Kresby jako cestovatelský deník

Kniha Jaroslava Róny přináší kresby, které vznikaly na cestách. Výsledkem je deník, který reflektuje navštívená místa, přičemž černobílé kresby jsou spíše dokladem jeho nálady ovlivněné scenérií.

Jaroslav Róna, Sto kreseb odněkud. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Jaroslav Róna, Sto kreseb odněkud. | foto: Česká pozice
Jaroslav Róna, Sto kreseb odněkud.

Jen pro málo výtvarníků jsou kresby svébytným útvarem bez následných korekcí, a nejen přípravou pro obraz či sochu. Jaroslav Róna (1957) mezi ně patří, a proto nepřekvapuje, že z jeho kreseb vznikají výstavy a knihy, jednou z nich je Sto kreseb odněkud, jež navazuje na Umanuté kresby, práce z let 1996 až 2002. Nabízí představy, inspirace literaturou s temnými vizemi a nechybí ani humor.

Tento soubor prací z let 2012 až 2018 pomáhá proniknout do Rónova díla, do jeho představ, radostí, obav i smutků. Ve srovnání s jeho staršími kresbami se jeho styl a tematické okruhy příliš nezměnily, ale ty novější se méně věnují kosmologii a obecným tématům. Jsou však výpravnější, přibylo v nich konstrukce i vtipné nadsázky. Chmurné situace nejsou naplánované, zjevují se samy, bez jasného záměru, pouze v důsledku naléhavosti tužkou a perem zachytit svět vlastní fantazie.

Rozvíjení ikonografie

Spoluzakladatel skupiny Tvrdohlaví patří od konce osmdesátých let k nejpozoruhodnějším a originálním českým výtvarníkům. Díla sochaře a malíře Rónu zná širší veřejnost z měst – v Praze bronzový pomník Franze Kafky, v Brně osmimetrová jezdecká socha markraběte Jošta Moravského.

Pozorování a vnější impulzy vedou Rónu k zachycení dalšího příběhu ve více méně ustálené ikonografii, jež se pozvolna rozvíjí. Kresby jsou vhledy, jež se zjevují za přispění vědomí i podvědomí.

Také Rónovy výstavy jsou nepřehlédnutelné a těší se pozornosti, například v Galerii města Prahy, jež představuje jeho sochařskou a malířskou tvorbu z let 1997 až 2017. U příležitosti vydání Rónovy nové česko-anglické knihy se v pražské Galerii Roberta Guttmanna odehrává jeho výstava kreseb doplněná o sochařskou a malířskou tvorbu.

Rónova nová kniha přináší kresby, které vznikaly na cestách do různých koutů světa. Výsledkem je deník, který nepřímo reflektuje navštívená místa, přičemž černobílé kresby jsou spíše dokladem jeho nálady ovlivněné scenérií. Nejsou tedy záznamem cestovatele ani mozaikovitým deníkem jako výtvarníků Františka Skály či Michala Cihláře.

Róna však neopouští svůj styl a tematické okruhy. Pozorování a vnější impulzy ho vedou k zachycení dalšího příběhu ve více méně ustálené ikonografii, jež se pozvolna rozvíjí. Kresby jsou vhledy, jež se zjevují za přispění vědomí i podvědomí. Navzdory tomu lze mluvit o souboru kreseb odrážejících zážitky nebo nálady.

Apokalyptické vnímání světa

Róna vidí a vyhledává nová místa spojená s historií, kterou nahlíží osobně – je umělcem i intelektuálem hledajícím souvislosti. Zacílení ho vede k výběru většinou dramatických témat, přičemž jejich zviditelňování je pro něho očistným exorcismem, pojmenováváním dotírajících démonů či tísnivých nočních můr. Možná katarzí, relaxem, diváka však vtahují do dramatu občas odlehčeného úsměvnou či hořce groteskní nadsázkou.

Rónovo vnímání světa je dualistické, až apokalyptické – sebe ani diváka nešetří. Nevábí ho však pasivní nihilismus, ale věčně křísící energie. Vize se chaoticky nevznášejí, ale jsou ukotveny, a kresby zpravidla opatřeny datem a názvem místa vzniku. Díky tomu lze sledovat Rónovy cestovatelské či studijní výpravy.

Rónovo vnímání světa je dualistické, až apokalyptické – sebe ani diváka nešetří. Nevábí ho však pasivní nihilismus, ale věčně křísící energie. Vize se chaoticky nevznášejí, ale jsou ukotveny, a kresby zpravidla opatřeny datem a názvem místa vzniku. Díky tomu lze sledovat Rónovy cestovatelské či studijní výpravy.

