Latina vytváří z barbarů mravné lidi

Údělem latiny je od jejího vzestupu umírat a vstávat z mrtvých. Tradičně byla nositelkou toho nejlepšího z evropské vzdělanosti. Poučeni tím, bychom se neměli oddávat iluzi, že bez latiny lze budovat zdárný školský systém – ponecháme-li ji totiž dnes mrtvou, měli bychom uznat, že s tím zemřelo i to nejlepší z evropské vzdělanosti.

Wilfried Stroh, Latina je mrtvá, ať žije latina!. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Wilfried Stroh, Latina je mrtvá, ať žije latina!. | foto: Montáž Richard CortésČeská pozice
Wilfried Stroh, Latina je mrtvá, ať žije latina!. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Chcete se stát lepším člověkem? Milujte latinu! Nabádá Wilfried Stroh svou knihou Latina je mrtvá, ať žije latina. Cesta k tomu však není snadná a štěstí nikdo neslibuje. Naopak, je třeba započítat: nejsme na světě proto, abychom byli šťastni, ale abychom plnili svou povinnost, či jak říká Vergiliův Aeneas svému synovi: „Ode mne, chlapče, se uč mé chrabrosti, poctivé práci, štěstí od jiných zas!“

Hlavní hrdinkou neobvyklého Strohova bestselleru je nejúspěšnější řeč světa, latina. Stroh, emeritní profesor mnichovské univerzity, je předním německým klasickým filologem. V latinizované formě vystupuje jako Valahfridus, jenž je díky svým veřejným projevům znám i mimo svůj obor. Zprvu se může zdát, že kniha o latině je jen jedním z dalších přehledů literatury klasického období. Záhy se však ukáže, že jde o dějiny evropské vzdělanosti, do nichž Stroh uvádí pozoruhodně, vtipně a neotřele.

Zdroj věčného života

Pokud se čtenář do hrdinky knihy zamiluje, zapíše se nejen do kursu latiny, ale pronikne i do Ovidiova Umění milovat. A na rozdíl od mladého Vergilia (70–19 před naším letopočtem) nebude muset za studiem až do Říma. Zároveň se ocitne ve výborné společnosti: latinu se totiž musel naučit i řecký hrdina Achilles.

Jakkoli je latina mrtvá už dva tisíce let, tato její „smrt“ je zdrojem jejího věčného života a krásy. Smrt latiny se však týká pouze latinské literatury, řeči vzdělanců, ale neplatí pro latinu nevzdělaných lidí, kteří nedbali pravidel gramatiky.

Jakkoli je latina mrtvá už dva tisíce let, tato její „smrt“ je zdrojem jejího věčného života a krásy. Mrtvost latiny podle Stroha spočívá v tom, že se od jisté doby nevyvíjí. Nešlo o žádné rozhodnutí tehdejšího sjezdu gramatiků. Latina sama potají zastavila svůj růst a rozhodla se setrvat v dosaženém stavu. Jen skrze svou „smrt“, jež pro ni není – hegelovsky řečeno – katastrofou, se stává nesmrtelnou.

Latina umírá v době Augustově (63 před naším letopočtem–14 našeho letopočtu), kdy se narodil Kristus. Od té chvíle existuje jen jedna slovní zásoba, jež se nepatrně obměňuje pouze z náboženských, kulturních či vědeckých důvodů. Smrt latiny se však týká pouze latinské literatury, řeči vzdělanců, ale neplatí pro latinu nevzdělaných lidí, kteří nedbali pravidel gramatiky. Od té doby už gramatici drželi jen smuteční stráž u már v kráse zesnulé latiny.

Vulgární latina se vyvíjela bez normy vlastní cestou, o níž svědčí známé neštěstí Pompejí. Německý básník Johann Wolfgang von Goethe (1749–1832) v této souvislosti jásavě poznamenal: „Ve světě došlo k mnohým neštěstím, ale málokteré udělalo potomstvu tolik radosti“. Kdo chce slyšet obyčejné Římany, musí číst pompejská graffiti.

Rozvoj logického myšlení

Živost latiny dokládá Stroh nejen její nezbytností ve vědecké terminologii, využitím v marketingu, či třeba jen schopností udělat dojem na své současníky. Zde všude se dnes používá latina. Navíc dosud žije v románských jazycích, na různých latinských diskusních fórech na internetu a samozřejmě ve Vatikánu.

