KSČM – naši domácí islamisté?

Úspěch komunistů v krajských volbách nabízí paralelu s vítězným postupem stran islámského proudu v severoafrických zemích.

Jan Čuřík 19.10.2012
 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ČESKÁ POZICE, UrbČeská pozice

Nejširší kontext je sice zdánlivě odlišný, přesto nabízí úspěch KSČM v krajských volbách zajímavou paralelu s vítězným postupem stran islámského proudu v severoafrických zemích po roce 2011.

Nejprve tedy odlišnost. Trajektorie, kterou se trojice islamistických stran v Maroku, Tunisku a Egyptě dostala do vládních křesel, vycházela za základní podmínky – částečné demontáže autoritářského vládnutí, kdy byl více či méně oficiální disent ze šedé zóny náhle katapultován do vysoké politiky. V Česku se KSČM k podílu na centrální vládě blíží ve formálně otevřeném prostředí, kroky postupnými, jako stoupající vodní hladina zrcadlící míru (ne)spokojenosti ve společnosti.

Přesto, při sledování debaty okolo tak rozdílných stran, jakými je česká KSČM na straně jedné a marocká PJD nebo tuniská Nahda, nelze přehlédnout některé až zábavně vyznívající podobnosti.

Potřebuje opravdu každá společnost svého strašáka? A nestraší se děti proto, aby nezlobily?Pro severoafrické režimy vyhrožování možným triumfem islamistických stran dlouhodobě sloužilo jako nejúčinnější nástroj vyjednávání s evropskými partnery. Budete nás tolerovat, se všemi negativy a prohřešky proti pravidlům slušné vlády, anebo chcete mít raději co do činění s nástupem „extremistů“, znělo fiktivní dilema, před které byly při jednáních se severoafrickými protějšky stavěny desítky evropských politiků. „Raději Bin Alí než Bin Ládin“, řečeno slavným aforismem bývalého šéfredaktora francouzského týdeniku L´Express. Buď, anebo. Dva extrémy, mezi kterými jako kdyby neexistoval kompromisní prostor.

Je polovina října 2012, konzervativní strany islámské orientace jsou bez velkého hluku u vlády ve třech z pěti severoafrických států. A Bin Alí ani Bin Ládin, respektive jeho stín, nikoho nezajímají. Potřebuje opravdu každá společnost svého strašáka? A nestraší se děti proto, aby nezlobily? A nejsme v Evropě po roce 2008 nakonec nevědomě konfrontováni s dokonalou mocenskou mašinou, která nepotřebuje hrubou sílu jen proto, že společnost drží v šachu prostřednictvím dvou trumfových es, z nichž jedno nese jméno Strach a druhé Dluh?

Role „tribuna“

Možná má smysl se vydat někam tímto směrem při hledání odpovědi na otázku, zda má smysl v roce 2012 českomoravské komunisty démonizovat a držet na okraji, anebo se naopak snažit je pochopit, sledovat a nechat maximálně působit v otevřeném prostoru.

Francouzský politolog Georges Lavau před více než čtyřiceti lety poukázal na roli „tribuna“, kterou po II. světové válce ve francouzském politickém systému hrála tamní komunistická strana. V souladu s římskou tradicí bránící „plebejce“, tedy v poválečné Francii dělnický stav, před zvůlí „patricijů“, tedy velkého a v protekcionistických 60. letech striktně domácího kapitálu. Smyslem podobné strany – tribuna, bylo dle jeho slov „bránit všechny ty, kteří jsou vyloučeni anebo se cítí být vyloučeni z možnosti podílet se na politice a mít nějaký prospěch z ekonomického systému“.

Jestliže v poválečné Evropě bylo pro evropské komunistické strany jednoduché zacílit svou politiku na konkrétní sociální skupinu a deklarovat se jako její mluvčí, v současné společnosti protkané silným individualismem je to násobně těžší. Přesto. Ačkoliv obsah volebních programů stran jen málo vypovídá o jejich skutečném budoucím počinání, stojí za zmínku letmé citace z  volebních programů KSČM z roku 2010 a marocké Strany spravedlnosti a rozvoje o rok později.

  • Oba nabízejí podobnou ambici hrát roli mluvčího znevýhodněných.
  • Stejný důraz na pracující, až metafyzicky pojatý „lid“, v konzervativním Maroku navíc propojený s ideálem funkční rodiny.
  • Stejná fascinace „reálnou“ ekonomikou, oproti ekonomice „spekulativní“.
  • Stejný důraz na myšlenku sociální spravedlnosti, která má být do značné míry garantována státem, fungujícím jako nárazník před transformující silou kapitálu.

Popis světové politické ekonomie v podání KSČM má očekávatelnou marxistickou inspiraci: „Nadnárodní kapitál ‚surfuje‘ po světě a zaměřuje se zejména na ty země, kde neexistuje dostatečná ochrana pracujících a sociální vymoženosti, a kde naopak diktátorské nebo zkorumpované režimy bezohledně potlačují jakýkoli odpor vykořisťovaných občanů.“ V případě marocké PJD je cílem „etablovat politiku založenou na odhodlání skoncovat s rentiérskými a monopolistickými tendencemi a v mezích možného učinit přítrž spekulativním praktikám. Podporovat je třeba ekonomiku reálnou, založenou na produkci a rehabilitovaném průmyslu“.

Jak v severoafrických stranách islámského proudu, tak mezi českomoravskými komunisty jsou lidé, kteří nemají ke korporátnímu světu dalekoPohled na ekonomická témata je o to zajímavější, že jak v severoafrických stranách islámského proudu, tak mezi českomoravskými komunisty jsou lidé, kteří nemají ke korporátnímu světu vůbec daleko. Sociologie islamistů i komunistů je sociologií technokraticky orientovaných středních tříd. Navíc, jak Maroko, tak Česko zastávají velmi podobnou pozici ve světovém ekonomickém systému. Česko je spolehlivou low-costovou výrobní platformou pro německý průmysl. Maroko, i když v menší míře, je nízkonákladovou alternativou pro průmysl francouzský.

Zajímavé a pro budoucnost důležité věci se ve společnostech většinou dějí na jejich okraji, mimo světla kamer. Není na čase začít se na české komunisty na straně jedné, nebo severoafrické islamisty na straně druhé začít dívat jinak než pouhou optikou strachu z neznámého? Třeba jako na legitimní myšlenkový protiproud, který, sice archaickým a v českém případě historicky negativně zabarveným jazykem, poukazuje na otázky, před kterými společnost nakonec neunikne?

Urvisu … bien :) 14:30 19.10.2012

Počet příspěvků: 24, poslední 22.10.2012 12:17 Zobrazuji posledních 24 příspěvků.