Časté je Středomoří a na deníkových záznamech je Oidipus, sfinga (Kréta), struktury vyvřelin z megalitického ostrova (Malta), požírající se vodní havěť (Rhodos), historické reminiscence (Benátky) a další duchem prostoupené lokality. Róna navštěvuje místa spojená nejen se zrodem evropské civilizace, pradávné pamětihodnosti a scenérie bájí a mýtů, ale i s novověkými dějinami. Jeho obrazotvornost však nemá klid ani ve Vídni, Budapešti, Oslu, Milaně, Bruselu, Amsterodamu či ve Slavonicích nebo Karlových Varech.

Symbolické podobenství

Rónovy kresby nejsou ledabyle načrtnutými pocity, ale sochařsky vyvzdorované. Obsahem či vyzněním jsou však zastřené a víceznačné, blíží se symbolickému podobenství. Expresívně oslovují, nikoli však prvoplánově, apelují a zneklidňují, vtahují do děje či situace, oživují bohy a personifikují. Vyznění může být drsně syrové, temně zneklidňující i hravě poetické. Tato pozice je doplněna či rozvinuta krátkými texty, jimiž glosuje nakreslený výjev.

Rónovy kresby nejsou ledabyle načrtnutými pocity, ale sochařsky vyvzdorované. Obsahem či vyzněním jsou však zastřené a víceznačné, blíží se symbolickému podobenství. Expresívně oslovují, nikoli však prvoplánově, apelují a zneklidňují, vtahují do děje či situace, oživují bohy a personifikují.

„A pes vyje na pozadí sluncem vyběleného města.“ „Napoleon po sobě všude zanechával hrozný nepořádek. Co byste čekali od Korsičana?“ „Amsterdam je město stavěné podle rozměrů lidí, lodí a balíků s brokátem, hedvábím, tabákem a vzácným kořením. Je plné barev, vůně marihuany a šplouchání vody v grachtech.“

Občas ocituje literárního klasika, například Poláka Czesłava Miłosze (1911–2004): „Úděsné – člověk jako bytost – neustále vpletená mezi jiné, která se zároveň touží z takto nahromaděných vrstev vymanit.“ Nebo Rusa Josifa Brodského (1940–1996): „Neboť každé dítě tak či onak opakuje cestu svých rodičů.“ Za sebe pak Róna říká: „Člověk je smutná opice.“

Pohled bez předsudků

Kresby s průpovídkami jsou zábavné, poučné, hravé i strašidelné a připomínají atmosférou či provedením českého grafika Josefa Váchala (1884–1969), ale ještě snad více rakouského grafika Alfréda Kubina (1877–1959). Tento expresionistický výtvarník a literát vytvářel v první polovině 20. století výjevy Rónovi blízké. Na česko-rakouském pomezí, v šumavských hvozdech, splétal příběhy a vize mísící realitu s mysticismem, erotismem, baladami a pohádkami…

Róna není nahodilý, ale ani dogmatický – svým výrazovým arzenálem rozvíjí různé, někdy až nečekané situace. Jeho svět se může jevit přebujele fantaskní, při pohledu bez předsudků však začne promlouvat důvěrně, naléhavě a povědomě.

Rónovi je blízký i světoznámý rakousko-český spisovatel židovského původu Franz Werfel (1890–1945), což je zřejmé nejen z Rónových kreseb, ale i soch a obrazů. Ve stínu smrti, ve světě zjizveném druhou světovou válkou s atomovým vyvrcholením Werfel předvídá v utopickém románu Hvězda nenarozených stav světa za sto tisíc let. Je to utopie, sci-fi, ale také možná apokalyptická vize. Rónovy kresby mluví podobně.

Róna ve svých kresbách a vlastně celém díle pracuje převážně s podobenstvími a symboly dualismu, respektive protikladů. Není nahodilý, ale ani dogmatický – svým výrazovým arzenálem rozvíjí různé, někdy až nečekané situace. Rónův svět se může jevit přebujele fantaskní, při pohledu bez předsudků však začne promlouvat důvěrně, naléhavě a povědomě. Knihu uzavírá stať slovenského výtvarníka Laco Terena, ale čtenář-divák by uvítal souhrn Rónových cest a základní informace o jeho životě a díle.

Sto kreseb odněkud

AUTOR: Jaroslav Róna

VYDAL: Argo 2019

ROZSAH: 216 stran

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.