Konjunktura a růst mezd prostě patří k sobě

Někteří analytici varují před výrazným růstem mezd v průmyslových firmách. Spolupracovník LN Jan Macháček se ptá: Zvyšují se mzdy v českých průmyslových firmách bezhlavě a neodpovědně?

Jan Macháček 17.5.2018
Rostou mzdy v Česku bezhlavě? | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Rostou mzdy v Česku bezhlavě? | foto: Richard Cortés, Česká pozice
Rostou mzdy v Česku bezhlavě?

DEBATA JANA MACHÁČKA

Jan Macháček.

Komentátor Lidových novin Jan Macháček se každý týden ptá českých ekonomů, pedagogů a analytiků, co soudí o aktuálních a žhavých tématech ze světa ekonomiky a financí.

objednat zasílání e-mailem

Někteří analytici varují, že mzdy v českých průmyslových firmách se zvyšují bezhlavě a nezodpovědně. Příkladem je unikátní situace ve Škodě Auto, ve které měli dělníci za minulý měsíc díky mimořádným bonusům na výplatní pásce 100 tisíc korun hrubého. Ještě nedávno někteří slovutní čeští pravicoví ekonomové kritizovali české odboráře, že jsou příliš měkcí a opatrní a dávali jim za příklad slovenské kolegy z Volkswagenu, kteří si stávkou vymohli radikální nárůst mezd. Jak to tedy je? Máme mzdy ponechat nabídce a poptávce (a tlak odborů považovat za legitimní součást interakce tržních sil) a vůbec se tím neznepokojovat? Nebo máme být opatrní, protože příliš vysoké mzdy nám při příští recesi zlomí vaz? Nebo máme naopak vyzývat k růstu mezd a aktivním odborům?


 
Lubomír Lízal, FEL ČVUT, CIIRK ČVUT, a člen dozorčí rady Expobank

Lubomír Lízal, FEL ČVUT, CIIRK ČVUT, a člen dozorčí rady Expobank

Nic překvapivé se neděje

Růst mezd v období konjunktury není nic překvapivého. Jen jsme na to zapomněli. nominální mzdy rostly tempem přes 7 procent v letech 2001 a 2002 a před krizí v letech 2007 a 2008. Nestandardní byl naopak rok 2015, kdy ekonomika reálně rostla přes 5 procent, ale mzdy jen o 3 procenta. Dovolím si poznamenat, že pokud ekonomika reálně roste o 4 procenta a centrální banka plní inflační cíl 2 procenta, není růst nominálních mezd o 6 procent ani nezdravý, ani neobvyklý.

Z dlouhodobého pohledu naší reálné konvergence platí, že pokud mzdy porostou rychleji, bude pomaleji posilovat měna. Zkrátka reálné tempo konvergence se nezmění, jen se změní poměr jeho rozdělení mezi domácí cenovou hladinou a směnným kurzem. Nic víc. Reálné tempo je určeno dlouhodobějšími reálnými ekonomickými vazbami. Nominální veličiny se přizpůsobují reálným, nikoli naopak.



Jan Drahokoupil, Evropský odborový institut (ETUI) a Mannheimská univerzita

Jan Drahokoupil, Evropský odborový institut (ETUI) a Mannheimská univerzita

Prostor pro zvyšování mezd je ještě větší

Česká ekonomika si výrazně vyšší mzdy může dovolit. Poměrně k EU15 jsou české mzdy zhruba o 20 procent nižší než produktivita. Nižší vykázaná produktivita navíc odráží nižší mzdovou hladinu. To je nejlépe vidět ve veřejném sektoru, například ve školství, kde produktivitu měříme objemem vyplacených mezd. Ale platí to do velké míry i ve firmách. Například přidaná hodnota stejného úkonu pracovníka v Mladé Boleslavi a ve Wolfsburgu za použití identické technologie je nižší jen díky tomu, že ten český je placený v nominále třeba o 60 procent méně. Proto když stejný proces přesuneme z Německa do Česka, sníží se najednou jeho měřená produktivita.

Odměny ve Škodě Auto se mohou zdát velkorysé, ale pracovníci v právě takových průmyslových firmách vykazují – relativně k jejich kolegům na západě – nadprůměrné mzdové podhodnocení. V minulých letech navíc mzdové nárůsty byly velkorysejší ve Wolfsburgu než v Mladé Boleslavi.

Prostor pro zvyšování mezd je tedy ještě větší, než by se mohlo zdát. Za situace, kdy rozdíly ve výší mezd mezi východem a západem EU neodráží reálné rozdíly v produktivitě, není pro konkurenceschopnost tolik relevantní, zda mzdy rostou více než produktivita. Vyšší podíl mezd na přidané hodnotě může české ekonomice jen prospět a mimo jiné zbrzdit odliv zisků, jenž je v Česku vysoký.

