Který Kerry? Jestřáb nebo holubice? Ir nebo Žid?

Nový šéf americké diplomacie je mistrem politických přemetů. Aby nevyšlo najevo, že není zahraničněpolitický realista, nýbrž cynik.

Dan Macek 28.2.2013
 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ReutersČeská pozice
 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Od nástupu amerického ministra zahraničí Johna Kerryho do funkce uběhlo pár dní. Severní Korea mezitím stihla pokusně odpálit svou třetí a zatím nejmocnější jadernou nálož, vyšlo najevo, že dodavatelé Pentagonu čelí kyberútokům z čínských vojenských základen, v Damašku provedli extremisté napojení na al-Kájdu dosud nejkrvavější atentát už beztak krvavého syrského konfliktu, zatímco neklidný Egypt opět vře pod nadvládou Muslimského bratrstva. K žádnému z těchto ožehavých zahraničněpolitických témat dneška se však ministr Kerry ve svém úvodním projevu nevyjádřil.

Bývalý dlouholetý massachusettský senátor své první vystoupení v nové roli místo toho věnoval potřebě uchránit resort od hrozících plošných škrtů v americkém federálním rozpočtu. Jeho posluchači v aule virginské univerzity ho uctivě vyslechli, ale kontrast s někdejším nástupem jeho předchůdkyně Hillary Clintonové byl zřejmý. Ani bývalá první dáma se nevyvarovala omletých frází, leč coby vrchní vyslankyně USA pověřená napravováním vnějších vztahů pošramocených předchozí Bushovou administrativou snadno poutala pozornost hodnou rockové hvězdy. Na co bude ministr Kerry navazovat?

Zdravice z Kremlu

Clintonová sice obratem upustila od svých vyhraněně proizraelských pozic, jež zaujala v předchozí roli senátorky za „nejžidovštější“ americký stát New York, přelomové zlepšení obrazu USA v „muslimském světě“ se ale nekonalo. Tamnímu veřejnému mínění neuniklo, že Bushovy mimosoudní internace zajatců na Guantánamu dnes blednou ve srovnání s Obamovou strategií fyzické likvidace domnělých teroristů v terénu pomocí bezpilotních letadel. Také selektivní pokusy americké diplomacie svézt se na původní vlně nadšení z demokratizačního étosu „arabského jara“ skončily neúspěchem.

Moskva výslovně uvítala jmenování Kerryho, který se před lety nechal slyšet, že by lidská práva neměla být klíčovým tématem mezinárodních vztahů

Administrativa Baracka Obamy rovněž nezamezila pokračování výstavby židovských osad na okupovaných palestinských územích, ačkoli dal prezident svou nevoli zřetelně najevo například tím, že během prvního čtyřletého mandátu do Izraele vůbec nezavítal. Ani Kerry si během první blízkovýchodní cesty v roli ministra nenašel čas na návštěvu židovského státu. Diplomatickým vysvětlením je, že v povolebním Izraeli stále probíhají koaliční vyjednávání a že tam Kerry stejně pojede už koncem března, kdy bude doprovázet Obamu na jeho historicky první a netrpělivě očekávané návštěvě Svaté země v prezidentském úřadu.

Také po slavnostně vyhlášeném „resetu“ ve vztazích Washingtonu s Moskvou zbyla jen hořká pachuť. Clintonová ke konci úřadování už ani neskrývala ztrátu iluzí o směřování Putinova Ruska. Kreml ministryni naopak vytýkal, že se do agendy vzájemných vztahů snaží vrátit otázky porušování lidských práv a demokracie v Rusku, ačkoli tam na západní poučování prý už nejsou zvědaví.

Moskva proto výslovně uvítala, že byl jejím nástupcem jmenován člověk, který se před lety nechal slyšet, že by lidská práva neměla být klíčovým tématem mezinárodních vztahů. V dosavadní funkci předsedy vlivného zahraničního výboru Senátu například dočasně blokoval financování projektu na podporu demokracie na Kubě s tím, že je to neefektivní mrhání peněz.

