Kupní síla Čechů neroste stejně rychle jako ceny

Zisky podniků a ceny sice rostou, ale podíl zaměstnaneckých náhrad na celkovém výkonu ekonomiky čili HDP zaostává. V důsledku toho si Češi si za vydělané peníze pořídí méně, než kdyby pracovali a utráceli třeba v sousedním Rakousku. Ve své první zprávě na to upozornila Národní rozpočtová rada, jež má hlídat národohospodářské zdraví.

Volný pohyb pracovní síly v Evropské unii. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Volný pohyb pracovní síly v Evropské unii. | foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice
Volný pohyb pracovní síly v Evropské unii.

Ekonomika je v plném rozpuku, ukazatele letí vzhůru, ale jeden zásadní se za nimi plouží. I když zisky podniků a ceny rostou, podíl zaměstnaneckých náhrad na celkovém výkonu ekonomiky čili HDP zaostává. Výsledek? Češi si za vydělané peníze pořídí méně, než kdyby pracovali a utráceli třeba v sousedním Rakousku.

Ve své první zprávě na to upozornila Národní rozpočtová rada, která má hlídat národohospodářské zdraví. Náhrady zaměstnancům zahrnují mzdy i sociální příspěvky a loni jejich podíl na HDP činil 41,4 procenta, přičemž na západ od nás je běžná hodnota nad 50 procent. „Nevidíme žádný důvod, proč by podíl měl být právě v české ekonomice permanentně systematicky nižší, než je obvyklé,“ stojí ve zprávě.

Nízká přidaná hodnota

Obchodní dům Marks & Spencer má v Česku bezmála přídech luxusu, ale v domovské Velké Británii představuje běžně dostupný standard. Nejde o to, že by řetězec ve vlasti slevoval, ceny zboží jsou po přepočtu téměř identické. Rozdíl spočívá v tom, co si za své výdělky mohou dovolit Angličané a co Češi. Ekonomickým jazykem tuto situaci popisuje takzvaný podíl náhrad zaměstnancům na HDP. Tuzemská hodnota je nízká, kvůli čemuž na sobě zdejší zaměstnanci tolik nepoznají, když se celkově daří.

Problémem české ekonomiky je nízká přidaná hodnota v produkci. Zároveň ale firmy požadují stejnou ziskovou marži jako v zahraničí; kdyby tomu tak nebylo, přesunuly by výrobu jinam. Dokud budeme montovna, bude i podíl mezd na HDP nižší než v Německu a dalších západoevropských zemích.

Příčina je především v nevhodné struktuře ekonomiky. Působí tu mnoho zahraničních firem, které valnou část zisků převedou do mateřských zemí. Pořád převládá výroba s nízkou přidanou hodnotou, nic sofistikovaného, co si žádá specialisty, ale vesměs rutinní úkony. „Také máme kapitálově náročnou ekonomiku, takže větší část vytvořených hodnot padne na obnovu fixního kapitálu,“ říká Pavel Sobíšek, hlavní ekonom UniCredit. Jinými slovy: strojírny nebo elektrárny spolykají hodně peněz, aby se udržely v chodu, a na zlepšování zaměstnaneckých odměn už nezbývá.

A i když podnik nepotřebuje tolik, aby nerezivěl a nezastaral, nechce vydělávat méně, než nač je zvyklý z jiných končin. „Problémem české ekonomiky je nízká přidaná hodnota v produkci. Zároveň ale firmy požadují stejnou ziskovou marži jako v zahraničí; kdyby tomu tak nebylo, přesunuly by výrobu jinam. Jednoduše: dokud budeme montovna, bude i podíl mezd na HDP nižší než v Německu a dalších západoevropských zemích,“ říká ekonom David Marek z Deloitte.

