Královna Hillary je nahá!

Dosluhující ministryně zahraničí je líčena jako skvělý státník a favoritka na první prezidentku USA, leč výsledky v úřadě má skrovné.

Dan Macek 23.1.2013
 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ReutersČeská pozice
 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Americká ministryně zahraničí Hillary Clintonová v Obamově druhém funkčním období už diplomacii nepovede, ale spekuluje se, že se bude v roce 2016 podruhé ucházet o prezidentskou nominaci za demokraty. Její volební kampaň by se nepochybně oháněla vládní zkušeností, jenže ve skutečnosti toho ve funkci příliš nepředvedla.

Když Hillary Clintonová předstihla svou předchůdkyni Condoleezzu Riceovou v počtu navštívených zemí, prohlásila ji americká média za nejzcestovalejšího ministra zahraničí všech dob (loni na podzim navštívila v pořadí 111. zemi, Riceová nicméně dohromady nalétala více kilometrů).

Už dříve se však v americkém tisku objevovaly oslavné články vykreslující Clintonovou jako státníka epochálního významu. Magazín deníku The New York Times ji v titulku nazval rockovou hvězdou mezi diplomaty, zatímco prestižní časopis Foreign Policy ji v anglické slovní hříčce rovnou tituloval jako „hlavu státu“ (od spojení State Department, jímž se v USA označuje ministerstvo zahraničí). První ze zmíněných článků cituje šéfa Googlu Erica Schmidta, který Clintonovou dokonce považuje za nejvýznamnějšího ministra zahraničí od dob architekta NATO Deana Achesona.

Úpadek supervelmoci

Jenže mediální důraz na to, že Clintonová zvládá při typické zahraniční cestě snídat ve Vietnamu, obědvat v Laosu a večeřet v Kambodži, odvádí pozornost od skutečnosti, že se do méně triviálních dějin diplomacie zapsala nanejvýš jako svědek postupné ztráty amerického vlivu za hranicemi. Nelze samozřejmě vyloučit, že Clintonová za zavřenými dveřmi dojednala nějaká nová a přelomová tichá spojenectví, jež se projeví až v budoucnu. Ale o nich zatím mnoho nevíme, přestože odtajnění amerických ambasádních depeší skupinou WikiLeaks nabídlo světové veřejnosti nebývalý vhled do diplomatického zákulisí. Při „žehlení“ dopadů tohoto choulostivého skandálu musela Clintonová jistě projevit určitý diplomatický talent: náhle jí možná přišla vhod ponižující zkušenost s propíráním pikantních detailů Aféry Lewinská ve světovém tisku.

Komentátor Fouad Ajami si všiml, že nejdůležitější viditelná rozhodnutí americké zahraniční politiky byla poslední čtyři roky podřízena zájmům Obamovy kampaně za znovuzvolení. Jeho administrativa vsadila na to, že voliči úpadek vážnosti USA ve světě buď nezaznamenají, nebo je jim lhostejný.

Nejdůležitější rozhodnutí americké zahraniční politiky byla poslední čtyři roky podřízena zájmům Obamovy kampaně za znovuzvoleníPasivita ministerstva zahraničí přitom prý neměla obdoby. Klíčovým počinem Obamova prvního funkčního období bylo stažení bojových jednotek z Iráku a vyjednání případné dohody o trvalé americké vojenské přítomnosti v zemi. Starost o tyto záležitosti však Bílý dům nesvěřil šéfdiplomatce Clintonové, nýbrž viceprezidentovi Joe Bidenovi.

Výsledkem jeho snažení je, že USA mají v Bagdádu sice největší ambasádu na světě, ale čtyři a půl tisíce amerických vojáků položilo životy a 32 tisíc jich bylo zraněno, jen aby se většinově šíitský Irák přimkl k americkému nepříteli Íránu, zatímco irácký ropný průmysl ovládli investoři z Číny. Svou zemi do války v Iráku sice možná neuváženě zavlekl Obamův předchůdce George W. Bush, ale nakonec odvrátil úplnou vojenskou porážku. Byla to až Obamova administrativa, která „prohrála mír“ na celé čáře. S vyjímkou autonomního Kurdistánu je dnes vliv USA v Iráku nicotný, což je znát například na protichůdné politice obou států vůči proíránskému režimu v sousední Sýrii.

Jedním z atributů post-Bushovské diplomacie byl okázalý distanc od dřívějšího „vývozu demokracie“. Už necelý půlrok po Obamově nástupu do úřadu se tento strategický obrat projevil v praxi: po zfalšování prezidentských voleb v Íránu se Washington zdržel jakékoli hlasitější kritiky brutálního potlačení protestů tamních demokratických aktivistů. Pokud ovšem stratégové na americkém ministerstvu zahraničí předpokládali, že ajatolláhové na podání ruky zareagují větší transparentností svého jaderného programu, následující roky je vyvedly z omylu.

