Konference o bezpečnosti: Mapu Evropy smějí překreslovat jen Slované

Téma Historický revizionismus a projevy neonacismu ukázalo zahraničněpolitické propojení Pražského hradu, KSČM a zemanovského křídla ČSSD.

Dan Macek 21.6.2013
Pod záštitou poslance ČSSD a velkosrbského apologeta Jaroslava Foldyny se v prostorách Poslanecké sněmovny konala 5. června v pořadí čtvrtá ze série konferencí z cyklu Nová bezpečnostní architektura Evropy – spolupráce pro XXI. století. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Pod záštitou poslance ČSSD a velkosrbského apologeta Jaroslava Foldyny se v prostorách Poslanecké sněmovny konala 5. června v pořadí čtvrtá ze série konferencí z cyklu Nová bezpečnostní architektura Evropy – spolupráce pro XXI. století. | foto: © montáž ČESKÁ POZICE, Richard Cortés, foto ČTKČeská pozice
Pod záštitou poslance ČSSD a velkosrbského apologeta Jaroslava Foldyny se v prostorách Poslanecké sněmovny konala 5. června v pořadí čtvrtá ze série konferencí z cyklu Nová bezpečnostní architektura Evropy – spolupráce pro XXI. století.

Pod záštitou poslance ČSSD a velkosrbského apologeta Jaroslava Foldyny se v prostorách Poslanecké sněmovny konala 5. června v pořadí čtvrtá ze série konferencí z cyklu Nová bezpečnostní architektura Evropy – spolupráce pro XXI. století. Vzhledem k ambiciózně „aktuálnímu“ názvu cyklu měla konference tentokrát pro někoho trochu překvapivé téma: Historický revizionismus a projevy neonacismu.

Že organizátoři nemíní „neonacismus“ ve smyslu bojůvek Dělnické strany sociální spravedlnosti terorizujících obyvatele severočeských „vyloučených komunit“, nýbrž údajný revanšismus někdejších států Osy a jejich pomahačů, bylo nasnadě: Téma prý totiž vybrali u příležitosti nadcházejícího 75. výročí Mnichovské dohody.

Poselství konference

Spolupráce na nové bezpečnostní architektuře Evropy pro 21. století se má opírat o vědomí:

  • Jediný Sovětský svaz má čisté ruce;
  • „evropská myšlenka“ vyvěrá z appeasementu;
  • překreslovat mapu Evropy smějí leda pravoslavní Slované;
  • a zpochybňovat cokoli z uvedeného je neonacistický revizionismus.

Střídání vlád nejpozději napřesrok, kdy se očekává volební vítězství levice, by proto mohlo mít dalekosáhlejší dopad na směřování České republiky, než se obvykle připouští. Z myšlenkového kvasu na této konferenci totiž vyvěralo zahraničněpolitické souručenství Pražského hradu, KSČM a sílícího zemanovského křídla ČSSD.

Jen Sovětský svaz má čisté ruce

V zaplněném sále převažovaly starší ročníky. Mezi posluchači nechyběli například bývalý ministr zahraničí Jan Kavan, astrofyzik a prezidentský kandidát KSČM z roku 1998 Stanislav Fischer či matně povědomé tváře představitelů hnutí Ne základnám!

Pořadatel Stanislav Kliment z organizace Evropa Reset, jež se na svých webových stránkách vystupuje například proti zneužívání otázky dodržování lidských práv „pro utilitární cíle“, ve svém úvodním slově připomněl nejen výročí Mnichovské dohody, ale i „řeži na Volyni“, kde ukrajinští nacionalisté vraždili vedle Poláků také Čechy. Následoval výčet válečných zločinů dalších neruských exsovětských národů za druhé světové války završený řečnickou otázkou: „To že byl boj proti Stalinovi?“

Emil Voráček připustil, že vědecké zkoumání sovětské politiky za mnichovské krize komplikuje fakt, že Stalinovy instrukce jsou historikům dodnes nepřístupné