Shodou okolností si tam dnes patnáctiletý trest odpykává Američan Alan Gross, který v rámci téhož projektu vozil na „ostrov svobody“ počítačovou a satelitní techniku k prolomení informačního monopolu komunistického režimu. Výše trestu napovídá, že Havana o neefektivnosti projektu pochybovala. Na rozdíl od Kremlu však kubánské úřady Kerryho nominaci na šéfa americké diplomacie nekomentovaly, aby mu chválou v USA vnitropoliticky nepřitížily. 

Východoberlínská lekce

Jejich obezřetnost je však do jisté míry lichá. John Kerry má sice s Hillary Clintonovou společné to, že svého času oba kandidovali na prezidenta, ale zatímco jeho 65letá předchůdkyně nikdy nevyloučila, že v roce 2016 zkusí štěstí i podruhé, pro někdejšího neúspěšného vyzyvatele George Bushe a letošního sedmdesátníka Kerryho je obsazení funkce ministra zahraničí vyvrcholením politické kariéry.     

Skutečnost, že v následujících čtyřech letech stane v čele americké diplomacie někdo, kdy by už nemusel mít postranní kariérní ambice, by zahraniční politice USA měla teoreticky svědčit. Kerry je navíc osobou, jež se pro tuto roli jakoby celoživotně připravovala.

Pro letošního sedmdesátníka Kerryho je obsazení funkce ministra zahraničí vyvrcholením politické kariéry

Jako syn v Evropě působícího kariérního diplomata nastoupil v jedenácti letech na internátní školu ve Švýcarsku, kde se naučil plynně francouzsky. Mocně ho prý poznamenal raný vhled do mezinárodní politiky, jemuž se mu dostalo, když si ještě jako školák na návštěvě za rodiči v Západním Berlíně vyjel na kole na projížďku a zatoulal se do sovětské okupační zóny, kterou tehdy zeď ještě neoddělovala. Dnes s úsměvem vypráví, že to za následný otcův výprask rozhodně stálo.

Po studiu politických věd na prestižní Yaleově univerzitě se za války ve Vietnamu přihlásil jako dobrovolník do námořnictva a na přelomu let 1968-1969 sloužil na frontě v deltě Mekongu. Záhy po návratu dostudoval práva, vrhnul se na politiku a ve čtyřiceti letech byl za demokraty zvolen do Senátu, kde se následující tři desetiletí věnoval zahraniční politice. Poté, co jako protikandidát George Bushe mladšího nabyl mezinárodního věhlasu, to v zahraničním výboru Senátu nakonec dotáhl na předsedu.

Čingischán v deltě Mekongu

Kerryho jméno ovšem bylo s tímto výborem spjato už mnohem dříve, a to v souvislosti, jež jeho zahraničněpolitickým postojům zaujímaným v průběhu následné kariéry dodnes dodává přídech kontroverze. Událostí, která vpravdě nastartovala jeho politickou dráhu, bylo televizí přenášené slyšení o válce ve Vietnamu, kde Kerry v dubnu 1971 vypovídal jako vyznamenaný sedmadvacetiletý poručík v záloze.

Kerry strávil na indočínském bojišti jen čtyři měsíce, ale za tu dobu si stihl ověnčit hruď metály. Kromě tří purpurových srdcí za frontová zranění obdržel jednu bronzovou hvězdu za hrdinství, když pod palbou vytáhl tonoucího vojáka z řeky, a jednu stříbrnou hvězdu za chrabrost, když coby kapitán zavelel přirazit člunem ke břehu a sám vběhl do džungle zneškodnit odstřelovače z Vietkongu.

Po prokázání příkladné bojové morálky a návratu domů z Vietnamu se Kerry aktivně zapojil do sílícího protiválečného hnutí

Po prokázání příkladné bojové morálky a návratu domů se Kerry aktivně zapojil do sílícího protiválečného hnutí a záhy se stal mluvčím organizace Vietnamští veteráni proti válce (VVAW). Tehdejší dlouholetý předseda zahraničního výboru Senátu, jižanský segregacionista a přední studenoválečná „holubice“ William Fulbright, jehož jméno nese světoznámý stipendijní program, ho předvolal k veřejnému slyšení.

