Koupit zpět Unipetrol, nebo společný podnik s Poláky?

Ministerstvo průmyslu předkládá varianty, jak pro stát získat větší kontrolu nad ropným byznysem.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ČESKÁ POZICE, Alessandro CanuČeská pozice

Ministerstvo průmyslu a obchodu má velké obavy – stát podle něj do značné míry ztratil potřebnou kontrolu nad ropným byznysem. Ovládá sice tuzemské ropovody, které vedou jak ze západu, tak z východu, ale už nemá žádný vliv na to, co tímto potrubím teče. Nekontroluje české rafinerie, neúčastní se jejich jednání o dodávkách ropy. A dokonce uvažuje i možnosti, že by mohl nastat úpadek odvětví, který na rafinerie v celém řetězci navazuje – českého chemického průmyslu, který je v tuzemsku třetím největším průmyslovým odvětvím a zaměstnává více než 100 tisíc lidí.

Úřad Martina Kuby už také vypracoval 40stránkový materiál s návrhy, jak by měl stát své pozice posílit a hlídat, aby v ropném byznysu nedošlo k nejhoršímu. ČESKÁ POZICE má tento materiál („projekt posílení vlivu státu“) k dispozici.

Pro strategické cíle státu se podle ministerstva průmyslu jeví jako nejlepší varianty buď zpětné ovládnutí Unipetrolu, nebo společný podnik s PolákyK čemu ministerstvo průmyslu došlo? Pro strategické cíle státu se jeví jako nejlepší varianty buď zpětné ovládnutí dříve privatizovaného Unipetrolu, nebo společný podnik s Poláky jako dnešními majiteli této české petrolejářské společnosti. Pak už by zřejmě bylo na rozhodnutí potenciálních partnerů ze země našich severních sousedů, zda by byl účastníkem takového společného podniku jimi ovládaný Unipetrol, nebo přímo jeho polská mateřská společnost PKN Orlen.

V materiálu se v této souvislosti píše o vzniku nového „petroholdingu“, neoficiálně se mluví také o „ropném ČEZ“. Stát by podle zmíněného návrhu dal do jednoho hnízda dvě firmy, jež dnes přímo ovládá – Čepro a Mero –, a následně by je jedním z uvedených způsobů spojil s Unipetrolem – tedy mimo jiné také těsně nadpolovičním vlastníkem České rafinérské.

Ideální by pak podle materiálu z dílny Kubova úřadu bylo, kdyby stát ještě navíc odkoupil minoritní podíl v České rafinérské od některého ze zbývajících spoluvlastníků – tedy společnosti Shell nebo ENI, a také ho „umístil do společného hnízda“. Pod střechou petroholdingu by se tak ocitl výrazně majoritní podíl v obou zbývajících českých rafineriích – v Litvínově a v Kralupech.

Nebezpečná úskalí

Resort ale zároveň upozorňuje na velká úskalí, která jsou s realizací podobných plánů spojená. Dosažení dohody o vytvoření společného podniku s Poláky by bylo „pravděpodobně velmi obtížné“.

PKN by se zcela jistě snažil situace využít v tlaku na snížení přepravních poplatků obou státem ovládaných firem, uvádí ministerský materiálV materiálu se doslova uvádí: „PKN by se zcela jistě snažil situace využít v tlaku na snížení přepravních poplatků obou státem ovládaných firem.“ Faktem je, že akcionáři České rafinérské si dnes stěžují zvláště na údajně vysoké poplatky provozovatele ropovodů Mero za přepravu ropy. A v případě společného podniku by prý navíc hrozilo riziko jeho reálného ovládnutí ze strany PKN. Ministerstvo se v této souvislosti odvolává na současnou „polonizaci“ vedení Unipetrolu.

