Kontrola nemůže být nikdy absolutní

Čínský spisovatel Liao I-wu napsal před masakrem na pekingském náměstí Nebeského klidu 4. června báseň, kterou veřejně předčítal. V roce 1990 byl odsouzen ke čtyřem letům vězení. Po návratu z něj žil na okraji společnosti a od roku 2011 v Německu. Letos v květnu navštívil Prahu a v rozhovoru říká: „V Číně i zářivé pochází ze zlého.“

Přemysl Houda 11.6.2017
Ikonický snímek z náměstí Tchien-an-men: muž čelí tankům, jež proti... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Ikonický snímek z náměstí Tchien-an-men: muž čelí tankům, jež proti... | foto: Reprofoto
Ikonický snímek z náměstí Tchien-an-men: muž čelí tankům, jež proti... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Báseň, která v češtině vyšla pod názvem Krveprolití a již čínský spisovatel Liao I-wu začal psát v předvečer masakru na náměstí Nebeského klidu 3. června 1989, končí těmito verši:

Drtili tě a škvířili, tělo máš v plamenech! Ale pláčeš dál
Na jevišti jsi odehrál svůj part, potupeného tě vodí ulicemi, ale pláčeš dál
Oči ti praskají a žhnou do zástupů přihlížejících, ale pláčeš dál
Vypsals odměnu na své vlastní dopadení, udal ses a křivě obvinil, projevil jsi lítost nad svými omyly a celou touhle dobou! Ale pláčeš dál
Zašlapali tě do prachu, ale pláčeš dál
Rozdupali tě na krvavé cáry, ale pláčeš dál
Cáry masa sežral pes, ale i v psím břiše ještě pláčeš dál! Pláčeš, pláčeš, pláčeš dál!
Žít dál v krveprolití, jaké nepoznal svět, dokážou jen psi.

Čínský spisovatel Liao I-wu.

Zdaleka ne každý by měl odvahu napsat a přednášet veřejně v červnu roku 1989 v Číně něco, byť zdánlivě podobného. Liao I-wu v rozhovoru říká, že kvůli této básni a následnému zatčení prošel krutým peklem. Poznal lidskou spodinu a sám se začal cítit méně než člověk. Když vyprávěl ty strašné příhody, které po roce 1989 prožil, říkal je jakoby nic, jen věcně popisoval, občas se usmál a udělal rukou nějaký posunek. Čínský politický systém nenávidí. Vzhledem k tomu, co všechno vytrpěl, se mu nelze divit.

ČESKÁ POZICE: Chtěl bych s vámi hovořit o masakru na náměstí Nebeského klidu.

Rok 1989 je a navždy zůstane významným rokem světových dějin a masakr z 3. na 4. června, kdy přišly o život tisíce lidí, byl první velkou, snad dokonce klíčovou událostí, jež se v tom roce odehrála

LIAO I-WU: Není problém, jistěže o tom můžeme mluvit.

ČESKÁ POZICE: Čekal jste, že se na to budu ptát?

LIAO I-WU: Samozřejmě, že jsem to čekal. Hodně lidí se mě na to ptá.

ČESKÁ POZICE: Není to nuda? Třeba byste chtěl mluvit o něčem jiném. V Číně už několik let ani nežijete, takže byste možná raději mluvil o současné Evropě...

LIAO I-WU: Není to nuda. Rok 1989 je a navždy zůstane významným rokem světových dějin a masakr z 3. na 4. června, kdy přišly o život tisíce lidí – a ty tisíce bych zdůraznil –, byl první velkou, snad dokonce klíčovou událostí, jež se v tom roce odehrála.

emonstrace ve východním Německu, pád Berlínské zdi či sametová revoluce u vás v Československu – to vše přišlo až později a možná, že to čínské události i v lecčems inspirovaly. A já jsem svědkem. Viděl jsem, co se tehdy v Číně stalo. Pocítil jsem to na vlastní kůži a do smrti na to nezapomenu. Chci o tom mluvit.

ČESKÁ POZICE: Může to být kruté vzpomínání.