Kerry v připraveném projevu o působení amerických vojáků ve Vietnamu prohlásil, že „osobně znásilňovali, usekávali uši a hlavy, pouštěli proud do genitálií uvázaných telefonními dráty, usekávali končetiny, vyhazovali těla do povětří, náhodně zabíjeli civilisty a podpalovali vesnice způsobem připomínajícím Čingischána.“

Jeho protiválečná agitace, jíž dodával na věrohodnosti fakt, že ji pronášel uniformovaný záložák, vyvolala poprask, neboť šmahem očerňovala chování všech amerických vojáků ve Vietnamu. Hrůzná obvinění navíc nemohl nijak doložit. Následující den se Kerry před televizními kamerami objevil znovu, aby svá vyznamenání naházel přes plot směrem k budově Kongresu.

Schůzování se soudruhy 

Rozporuplná je také skutečnost, že organizace VVAW koordinovala své protiválečné protesty s Hanojí, která při patové situaci na bojišti upínala naděje k porážce USA na „domácí frontě“. Do Paříže, kde tehdy probíhaly bezvýsledné mírové rozhovory, se Kerry opakovaně jel radit s „ministryní zahraničí“ komunistických partyzánů, madam Binh.

Koncem roku 1970 informoval americké zpravodajské služby přeběhlík z Vietkongu o plánu získat protiválečnému hnutí v USA podporu rodinných příslušníků amerických zajatců ve Vietnamu. Sympatizanti Vietkongu v Americe skutečně dle instrukcí kontaktovali příslušné rodiny s nabídkami, že jim výměnou za veřejné odsouzení politiky Washingtonu dodají informace a poštu od blízkých v zajetí a zajistí jim tam i lepší zacházení.

V červenci 1971 svolal Kerry tiskovou konferenci, na níž – obklopen rodinnými příslušníky zajatců – vyzval prezidenta Richarda Nixona k přijetí mírového plánu předloženého madam Binh. Na akci ovšem dorazily i čtyři manželky zajatců, které Kerryho nařkly ze zneužívání jejich neštěstí k budování vlastní politické kariéry. Nabytého věhlasu se totiž chystal využít ke kandidatuře do Kongresu už při nejbližších volbách napřesrok.

Kerryho pletky s madam Binh se tehdy nejspíš jevily jako příliš silné kafe i pro mnohé protiválečné voliče, neboť byl v roce 1972 jediným demokratickým kandidátem do Kongresu, který ve svém obvodě prohrál, přestože v něm zároveň uspěl protiválečný prezidentský kandidát George McGovern.

Ir jako poleno

První volební vítězství slavil Kerry až po válce. Po několikaleté právní praxi byl v roce 1982 zvolen massachusettským viceguvernérem (z matčiny strany je potomkem prvního guvernéra původní puritánské kolonie Johna Winthropa). Dva roky nato byl zvolen senátorem. Rozpolcení massachusettští voliči tehdy poněkud paradoxně vyslali do Washingtonu známého protiválečného aktivistu, ačkoli se souběžně vyslovili pro znovuzvolení studenoválečného „jestřába“ Ronalda Reagana prezidentem.

Massachusetts je tradičně jedním z nejlevicovějších států USA (američtí konzervativci mu jízlivě přezdívají „lidová republika“). Zároveň jde o „nejirštější“ stát v Americe, kde mohl Kerry politicky těžit z irského příjmení. Na předpokladu, že jeho kořeny sahají na menší z britských ostrovů, se nic nezměnilo, ani když v roce 1987 zjistil, že jeho babička z otcovy strany byla ve skutečnosti Židovka z Budapešti Ida Löwe, která konvertovala ke katolicismu.

Až teprve před deseti lety se však Kerry dozvěděl, že ani dědeček neměl s Irskem nic společného. Rodák z Horního Benešova v českém Slezsku Fritz Kohn se nechal u vídeňského notáře přejmenovat na Kerryho několik let před tím, než s Idou emigrovali do Ameriky, kde se z Fritze stal Fred.

