„Korálky“ se valí postsovětským prostorem

Propast mezi mediálním obrazem a realitou se neustále zvětšuje. Dobrým příkladem je vnímání Běloruska okolními zeměmi, píše Gábor Stier.

Gábor Stier 11.1.2013
 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © Česká Pozice, Alessandro CanuČeská pozice
 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Na veřejné mínění mají vliv především dva faktory. Jednak informační prostor vytvářený médii, jednak osobní zkušenost. Ne vždy se tyto dva faktory v postsovětském regionu shodují.

Jak zaznělo na sedmém fóru evropských a asijských médií (Forum of European and Asian Media, FEAM), které proběhlo 10. až 14. prosince v Minsku, významný podíl na tom má fakt, že Západ, který sám sebe považuje za civilizační středobod, roztrušuje prostřednictvím tisku na periferiích místo hodnot jen krásné blyštivé imitace, „korálky“, a regionální média místo vlastních představ pouze imitují západní modely.

Při diskusi na téma globalizace a lokalizace mediálního prostoru prezentoval přední sociolog ukrajinské Research & Branding Group Jevgenij Kopaťko výsledky průzkumu, které jsou nejen zajímavé, ale mimo postsovětský prostor rovněž dosti překvapivé. Jak z nich totiž vyplynulo, Ukrajinci se – na rozdíl od domácího tisku (nemluvě o tisku západním) – v zásadě na základě osobních zkušeností domnívají, že je s Běloruskem pojí přímo bratrské vztahy. Jen o jednu desetinu za touto skupinou tvořící 31,2 procenta zaostali ti, kteří tato pouta považují „pouze“ za přátelská. Za dobré pak považuje oficiální vztahy obou zemí 61,8 procenta respondentů.

Západ, jenž sám sebe považuje za civilizační středobod, roztrušuje prostřednictvím tisku na periferiích místo hodnot jen blyštivé imitace

A co je zajímá v souvislosti s děním u sousedů? V rozporu se západním tiskem zajímá činnost opozice pouze 6,3 procenta dotázaných, kteří by si mnohem raději přečetli spíše něco o společensko-politických procesech obecně (44,7 procenta), o dění v oblasti obchodu (26,3 procenta) nebo kultuře (9 procent). Ještě více šokující je však zjištění, že na Ukrajině, jež je považována za místního bojovníka za demokracii, si 60 procent dotázaných oproti pouhým sedmi procentům myslí a má dojem, že u jejich severního souseda je vyšší životní úroveň.

Význam twitterových revolucí

Přinejmenším tento průzkum dokazuje, že národy, které se po rozpadu Sovětského svazu vydaly samostatně často dosti odlišnými cestami, se i přes dezintegrační politiku některých velmocí cítí velmi spřízněny. Co je však možná ještě důležitější: obraz, který byl o tomto regionu – a v nemalé míře zcela vědomě – vytvořen, je mylný.

Tady stojí za to připomenout takzvané twitterové revoluce. Faktem je, jak také uznali všichni účastníci fóra, že funkce sociálních sítí mimořádně vzrostla. Nicméně role, která se jim přisuzuje z pohledu vzniku těchto procesů, je přece jenom přehnaná.

Šéfredaktor listu Bělaruskaja dumka Vadim Gigin hovořil o tom, že v Egyptě vzrostl počet uživatelů Twitteru a Facebooku v době takzvané revoluce pouze o 83 tisíc uživatelů, což v celostátním měřítku představuje statisticky zvýšení pouze o 6,46 procenta. V Tunisku tento nárůst tvořil 19,53 procenta, zatímco v Rusku při loňských demonstracích pouhých 2,7 procenta.

