Konflikt vědy a náboženství svědčí o velké společenské krizi

Má-li se západní civilizace zachránit, evolucionismus a kreacionismus se musejí smířit a sladit stejně jako pravý a levý mozek.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: archivČeská pozice

Kniha The Great Partnership: God, Science and the Search for Meaning (Velké partnerství. Bůh, věda a hledání smyslu) burácí varováními:

Konflikt vědy a náboženství je jedním z hlavních prokletí naší doby. Škodí náboženství i vědě a svědčí o velké společenské krizi. Krizí nedávné minulosti byla ztráta víry, která svět zaplavila čtyřmi děsivými historickými experimenty – Francouzskou revolucí, nacistickým Německem, Sovětským svazem a komunistickou Čínou.

Dnešním nebezpečím, stejně děsivým jako totality ateistické, je „radikální religiozita kombinovaná s apokalyptickou politickou agendou schopnou terorem a asymetrickým válčením destabilizovat celé národy a oblasti“. Oběma nebezpečím by měli čelit věřící i nevěřící společně.

Dnešní tažení ateistických vědců proti náboženství škodí náboženství i vědě a ohrožuje „intelektuální integritu a budoucnost Západu“. Ztráta víry vede ke ztrátě duše, smyslu existence a motivace k životu. Náhražkový relativismus není schopný bránit nic, ani sám sebe.

Závislá a propojená činnost

Autorem je Jonathan Sacks, oxfordský filozof přeškolený na rabína, současný britský vrchní rabín. Díky filozofické průpravě dokáže formulovat a odpovídat na otázky v kontextu všeobecně filozofickém a veskrze „západním“. Jedním z jeho učitelů byl Roger Scruton, jemuž vzdává úctu jako jednomu z mála dnešních filozofů považujících filozofii a náboženství za společnou disciplínu utvářející základy západní civilizace.

Rozhodující inspirací k napsání své knihy však Sacks získal z podrobného popisu funkcí a následků dvou polovin lidského mozku v díle Iaina McGilchrista The Master and His Emissary. Díky ní se mu zdánlivý konflikt vědy a náboženství přeměnil ve vzájemně závislou a propojenou činnost rozděleného mozku, kterou definuje následovně:

  • Věda věci rozebírá na kousky, aby viděla, jak fungují. Náboženství je dává dohromady, aby zjistilo, co znamenají.
  • Věda je analytická, náboženství syntetické.
  • Věda studuje objektivní přírodní úkazy, náboženství subjektivní lidské prožitky a vztahy.
  • Věda vyvozuje definice, náboženství vypráví příběhy.
  • Věda třídí mondénní, náboženství objevuje zázračné.
  • Věda je funkcí levého mozku, náboženství pravého.
  • Věda se zrodila, když lidé „přestali věřit v mýty a dali se do pozorování“. Náboženství (u Sackse specificky „abrahámovské“) se zrodilo, když lidé „přestali vnímat druhé lidi jako předměty a začali je vidět jako jednotlivce, jedinečné, svatosvaté, obraz Boží“. Abrahámovské náboženství je náboženstvím protestu či „posvátného disentu“ proti bezohledné moci a dává člověku vůli a odvahu žít a utvářet svět jinak.

Složitým úkolem civilizace je udržovat vědu (levý mozek) a náboženství (pravý mozek) „oddělené, ale integrované a v rovnováze“. Jejich konflikt a iluzi neslučitelnosti v západní civilizaci spatřuje Sacks v „kuriózním historickém detailu“, jímž je „hybrid či syntéza dvou radikálně odlišných kultur – starověkého Řecka a Izraele. Ten se přihodil tak, že náboženské koncepce Izraele byly sepsány v řečtině, do níž jsou nepřeložitelné. Vzniklo tím nedorozumění „mezi Bohem Aristotelovým a Bohem Abrahámovým“.