Kliment se také pozastavil nad údajným utrpením příslušníků ruské menšiny v Pobaltí, kterým nebylo coby někdejším sovětským kolonizátorům a jejich potomkům po roce 1991 automaticky uděleno občanství obnovených republik, ale vyžadují se po nich jazykové zkoušky. „Je to náhoda nebo naplňování plánu na vyvinění Německa ze zločinů druhé světové války?“ otázal se Kliment s odkazem na uctívání památky protisovětského odboje v zemích, jež Stalin obsadil na základě paktu s Hitlerem o rozdělení sfér vlivu ve východní Evropě a odkud záhy odvlekl více než sto tisíc lidí na Sibiř.

Následoval proslov tajemníka Česko-ruské komise historiků a archivářů při Akademii věd ČR Emila Voráčka. Ten posluchačům připomněl, že Československo během mnichovské krize zradily západní mocnosti. „Jediný Sovětský svaz má čisté ruce,“ ocitoval z díla kanadského historika údajný výrok tehdejšího lidového komisaře pro zahraniční věci SSSR Maxima Litvinova. Voráček zároveň připustil, že vědecké zkoumání sovětské politiky za mnichovské krize komplikuje skutečnost, že Stalinovy instrukce jsou historikům dodnes nepřístupné.

Stalinova depeše Zemanovi

Prvním zahraničním řečníkem konference byla bývalá sovětská diplomatka Natalia Naročnickaja, do roku 2012 členka kremelské Komise proti pokusům přepisovat dějiny na úkor zájmů Ruska, kde z pověření ruského prezidenta potírala kritické pohledy na roli Sovětského svazu během druhé světové války. (Nad panelem řečníků visel po celou dobu konference banner prokremelského Institutu demokracie a spolupráce, jehož pařížské pobočce Naročnickaja od roku 2008 šéfuje.)

Naročnickaja si ve svém projevu postěžovala, že na rozdíl od současného období „historické dezinterpretace“ si ani za nejhlubší studené války nikdo na Západě nedovolil srovnávat komunismus s nacismem. „Jediný Sovětský svaz má čisté ruce,“ ocitovala tentýž výrok, na který upozornil už její předřečník Voráček. Poté předala poslanci Foldynovi zarámované diplomatické depeše z roku 1938, v nichž Stalin přislíbil vojensky podpořit ČSR proti Německu (ovšem jen v případě, že by Francie bývala dostála svým spojeneckým závazkům). Foldyna za potlesku publika slíbil dárek předat prezidentu Miloši Zemanovi, aby visel na důstojném místě.

Naročnickaja také připomněla, že v roce 1938 odmítlo Polsko průchod sovětských vojsk přes svoje území na pomoc ČSR (na tažení Rudé armády ke břehům Visly během polsko-sovětské války z let 1919 až 1921 měli Poláci nejspíš zapomenout). „Kdepak Polsko obětí druhé světové války!“ podotkla oficiální ruská historička k souběžnému boji Varšavy na dvou frontách proti nacistickému Německu a Sovětskému svazu v září 1939.

„Ano, pakt Molotov-Ribbentrop byl cynický, ale stejně cynicky se stavěli třeba Britové k Hitlerově anšlusu Rakouska,“ zamlčela Naročnickaja podstatný rozdíl v tom, že Britové na základě anšlusu nic neanektovali, zatímco Sověti na základě dohody s Hitlerem o neútočení připojili k SSSR tři baltské republiky, většinu Polska a část Finska a Rumunska. „Pakt Molotov-Ribbentrop nebyl o nic cyničtější než jiné pakty, například dohoda z Daytonu,“ pokračovala v bagatelizaci dvouletého sovětsko-německého spojenectví z let 1939 až 1941 absurdním odkazem na mírovou smlouvu z roku 1995, jež ukončila občanskou válku v Bosně a Hercegovině.