Nebýt masakru na náměstí Nebeského klidu, nedostal bych se do vězení. Když jsem z něj vyšel, měl jsem deprese. Byl jsem na dně. Nikdo mě na svobodě nevítal. Všichni už otočili. A tehdy mi dal Liao Siao-po v Hongkongu vydané eseje Václava Havla.

LIAO I-WU: Pozice, která je mi dána v rozhovoru pro média, není obyčejného člověka. Když mluvím do médií, je mým úkolem vyprávět o dějinách. A tady v Praze mi to přijde důležité i z osobního hlediska.

ČESKÁ POZICE: Proč?

LIAO I-WU: Nebýt masakru na náměstí Nebeského klidu, nedostal bych se do vězení. Když jsem z něj vyšel, měl jsem deprese. Byl jsem na dně. Nikdo mě na svobodě nevítal. Všichni už otočili. A tehdy mi dal Liao Siao-po v Hongkongu vydané eseje Václava Havla, v nichž popisuje fungování československé společnosti před rokem 1989. Ta podobnost s čínskou realitou byla obrovská. Díky Havlovi jsem si vybudoval k Československu intimní vztah.

ČESKÁ POZICE: Není to už jen dávná minulost? Od roku 1989 uplynulo víc než čtvrt století. Československo, o němž mluvíte, už neexistuje...

LIAO I-WU: Je to minulost, ale bez ní bych nebyl tím, kým jsem.

ČESKÁ POZICE: Který zážitek z vězení se vám vybaví první?

LIAO I-WU: Vstupní tělesná prohlídka. Byl březen, ještě docela zima. Musel jsem se svléct do naha. Kus po kusu mi nejprve prohledali oblečení. Pak mě pět mužů povalilo na zem a znehybnělo. Otevřeli mi ústa a dívali se, jestli v nich něco neskrývám. Měli na to baterku a připravené jídelní hůlky. S nimi se mi šťourali v řitním otvoru, zjišťovali, nemám-li tam něco schovaného.

Byl jsem pro ně zvíře a já se opravdu cítil jako zvíře. Řval jsem. Strašně jsem řval. A možná jsem se ani necítil jako zvíře – cítil jsem se jako prostitutka z donucení, tvor, kterému je jasně dáno na srozuměnou, že jakékoli ponížení musí bez odmlouvání akceptovat.

Tak vypadala první lekce v čínském vězení. Tehdy velmi utrpěla moje představa o sobě jako o básníku, jako o spisovateli, jako o člověku. Ta zkušenost mě zřejmě významně odlišila od jiných čínských spisovatelů a básníků.

ČESKÁ POZICE: Jaký je to pocit být takto prohlédnut? Cítil jste vztek, ponížení, nebo něco jiného?

LIAO I-WU: Nejhorší je vědomí, že ztrácíte lidskou důstojnost. Jen samotné obnažení před cizími lidmi je strašlivé. Takhle nahého mě do té doby viděla snad jen moje maminka, a to jsem byl ještě malý kluk. Měl jsem v tu chvíli pocit, že ze mne v jediném okamžiku udělali dozorci, co je méně než člověk.

Byl jsem pro ně zvíře a já se opravdu cítil jako zvíře. Řval jsem. Strašně jsem řval. A možná jsem se ani necítil jako zvíře – cítil jsem se jako prostitutka z donucení, tvor, kterému je jasně dáno na srozuměnou, že jakékoli ponížení musí bez odmlouvání akceptovat. Mohli si se mnou dělat od této chvíle úplně cokoli a já věděl, že si se mnou mohou dělat cokoli.

ČESKÁ POZICE: Byl jste jako politický vězeň separován od ostatních kriminálníků?

LIAO I-WU: Ne, žádný separovaný prostor politický vězeň v Číně nemá. Byl jsem zavřen s ostatními trestanci. Typ zločinu nehrál roli. Po jednom boku jsem měl na začátku vraha, který zabil svou manželku. Rozřezal ji na kusy, jež skladoval v lednici, a postupně jedl.