Národy, jež se po rozpadu SSSR vydaly samostatně často odlišnými cestami, se i přes dezintegrační politiku některých velmocí cítí velmi spřízněny

Gigin uznal vliv technologického rozvoje na společenské procesy, nicméně připomněl, že i přesto, jak důležitou roli hrál při ruských událostech v roce 1917 rozvoj pošt a telegrafu, nikoho nenapadne nazývat tehdejší události „telegrafní revolucí“. Příčinu totiž nelze zaměňovat s následkem, přičemž v obou případech podle něj měly mnohem větší význam změny společenských nálad.

V souvislosti s takzvanými twitterovými revolucemi je rovněž dobré připomenout, že propast mezi virtuální a skutečnou politickou aktivitou se neustále prohlubuje. Zatímco se v době protestů v Minsku v roce 2011 přidalo ke skupině s názvem Revoluce na sociální síti VKontaktě podle posledních údajů před zákazem 33 229 uživatelů, pouličních demonstrací se zúčastnily všeho všudy tři až čtyři tisíce lidí. Ukrajinský politolog Volodymyr Fesenko zase připomněl tamní vtip o novém Majdanu (hlavní náměstí Kyjeva, které se stalo centrem oranžové revoluce), podle nějž deset tisíc „lajků“ na Facebooku znamená tisíc demonstrantů před volební komisí.

Návrat k vlastním hodnotám

Nálada v médiích se tedy podstatně liší od reality, a jak Fesenko rovněž upozornil, v budoucnu je třeba dávat obzvlášť pozor na politické a společenské dopady tohoto jevu. Stejně jako na to, jakou roli hrají ve světě globální média, přičemž v postsovětském prostoru je tato síla reprezentující vlastní hodnoty a způsob vidění na rozdíl od CNN nebo Euronews i přes znatelné snahy méně citelná.

Na to poukázal rovněž ruský analytik Sergej Michejev, podle nějž je neudržitelné, že mediální diskurs v postsovětské oblasti se točí hlavně kolem toho, zda i mimo Západ vůbec existuje nějaký život. Michejev s politováním konstatuje, že se toto uvažování točí kolem cizího modelu, a dokud bude tento region kopírovat cizí vzory, bude obtížné mluvit o jakékoliv východní integraci.

O stejném jevu mluvil v podstatě i Alexander Iskadarjan, ředitel jerevanského Kavkazského institutu, když připomněl, že jeho generace sice nemusí souhlasit, ale výborně si porozumí i se stejnou generací Ázerů, zatímco třeba mladí Arméni znají lépe Ameriku než například Gruzii, kam by mohli lehce dojet autobusem.

Moldavský publicista a dřívější významný politik Jurij Rosca v souvislosti s tím poznamenal, že celý region je přímo očarován masovou kulturou, showbyznysem, značkami a západními trendy, které do něj pronikají skrze média. A jen málokdo chápe, že rudé komisaře proto ještě není třeba nahrazovat modrými (jedno z pojmenování homosexuálů v ruském slangu), a místo imitování Západu je třeba navrátit se k vlastním hodnotám.Dokud bude postsovětský region kopírovat cizí vzory, bude obtížné mluvit o jakékoliv východní integraci

Podle Dmitrije Vidrina, politologa a poradce ukrajinského prezidenta, s jeho filozofickým přístupem nejde o nic jiného, než že dnešní technologická, sociální, politická a kulturní globalizace do jisté míry opakuje metody globalizace minulých století postavené na komerčních základech. Symbolem tohoto dřívějšího procesu se staly korálky, které „centra modernizace“ nabízela výměnou za skutečné zásoby koloniím.

Vidrin konstatuje, že tyto korálky byly vystřídány levnými napodobeninami moderní ekonomiky a hodnot, které jsou prostřednictvím západních médií, jež převzala někdejší roli bank, demokratických institucí a stran, horlivě dále předávány periferiím. Upozorňuje však rovněž na to, že dnešní globalizace už je obousměrná, neboť nabízené napodobeniny proudí zároveň zpět do „civilizačního centra“, v jehož sejfech vytvořených za účelem uchování hodnot už je pomalu více korálků než skutečných drahokamů.