Někdejší sovětská diplomatka, která se od rozpadu SSSR přimlouvá za větší zapojení ruské pravoslavné církve do politiky, na závěr svého vystoupení připomněla, že nacismus (na rozdíl od komunismu!) opovrhoval monoteismem, kdežto komunismus se snažil o pokrok a štěstí všech. „Národům SSSR jsme dali to nejlepší,“ přičemž zřejmě zapomněla například na deportace několika celých kavkazských etnik do středoasijských stepí.

Pochopení pro monstrprocesy

Dalším zahraničním řečníkem byl euroskeptický britský historik John Laughland. Ten ve svém vystoupení například připomněl, že stoupenci mnichovanského appeasementu zůstali v Churchillově vládě až do konce roku 1940. Pozdější otec zakladatel poválečné evropské integrace Jean Monnet prý tehdy působil na britském ministerstvu zahraničí, do jehož gesce spadalo vysílání rozhlasové stanice BBC. Z tohoto titulu prý několikrát zabránil svému krajanovi Charlesi de Gaullovi, aby v éteru vystoupil s projevy burcujícími Francouze k odporu proti Němcům.

Zajímavý byl Laughlandův postřeh, jak antikomunista Winston Churchill rozlišoval mezi ruským národem a Sovětským svazem

Zajímavý byl také Laughlandův postřeh, jak skalní antikomunista Winston Churchill rozlišoval mezi ruským národem a Sovětským svazem. Stalinské čistky konce třicátých let prý Churchill vítal, neboť je vnímal jako účtování se starými „internacionálními“ bolševiky odhodlanými k vývozu revoluce.

Po Laughlandově vystoupení se role moderátora konference ujal stínový ministr financí za ČSSD Jan Mládek, jinak také předseda spolupořádajícího „družstva“ pro ekonomická, politická a sociální studia  FONTES RERUM. Ten poněkud vybočil z nastaveného schématu konference, když vyjádřil naději, že „národy přeci nemůžou žít minulostí“ a že například „Poláci a Litevci pro usmíření něco dělají“.

Čest Rudé armády

Dalším zahraničním řečníkem byl Josifs Korens z organizace „Lotyšsko bez nacismu“. Svůj exkurz do období druhé světové války v Pobaltí začal až německou invazí v roce 1941, aniž by vůbec zmínil předchozí anexi tří samostatných zemí Sovětským svazem v důsledku paktu Molotov-Ribbentrop. Jenže kdyby nezamlčel, že během jediného roku sovětské nadvlády, jež německé invazi předcházela, bylo na Sibiř deportováno 35 tisíc Lotyšů (1,8 procenta tamní populace), nešlo by se natolik bez rozpaků pohoršovat nad „údajnou domobranou,“ jež s nevděkem „střílela do zad“ ustupující Rudou armádu.

Podle Josifse Korense mezi zhoubné důsledky revizionismu patří to, že vysloužilé sovětské důstojníky dnes popotahují za potlačování protisovětského hnutí „lesních bratří“

Skutečnost, že po konci sovětské cenzury převážily v pobaltské historiografii kritické pohledy na roli SSSR během druhé světové války, odmítá Korens přičíst na vrub přirozeně vychýleného kyvadla badatelského zájmu po letech „orwellovského“ půstu. Za „historickým revizionismem“ místo toho vidí neklamný projev „neonacismu“. Dosvědčujícím důkazem „hnědnutí“ Lotyšska a Estonska je podle něj úcta, jíž se tam po desítkách let perzekuce dostává starcům, kteří za účelem boje proti znovunastolení Stalinovy diktatury kdysi pozvedli zbraň pod hlavičkou SS.

Uprostřed přednášky otevřel Korens k publiku monitor svého notebooku, aby jako odstrašující příklad historického revizionismu pustil videozáznam rozhovoru s jistým vysokoškolským studentem historie. Vcelku empatickou reflexi mladého Lotyše, že „Němci pro nás tehdy představovali menší zlo, ale jiné národy mají jinou perspektivu“, si Korens vykládá jako jasnou apologii holokaustu.

