdílí i současný liberalismus.

Dle amerického myslitele Richarda Weavera za totalitní hrůzy 20. století může hodnotový relativismus, jenž sdílí i současný liberalismus

Nezapomeňme ani na německo-amerického konzervativního politického filozofa Erika Voegelina (1901–1985) a jeho dílo Nová věda o politice z roku 1952, dle něhož je gnosticismus (utopismus) esencí modernity a sdílejí jej nejen totalitarismy (nacismus, komunismu), ale i reformátorští demokratičtí socialisté a liberálové. Či na amerického politického filozofa židovského původu Leo Strausse a jeho spis Natural Right and History (Přirozené právo a dějiny) z roku 1953, v němž se tvrdí, že historicismus (varianta relativismu) vedl k nacismu i komunismu.

Goldbergova kniha není filozofickým traktátem jako tři předchozí, ale spíše politickou (byť o filozofii opřenou) polemikou podobnou prvnímu ze čtyř zmíněných děl. Obsahem je však nejbližší knihám autora, jehož Goldberg ve svém díle o fašismu nezmiňuje, ale který přišel a rozpracoval identickou tezi první a jenž je v prostředí amerického konzervatismu, v němž se Goldberg pohybuje, dobře známý – rakouský myslitel Eric von Kuehnelt-Leddihn (1909–1999) a jeho knihy Liberty or Equality (Svoboda, nebo rovnost) z roku 1952 a především Leftism Revisited: from de Sade and Marx to Hitler and Pol Pot (Revidované levicové smýšlení. Od de Sada a Marxe k Hitlerovi a Pol Potovi) z roku 1991.

Goldberg používá pojem „liberální“ v americkém smyslu – pro označení „levicový“. Název knihy tedy zní „levicový fašismus“. Opakem onoho levicového fašismu pak mají být klasičtí liberálové a konzervativci.

První levicoví fašisté

Podle Goldberga prvními „levicovými fašisty“ v amerických dějinách byli takzvaní progresivisté (pokrokáři) na začátku 20. století – například američtí prezidenti Theodore Roosevelt (1901–1909) za Republikánskou stranu a zejména Woodrow Wilson (1913–1921) za Demokratickou stranu.

Prvními „levicovými fašisty“ v amerických dějinách byli takzvaní progresivisté na začátku 20. století

Tito progresivisté opustili klasicky liberální představu otců-zakladatelů USA, že lidé mají neměnná přirozená práva a že státní moc má být omezena na jejich ochranu. V důsledku vlivu německého historicismu 19. století pak tvrdili, že společnost je živým organismem – a lidé jen jeho buňkami –, který se v čase vyvíjí, a tudíž žádná neměnná pravda či práva v dějinách neexistují.

Individuální práva jsou evolucí překonaná, stejně jako potřeba omezovat státní moc. Naopak, stát má ve společnosti hrát mnohem aktivnější roli, sloužit jí a rozvíjet tento organismus. Oproti právům jednotlivců je zájem společnosti, oproti omezenému státu pak společensky a ekonomicky aktivní stát.

Mussoliniho a Hitlerův socialismus

Goldberg detailně popisuje Mussoliniho radikální socialistické začátky (i konce) a jeho antiliberální, antikonzervativní a protikatolické postoje. Mussolini napsal v roce 1913 pamflet Jan Hus, hlasatel pravdy, za který a za podporu československých legií během první světové války obdržel v roce 1926 (už jako fašistický diktátor) nejvyšší československé státní vyznamenání – Řád bílého lva.

I tento příklad ukazuje, že Mussolini byl ve dvacátých a třicátých letech miláčkem mnoha stoupenců levice, kteří obdivovali jeho vitalitu, sílu a ekonomickou politiku. Ta byla velkou inspirací i pro program New Deal amerického prezidenta Franklina D. Roosevelta po roce 1932 a mnozí „newdealeři“ se Mussolinim (stejně jako Stalinem) inspirovali. Pojem „liberální fašismus“ první obdivně použil známý britský levicový pokrokář H. G. Wells, obdivovatel komunismu i Mussoliniho fašismu – na začátku třicátých let vyzýval britskou mládež, aby se stala „liberálními fašisty“.