Abrahámovská transformace světa

Bůh Aristotelův (a Platónův) je matematicky abstraktní, neosobní, neemoční, netečný, neměnný, proto k jeho přiblížení, ale zároveň udržení vzdálenosti křesťanství vytvořilo koncepci Božího Syna. Bůh Abrahámův je osobní, angažovaný, empatický, citlivý, komunikativní a přítomný a každý člověk má v sobě jiskru božství. Aristotelův Bůh je „Bůh filozofů“, Abrahámův Bůh je „Bůh proroků“.

Jako výrazný příklad nepřesného překladu koncepce Boha Sacks uvádí Mojžíšovo Boží jméno „ehye ašer ehy“, do řečtiny a latiny přeložené „jsem, kdo jsem“ – aristotelovská fyzická neměnnost, navždy daná, netečná. V hebrejštině však znamená „budu, kdo budu“ a vyjadřuje plynutí času, pohyb, činnost, evoluci, různost situací, chápání a výkladu, slib do budoucna, smlouvu.

Aristotelův Bůh je „Bůh filozofů“, Abrahámův Bůh je „Bůh proroků“

Syntézou obou vizí – dvou odlišných mozkových funkcí – vytvořilo křesťanství gigantickou civilizaci „abrahámovské transformace světa“, která však v sobě z Řecka nesla trhlinu. Ta spočívá v „řadě dualismů“ – mezi tělem a duší, materiálnem a duchovnem, zemí a nebem, životem zdejším a příštím s důrazem na ten druhý jako vyšší, záhodnější, svatější. Jejím důsledkem je „tragický obraz lidské situace“ metaforizovaný do „dědičného hříchu“ vyžadujícího spásu shůry – čili okleštění lidské svobody.

Tento pohled judaismus nezná, zná jen dobré či zlé sklony v člověku a jeho vůli dát se ovládat jedním, nebo druhým. Sacks připomíná, že Bůh v Genesi sedmkrát prohlašuje svou tvorbu za „dobrou“. Svět je dobrý, ale člověk má svobodu konat zlo. V tom spočívá drama lidské historie.

Důsledky ztráty víry

Aristotelovsko-abrahámovská trhlina vyšla najevo v 17. století Descartesovým rozštěpením hmoty a ducha a vědeckými objevy diskreditujícími náboženský výklad hmotného světa. Kyvadlo myšlení se přesunulo z pravého mozku do levého, odkud se věda pokouší morální zákony náboženské vměstnat do mechanických zákonů přírodních. Dnes však některé vědní obory dospívají na hranice materiálna a objevují dimenze, na něž levý mozek nestačí a potřebuje opět angažovat pravý.

Pokud Bůh stvořil lidskou inteligenci, pak s ní jeho existence nesmí být v konfliktu. Daroval-li Bůh člověku svobodu, náboženství se nesmí etablovat jejím potlačováním. Jestliže mu daroval imaginaci, nemůže ji svazovat dogmatem.

Ztrátou víry ztrácíme postupně a bez okamžitého povšimnutí – někdy až zadlouho – šest věcí:

  • Víru v lidskou důstojnost a posvátnost života.
  • Politickou smlouvu s kolektivní odpovědností za společné blaho.
  • Systém morálky, ztrátu smyslu slov jako povinnost, odpovědnost, čest, bezúhonnost, loajalita a důvěra.
  • Soudržnost manželství a rodiny.
  • Smysl života a životní poslání.
  • Smysl pro záhodnost a možnost spravedlnosti.

Sacks pociťuje hlubokou úzkost z budoucnosti Západu, jestliže úplně ztratí víru:

„Nemůžete bránit svobodu Západu na základě morálního relativismu. Žádná sekulární morálka nezabránila nacismu a stalinskému komunismu a nemá ani dnes sílu ubránit se vytrvalému náporu bezohledné religiozity. Judeo-křesťanská etika je jediný systém, který dlouhodobě Západu dal souběžně vědeckou a technickou revoluci, parlamentní demokracii a svobodu svědomí a jenž sladil silný individualismus se sociálním svědomím a vysoce aktivní občanskou společností.“ Se ztrátou víry ztratíme „svobodu a kreativitu, které nás pojí s božstvím“.

