Konec světa: Hledisko kapra

Před sedmdesáti lety existoval stát, který uzákonil, že před úderem paličkou musí být rybě podáno anestetikum. Jak to souvisí s kataklyzmatem?

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ČESKÁ POZICEČeská pozice
 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Skutečnost, že zvířata jsou bytosti, které pociťují bolest či strach, je pro filosofa Petera Singera rozhodující důvod pro odmítnutí jejich požívání. Problematický je již samotný pojem člověk. Tento pojem jsme dle Singera využili (či spíše zneužili) k tomu, abychom vytvořili umělou kategorii (domněle) racionálních bytostí, které jsme oddělili od neracionálních. Jenže některá zvířata jsou schopna chovat se „racionálněji“ než někteří lidé. Proto je třeba jako hlavní směrnici pro zacházení s živými tvory přijmout schopnost vnímat bolest a prožívat utrpení.

Americká filozofka a přesvědčená vegetariánka Cora Diamondová tyto biologizující argumenty a utilitaristické propočty bolesti odmítá například ve svém článku Jíst maso a jíst lidi (Eating Meat and Eating Humans). Jedním z důvodů pro odmítnutí Singerovy argumentace je skutečnost, že kritérium vnímání bolesti není schopno postihnout skutečný důvod, proč někteří lidé odmítají jíst zvířecí maso a proč lidé obecně odmítají jíst lidské maso.

Pakliže totiž skutečně neexistuje zmiňovaný rozdíl mezi lidským a zvířecím živočichem a jedná-li se nám pouze o to, abychom zabránili bolesti, není důvod, proč nekonzumovat ty živočichy, kteří zahynou třeba při srážce s autem nebo jsou zasaženi bleskem. Bylo by pak naprosto lhostejné, jestli se jedná o lidské živočichy, jejichž hodnotné orgány bychom zachránili a následně si pochutnali na dost možná výtečném mase, nebo o srnku sraženou na silnici.

Velrybí nápad

Dle Diamondové se věci musíme přiblížit z jiného hlediska. Samotná práva nejsou v našem zacházení se zvířaty vůbec rozhodující. Pro lidskou bytost je charakteristické, že vytváří specifické morální kategorie, a teprve z hlediska těchto morálních kategorií se lidé mezi sebou nekonzumují. Vegetarián rozšířil tuto morální kategorii na všechny živočichy, lidské i nelidské, a vůči biologickým skutečnostem a míře citlivosti u jednoho nebo druhého tvora je celkem netečný. Proto Diamondová tvrdí, že kdyby někomu chtěla vysvětlit, proč by se i on měl stát vegetariánem, patrně by odkázala na to, že všichni tvorové jsou naši blízcí. K tomu by mohla odcitovat báseň Sýkorka od amerického básníka Waltera de la Mara, v níž je ptáček označen jako „maličký syn života“.

Samotná práva nejsou v našem zacházení se zvířaty vůbec rozhodujícíFaktem ale zůstává, že většina lidí není schopna přestat jíst maso, jakkoliv k údělu zvířat nejsou lhostejní. Koneckonců i v takové velmoci vegetariánů, jakou je Amerika, je třikrát více bývalých než praktikujících vegetariánů.

Tyto jedince, kteří jsou citliví k údělu zvířat, a zároveň nejsou schopni přestat jíst maso, oslovila s pozoruhodným, ale dost pochybným návrhem organizace PETA. V roce 2001 spustila kampaň, v níž vyzývala „slušné masožrouty“, aby se laskavě omezili na pojídání velryb. Díky obrovským rozměrům je poměr nasycení versus vyhasnutí života nejpříznivější. Z hlediska této kampaně je stanovisko lidí, kteří se rozhodli pojídat pouze kuřata nebo malé ryby s odůvodněním, že se alespoň nejedná o savce, naprostým morálním fiaskem. K tomu, aby byl získán objem kuřecího masa srovnatelný s objemem masa z jedné krávy, padne celých 221 „malých“ kuřecích životů.