Student latiny je úspěšný i v jiných předmětech a velmi dobře se naučí jiným jazykům. Latina rozvíjí logické myšlení a porozumění pro gramatickou strukturu.

Statisticky je též podloženo, že student latiny je úspěšný i v jiných předmětech a velmi dobře se naučí jiným jazykům (mluvnice všech moderních jazyků se utvářely podle latinského vzoru). Latina rozvíjí logické myšlení a porozumění pro gramatickou strukturu. V roce 1999, když Finové převzali předsednictví Evropské unie, vydávali každý týden latinské „newslettery“ pod názvem Conspectus rerum. Chtěli tím ulevit evropskému zmatení jazyků a učinit latinu hned druhou úřední řečí po angličtině.

Historicky souvisí vzestup latiny se vzmachem Říma. V prvních stoletích římské literatury je stále vládnoucím jazykem řečtina, což dosvědčuje, že Římané svou řeč nikomu nevnucovali. O dějinách starší římské literatury se od doby Goethovy malomyslně říkalo, že Římané byli nemúzičtí a orientovaní na praxi.

Jejich vlastní řeč byla, jak zlomyslně poznamenal německý básník Heinrich Heine (1797–1856), „řečí rozkazů pro vojenské velitele, úřední řečí pro administrátory, právní řečí pro lichváře a lapidární řečí pro římský lid tvrdý jako kámen“. Aby se naučili literárnímu umění, museli se vypravit k Řekům, tedy k těm, kdo básnili v „mateřštině Múz“.

Zázrak zvaný Cicero

Cesta k vyšší oduševnělosti římského vojenského národa procházela skrze řecké básnické formy eposu a lyriky, tragédie a komedie a v prozaických formách filozofie a historické literatury. V těchto oblastech se Řekům v tehdejším světě nic nevyrovnalo, což dosvědčují otcové římské literatury.

Zázrak zvaný Cicero, „římský Platón“ a génius jazyka, jehož jméno Quintilianus použil pro označení řečnického umění, představuje emancipaci od řecké vzdělanosti a počátek latinské literatury

Zázrak zvaný Cicero (106–43 před naším letopočtem), „římský Platón“ a génius jazyka, jehož jméno Quintilianus (35–100) použil pro označení řečnického umění, představuje emancipaci od řecké vzdělanosti a počátek latinské literatury. Sám Stroh jako největší znalec Cicerona uplynulých desetiletí zveřejnil v roce 2008 knihu Cicero: Redner, Staatsmann, Philosoph(Cicero. Řečník, státník, filozof).

Cicerona charakterizuje Stroh především jako filozofa – politického platonika, jemuž byla rétorika nutným nástrojem filozofie. Právě u něho se setkáváme s pojmem humanitas ve významu lidství a duchovního vzdělání. Tak se již zde formuje hlavní myšlenka novodobého humanismu, která oznamuje, že opravdu lidské, humanistické vzdělání nutně vychází z jazyka a literatury.

Čím je Cicero pro prózu, tím je pro poezii Vergilius, jenž je označován za básníka Římanů či Cicerona poezie. Cicero a Vergilius jsou héroové římské literatury. S Ciceronem latinská literatura přerostla svou řeckou učitelku a získala primát ve vzdělání a řečnictví.

Všeobecný komunikační nástroj

Latinu od té chvíle nešířil už pouze legionář, ale také filolog. Stala se všeobecným komunikačním nástrojem a nabyla úlohy šířit všeobecnou vzdělanost. Teprve tato řeč vytváří z barbarů mravné lidi. Latina se tu stává prostředkem, jak se stát plně člověkem. Cosi se změnilo – lidé se už nedělí na Řeky a barbary, ale na Římany a ne-Římany.

Latina se stala všeobecným komunikačním nástrojem a nabyla úlohy šířit všeobecnou vzdělanost. Stává se prostředkem, jak se stát plně člověkem.

Situace se významně mění s nástupem křesťanství. I když první křesťané mluvili řecky a první křesťanská literatura byla v řečtině, latině se křesťané začínají učit nikoli ve městě papežů, ale v severoafrickém Kartágu. Tento někdejší úhlavní nepřítel Říma je ve 2. století třetím největším městem říše a střediskem latinské vzdělanosti. Zde vzniká první překlad řecké Bible do latiny. Otcem křesťanské latinské literatury je vzdělaný Kartaginec Tertullianus (160–220), advokát křesťanství a tvůrce jeho teologické terminologie.