Muslimové, mějte nás rádi

Americké diplomacii se nedařilo naplnit Obamův příslib zlepšení vztahů s muslimským světem ani jinde v regionu. Krátce předtím, než Arabské jaro zachvátilo Egypt, označila Hillary Clintonová tamního dlouholetého autokrata Husního Mubaraka za „přítele rodiny“ a ocenila stabilitu jeho vlády. Po pár týdnech pouličních protestů ho však Washington dotlačil k odstoupení. USA tím podlomily důvěru ostatních spřátelených režimů v oblasti – zejména Saúdské Arábie, aniž by obměkčily nově nastupující, tradičně protiamerické vládce Egypta.

Bílý dům z politických důvodů nechce připustit, že to ani po úspěšném dopadení Usámy bin Ládina není s údajnou decimací al-Kájdy až tak žhavéO pár měsíců později už šel Washington Arabskému jaru naproti. Po určitém zaváhání souhlasil Obama (na přímluvu Clintonové) s poskytnutím letecké podpory ke svržení libyjského diktátora a polepšeného ex-teroristy Muammara Kaddáfího, který se po invazi v Iráku dobrovolně vzdal zbraní hromadného ničení a pomáhal západním zpravodajským službám s potíráním islámského extremismu. Vítězné vavříny však Bílý dům raději přenechal Britům a Francouzům, aby do očí tolik nebil obrat od dřívějšího odmítání „Bushovského“ vývozu demokracie. Bylo to málo platné – necelý rok nato (na výročí 11. září) byl odnoží al-Kájdy v Benghází poprvé od roku 1979 zavražděn americký velvyslanec, nikoli jeho britský či francouzský protějšek.

Clintonová ještě dva týdny po útoku namlouvala americké veřejnosti, že nešlo o úkladný atentát, nýbrž jen o vyhrocenou reakci nespokojených diváků internetové upoutávky na amatérský film hanobící proroka Mohameda. Bílý dům totiž z politických důvodů nechtěl připustit, že to ani po úspěšném dopadení Usámy bin Ládina není s údajnou decimací al-Kájdy až tak žhavé. Jenže představa, že si výsostné území vojenské supervelmoci troufne vyplenit neorganizovaný dav rozezlených filmových kritiků, je možná ještě horší: svědčilo by to totiž o naprosté ztrátě bázně z USA na „arabské ulici“.

To se ostatně projevilo téhož dne v Káhiře, kde dav obsadil areál americké ambasády za bezděčného přihlížení egyptské policie. Nová islamistická vláda, jejíž armádní rozpočet USA každoročně dotují částkou 1,5 miliardy dolarů, počínání demonstrantů zprvu ani neodsoudila s poukazem na rouhačský snímek kolující po internetu. Není divu, že tím zmátla i Obamu, který během následného televizního rozhovoru uvedl, že Egypt není ani nepřítel, ani spojenec. Úřad Hillary Clintonové musel poté vydat prohlášení připomínající, že je Egypt americkou diplomacií oficiálně veden jako „klíčový spojenec vně NATO“.

Zatímco s věrným spojencem Mubarakem a polepšeným hříšníkem Kaddáffím byl Washington vyřízený během pár týdnů, respektive měsíců, s povstáním v Sýrii, která je letitým členem protizápadního bloku, si ani po dvou letech neví příliš rady. Clintonová sice neváhá Moskvě veřejně vyčinit, že svého chráněnce brání před rezolucemi OSN, ale ve výsledku se americká diplomacie pod jejím vedením stejně více ostýchá účinně pomáhat opozici v nepřátelských zemích, nežli uspíšit pád relativně spřízněných režimů. Bílý dům vyzval Mubaraka k odstoupení už po dvou týdnech pouličních protestů, které si v nejlidnatější arabské zemi vyžádaly maximálně pár stovek obětí. V případě režimu v Damašku se k témuž odhodlal až po více jak půl roce, kdy už se oběti počítaly na tisíce.

Reset selhal

Marný nátlak na větší součinnost Ruska s mezinárodním společenstvím je dokladem o neúspěchu jiné iluzorní strategie Obamovské diplomacie. Oslavné články o působení Clintonové na ministerstvu zahraničí ji sice líčí jako dějinotvorného státníka-světoběžníka, avšak její jméno je spojeno zejména s jedním neslavným příspěvkem do diplomatického lexikonu: po takzvaném „resetu“ či restartování vztahů mezi USA a Ruskem dnes už zbyla jen nepříjemná pachuť.

Obama si na Hradčanském náměstí planě zařečnil o své touze zbavit svět veškerých atomovek, ale na dohodě START vydělalo především RuskoClintonová a její ruský protějšek Sergej Lavrov symbolicky spustili proces okázalého usmiřování zmáčknutím tlačítka RESET na maketě jakéhosi ovladače. Jednou z prvních obětí nového amerického kurzu byl plán na výstavbu protiraketového štítu v Polsku a České republice, do něhož alespoň česká reprezentace investovala nemalý politický kapitál. Útěchou měla být pro Prahu čest hostit rusko-americkou prezidentskou schůzku k podpisu nové dohody START o snížení počtu strategických jaderných zbraní na jaře 2010. Obama si při té příležitosti na Hradčanském náměstí planě zařečnil o své touze zbavit svět veškerých atomovek, ale na dohodě vydělalo především Rusko, neboť si ponechalo desetinásobnou převahu v počtu taktických jaderných zbraní, na něž se úmluva nevztahovala.