Díky sňatku s Teresou Heinzovou se z Kerryho stal nejzámožnější člen horní komory Kongresu

Kerryovi se v Chicagu a později v Bostonu zcela asimilovali, nicméně v roce 1921 spáchal Fred sebevraždu. Jeho nejmladšímu synovi Richardovi, otci Johna, bylo tehdy šest let a stín tragédie zahalil předchozí imigrantské peripetie rodiny. Pozdější, v katolictví vychované generace její irský původ tak nějak předpokládaly. Když se navíc Richard přiženil do starobylého massachusettského rodu Forbesů, měl jeho syn John zdánlivě nepřekonatelný bostonský rodokmen.

Šikovnou sňatkovou politikou nakonec vynikl i samotný John, když za svou v pořadí druhou ženu v roce 1997 pojal Teresu Heinzovou, vdovu (a bohatou dědičku) po pensylvánském republikánském senátorovi Johnu Heinzovi III z rodiny výrobců světoznámé značky kečupů. Díky sňatku se z Kerryho stal nejzámožnější člen horní komory.

Mírový štváč

V Senátu se nevědomý lži-Ir Kerry ještě předtím profiloval zejména jako nesmlouvavý kritik Reaganovy zahraniční politiky. Záhy po prvním zvolení se vypravil do Nikaraguy za prosovětským prezidentem Danielem Ortegou, proti němuž vedla boj protikomunistická („kontrarevoluční“) guerilla za podpory CIA. Kerry po návratu tlumočil kolegům Ortegovu nabídku příměří výměnou za ukončení americké pomoci takzvaným „Contras“.

Kongres ho vyslyšel a smetl návrh na 14milionovou subvenci pro Ortegovy odpůrce. Kerry se však dlouho neradoval. Následující den si totiž nikaragujský prezident odletěl do Moskvy pro 200milionovou půjčku a američtí poslanci svým chráněncům o pár týdnů později natruc schválili pomoc v téměř dvojnásobné výši, než zněl původní návrh.

Někdejší protiválečný aktivista byl opět ve svém živlu, když se v Senátu hlasovalo o vojenské intervenci k odražení irácké invaze do Kuvajtu. Proti misi široké mezinárodní koalice s mandátem OSN argumentoval nezdarem a agonií války ve Vietnamu s tím, že Amerika není připravena obětovat celou další generaci válečným jatkám.

Při osvobozování Kuvajtu nakonec kulkou nepřítele padlo dohromady 114 amerických vojáků. Prezident George Bush starší po bleskové porážce Saddáma Husajna údajně prohlásil, že se Američané konečně vyléčili z „vietnamského syndromu“ izolacionistické bojácnosti. Ztělesněním zdárného rekonvalescenta byl zřejmě i John Kerry, který v následujícím desetiletí podporoval jednu intervenci za druhou.

Hurá na Bělehrad!

V roce 1991 Kerry neschvaloval kuvajtskou intervenci, ale v roce 2002 podpořil válku v Iráku za diplomaticky mnohem spornějších podmínek

Bývalá „holubice“ najednou staršímu Bushovi vytýkala, že po splnění kuvajtské mise nechal irácké Kurdy a šíity napospas Saddámovi. Do ráže se však Kerry dostal zejména po nástupu demokratické administrativy prezidenta Billa Clintona. V roce 1994 sice ještě zaváhal s podporou případné intervence ve Rwandě, ale jinak hlasoval pro vyslání amerických vojáků na Haiti, do Bosny i do Kosova, a podpořil také posílení americké vojenské přítomnosti v západním Pacifiku k odstrašení Číny od ohrožování Tchaj-wanu.

Jeho chuť k intervencím ho však zcela neopustila ani za následné republikánské administrativy George Bushe mladšího. Pomineme-li podporu invaze do Afghánistánu, jež byla v Senátu jednohlasná a tudíž politicky bezpředmětná, kritizoval Bushe z „jestřábích“ pozic například za neangažovanost v súdánském Darfúru či Libérii.

Kerryho proměna se však nejzřetelněji projevila v případě americké invaze do Iráku. Zatímco v roce 1991 neschvaloval ani kuvajtskou intervenci mnohonárodní koalice s mandátem OSN proti zjevnému porušení základního principu mezinárodního práva, v roce 2002 svým hlasem zplnomocnil prezidenta k válce proti Saddámu Husajnovi za diplomaticky mnohem spornějších podmínek. Bezmála polovina jeho demokratických kolegů v Senátu přitom hlasovala opačně.