Goldberg neopomíjí ani Hitlerovu zálibu v ekonomickém socialismu a plánování, ani socialistický název jeho strany – Národně socialistická německá dělnická strana (NSDAP). A věnuje se také fascinaci amerických (a britských) pokrokových intelektuálů v prvních 30 letech 20. století eugenikou, eugenickými teoriemi o zkvalitnění populace, jejich snaze o sterilizaci méně kvalitních jedinců či ras (za ně nijak překvapivě považovali ty odlišné od vlastní) a jejich spoluprací s rasistickými eugeniky v nacistickém Německu.

Čtyři námitky

Goldberg shledává fašistické prvky i v radikalismu mládeže ve druhé polovině šedesátých let 20. století – v jejím volání po „přímé akci“, velebení násilí a averzi k rozvážnosti a rozvažování. A objevuje je i u komunistických diktátorů, jako byl Ho Či Min v Severním Vietnamu či Fidel Castro na Kubě. Jejich rétorika i praxe „národně osvobozovacího“ – protizápadního – boje detailně napodobovala Mussoliniho a Hitlerovu rétoriku i praxi.

Goldberg shledává fašistické prvky i v radikalismu mládeže ve druhé polovině šedesátých let 20. století

Goldberg několikrát opakuje, že nachází-li shodné rysy u počátků a motivů meziválečného fašismu a současné americké levice, neznamená to, že ji považuje za fašistickou či identickou s fašismem nebo dokonce nacismem. Jen máloco totiž může brutalitou a počtem mrtvých překonat nacismus (komunismus může) či jeho radikální a zhoubný rasismus.

Fašismus a nacismus byly po roce 1945 zdiskreditované a současná levice je považuje za opak, antitezi sebe samé. Proto ji může šokovat, poukazuje-li někdo na jejich jinak celkem známé a neskrývané socialistické kořeny a další levicové motivy. Kdybych měl uvést nejsilnější levicové námitky, proč jsou fašismus a nacismus opakem levice (jsou „pravicí“), byly by to tyto čtyři:

  • Levice je demokratická, fašismus byl diktaturou.
  • Levice hájí mír, fašismus byl militaristický.
  • Levice je internacionalistická a univerzalistická, fašismus byl nacionalistický a partikularistický.
  • Levice prosazuje rovnost všech lidí, fašismus nerovnost, zejména národní a rasovou.
Odpovědi

Jak bych odpověděl na námitky levice, že fašismus a nacismus jsou „pravice“?

  • Za prvé, demokratičnost není nutně rysem levice. Dnešní západní levice (stejně jako pravice) jsou demokratické, existovaly však i nedemokratické levice či pravice. Lenin, Castro či Ho Či Min nebyli žádní demokraté, a nikdo nezpochybňuje, že patřili k levici.
  • Za druhé, západní levice od konce šedesátých let 20. století je instinktivně proti použití západní vojenské síly, ale to neznamená, že je proti jakémukoli jejímu použití – to u protizápadních „národně osvobozovacích“ hnutí velebila. Nemluvě o komunistech, kteří se nikdy nerozpakovali brutální vojenskou sílu použít. I na pravici však lze objevit nejen militaristy, jako byl první německý kancléř Otto von Bismarck, ale i téměř pacifisty a neintervencionisty z manchesterské školy klasického liberalismu.
  • Za třetí, fašismus byl jednoznačně nacionalistický, současná levice je internacionalistická. To je jejich největší rozdíl. Jenže opět, nacionalismus (či jeho absence) také není nutně ani levicový, ani pravicový – i levice a pravice tady jsou a byly v obou formách. Levicoví lidé, jako byli italští revolucionáři Giuseppe Mazzini a Giuseppe Garibaldi, byli nacionalisty. A nacionalisty byli i pravicoví lidé jako Bismarck či francouzský exprezident Charles de Gaulle.
    Pravicoví lidé, jako byl rakouský šlechtic, politik a diplomat Klemens Wenzel von Metternich či anglický myslitel lord Acton, byli velkými kritiky nacionalismu – stejně jako nejeden současný „sorosovský“ liberál na levici. Řečeni jinak, pravice i levice existují v nacionalistické i antinacionalistické formě a fašismus měl velmi blízko, nebyl-li identický, k nacionalistické formě levice.
  • Za čtvrté, možná nejrelevantnější námitka. Levice je definovaná rovností, a pravice nikoli. To je pravda. Fašismus na rozdíl od levice byl proti rovnosti, tudíž pravicovým fenoménem. Nad tím je však třeba se více zamyslet.
Tři kolektivní entity