Vady diskreditující náboženství

Mezi vědou a náboženstvím či evolucionismem a kreacionismem není žádný skutečný konflikt, jestliže si všimneme, jak Bible v Genesi dává zemi příkaz „tvořit život“ a životu schopnost tvořit další život. Skutečný konflikt řádu a svobody zmizí, jestliže si promítneme, jak Bůh v Exodu osvobozuje z otroctví prostřednictvím morálních zákonů.

Věda a filozofie pojednávají o pravdě jako systému. Bible je pravda v podobě příběhu.

Věda a filozofie pojednávají o pravdě jako systému. Bible je pravda v podobě příběhu. Abrahámovská víra je „drama lásky jako svrchované tvůrčí energie vesmíru“. Láska znamená „loajalitu, vzájemnou odpovědnost a vykoupení ze samoty“. Bůh žije v „noblesnosti našich vztahů s druhými“. Víra je „morálkou lásky“. Láska se rodí, když bereme na vědomí „integritu jinakosti“. Bůh z osamělosti vytvořil „prostor pro jinakost, kterou jsme my“.

Má-li se západní civilizace zachránit, náboženství a věda se musejí smířit a sladit jako pravý a levý mozek. K tomu se musejí vystříhat vad, které zdiskreditovaly náboženství:

  • Dogmatického výkladu „tvrdých textů“ a základů víry, jejichž původní kontext již neznáme a potřebujeme je interpretovat stále znovu, aby dávaly praktický smysl.
  • Dualismu absolutního dobra a absolutního zla, který vymýšlí smrtelné nepřátele, jež je třeba zničit, ale který není původu biblického, nýbrž zoroastriánského, manicheistického a helenisticko-gnostického. A je „nejúčinnější doktrínou, jak přimět dobré lidi ke konání zla“.
  • Mesianistické politiky, která abrahámovské snění o lepším světě mění z každodenního konání dobrých skutků v apokalyptické převracení světa naruby násilnou spásou.
  • Touhy po moci a zneužití náboženství jako politiky a nástroje k ovládání lidí. Náboženství má naopak být v tradici hebrejských proroků omezovatelem a kontrolou moci.
  • Ideologie „jediné perspektivy“, jediné správnosti, monopolu na pravdu.
Víra je odvaha riskovat

Před degenerací a destrukcí zevnitř i zvenku nás může zachránit jen „kritický dialog mezi náboženstvím a vědou, nutná konverzace mezi dvěma polovinami mozku“, která by nás vysvobodila ze svěracích kazajek vyhraněného myšlení levého či pravého a obnovila „víru ve vítězství možného nad pravděpodobným“ – imaginace a fantazie nad poučkami a vzorci.

Před degenerací a destrukcí zevnitř i zvenku nás může zachránit jen kritický dialog mezi náboženstvím a vědou

Veškerá velkolepá lidská tvorba, ve vědě, umění a duchovnu, k nám přišla prostřednictvím lidí, kteří „ignorovali pravděpodobné a věřili v možné, postavili se mimo samozřejmě brané jistoty své doby a žili jiným světlem“. Víra je odvaha riskovat. Bez riskování zakrňujeme. Riskováním rosteme. Abrahámovské náboženství „od nás žádá velké věci, a tím nás činí velkými“.

V závěru britský vrchní rabín Sacks přechází až do liturgické poezie, když káže, ano káže, nejen upozorňuje:

„Náboženství a věda, dědictví Jeruzaléma a Atén, produkty lidského dvojího mozku, teď musejí společně chránit svět, jenž nám byl svěřen do péče, ctít naši úmluvu a s přírodou a jejím Bohem. Bohem, jenž je hudbou vyznívající zpod hluku, Bytím v srdci všeho bytí, jehož tichý drobný hlásek stále ještě můžeme zaslechnout, jestliže se naučíme vytvářet si ticho v duši. Bohem, který, ať už v něho věříme či nevěříme, nikdy neztrácí víru v nás.“

The Great Partnership: God, Science and the Search for Meaning
(Velké partnerství. Bůh, věda a hledání smyslu)
AUTOR: Jonathan Sacks
VYDAL: Hodder & Stoughton 2011
ROZSAH: 370 stran