O něco později přichází „křesťanský Cicero“ Lactantius (240–320), jenž oznamuje, co bylo dosud nevysloveno: křesťanství je pravá filozofie, která vše ostatní činí zbytečným. V tom se liší od Cicerona, který si vždy uchovával skepsi vůči definitivním pravdám. Na konci 4. století však musí svatý Augustin (354–430) přiznat, že řecky zná jen nedostatečně.

Tou dobou pověřuje papež svatého Jeronýma (347–420) k překladu Bible z hebrejštiny do latiny – vzniká Vulgáta, tedy obvyklá, všem přístupná. Mistr Jeroným, znalec Cicerona, tu rezignoval na klasickou stylistiku a nechává svůj překlad vyznít v prostotě Ježíšova poselství: „Nechte maličkých přijít ke mně!“

Renesance latinské kultury

Označení středověku jako temného období vypovídá o jeho nedostatku osvícené civilizovanosti. Co ale říká Stroh o latině tohoto období? Doba stěhování národů je dobou rozpadu Římské říše. S novými kmeny nepřichází pouze barbarství. S přijetím křesťanství se barbaři začínají horlivě učit latině. Dokonce za ostrogótského panovníka Theodoricha Velikého (454–526) nastává takřka renesance latinské kultury (Boëthius, Cassiodorus).

S novými kmeny nepřichází pouze barbarství. S přijetím křesťanství se barbaři začínají horlivě učit latině. Dokonce za ostrogótského panovníka Theodoricha Velikého nastává takřka renesance latinské kultury.

Latinské jazykové a literární vyučování se uvnitř Romanie rozpadá až v důsledku zmatků během 6. a 8. století. Na počátku 7. století píše ještě Isidor ze Sevilly (560–636) svou učenou latinskou encyklopedii Etymologiae, v níž ukládá veškeré antické vědění (proto byl roku 2001 prohlášen patronem internetu). Nad Hispánií se setmělo až roku 711 s příchodem Arabů.

Teprve s koncem gramatických škol, které svou činností bránily vulgární latině v rozmachu, vznikají z této vulgárně „znetvořené“ latiny románské jazyky. Situaci částečně zvrátil až „otec Evropy“, Karel Veliký (748–814), který obnovil latinské vzdělávání především pro kleriky. V zájmu této obnovy povolal z britského Yorku vzdělance Alkuina (735–804), jehož učinil „ministrem školství“, a vyzval církev ke zřizování škol, kde se učila gramatika, tedy latina.

Teprve zde se jasně ukázalo, nakolik se románské jazyky vzdálily své rodné latině. Z lingvistického hlediska právě zde vzniká středověká latina, jíž se lidé učí nikoli u své matky, ale u gramatika.

Francesco Petrarca

Renesance běžně znamená znovuzrození ve smyslu příklonu k člověku. Stroh však podotýká, že tato představa je mylná. Jde totiž o znovuzrození ve smyslu zájmu o latinskou a řeckou literaturu. Otcem humanismu je „první moderní člověk“, Francesco Petrarca (1304–1374). Byl průkopníkem „novověké latiny“ a jeho jméno se stalo symbolem kulturního pokroku natolik, že o něm „papež“ literatury 16. století Julius Caesar Scaliger (1484–1558) řekl, že se jako první odvážil „pozdvihnout svou hlavu z bahna barbarství“.

Francesco Petrarca byl průkopníkem „novověké latiny“ a jeho jméno se stalo symbolem kulturního pokroku natolik, že o něm „papež“ literatury 16. století Julius Caesar Scaliger řekl, že se jako první odvážil „pozdvihnout svou hlavu z bahna barbarství“

Velkým latiníkem a mistrem němčiny byl Martin Luther (1483–1546), který se zasloužil o to, že se v bouři reformace udrželo latinské vzdělávání ve školách. Jeho 95 tezí (1517) bylo jedním z nejdůležitějších latinských textů všech dob. Sám Luther se přihlásil programově k humanismu a litoval, že namísto četby Cicerona strávil mnoho let studiem scholastických filozofů, zejména Aristotela, jehož nazval „nudným oslem“. Lutherův fanatismus však narážel na odpor u mnohých humanistů, například u Erasma Rotterdamského (1466–1536).