Byl odhalen tak, že za ním přišla na návštěvu jeho matka a on jí uvařil rýžovou kaši s masem, kde objevila lidský nehet. Pochopila, co jí dal k obědu, a utekla. Nestačil ji chytit a v cele čekal na popravu. I z druhé strany ležel odsouzený k trestu smrti, notorický uprchlík. Utíkal z vězení záchodem, kanalizací, kudy se dalo. Pokaždé ho chytili.

Žádný separovaný prostor politický vězeň v Číně nemá. Byl jsem zavřen s ostatními trestanci. Typ zločinu nehrál roli. Po jednom boku jsem měl na začátku vraha, který zabil svou manželku.

Jako odsouzení k trestu smrti museli mít celou dobu, co tam se mnou byli, spoutané ruce a nohy. V noci nespali. Pořád mluvili, kvíleli. Mluvili o sobě, hlavně o tom, co spáchali. Po nějaké době jsem to už nemohl vydržet. Málem jsem se zbláznil a prosil je, aby byli zticha, jenže nechtěli. Říkali, že mi to musí vyprávět a že mi to budou vyprávět znovu a znovu, protože jsem poslední, kdo předtím, než je vytáhnou ven, postaví ke zdi a odprásknou, může vyslechnout jejich příběh.

Když jsem pak vyšel z vězení, dlouhou dobu jsem nemohl ze své hlavy dostat jejich hlasy. Musel jsem se z toho vypsat. Až tím jsem se trochu oprostil od všech těch hrůz, které mi tam noc co noc vyprávěli.

ČESKÁ POZICE: Byl jste s nimi v cele, i když pro ně přišli, aby je postavili ke zdi?

LIAO I-WU: Byl jsem tam a ještě dnes si dobře pamatuju na chvíli, kdy jednoho z nich zavolali. Bylo brzy ráno, právě jsme snídali. Dostávali jsme vždy takový suchý knedlík, čínský man-tchou, a řídkou rýžovou kaši. Nic netušil, když pro něho bachaři přicházeli. Měli zvláštní úsměvy na tváři a podivně sladkým hláskem ho oslovili: „Wej-weji, pojď ven!“ A on, když spatřil jejich úsměvy a slyšel ty jejich sladké hlásky, rázem pochopil, kvůli čemu pro něj přišli. Vyděsil se. Strašlivě se vyděsil.

Na výraz jeho tváře, na ten strach v ní nikdy nezapomenu. Snažil se odlézt ke zdi, prodrat se skrze ni, vylézt na ni, podlézt jí, ale nešlo to, a tak se u ní jen sesul k zemi a zůstal ležet. Přišli k němu a pozvedli jako malé a nemohoucí dítě. Jeden ho chytl za hlavu, druhý za nohy a jeho bezvládné tělíčko odnášeli pryč.

V mé cele se za dobu, co jsem byl ve vězení, vystřídalo hodně odsouzených k trestu smrti. Takže mi bylo jasné, že když jednoho ke zdi odvedou, přivedou za chvíli dalšího, kdo vyplní jeho místo, a bude tu čekat na kulku.

Pamatuju si, jak jsem na ně volal: „Vždyť on nemá boty! Dejte mu alespoň ty boty!“ Nikdo si mě ale v tu chvíli nevšímal. Odnášeli ho na popravu ještě s kusy suchého knedlíku v puse... Ten obraz padajících kousků knedlíku z jeho úst, jak ho odnášeli na popravu, mám stále před sebou.

ČESKÁ POZICE: Asi to bude cynické, ale neoddechl jste si, když ho odnášeli? Nemusel jste už poslouchat v noci jeho hlas.

LIAO I-WU: Tak jsem tehdy nepřemýšlel, protože v mé cele se za dobu, co jsem byl ve vězení, vystřídalo hodně odsouzených k trestu smrti. Takže mi bylo jasné, že když jednoho ke zdi odvedou, přivedou za chvíli dalšího, kdo vyplní jeho místo, a bude tu čekat na kulku, a mezitím mi bude po nocích znovu a znovu vyprávět svůj příběh a přitom mě zaklínat, abych na něho nikdy nezapomněl.