Je sice pravdou, že z hlediska rovnosti nebyl fašismus ideální levicí, ale vztah rovnosti a levice a rovnosti a fašismu je komplikovanější. Především fašismus měl svoji ideální kolektivní entitu, v níž se zasazoval o rovnost – včetně té sociální. Tato entita však byla definovaná národně (italský fašismus) nebo rasově (německý nacismus) a v ní fašismus obhajoval rovnost – k lidem mimo ni se však choval extrémně nerovně až genocidně.

Něčeho podobného jsme byli svědky i u komunismu. V něm však entita, v níž měla panovat rovnost, byla definovaná sociálně či třídně (pracující, proletariát). Na lidi mimo ni však nebylo nutné brát žádné ohledy, bylo možné je „vyhladit“ – například buržoazii či kulaky.

Ani současná demokratická liberální levice, která se honosí tím, že neustále rozšiřuje množinu nositelů práv, množinu rovnoprávnosti jejich členů v rámci trvalého pokroku, toto rozšiřování nemyslí zcela vážně. (Do množiny rovnoprávnosti, do níž v minulosti patřili jen bílí bohatí muži, byli postupně začleněni chudí bílí muži, bílé ženy, příslušníci ostatních ras, gayové a lesbičky, děti a teď dokonce i vývojově vyšší živočiši.)

Do této neustále se rozšiřující množiny rovnoprávnosti totiž nechce zahrnout podstatnou a početnou skupinu – nenarozené děti. Ty podle moderní levice nemají žádné absolutní právo na život a jejich status se pak u ní podobá statusu kulaků u komunistů či podlidí a neárijců u nacistů – zda budou, či nebudou žít, je zcela na svévoli a rozhodnutí těch, kdo nad nimi mají moc.

Fašismus a nacismus se stejně jako komunismus a dnešní liberální levice zasazovaly o rovnost ve své kolektivní entitě

Fašismus a nacismus se tedy stejně jako komunismus a dnešní liberální levice zasazovaly o rovnost ve své kolektivní entitě. A tyto tři entity se lišily jen rozsahem a definicí. Tolik moje úvaha o čtyřech možných námitkách levice proti identifikaci fašismu a nacismu s levicí.

Varování

Nyní se vrátím ke Goldbergově knize. V jejím doslovu Goldberg varuje i před fašistickým pokušením demokratické pravice – oslavovat „národní velikost“ a různé státníky a rozšiřovat státní moc nad rámec omezeného státu kvůli ochraně veřejného pořádku a osobních svobod.

Taková státní moc na sebe bere úkoly, jako je zajistit občanům vzdělání či lékařskou péči, o což v americkém kontextu usiloval takzvaný „soucitný konzervatismus“ exprezidenta George W. Bushe.

Liberal Fascism: The Secret History of the American Left from Mussolini to the Politics of Meaning
(Liberální fašismus. Tajné dějiny americké levice od Mussoliniho k politice smyslu)
AUTOR: Jonah Goldberg
VYDAL: Doubleday 2008
ROZSAH: 496 stran

Počet příspěvků: 15, poslední 6.10.2013 12:01 Zobrazuji posledních 15 příspěvků.