Nákup dnešního podílu PKN Orlen v Unipetrolu (a navíc dalšího minoritního v České rafinérské) zase přináší ekonomicky velmi nejisté vyhlídky. „Problém je ve velkých finančních nákladech celé operace a jejich obtížné návratnosti v současné situaci v odvětví nejen v České republice, ale i celé Evropské unii.“ Jenom „zpětný odkup“ Unipetrolu by podle citovaného materiálu mohl vyjít až na patnáct miliard korun (pokud by PKN Orlen vůbec s prodejem souhlasil), což je dokonce o něco více, než za kolik ho stát v roce 2005 privatizoval. Přitom celkové poměry v odvětví se naopak spíše zhoršily.

Úřad Martina Kuby nicméně dává najevo, že by přesto do určitého rizika v zájmu státu šel: „Odhadované negativní následky možného kolapsu tuzemského ropného, rafinérského a petrochemického průmyslu představují pro stát určitý závazek, aby se jim pokusil předejít a situaci řešit.“

Zatímco podle ministerstva průmyslu jsou bariéry překonatelné, ČESKÁ POZICE již dříve upozorňovala, že jinak se na celou věc zřejmě bude dívat ministerstvo financí. A rezervovaný byl v posledním rozhovoru pro ČESKOU POZICI také velvyslanec pro energetickou bezpečnost Václav Bartuška: „Rafinerské marže jsou dnes velmi nízké. Musel bych vidět detailní propočty, jestli má vůbec takový nákup ekonomické opodstatnění.“

Složitá Kubova jednání

Vlastníkům České rafinérské se nedařilo ani zajistit potřebné objemy dodávek DružbouMateriál mimo jiné upozorňuje na loňský propad dodávek černého zlata ropovodem Družba pro větší rafinerii v Litvínově: „V poslední době se vlastníkům České rafinérské nedařilo ani zajistit od ruských producentů potřebné objemy dodávek ropovodem Družba. (…) Důvodem jsou rozdílné představy obou stran o ceně komodity, což je mimo jiné ovlivněno tím, že uvedené subjekty nemají s ruskými producenty uzavřeny kontrakty na delší období. Situaci je proto nutné řešit nákupem ruské ropy na tankerech a její dopravou ropovody TAL a IKL.“ Přitom hrozí, že v ropovodu TAL, který vede z přístavu v Terstu a na nějž navazuje IKL z německého Ingolstadtu, „nebude pro veškeré potřeby tuzemských rafinerií k dispozici potřebná kapacita“.

Ministerstvo průmyslu zároveň zmiňuje problematické fungování České rafinérské, jež je provozována jako takzvaná přepracovací rafinerie. Zjednodušeně to znamená, že všichni tři akcionáři si jedou každý na vlastní pěst – sami si nakupují i dodávají vlastní ropu, ostatní suroviny a jsou zodpovědní za včasnou dodávku surovin i odběr produktů. Sama Česká rafinérská žádné komerční aktivity neprovádí. Na jiném místě materiálu se dočteme, že využití tuzemských rafinerských kapacit je na úrovni zhruba 75 procent, pro dlouhodobě ekonomicky odůvodněný provoz by však bylo potřeba zvýšit jejich využití na 85 procent a více.

Jednání s vlastníky České rafinérské jsou údajně obtížná, neboť preferují krátkodobý ekonomický efektCílem státu je údajně mimo jiné zachovat dvě funkční zásobovací cesty pro dopravu ropy do Česka – tedy včetně právě východní Družby. Zájmy současných vlastníků mohou být pochopitelně odlišné, jak ukazuje další citace: „Ministr průmyslu a obchodu v dané záležitosti osobně jednal s vlastníky České rafinérské, s některými z nich však jsou jednání mimořádně obtížná, neboť preferují vlastní krátkodobý ekonomický efekt na úkor středně či dlouhodobě zajištěných dodávek ropy. Nepříliš jasné jsou i jejich investiční plány a vůle ke spolupráci mezi sebou. A to vše v době, kdy energetický blok České rafinérské vyžaduje zásadní obnovu a také povinnosti provozovatelů rafinerií k udržování technologického standardu a zavádění nových technologií pro snižování ekologických dopadů produkce se České republice nevyhýbají.“

Variant hodně, reálných málo

Ministerstvo průmyslu v úvahách o dalším vývoji ropného, rafinerského a petrolejářského průmyslu vycházelo ze čtyř základních variant:

  • Ze strany státu nečinit žádné kroky.
  • Stát nebude činit kroky investiční, ale bude aktivně řešit situaci jinými nástroji.
  • Vstup státu do odvětví prostřednictvím společností Čepro a Mero.
  • Varianta vytvoření logistického a skladovacího operátora.