Jako prostředník tu vystoupil humanista Filip Melanchton (1497–1560), jenž se brzy stává zázrakem akademického světa. Svou vstupní přednášku (1518) na univerzitě ve Wittenberku věnoval reformě vzdělávání – studium klasiků a řečí má vést k lepšímu biblickému porozumění a rétorika má proměnit charakter. Studium rétoriky a poezie totiž tříbí nejen jazyk, ale i napravuje barbarské povahy. Kultivující význam latiny oceňovali později rovněž jezuité a jejich vzdělávací soustava.

Formování ducha

Po Vestfálském míru (1648) uzavřeném v latině ztratila latina své mocenské postavení a byla odkázána jen na školy a univerzity. Humanistický ideál dokonalého zvládnutí řeči v souvislosti se studiem klasiků však zmizel. Žáci se měli z latiny učit jen to, co je efektivní a nezbytné. Významný zastánce latiny Jan Amos Komenský (1592–1670) chtěl spojit vyučování latiny s ostatními předměty, naučit žáky latinsky mluvit a až nakonec je přivést k Ciceronovým jazykovým finesám.

Latině či řečtině se podle Wilhelma von Humboldta neučíme proto, abychom pochopili Cicerona, nýbrž proto, abychom formovali svého ducha

Latina se znovu dostává významněji do vzdělávací soustavy až s reformou univerzity a gymnázií, kterou za Napoleonova protektorátu nad Pruskem realizuje Wilhelm von Humboldt (1767–1835). Tento jazykovědec je znám především tím, že založil Berlínskou univerzitu (1810) na principu jednoty svobodného bádání a učení. Reforma spočívala v ústředním postavení klasické filologie – neboli věd o starověku. Na podobných zásadách vybudoval i moderní gymnázium.

Základem této reformy je myšlenka všeobecného vzdělání. Výuka řečí se podle něho lépe uskutečňuje na mrtvých jazycích, které jsou výraznější ve své cizotě než na mateřštině. Latině či řečtině se podle Humboldta neučíme proto, abychom pochopili Cicerona, nýbrž proto, abychom formovali svého ducha.

Humboldt odmítl vzdělání, jež by se omezovalo pouze na použití v zaměstnanecké praxi. Stroh připomíná, že již Aristotelés (384–322 před naším letopočtem) rozpoznal, že člověk nepracuje kvůli práci, ale aby měl volný čas. Ten, kdo se vzdělává jen pro práci, promešká to nejlepší – sebe sama.

Mnohoznačnost, jež nutí přemýšlet

Když se v roce 1984 zeptal korespondent německých novin Süddeutsche Zeitung jedné studentky elitní internátní školy v Malawi, proč se intenzivně učí latinsky, odpověděla mu s rozpaky nad tím, že mu to není jasné: „Latina bystří myšlení!“ Stroh však dodává, že se vůči latině dopouštíme nespravedlnosti, když jí připisujeme především tuto schopnost. Paradoxně je to jistá mnohoznačnost latiny, jež nutí přemýšlet. V latině rovněž nelze tlachat ani vést pouze imponující řeči beze smyslu – na tom se shodnou všichni latiníci.

Paradoxně je to jistá mnohoznačnost latiny, jež nutí přemýšlet. V latině rovněž nelze tlachat ani vést pouze imponující řeči beze smyslu.

Čtenáře českého překladu zaujme rovněž Strohův vztah k „poslednímu humanistovi 20. století“, hudebnímu skladateli Janu Novákovi (1921–1984). Když se ho ptali, proč se jako hudebník a básník zabývá intenzivně latinou, odpověděl: „Milý příteli, na tom není nic zvláštního. Dělám to kvůli nesmrtelnosti.“

Údělem latiny je podle Stroha od doby jejího vzestupu umírat a vstávat z mrtvých. Dialektika smrti a života, umírání a zmrtvýchvstání, prostupuje dějinami této mimořádné řeči. Tradičně byla latina nositelkou toho nejlepšího z evropské tradice vzdělanosti. Poučeni těmito dějinami bychom se neměli oddávat iluzi, že bez latiny lze budovat zdárný školský systém – ponecháme-li totiž dnes latinu mrtvou, měli bychom si přiznat, že s tím zemřelo i to nejlepší z evropské vzdělanosti.

Latina je mrtvá, ať žije latina!

Latein ist tot, es lebe Latein, List 2007

AUTOR: Wilfried Stroh

VYDAL: Oikoymenh 2016

ROZSAH: 384 stran



Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.

Autor

Aleš Prázný

Aleš Prázný, katedra filozofie Fakulty filozofické Univerzity Pardubice | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Další autorovy články