Další morální zátěž

Kuřatům jde ale po krku ještě někdo jiný. Kuřata si totiž jako chutnou, lehkou a relativně zdravou stravu oblíbili i naši domácí mazlíčci. Aniž bychom chtěli snižovat morální zátěž vlastnictví psa, podívejme se pro ilustraci na důsledky vlastnictví koček, jak je předložil ve své knize Jedny milujeme, jedny nenávidíme, jedny jíme (Some We Love, Some We Hate, Some We Eat) americký profesor psychologie a antropologie Hal Herzog.

Při předpokladu, že kočka spořádá denně minimálně 50 gramů masa, padnou například v Americe, kde žije 94 milionů koček, jen na tyto domácí mazlíčky tři miliony kuřat denně. V českých domácnostech žije v současné době zhruba milion koček a dva miliony psů. Snadno si lze spočítat, že počet kuřecích životů není vůbec zanedbatelný. Pakliže vezmeme ještě v potaz, že kočky jsou takzvaní rekreační zabijáci – tedy vraždí, i když jsou kuřátky pořádně nasyceny –, může být na samotné vlastnictví kočky nahlíženo jako na mimořádně morálně zatěžující záležitost.

„Osvícená“ legislativa

Ale vraťme se k vánočním kaprům. I na údělu těchto živočichů se projevila paradoxnost spjatá s chovem zvířat. Je totiž pozoruhodné, že existovala společnost, která již před skoro sedmdesáti lety uzákonila pokrokovou legislativu, dle které nebylo dovoleno ryby zabít, aniž by jim bylo před úderem paličky podáno anestetikum. Rybí jatka, která vidíme na vánočních trzích, by ve společnosti s takovými zákony byla postihována mimořádně tvrdými tresty. Kdože tuto normu podepsal? Psal se rok 1936 v Německu a stvrzující podpis připojil známý vegetarián Adolf Hitler.

Opatření o nutnosti podání anestetika bylo součástí sady zákonů na ochranu zvířat, která například zakazovala násilné krmení drůbeže, dlouhé transporty zvířat nebo užití psů při lovuOpatření o nutnosti podání anestetika bylo součástí sady zákonů na ochranu zvířat, která například zakazovala násilné krmení drůbeže, dlouhé transporty zvířat nebo užití psů při lovu. Zatímco Židé klesli na úroveň obtížné havěti, německý vlčák byl ikonou odvahy, věrnosti a odhodlanosti.

Exkurzem do dějin zákonů na ochranu zvířat, ve kterých byla nacistická legislativa revoluční, nemá být naznačeno, že to s ochranou zvířat nemusíme nijak přehánět. Spíše bych se chtěla vrátit k myšlence Cory Diamondové, která trvá na tom, že pojem „člověk“, který se liší od pojmu „zvíře“, má oprávnění. Člověk se totiž vyznačuje schopností imaginace, díky které dokáže v sýkorce, kterou krmí po dobu zimních měsíců, zahlédnout svého druha. Bohužel má tatáž lidská imaginace i odvrácenou stranu – navádí nás k tomu, abychom si v mysli rozdělili lidskou rodinu do různých druhů a poddruhů a tyto úzkostlivě oddělené skupinky pozavírali do klecí zoologické zahrady. Mít na paměti tuto obtížnost lidského postavení a odpovědnost, kterou má člověk za „malé bratry“ i za své velké sourozence, je trvalá výzva pro překračování vlastní omezenosti, a to nejen při pohledu do kádí s kapry.

Kapřík radostně očekávající datum 21. 12. 2012 má pravdu, že utrpení, které člověk páchá na druhých tvorech, by bylo definitivně vyřešeno snad kataklyzmatem. Pokud by nebyli lidé, nebylo by etických selhání. I kdyby kapři náhodou kataklyzma přežili, vyhráno nemají. Zbývá totiž otázka, zda by něžnější než ruka lidská byla neviditelná ruka přírody, která etické problémy nezná.

Jiří Jelínek zajímavé 8:38 9.9.2013
černoušek T 10:29 25.12.2012
TerezaMatejckova Literatura 12:22 26.12.2012
Kateřina Marie Rychnovská Děkuji za velmi zajímavý studijní materiál ;) 16:04 3.1.2013
tralalak Inu, clovek je ziva bytost. 16:28 21.12.2012
Miki Tak nevím, ale člověk se 8:58 21.12.2012

Počet příspěvků: 7, poslední 9.9.2013 08:38 Zobrazuji posledních 7 příspěvků.