Proti variantě, že by stát nedělal nic, materiál staví riziko, že v krajním případě by mohl nastat až kolaps ropného průmysluProti možnosti, že by stát nedělal nic, materiál staví především riziko, že v krajním případě by mohl nastat až kolaps ropného a rafinerského průmyslu. Pokud jde o použití jiných nástrojů, úředníci měli na mysli možnost, že by ministerstvo zahraničí pomohlo s vyhledáváním nového investora do Unipetrolu – například z Norska, oblasti Perského zálivu, Kaspického moře či případně odjinud. Analýzu takových variant přenechal Kubův úřad právě Černínskému paláci.

Pokud jde o alternativu vytvoření logistického operátora, stát by se soustředil vyloženě na vlastnictví klíčové infrastruktury – ropovodů, produktovodů, zásobníků ropy i ropných produktů, ale zároveň by podepsal dlouhodobý kontrakt s vybraným zpracovatelem ropy. Jako slabá stránka tohoto řešení byla vyhodnocena skutečnost, že stát by i nadále zůstal bez reálných možností ovlivnit budoucí vývoj v rámci odvětví. Nemohl by zabránit případnému výraznému zhoršení technické či finanční situace Unipetrolu.

Samotné Čepro nestačí

Je tedy zjevné, že ze zmíněných čtyř variant dostává přednost „vstup státu do odvětví prostřednictvím společností Čepro a Mero“. Z materiálu totiž také vyplývá, že ministerstvo průmyslu nepovažuje za příliš reálné zapojit do takového úkolu pouze samostatné Čepro – a to i kvůli tomu, že by pak mohl nastat střet zájmů s druhou státní společností Mero, například v tarifní politice. Ministerstvo nicméně ještě posuzovalo šest „podvariant“ toho, do čeho vlastně by se mohl státní petroholding po sloučení firem Čepro a Mero pustit:

  1. Nákup podílu v České rafinérské,
  2. nákup celého podílu PKN Orlen v Unipetrolu,
  3. vytvoření společného podniku s Unipetrolem,
  4. vytvoření společného podniku s PKN Orlen,
  5. nákup minoritního podílu v Unipetrolu od skupiny J&T,
  6. čekání na nákupní příležitost.

Ministr průmyslu Martin Kuba prohlásil, že hodlá o budoucím vývoji jednat nejen v rámci vládní koalice, ale také s opozicíPátou a šestou variantu ovšem ministerstvo hned zavrhlo, protože by státu dávaly pouze velmi omezené možnosti. Třetí a čtvrtá varianta jsou vlastně dvěma obdobami téhož – spojením s Poláky, o němž už byla řeč, stejně jako o variantě číslo dva – tedy že stát fakticky opětovně ovládne firmu Unipetrol. (Mimochodem – už před časem tento nápad prosazoval bývalý předseda ODS Mirek Topolánek.)

Takže teď už zbývá jen vysvětlit, proč ministerstvo průmyslu „míří“ přímo na Unipetrol (ať už ve spolupráci s Poláky, či bez nich), nikoliv pouze na dceřinou Českou rafinérskou (podvarianta č. 1). V tomto scénáři by totiž chyběla „provázanost na petrochemii, která by zůstala v rukou konkurenčního Unipetrolu“.

Ministr průmyslu Martin Kuba prohlásil, že hodlá o budoucím vývoji jednat nejen v rámci vládní koalice, ale také s opozicí. Ani politická shoda, která momentálně příliš nadějně nevypadá, by ale určitě neznamenala definitivní tečku. Schválit vznik velkého petroholdingu by ještě musel posvětit antimonopolní úřad.