Odměny ve Škodě Auto se mohou zdát velkorysé, ale pracovníci v právě takových průmyslových firmách vykazují – relativně k jejich kolegům na západě – nadprůměrné mzdové podhodnocení. V minulých letech navíc mzdové nárůsty byly velkorysejší ve Wolfsburgu než v Mladé Boleslavi. Škoda i její mateřský koncern si větší mzdy mohou bez problémů dovolit.

Růst mezd i podílu práce na rozdělování přidané hodnoty je nezbytný pro další sbližování životní úrovně se západem. Zároveň také může přispět ke strukturální změně české ekonomiky, bez které je takový proces neudržitelný. Vyšší mzdy totiž vytváří tlak na méně produktivní firmy, aby zvýšily svoji produktivitu, nebo trh opustily a uvolnily zdroje pro ty více produktivní. Tento proces by byl ještě efektivnější, kdyby se to nenechalo jen na trhu. Jak ukazuje skandinávská zkušenost, institut kolektivního vyjednávání na vyšší (sektorové) úrovni umožňuje tlačit mzdy v celém sektoru nahoru, a to s ohledem na to, co ty lepší firmy zvládnou, a tak vytlačovat neproduktivní aktivity. Výsledkem je zvýšení produktivity v celé ekonomice, které jde ruku v ruce s vyššími mzdami.



Edvard Outrata, státní úředník ve výslužbě

Edvard Outrata, státní úředník ve výslužbě

Kdy jindy by měly mzdy růst?

Současný růst mezd mi připadá docela regulérní. Jednak se předtím po dlouhou dobu růst mezd poněkud zpožďoval za růstem HDP a zisků, jakož i za růstem mezd v okolních zemích, jednak je akutní nedostatek pracovní síly téměř ve všech oborech (aniž by byla naděje jej odstranit otevřením pracovního trhu imigrantům ze zemí mimo EU). Kdy jindy by měly odbory tlačit na významné zvyšování mezd? Vcelku se mi zdá, že jak odbory, tak zaměstnavatelé se chovají správně a odpověně, jak o tom ostatně svědčí poměrně mírumilovný průběh mzdových vyjednávání v minulosti i dnes. Rozhodně proto soudím, že konkrétní řešení má být ponecháno trhu a že jakékoli zásahy by nejspíše byly škodlivé.

Skutečnost, že tento vývoj tlačí zaměstnavatele k tomu, aby nahrazovali, kde je to možné, lidskou práci automatizací, považuji za pozitivní fenomén, který by ve svých důsledcích měl zvyšovat naši potenciální konkurenceschopnost.

Skutečnost, že tento vývoj tlačí zaměstnavatele k tomu, aby nahrazovali, kde je to možné, lidskou práci automatizací, považuji za pozitivní fenomén, který by ve svých důsledcích měl zvyšovat naši potenciální konkurenceschopnost. A znovu: Kdy jindy by měli pod tímto tlakem zaměstnavatelé být než dnes, kdy je výrazný nedostatek pracovních sil, a kdy se tedy budou automatizací eliminovat hlavně volná místa (a kdy uvolnění zaměstnanci poměrně snadno naleznou jiné zaměstnání)?

Konečně se nám začala také zvedat inflace. Ta spolu s růstem mezd a platů při zachování stejného kurzu koruny k euru znamená, že se asi začíná obnovovat proces vyrovnávání naší cenové úrovně se zeměmi eurozóny. To je dobrá zpráva. Jen mě zaráží, že se tak děje prostřednictvím inflace (cen i mezd). Přitom hlavním argumentem proti přijetí eura u nás je, že v období, kdy ostatní doháníme, se vyrovnávání bude dít hlavně změnami kurzu. Pokud se kurz nemění a musíme to stejně provést inflací, jsou lpění na koruně a náklady, které to lpění přináší, skutečně tak přínosné, jak se nám tvrdí?



Helena Horská, hlavní ekonomka Raiffeisenbank

Helena Horská, hlavní ekonomka Raiffeisenbank

Dvě tváře mzdové nákazy

Nejprve některá fakta. Zaprvé, mezi produktivitou práce a mzdovou úrovní v Česku panuje velký rozdíl. Zadruhé, mzdy v Česku rostly dlouhodobě ruku v ruce s produktivitou práce (za posledních 15 let rostla národohospodářská produktivita 2,3 procenta ročně v průměru a reálné mzdy 2,6 procenta), takže mzdy si udržovaly svůj dostup od produktivity. V posledních dvou až třech letech, ale národohospodářská produktivita zaostává za růstem mezd. To ale neplatí pro všechny sektory ekonomiky, natož pro všechny firmy. 