Korens zjevně lituje, že pobaltskou historiografii už nedrží v okovech kolegyně Naročnickaja a její Komise proti pokusům přepisovat dějiny na úkor zájmů Ruska. „Za největší lotyšskou tragédii 20. století jsou dnes považovány stalinské deportace!“ líčil s Korens rozechvělým hlasem. „Má se za to, že sovětští vojáci na dobytých územích hromadně znásilňovali Němky,“ stýskal si nad napáchanou historiografickou škodou (nejspíš by si přál, aby o svém znásilnění vítěznými rudoarmějci opět mlčela například i Květa Fialová). Mezi zhoubné důsledky revizionismu podle Korense patří, že vysloužilé sovětské důstojníky dnes popotahují za potlačování poválečného protisovětského hnutí odporu takzvaných „lesních bratří“.

Pozdrav z Institutu VK

Konferenční příspěvky domácích i zahraničních řečníků inspirovaly přítomného Jiřího Weigla z Institutu Václava Klause, aby si o přestávce řekl o zařazení na panel mimo pořadí. Ve svém improvizovaném vystoupení předestřel tezi, že kořeny „mnichovanského appeasementu“ sahají až k první světové válce, která pro Francii skončila Pyrrhovým vítězstvím, neboť těžké válečné ztráty poškodily její vůli bojovat.

Oproti tomu Německo prý ztratilo vůli k boji po totální porážce ve druhé světové válce. Sdílenou francouzsko-německou neochotou válčit se prý otevřela cesta k evropské integraci. Weigel připomněl, že Mnichovská dohoda i evropská integrace se ospravedlňovaly snahou „udržet mír za každou cenu“. Podle Weigela tudíž „evropská myšlenka“ vyvěrá z appeasementu.

Jako zástupce „německé historiografie“ vybrali organizátoři konference českou emigrantku do Německa Evu Hahnovou, která proslula mimo jiné výzvami, aby zdejší tisk nedával prostor kritikovi poválečného odsunu českých Němců Bohumilu Doležalovi. Ve svém příspěvku se vymezila proti „revizionistické“ knize americké historičky Mary Heimannové Československo – stát, který selhal.

Za odsouzeníhodné považuje Hahnová už to, že se Heimannová odvolává na hodnocení britského politika Lloyda George, který v meziválečném období upozorňoval, že Československo vzniklo proti vůli milionů Němců a statisíců Maďarů. Označením vcelku objektivního popisu okolností zrodu ČSR za nepřístojný „revizionismus“ ovšem Hahnová připomíná spíše dogmatičku než vědkyni.

Sionistické okénko

Z hlediska celkové dramaturgie konference poněkud mátlo panelové vystoupení advokáta Michala Pacovského, prezidenta české odnože Židovského národního fondu (Keren Kayemet Leisrael, KKL). Zástupce staré sionistické nadace, která vykupovala půdu pro židovské přistěhovalce ještě v mandátní Palestině a dnes se v Izraeli zabývá například výsadbou stromů, pozvali organizátoři snad v naději, že odlesk obětí holokaustu podepře jejich tezi o akutním ohrožení „výsledků druhé světové války“ neonacisty v hávu revizionistických historiků.

Michal Pacovský za projev revizionismu označil skutečnost, že samotná myšlenka sionismu má dnes mnohdy pejorativní nádech

Pacovský za projev revizionismu označil skutečnost, že samotná myšlenka sionismu má dnes mnohdy pejorativní nádech. Původ této sémantické proměny však Pacovský nespatřuje v neonacismu, ale v předválečném Sovětském svazu, kde se po ničivých hladomorech chtěl Stalin zavděčit rolníkům.  Zatímco za cara mohl jako ventil posloužit občasný pogrom, kvůli „židobolševickému“ složení části politbyra již nebyl výslovný antisemitismus operativní. Jako náhražka tudíž byli za škůdce místo Židů prohlášeni sionisté.

Pacovského závěr, v němž chyběly jakékoli výpady proti Němcům či proradnému Západu a navíc byl haněn Stalin, možná organizátory zklamal. Svým proizraelským vyzněním však zapadal do zahraničněpolitického kánonu prezidenta Miloše Zemana, na něhož účastníci konference vesměs nedají dopustit.  