Krátce nato byla v USA odhalena síť ruských špionů-rezidentů, ale americká diplomacie nechtěla ani poté narušit zdání o idylických vztazích. Kremelské představení o hodném a zlém policajtovi v čele Ruska, jež trvalo po většinu úřadování ministryně Clintonové, definitivně skončilo návratem Vladimira Putina do prezidentské funkce. Když američtí zákonodárci takzvaným Magnitského zákonem zamezili v přístupu do země ruským činitelům podezřelým z podílu na umučení právníka rozkrývajícího korupci v nejvyšších ruských kruzích, využil toho staronový vládce Kremlu k navrácení vzájemných vztahů do starých kolejí. Ruská duma na jeho pokyn přijala v odvetu takzvaný Herodův zákon, který zakazuje adopci ruských dětí americkými rodiči. Reset se Clintonové zkrátka příliš nevydařil.

Má dáti; dal

Rusko coby hlavního strategického rivala USA však už dávno nahradila Čína, přičemž Clintonová nastupovala do ministerské funkce krátce poté, co se naplno rozhořela globální finanční krize. To zásadním způsobem poznamenalo vztahy Washingtonu s Pekingem, který je zároveň největším zahraničním držitelem amerických dluhopisů. Horkou linku přes Pacifik tak obsluhoval především ministr financí Timothy Geithner.

Clintonová opouští úřad v momentě, kdy ve východní Asii panují nejnapjatější vztahy za posledních několik desetiletíRostoucí sebevědomí Číny nicméně přimělo ministryni zahraničí k dalšímu příspěvku do diplomatického lexikonu: vyhlášení takzvané „otočky k Asii“ (Pivot to Asia) mělo ubezpečit americké spojence v regionu zneklidněné upadající váhou zaoceánské supervelmoci. Šlo také o doznání, že Obamova administrativa zprvu neprozíravě zaváhala při navazování na Bushův diplomatický průlom ve vztazích s Indií a hodlá to napravit.  

Na Peking však silácká gesta jeho dlužníka velký dojem neudělala: územní spory s hned několika přímořskými sousedy se jal ještě více vyhrocovat. Nová vláda Japonska – hlavního spojence USA v oblasti – se vyslovila pro změnu pacifistické ústavy za účelem větší vojenské soběstačnosti, což svědčí o ztrátě důvěry v americké obranné závazky – navzdory deklarované „otočce“. Clintonová tak opouští úřad v momentě, kdy ve východní Asii panují nejnapjatější vztahy za posledních několik desetiletí.

Aby toho nebylo málo, napětí sílí i v někdejším americkém protektorátu Iráku, kde spor o zisky z ropy mezi autonomním Kurdistánem a ústřední vládou v Bagdádu hrozí přerůst do ozbrojeného konfliktu. Atmosféra v zemi houstne i kvůli tomu, že se iráčtí šíité a sunnité identifikují s protivnými stranami sektářské občanské války v sousední Sýrii, kde americká diplomacie už dva roky tápe. V obou zemích navíc tahá za nitky Írán, který si co nevidět možná pořídí atomovku. Clintonová toho svému nástupci zkrátka nechává spoustu na talíři.

Když se Clintonová před čtyřmi lety střetla s Obamou v boji o prezidentskou nominaci za demokraty, její kampaň vyzdvihovala zahraniční zkušenosti, jež nasbírala jako první dáma po boku Billa Clintona. Během předvolebních mítinků se Clintonová několikrát rozpovídala o tom, jak coby manželka prezidenta přistála v roce 1996 v bosenské Tuzle pod palbou odstřelovačů. Jenže historku krapet přibarvila, aby ji dodala na dramatičnosti: válka v Bosně totiž skončila už předchozího roku po zásahu NATO a dojednání míru v americkém Daytonu.

Rozhodne-li se Clintonová za čtyři roky opět kandidovat na prezidenta, bude mít zahraničních zkušeností nepřeberně. V historkách si ale rozhodně nebude muset odmýšlet diplomatické úspěchy.


Goeg omyl 15:41 19.1.2013
Goeg Jednostranný článek 15:39 19.1.2013
Josef Novak Neni co chvalit! Vsude jsou 17:26 19.1.2013
Josef Zelený Melete nesmysly pane Nováku. 1:24 20.1.2013
Josef Novak AAAAA dalsi co ma misto mozku 7:36 20.1.2013
sjanborn ale on Clintonová není žádná 11:46 20.1.2013
Kulihrach Patrně jediná možná volba 23:22 21.1.2013
Kulihrach Souhlas 8:09 22.1.2013

Počet příspěvků: 8, poslední 22.1.2013 08:09 Zobrazuji posledních 8 příspěvků.