ČESKÁ POZICE: Kolik odsouzených k trestu smrti se ve vaší cele vystřídalo?

LIAO I-WU: Okolo dvaceti. Jedna poprava proto žádnou změnu k lepšímu nepřinesla, ani nemohla – po pravdě, spíše to bylo naopak. Když s lidmi trávíte na malém prostoru tolik času jako já, seznámíte se s nimi a vytvoříte si s nimi, ať jsou jacíkoli, docela důvěrný vztah. Když pak přijde někdo nový, všechno začne od začátku. Slyšíte nový příběh, nové stěžování, novou nespravedlnost. Je to nové neštěstí.

ČESKÁ POZICE: Udělalo z vás toto utrpení lepšího spisovatele?

Den co den jsem se ve vězení ptal sám sebe na něco úplně jiného: Co jsem udělal tak strašného, že jsem se ocitl v takovém pekle plném násilí a nejhorších zločinců? Té strašlivé otázky, proč já, jsem se nemohl zbavit ani ve spánku.

LIAO I-WU: Možná, že po letech a s dlouhým časovým odstupem se na to může dívat člověk s trochu větším nadhledem a přemýšlet i o takových otázkách, na kterou se mě ptáte. Tehdy jsem však byl v úplně jiném rozpoložení. Den co den jsem se ve vězení ptal sám sebe na něco úplně jiného: Co jsem udělal tak strašného, že jsem se ocitl v takovém pekle plném násilí a nejhorších zločinců? Té strašlivé otázky, proč já, jsem se nemohl zbavit ani ve spánku.

Byl jsem trestanec bez sebemenšího práva. Každý si ke mně mohl dovolit cokoliv. Byl jsem na pokraji nervového zhroucení. Vlastně jsem měl neuvěřitelné štěstí, že jsem nezešílel. Pamatuji si třeba, jak mi na 24 dní spoutali ruce za zády. Musel jsem žít bez rukou, ať jsem dělal cokoli. Nemohl jsem se sám najíst, ani vyměšovat. Museli mě krmit, a když jsem potřeboval na záchod, musel jít někdo se mnou a utřít mi zadek. Tu strašlivou bezmoc, to, že jste méně než člověk, si nedovedete představit.

ČESKÁ POZICE: Odpověděl jste si nakonec otázku, jež vás sužovala – proč se vám to stalo?

LIAO I-WU: Nedokázal jsem si na ni odpovědět. Nepochopil jsem to. Měl jsem období, kdy jsem třeba jenom celé dny křičel, byl jsem úplně bez sebe. Nedokážu to lépe popsat, lépe to sdělit.

ČESKÁ POZICE: Jak byl popsán váš přečin, za který jste se dostal mezi vrahy, ve vašem rozsudku?

V mém rozsudku se píše, že jsem podněcoval ke kontrarevoluci, takže jsem odsouzený kontrarevolucionář. Přečin spočíval v tom, že jsem 4. června veřejně recitoval svou báseň Krveprolití a pak natočil film Rekviem, modlitbu za spásu duše zemřelých.

LIAO I-WU: V mém rozsudku se píše, že jsem podněcoval ke kontrarevoluci, takže jsem odsouzený kontrarevolucionář. Přečin spočíval v tom, že jsem 4. června veřejně recitoval svou báseň Krveprolití a pak natočil film Rekviem, modlitbu za spásu duše zemřelých. Začal jsem ji psát už o den dříve, 3. června 1989 – věděl jsem, že k něčemu dojde, bylo to cítit ve vzduchu. Dokonce i u nás, na malém městě, kde jsem tehdy bydlel, bylo toho dne hodně policejních jednotek. Bylo mi jasné, že se k něčemu schyluje.

ČESKÁ POZICE: Kdybych si otevřel čínskou učebnici pro základní nebo střední školy, co bych se v ní dočetl o zásahu na náměstí Nebeského klidu?

LIAO I-WU: Nic. Absolutně nic.