Tlak na růst mezd, který nyní zažíváme a ze kterého mají všichni zaměstnanci (a samozřejmě i maloobchodníci, realitní makléři atd.) radost, povede mimo jiné k očistnému procesu. Oddělí se „zrno od plev“.

Produktivitu táhne nahoru průmysl, naopak služby a stavebnictví zaostávají. Proto si průmyslové firmy obecně mohou dovolit zvyšovat mzdy rychleji než zbytek ekonomiky. Po vyšší mzdě ale prahne každý, takže ekonomikou se šíří mzdová nákaza přikrmovaná opakovaným a plošným růstem minimální a zaručené mzdy, která pokud není přísně podřízená růstu produktivity a výkonnosti, může způsobit zásadní škody. Proto žádný diktát shora, žádné plošné vyjednávání o mzdách, ani po sektorech, ale vyjednávání na úrovni konkrétních firem.

Vyjednávání o mzdách by v každém případě mělo reflektovat konkrétní podmínky konkrétní firmy. Zatímco jedna si může dovolit dvouciferný nárůst, jinou firmu sídlící klidně hned vedle to může položit. Počítat musíme i z další formou mzdové nákazy, kterou právě představuje růst mezd ve firmách, které dominují konkrétnímu sektoru, a které nastavují „benchmark“ pro zbytek sektoru. Firmy z tohoto sektoru se pak musí přizpůsobit mzdovému diktátu, který může být smrtelný.

Tlak na růst mezd, který nyní zažíváme a ze kterého mají všichni zaměstnanci (a samozřejmě i maloobchodníci, realitní makléři atd.) radost, povede mimo jiné k očistnému procesu. Oddělí se „zrno od plev“ – firmy, kterým se nepodaří vyrovnat se s rostoucími náklady (a nejsou to jen mzdové náklady), skončí a propustí své zaměstnance. Naopak společnostem, kterým se bude dařit i dále, porostou a mnohým z propuštěných zaměstnanců rády nabídnou práci. Ze skříní začnou vylézat takzvané zombie společnosti, jejichž přežívání podle renomovaných zahraničních institucí (OECD, BIS) doposud brzdilo růst národohospodářské produktivity nejen v Evropě, ale i v USA a jinde. Tento „úklid” prospěje ekonomice a prospěje nakonec i občanům. Zdroje včetně pracovní síly se budou využívat efektivně. Produktivita práce a s ní i ekonomická úroveň naší země poroste. Co jiného si přát?



Dušan Tříska, Národohospodářská fakulta VŠE

Dušan Tříska, Národohospodářská fakulta VŠE

Vysmívaná neviditelná ruka trha

Momentální situace začíná silně připomínat doby reálného socialismu, kdy zaměstnavatel, který nemá dost lidí na práci, jim stále platí nízké mzdy, přestože má před branami frontu zákazníků. Skoro se tedy zdá, že to, co kdysi způsobilo centrální plánování, je momentálně důsledkem takzvané globalizace, kdy naše firmy jsou pomalu už jen subdodavateli svých nadnárodních matek. To vše proto, že evropská hospodářská politika je už téměř výhradně „pro business“, tj. nikoli „pro market“.

Posměch, kterému byla a je vystavována neviditelná ruka trhu, je tedy tou skutečnou příčinou, proč ceny, včetně mezd, jsou stále více deformované, a tedy nezajistí, co od nich za kapitalismu očekáváme – efektivní alokaci zdrojů.

Posměch, kterému byla a je vystavována neviditelná ruka trhu, je tedy tou skutečnou příčinou, proč ceny, včetně mezd, jsou stále více deformované, a tedy nezajistí, co od nich za kapitalismu očekáváme – efektivní alokaci zdrojů. Dnes už tak nejspíš chybí jen krůček, aby tuto roli znovu převzal úředně dosazený centrální plánovač.

Možná už jen pro zajímavost nicméně připomeňme některé zvláštnosti lidského výrobního faktoru. Jde o to, že na rozdíl od faktorů „ne-lidských“ má pracovní síla některé neekonomické vlastnosti, které pak jako by samy od sebe, tj. i bez přispění státních byrokratů, silně komplikují tvorbu nabídky a poptávky.