Tou dobou už totiž Kerry pomýšlel na to, že by mohl být v nadcházejících prezidentských volbách Bushovým demokratickým vyzyvatelem a že v případě dalšího vojenského úspěchu v Iráku by „holubice“ byla v souboji s vavříny ověnčeným prezidentem v nevýhodě.

Zlatý Kissinger

Jenže vývoj na irácké frontě se zkomplikoval. Během demokratických primárek se Kerryho hlasování pro válku v Iráku proměnilo v potenciálně fatální slabinu. Ve snaze se od původní podpory invaze nějak distancovat se proto postavil proti financování už probíhající mise. Dostal se tím do podivuhodné situace, kdy ho souběžně peskovala levice coby „jestřába“ a pravice coby „holubici“.

Z demokratických primárek nakonec vyšel vítězně. Vyjma příslibu většího zapojení OSN do rekonstrukce země však v Iráku nenabízel žádnou jasnou alternativní taktiku. Na otázku proč byl pro okamžité stažení z Vietnamu, ale nikoli z Iráku, odpověděl, že „ponaučení z války, ve které jsem bojoval, je jasné a silné, ale zdaleka nedefinuje moje názory na zahraniční politiku“.

Kerry kritizoval Bushovu politiku jako arogantní a zideologizovanou a sám sebe prezentoval jako stoupence zahraničněpolitické školy realismu. Někdejší agitátor proti válce ve Vietnamu dospěl až do bodu, kdy jako pragmatický vzor hodný následování předkládal Henryho Kissingera. (Poradci a pozdějšímu ministrovi zahraničí prezidenta Nixona se přelomovým návázáním diplomatických styků s maoistickou Čínou povedl elegantní strategický obchvat Sovětského svazu. Kissinger ale zároveň za „pragmatickou“ vyjednávací metodu při pařížských mírových jednáních s Kerryho někdejší mentorkou madam Binh považoval plošné bombardování jejích soudruhů ve formálně neutrální Kambodži.) I spříznění komentátoři museli Kerryho varovat, že ve snaze dokázat, jak je neideologický, by nakonec mohl působit bezzásadově.

Kerry má v roli ministra zahraničí příležitost předvést, co umí. Anebo vyjde najevo, že není zahraničněpolitický realista, nýbrž cynik?

Jako Bushův protikandidát vytýkal jeho administrativě laxní reakci na mocenský nástup Číny, přihlížení nedemokratickému směřování Ruska, pokrok íránského i severokorejského jaderného programu či pasivní přístup k izraelsko-palestinskému mírovému procesu. S žádnou z těchto otázek si ovšem neporadila ani následná demokratická administrativa Baracka Obamy. Nyní má Kerry v roli ministra zahraničí příležitost předvést, že to umí lépe. Anebo vyjde najevo, že není zahraničněpolitický realista, nýbrž cynik?

Obama po zvolení prezidentem v roce 2008 původně zvažoval, že by Kerryho nominoval na ministra zahraničí už v prvním funkčním období. Přednost tehdy dostala Hillary Clintonová, Obamova protikandidátka z demokratických primárek, která měla mnohem méně zahraničněpolitických zkušeností než dlouholetý massachusettský senátor. Její nominace byla tudíž do velké míry vnitropolitickým gestem. 

Nynější jmenování Kerryho lze proto více vnímat jako gesto navenek. Co světu sděluje? Novým šéfem americké diplomacie je válečný hrdina a protiválečný aktivista v jednom. Holubice i jestřáb. Do boje se nepohrne, ale také z něj hned neuteče. Ovšem soudě podle prvního proslovu v úřadu je Kerry nejspíš také trochu suchar, nebo i svědomitý úředník, který se hlavně stará, aby jeho resort dostal co největší krajíc z tenčícího se rozpočtu.


starej Jakub Tak to vypadá z tohoto článku, 20:59 27.2.2013

Počet příspěvků: 2, poslední 27.2.2013 08:59 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.