ČESKÁ POZICE: Událost se nestala?

LIAO I-WU: Nestala. Oficiálně nikdy neexistovala a neexistuje. Jediné, čeho byste si v Číně během výročí masakru všiml, by byl zvýšený pohyb policistů na hlavních ulicích velkých měst, a zpřísněných bezpečnostních opatření. A abych řekl úplnou pravdu, na některých místech byste si přece jen mohl všimnout, kdybyste měl štěstí, nenápadné sešlosti zorganizované kvůli vzpomínce na tuto událost.

ČESKÁ POZICE: Pamětní sešlost připomínající událost, která se oficiálně nestala?

LIAO I-WU: Přesně tak.

ČESKÁ POZICE: Pozůstalí po obětech tedy přece jen vzpomínají.

Jediné, čeho byste si v Číně během výročí masakru všiml, by byl zvýšený pohyb policistů na hlavních ulicích velkých měst, a zpřísněných bezpečnostních opatření

LIAO I-WU: V úzkém kruhu přátel se bude vzpomínat vždycky, ale bude se to odehrávat, pokud tito lidé nebudou zrovna v ty dny zatčení, protože v době těsně před výročím se preventivně zatýká, pod přísným dohledem policie. Ale i tyto vzpomínkové akce pozvolna ustupují do pozadí. Uvědomte si, že velká část pozůstalých po obětech masakru jsou jejich rodiče, protože šlo vesměs o mladé lidi, tehdy studenty, a tak jsou pozůstalí většinou hodně staří nebo už nežijí.

ČESKÁ POZICE: Vzpomínka se tedy postupně může úplně vymazat z kolektivní paměti...

LIAO I-WU: Obyčejní lidé mohou na takové události nakonec opravdu zapomenout, ale intelektuálové nezapomenou, nesmějí zapomenout. A v Číně je naštěstí stále dost intelektuálů, kteří si to, co se stalo, připomínají, či se alespoň pokoušejí. Koneckonců i pro mne – svědka – se stala paměť a její uchování smyslem života.

ČESKÁ POZICE: V osobní rovině by se dalo říct, že v Číně vymazávají nejen část obecných čínských dějin, ale i vaši minulost – jste svědkem něčeho, co se oficiálně nestalo, takže část vašeho života jako by neexistovala...

LIAO I-WU: Souhlasím, zůstaňme v osobní rovině. Když jsem po několika letech odcházel z vězení, myslel jsem si, že ke mně budou moji přátelé vřelí, že mi budou nápomocní, že se na mne budou dívat jako na hrdinu, ale nic takového se nestalo. Vyhýbali se mi. A dokonce tak strašně, jako bych měl nakažlivou a smrtelnou chorobu. Blízký a pravidelný kontakt jsem začal udržovat jen s policisty. Tehdy mě také opustila moje žena, což si neberu osobně.

ČESKÁ POZICE: Loni mi spisovatel Jen Lien-kche, který zůstává a píše v Číně, v rozhovoru řekl, že nemůže o Číně mluvit jen temně, protože není jen temná, že v ní není jen ošklivé bahno, ale i krásné růže, které z bahna vyrůstají. Co si o té metafoře myslíte?

V Číně je naštěstí stále dost intelektuálů, kteří si to, co se stalo, připomínají, či se alespoň pokoušejí. Koneckonců i pro mne – svědka – se stala paměť a její uchování smyslem života.

LIAO I-WU: Pokud Jen Lien-kche rozděluje dobro a zlo tak, že jedno je temné, a druhé překrásné jako růže, pak nemá pravdu. V Číně je totiž všechno – temnota i nejzářivější světlo – pustým zlem. Temné i zářivé v Číně pochází z jednoho zlého kořene.

Mohl bych to říct třeba takto: váš prezident Miloš Zeman teď například přijel do Pekingu (rozhovor byl veden v době Zemanovy návštěvy v Číně – pozn. red.) a možná bylo ve městě jasno, a když vzhlédl, svítilo na něho překrásné kulaté Slunce. Aby však tohoto krásného počasí v Pekingu dosáhli, museli nejprve zavřít všechny továrny v okolí, protože jinak by to krásné kulaté Slunce nikdo nemohl vidět.