Pro ilustraci a poněkud mimo dnešní téma zopakujme z minula, že jedním z projevů těchto perverzních vlastností jsou vzájemné krádeže zaměstnanců vyhledaných a vyškolených na náklady někoho jiného. Odůvodněním je při tom takzvaný „volný pohyb pracovních sil“ s tím, že nikoho ani nenapadne takovou „volnost“ očekávat ohledně používání například jinde vyvinuté a otestované technologie.

Tím se konečně dostáváme k vlastní otázce a tedy i druhé neblahé vlastnosti lidského výrobního faktoru, kterou je rigidita jeho ceny, tj. faktická neschopnost mzdy reagovat „směrem dolů“, vyžadují-li to okolnosti na vývoj trhu. Mzdová angažovanost odborářů je bezpochyby legitimní. Jistě si tedy i uvědomují, že praktická nemožnost snižovat mzdy může zaměstnavatele v potížích nakonec přimět k tomu, že se začne zbavovat těch nejdražších výrobních faktorů. A to ani nemluvě o výše zmíněných nadnárodních matkách, které se mohou začít zbavovat svých nejdražších dcer.


 
Dominik Stroukal, hlavní ekonom skupiny Roklen

Dominik Stroukal, hlavní ekonom skupiny Roklen

Přehříváme se

Současný růst mezd je učebnicovým znakem přehřívání ekonomiky. Dvouciferný růst na výplatních páskách v některých odvětvích a historicky nízká míra nezaměstnanosti jsou určitě pozitivem pro zaměstnance. Na druhou stranu jsou ale symbolem budoucího zpomalení, nebo dokonce recese.

Růst mezd je problémem pro firmy, pro které znamená rostoucí náklady. Firmy sice díky vyšší kupní síle zaměstnanců můžou více vyrábět (a za vyšší ceny), zvýšená poptávka ale přestává růst mezd pokrývat. Ekonomika se přehřívá.

Pokud by současný růst mezd pokračoval, přišly by nevyhnutelně bankroty firem, zejména těch, které mají vyšší podíl mezd na nákladech, a těch se specifickými požadavky na zaměstnance, kterých je nedostatek. Typicky tak při podobných situacích jako první začnou mít problémy firmy ve stavebnictví.

Jiskru, která ekonomiku po poslední finanční krizi zahřála, zažehly centrální banky. Ty se mimo tradičních nástrojů, zejména prudkého snížení úrokových sazeb k nule, uchýlily i k alternativnímu rozdělávání ohně například u nás skrze kurzový závazek a ve světě skrze kvantitativní uvolňování. Nové peníze se v ekonomice projevily dle očekávání mírnou inflací, kterou doprovázel růst HDP a snižování nezaměstnanosti.

Odbory měly na růst mezd pouze kosmetický dopad. Při současné nízké nezaměstnanosti rostou mzdy i bez jejich vlivu. Odboráři se k růstu jen rádi veřejně hlásí, přestože ho navyšují jen mírně.

Na růstu českých mezd se nepodepsala pouze politika české národní banky, ale také centrální banky zejména eurozóny a Spojených států. Zvýšená kupní síla v zahraničí pomáhá českému exportu, který navíc podpořilo úmyslné znehodnocování české koruny.

Pokud by současný růst mezd pokračoval, přišly by nevyhnutelně bankroty firem, zejména těch, které mají vyšší podíl mezd na nákladech, a těch se specifickými požadavky na zaměstnance, kterých je nedostatek. Typicky tak při podobných situacích jako první začnou mít problémy firmy ve stavebnictví.

Česká ekonomika by i současný růst mezd přežila. Náš trh práce je relativně pružný, odbory fungují spíše jako předvolební PR politických stran a i finanční trh je ve srovnání se zahraničím relativně stabilní. Pokud by ale došlo ke zpomalení či propadu v EU či USA, svezeme se s nimi, i kdybychom sebevíc nechtěli.



Michal Pícl, Podnikohospodářská fakulta VŠE, člen představenstva Masarykovy demokratické akademie.

Michal Pícl, Podnikohospodářská fakulta VŠE, člen představenstva Masarykovy demokratické akademie.

Marasmus levné ekonomiky

Růst mezd ve Škodě Auto je pozitivní (respektive adekvátní), ale bohužel jen ojedinělý případ dobré praxe v boji proti nízkým mzdám. V celorepublikovém měřítku na tom český pracovník zase tak dobře není. Vždyť ani dvě třetiny zaměstnanců nedosáhne svým výdělkem na průměrnou mzdu, natož aby na výplatní pásce viděli škodovácký 100 tisícový bonus. Namísto toho mohou naši zaměstnanci pozorovat čím dál větší odliv kapitálu z Česka do zahraničí a slýchat hromadu výmluv, proč nelze zvyšovat mzdy – nevyjímaje pohádek s nesmyslnými apokalyptickými scénáři a výhrůžkami, že v případě byť jen pomyšlení na vyšší mzdu o svou práci přijdou. 