Argonauti v Abcházii

Předposledním řečníkem byl posrpnový „normalizátor“ pražské filosofické fakulty Oskar Krejčí. Ten na úvod upozornil, že není historikem, nýbrž politologem. Některé posluchače možná znejistil tvrzením, že by vědec měl mít úctu k revizionismu, ale vzápětí uklidnil prohlášením, že mu dnešní doba zpochybňováním předlistopadových historických výkladů připomíná druhou (pomnichovskou) Československou republiku.

Dle Oskara Krejčího je esencí současného západního „revizionismu“ Huntingtonův střet civilizací

Krejčí své vystoupení pojal zeširoka a vrátil se k antice, aby připomněl, že historické těžiště Evropy leží v někdejší Byzanci, tudíž mnohem dál na východ, než si prý na Západě připouštějí. „Argonauti se plavili do Abcházie!“ vypomohl si pro ilustraci homérovskou destinací v dnešní odtrženecké gruzínské provincii pod ruským protektorátem.

Dle Krejčího je esencí současného západního „revizionismu“ Huntingtonův střet civilizací. Pojem „judeokřesťanská civilizace“ je prý výmysl namířený proti Rusku, potažmo SSSR. Podle Krejčího není náhodou, že takto vymezená „Evropa“ končí v Pobaltí, což byl zároveň nejzazší dosah moci Řádu německých rytířů.

„Proč není možné usmíření s pravoslavím?“ táže se vyčítavě rétoricky vědecký ateista, kterému nejspíš uniklo, že vedle pravoslavného Řecka, jež je členem NATO od roku 1952, zahrnula euroatlantická integrace už i pravoslavné Rumunsko a Bulharsko. „Že je Rusko jiné než Evropa, je nesmysl,“ uzavírá Krejčí v souladu se Zemanovou koncepcí žádoucího připojení mocného slovanského dubiska k Evrospké unii.

Velké Srbsko nade vše

Závěrečného slova se ujal Jaroslav Foldyna, poslanec zaštiťující konferenci. Ten své vystoupení zcela předvídatelně věnoval spornému mezinárodnímu uznání kosovské nezávislosti. Zatímco však i Bělehrad spěje k jakési normalizaci vztahů s Prištinou, Foldyna končil konferenci z cyklu Nová bezpečnostní architektura Evropy – spolupráce pro XXI. století kříšením velkosrbské myšlenky z devadesátých let minulého století. „Neohrožuje vznik Bosny a Hercegoviny bezpečnost Evropy?“ lamentoval nad jedním z mezinárodněprávně legitimních nástupnických států někdejší jugoslávské federace.

Jaroslav Foldyna, poslanec zaštiťující konferenci, se bezděky uchýlil k vlastnímu „revizionismu“

Bezděky se tím uchýlil k vlastnímu „revizionismu“. Aplikuje-li se totiž všemi tolik omílaná mnichovská paralela, vznikla na troskách mnohonárodního soustátí (v prvním případě Rakousko-Uherska, ve druhém Jugoslávie) multietnická republika (v prvním případě Československo, ve druhém Bosna a Hercegovina) proti vůli početných menšin (v prvním případě Němců a Maďarů, ve druhém bosenských Srbů a Chorvatů).

Roli Konráda Henleina, který z historické zeměpisné jednotky (Čechy, respektive Morava a Slezsko) vykrojil etnicky čistý Sudetenland, sehrál v bosenské repríze Radovan Karadžić se svojí Republikou srbskou. Bosňáci jsou však muslimové, a proto se Foldyna trochy selektivního revizionismu neštítí. Shodou okolností opět v souladu s neskrývanou islamofobií Miloše Zemana.

Ctirad Bednář . . 10:20 19.6.2013

Počet příspěvků: 19, poslední 21.6.2013 05:00 Zobrazuji posledních 19 příspěvků.