Řečeno jinak, všechno, i to, co na první pohled vypadá překrásně, je v Číně umělé, vylhané, krutě nehumánní. I ty překrásné květy, o kterých mluví Jen Lien-kche, vyrůstají ze zlé půdy. Jejich krása je jen maskou. Maskují, že jsou promořené, kontaminované. Hezky podobnou věc popisuje například George Orwell v románu 1984 – z Velkého bratra a ze světla, které z něho vyzařuje, také nikomu nikdy nevzejde štěstí.

ČESKÁ POZICE: Máte pochopení pro ambivalentní postoj spisovatelů, jako je Jen Lien-kche, kteří zůstávají v Číně, pracují v ní a vydávají své knížky? Je to jeden z možných postojů, nebo je pro vás nepřijatelný?

LIAO I-WU: Když Jen Lien-kche před nějakým časem získal v Praze Cenu Franze Kafky, přečetl jsem si jeho projev, který tady pronesl. A musím říci, že nejsilněji na mne zapůsobila obrovská bolest, utrpení, o kterém mluví. Říkal jsem si, proč si spisovatel vybírá život v utrpení, život v takové bolesti?

Když jsem po několika letech odcházel z vězení, myslel jsem si, že ke mně budou moji přátelé vřelí, že mi budou nápomocní, že se na mne budou dívat jako na hrdinu, ale nic takového se nestalo. Vyhýbali se mi. A dokonce tak strašně, jako bych měl nakažlivou a smrtelnou chorobu.

Chtěl bych v této souvislosti připomenout Liou Siao-poa, který po událostech na náměstí Nebeského klidu vystoupil v televizi a veřejně si sypal popel na hlavu, že strašně pochybil, když stál na straně demonstrantů. Udělal to, protože měl obrovský strach, že skončí ve vězení nebo že ho zavraždí. Udělal to ze strachu a já chápu, co je strach. Později stále otevřeněji říkal, co si myslí, protože nemohl jinak, ale stejně ve vězení nakonec skončil. Byl tam čtyřikrát a teď je tam znovu. Svým pozdějším postojem ukázal, že není slaboch. Rozumím mu a podporuji ho.

Postoj spisovatelů, kteří jsou nesmírně vzdělaní a chytří a plně si uvědomují vady čínského systému, navzdory tomu se v něm rozhodnou zůstat a dokonce přednášejí na vysoké škole, je pro mne nepochopitelný. Já bych si tento postoj nevybral. Jen Lien-kche získal Cenu Franze Kafky. Franz Kafka byl částí své osobnosti úředníkem pilně pracujícím v systému, ale přednášel snad na na vysoké škole jako Jen Lien-kche? Nepřednášel – to totiž není totéž.

Kafka se navíc ve svém díle rozhodl ukazovat pravdivou tvář systému a dotáhl to do důsledků, zatímco lidé, jako je Jen Lien-kche, svůj postoj do důsledků nedotahují. Kafky, jeho postojů a děl, která všechny znám, si nesmírně vážím, postoj Jen Lien-kcheho však za dostatečný nepovažuji.

ČESKÁ POZICE: Četl jste například jeho knihy Rozpukov nebo Čtyři knihy? Jsou docela otevřené...

Všechno, i to, co na první pohled vypadá překrásně, je v Číně umělé, vylhané, krutě nehumánní. I ty překrásné květy, o kterých mluví Jen Lien-kche, vyrůstají ze zlé půdy. Jejich krása je jen maskou. Maskují, že jsou promořené, kontaminované.

LIAO I-WU: Jeho díla nemám rád, i když přiznávám, že je lepším spisovatelem než Mo Jen. Ze spisovatelů, kteří v Číně zůstávají a stále píší, si mnohem více vážím a mám raději například Jü Chua nebo Liou Čen-jüna.