Nízké mzdy a vysoký odliv kapitálu jsou bohužel dědictvím minulosti, které si neseme od raných devadesátých let. Takzvanou levnou ekonomiku, kterou z nás tehdejší transformátoři hospodářství vytvořili, je třeba odbourat. Vyměnit ekonomiku výroby meziproduktů za výrobu s vyšší přidanou hodnotou.

Zářným příkladem z „druhého břehu“ je belgická centrála ČSOB, která přes hromady odměn pro své vedení ani neví, že v Česku nějaké zaměstnance má. Čeští zaměstnanci pracující s hrubou mzdou 16 000 korun zde slýchají, že její zvýšení je pro banku údajně existenční problém. Byť v Česku generuje stále větší zisky; ty se ale namísto ve mzdách těch, kteří se o ně zasloužili, nenávratně ocitají v zahraničí.

Nízké mzdy a vysoký odliv kapitálu jsou bohužel dědictvím minulosti, které si neseme od raných devadesátých let. Takzvanou levnou ekonomiku, kterou z nás tehdejší transformátoři hospodářství vytvořili, je třeba odbourat. Vyměnit ekonomiku výroby meziproduktů za výrobu s vyšší přidanou hodnotou. Po vzoru všech zemí, kterým se povedl ekonomický „skok“, bychom si měli vydefinovat sektory, ve kterých se můžeme v celosvětovém měřítku poměřovat, jako je například výroba nanotechnologií či letecký průmysl, a cíleně je podporovat. Od českých stakeholderů bych očekával trochu víc představivosti. „Business as usual“ nezmění nízké mzdy „as usual“.

V prvním kroku musí vláda konečně připravit pořádnou hospodářskou strategii, která by mohla českou ekonomiku z marasmu levné ekonomiky s levnými mzdami vysvobodit. Dokázal bych si představit, že taková strategie by byla obsažena v programovém prohlášení vlády, která by přemýšlela moderně a progresivně. Nakonec bychom se mohli dočkat toho, že požadavek odborů na důstojné mzdy nám nebude připadat jako z jiného světa, ale jako něco, co je naprosto přirozené.



Petr Zahradník, člen Evropského hospodářského a sociálního výboru, Brusel; ekonom České spořitelny

Petr Zahradník, člen Evropského hospodářského a sociálního výboru, Brusel; ekonom České spořitelny

Nevzbudit nerealistická očekávání

Je zřejmé, že pokud se ekonomice daří tak, jako se daří ekonomice české, je pozitivní vývoj doprovázen silným růstem mezd. Ten může být odůvodněn i potřebou mzdové konvergence vůči průměrné mzdě v EU, jež zůstává oproti té naší výrazně výše, nemluvě o přibližně trojnásobně vyšší mzdové hladině v zemích našich jižních a západních sousedů. Kdy jindy by proto měly mzdy růst než teď? 

Kdyby měl mzdový nárůst vést k tomu, že se bude míra nezaměstnanosti citelně zvyšovat nebo by vedl k inflačnímu vzlínání a zvýšení životních nákladů, byl by to signál k zastavení snahy o mzdový růst. Zatím však nic takového na obzoru není.

Nejsem si jist, zda se adjektiva bezhlavý a nezodpovědný vztahují na naši současnost. Ti, co požadují vysoký mzdový růst, by si však přesto měli uvědomit minimálně dvě věcí. Zaprvé, mzdy obvykle nejsou pružné směrem dolů. To znamená, že když je určitá mzdová úroveň dosažena, nebývá obvyklé, aby někdy v budoucnu poklesla. Současný růst je nastaven na skvělou ekonomickou kondici, která nemusí trvat věčně. Dnešní apetit však může vyvolat očekávání, že už to tak bude pokračovat „navždy“, což velmi falešné a neudržitelné. Zadruhé, je vhodné sledovat trh práce v celé své komplexnosti. A mzda či cena práce je pouze jedním z jeho parametrů. Dalším je například míra nezaměstnanosti (u nás bezprecedentně nízká).

Kdyby měl mzdový nárůst vést k tomu, že se bude míra nezaměstnanosti citelně zvyšovat nebo by vedl k inflačnímu vzlínání a zvýšení životních nákladů, byl by to signál k zastavení snahy o mzdový růst. Zatím však nic takového na obzoru není.



Monitor Jana Macháčka


Počet příspěvků: 1, poslední 18.5.2018 08:12 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.