Padesát a více procent

V zemích bývalého sovětského vlivu se menší užitek zaměstnanců z celkové prosperity vyskytuje poměrně běžně, ale jde o to, do jaké skupiny se chce Česko počítat. Podle Národní rozpočtové rady, jež na podvyživenou kupní sílu upozornila ve své zprávě, má být referenčním bodem Rakousko. Země se v mnohém podobají, od míry investic po kulturní zázemí, ale křivky se rozcházejí, když přijde na to, kolik si kdo může za mzdu nakoupit. Pokud je někde jako v Česku podměrečný podíl zaměstnaneckých náhrad, znamená to, že je nadměrečný podíl zisku firem a příjmu živnostníků.

Kýženou hranicí, kam by se mělo Česko v míře zaměstnaneckých náhrad dopracovat, chce-li se přidat k západním vzorům, je 50 a více procent. Skokově to udělat nelze, to by ekonomiku rozvrátilo, protože při současném nastavení výrobní struktury by to firmy položilo.

„Vedle kapitálově náročných odvětví k tomu v některých oborech zřejmě přispívá ještě stále menší intenzita konkurence, což zvyšuje podíl zisků na úkor podílu mezd. Jedním z možných nástrojů by tak mohla být i antimonopolní politika,“ sdělil LN Jan Kubíček, hlavní analytik Úřadu Národní rozpočtové rady. Obory, které mají sklon k monopolu, jsou třeba finančnictví, telekomunikace či vodárenství.

ČSSD, při první i nynější vládní koexistenci s hnutím ANO, zkoušela na tato odvětví prosadit speciální sektorovou daň. ANO i řada ekonomů namítají, že výsledkem by byl spíš odchod dotčených podniků, nikoli převážení podílů. Kýženou hranicí, kam by se mělo Česko v míře zaměstnaneckých náhrad dopracovat, chce-li se přidat k západním vzorům, je 50 a více procent. Skokově to udělat nelze, to by ekonomiku rozvrátilo, protože při současném nastavení výrobní struktury by to firmy položilo.

Dědictví porevoluční metamorfózy

Podle Sobíška lze hodnoty bez katastrofických efektů dosáhnout pozvolna v horizontu deseti let. Ale samo se to nestane – musí se přidat proměna struktury české ekonomiky. S nadsázkou řečeno, je třeba, aby se z laciné pásové výroby stala znalostní a specializovaná laboratoř.

Na úpravě investičních pobídek se už pracuje, ale stočit směr kolosu s vysokou setrvačností, jako je národohospodářství, nějaký čas trvá. Součástí je i odbourání stále živého dědictví porevoluční metamorfózy, kdy umělé udržování nízkého růstu mezd platilo za transformační výhodu.

„Když je nízká přidaná hodnota, mzdy není z čeho zvyšovat. Stát by měl zasáhnout v tom smyslu, aby přestal investičními pobídkami podporovat různá logistická centra a zaměřil investice do výzkumu a vývoje oblastí, jako jsou nanotechnologie. Právě vysoká přidaná hodnota vytváří prostor pro vyšší mzdy, vyšší kupní sílu a silnější ekonomiku,“ říká Vít Jásek, ředitel Unie zaměstnavatelů. Vláda tímto směrem ekonomiku přeprogramovat chce, na zmíněné úpravě investičních pobídek se už pracuje, ale stočit směr kolosu s vysokou setrvačností, jako je národohospodářství, nějaký čas trvá.

Součástí je i odbourání stále živého dědictví porevoluční metamorfózy, kdy umělé udržování nízkého růstu mezd platilo za transformační výhodu. Levnější práce v boji s dalšími pohrobky komunistického zřízení měla Česko zatraktivnit u zahraničních investorů.

„Dnes už snad všichni rozumní politici pochopili, že levná práce je jako komparativní výhoda Česka opravdu překonaná. Prorůstová hospodářská strategie se musí zaměřit na digitální ekonomiku, kvalitní vzdělávání, podporu malých a středních firem,“ uvádí Josef Středula, šéf Českomoravské konfederace odborových svazů. Na menších podnicích staví svou kondici třeba Německo, v Česku na jejich úkor převládají velké firmy, zhusta vlastněné zahraniční matkou.

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.