ČESKÁ POZICE: Mluvil jste v souvislosti s žitím a publikováním v Číně a současně uvědomováním si vad systému o životě v bolesti. Znamená zůstat v Číně a psát odsoudit se k životu v bolesti?

LIAO I-WU: Když jsem žil v Číně, nebydlel jsem v žádném z center dění a už vůbec ne v hlavním městě, jako žijí jiní spisovatelé. Čína je obrovská země, a pokud si vyberete život na její periferii, v nějaké odlehlé oblasti, kam třeba ani nedorazila elektrifikace, budete mít pocit, že žijete poměrně svobodně. Moc přicházející shora nebudete pociťovat tak často. Život v bolesti proto nemusí plně vystihovat život spisovatele v Číně.

ČESKÁ POZICE: To je škoda, život v bolesti by byl hezkým titulkem pro vyprávění o vašem životě.

LIAO I-WU: Mě by se nejvíc líbilo, a to i ve vztahu k Jen Lien-kche, o němž jsme mluvili, kdyby titulek vyjadřoval, že i to, co je v Číně zářivé, pochází ze zlého. A vyřiďte při této příležitosti vašemu prezidentovi, panu Zemanovi, že má rád zlo. A ještě jednu věc bych v této souvislosti rád řekl: Víte, co je člověk, který má rád zlo? Je to zlý člověk.

ČESKÁ POZICE: Jaké to je mluvit o Číně, ale bez Číny? Všechno, co v Evropě nebo třeba v USA řeknete, je primárně určeno Evropanům nebo Američanům. Teď koneckonců vzkazujete něco českému prezidentovi, nikoliv Číňanům. Váš vliv na společnost v Číně je asi malý. Není to depresivní?

Postoj spisovatelů, kteří jsou nesmírně vzdělaní a chytří a plně si uvědomují vady čínského systému, navzdory tomu se v něm rozhodnou zůstat a dokonce přednášejí na vysoké škole, je pro mne nepochopitelný. Já bych si tento postoj nevybral.

LIAO I-WU: Žijeme naštěstí v době internetu. Dříve, například za Franze Kafky, byl svět rozdělený, uzavřený, to dnes už není. Informace se mohou šířit a lidé jsou ze své přirozenosti zvídaví. Číňané mají možnosti, jak překonat cenzurní zeď, již čínská vláda kolem internetu buduje. Mohou se připojit na zahraniční servery, a slyšet hlasy zvenku.

Možná, že jste slyšel o případu realitního magnáta Kuo Wen-kueje, který odhalil korupci ve vrcholném stranickém vedení. Ten teď neustále poskytuje rozhovory v čínštině a jeho slova se k Číňanům, kteří se o to zajímají, nepochybně dostávají.

Čína má sice armádu lidí, kteří kontrolují internet, a vymazávají obsah, jenž je z jejich pohledu kontroverzní či poukazuje na nešvary, ale i policisté jsou jen lidé. A ani policista nechce žít ve světě, v němž je jeho hlavním úkolem vymazávat informace. I on chce více svobody. Kontrola nemůže být nikdy absolutní, už jen proto, že touha po svobodě je přirozená každému člověku.

Liao I-wu (58)

  • Čínský spisovatel.
  • Od roku 2011 žije v Německu.
  • Jeho díla i veřejná prohlášení jsou velice kritická k současnému čínskému politickému systému.
  • V únoru 1990 byl zatčen a odsouzen na čtyři roky, protože po masakru na náměstí Nebeského klidu veřejně předčítal svou báseň, jež v češtině vyšla pod názvem Krveprolití.
  • Jeho knihy, v nichž se věnuje především nižším třídám čínské společnosti, jsou v Číně zakázané.
  • Jeho knihy byly přeloženy do řady světových jazyků, v češtině vyšly dvě: Hovory se spodinou. Dvacet osudů z okraje čínské společnosti (2013) a Kulky a opium. Život a smrt na náměstí Nebeského klidu (2014).
  • V roce 2008 podepsal Chartu 08
  • Do České republiky přijel na pozvání organizátorů literárního festivalu Svět knihy.