Konec kurdských nadějí. Po IS přišli na řadu oni

Ještě loni se zdálo, že nejnebezpečnější roznětkou Blízkého východu je Islámský stát, a řada západních politiků se zaklínala bojem proti němu. Ten jako územní celek prakticky zmizel. Jak v Iráku, tak v Sýrii se ukazuje, že nestabilitu regionu mohou prohlubovat i ambice Kurdů, jakkoli legitimní.

Kurdští civilisté jedou v náklaďáku se svými věcmi. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Kurdští civilisté jedou v náklaďáku se svými věcmi. | foto: Reuters
Kurdští civilisté jedou v náklaďáku se svými věcmi. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Kurdští představitelé ještě nedávno snili o vytvoření svého vlastního státu jako jednoho z výsledků svého tažení proti Islámskému státu. Teď místo toho bojují o samotné přežití – těmito slovy shrnuli situaci Joost Hiltermann a Maria Fantappieová, experti renomovaného think tanku International Crisis Group.

Jejich lednový článek byl výmluvně nazvaný Twilight of the Kurds, tedy Soumrak Kurdů. Jeho poslední dějství je od ledna možné sledovat na severozápadě Sýrie, kde si Kurdové budovali svůj paralelní stát ve státě až do chvíle, kdy na ně plnou silou udeřilo sousední Turecko.

Bylo na čem stavět, jenže…

Kurdové přitom měli v politické a morální rovině na čem stavět. Při represích režimu Saddáma Husajna zahynulo v 80. letech minulého století v Iráku přes 180 tisíc Kurdů. V Sýrii zase baasistický režim sebral statisícům Kurdů občanská práva, stovky kurdských disidentů zažily věznice i mučírny.

I na těchto faktech postavili Kurdové v obou zemích své emancipační hnutí ve chvíli, kdy jim to okolnosti umožnily. V Iráku to bylo zčásti s vytvořením kurdské autonomie pod ochranou Západu v roce 1991, hlavně však po svržení Saddáma Husajna o dvanáct let později. V Sýrii se zase Kurdové dostali ke slovu s arabským jarem a následnou občanskou válkou.

Jenže poslední měsíce ukázaly, že jedna věc jsou sympatie západních komentátorů, prokurdské facebookové kampaně či výzvy evropských politiků k jejich vyzbrojování a věc druhá je blízkovýchodní realita. Jako první to loni zjistil prezident kurdské autonomie v Iráku Masúd Bárzání.

Jenže poslední měsíce ukázaly, že jedna věc jsou sympatie západních komentátorů, prokurdské facebookové kampaně či výzvy evropských politiků k jejich vyzbrojování a věc druhá je blízkovýchodní realita. Jako první to loni zjistil prezident kurdské autonomie v Iráku Masúd Bárzání. Navzdory varování zahraničních patronů, centrální bagdádské vlády i svých racionálnějších kurdských konkurentů vyhlásil na září referendum o nezávislosti Kurdistánu. „Už od první světové války nejsme součástí Iráku,“ hlásal Bárzání. „Je to teokratický, sektářský stát, my máme svou vlastní zemi, kulturu a jazyk. Odmítáme podřadné postavení.“ Plebiscit proběhl i za hranicemi autonomie, na ropných polích Kirkúku i v dalších oblastech, které Kurdové dobyli od podzimu 2014 v rámci tažení proti Islámskému státu a odkud nejednou vyháněli – a to i zbraněmi, které jim Západ poslal „k boji proti teroristům“ – nekurdské obyvatele. Zastánci nezávislosti v referendu uspěli, jenže vzápětí přišla reakce: irácká armáda a šíitské milice vytlačily Kurdy ze všech takto zabraných oblastí a Bárzání po této drtivé vojenské a hlavně politické porážce v říjnu rezignoval.

Podobný scénář se opakuje v severní Sýrii podél hranice s Tureckem. I tady se kurdské milice YPG podílely na boji proti Islámskému státu, zároveň však upevňovaly své pozice, a to často i na úkor jiných, nekurdských skupin obyvatel; zprávy lidskoprávních organizací, že se Kurdové dopouštějí etnických čistek namířených proti Arabům a Turkmenům v západních médiích příliš prostoru nezískaly.

Zato v Turecku ano a koncem ledna Ankara spustila vojenskou akci se snad až ironickým názvem Olivová ratolest, která má za cíl postupně zlomit kurdský kvazistát v Afrínu, poté v Manbidži a dále na východ až k irácké hranici. „Vyčistíme celou tuto oblast od teroristické špíny snažící se obklíčit Turecko,“ opakuje od ledna turecký prezident Recep Tayyip Erdogan. Obětí přitom nejsou jen ozbrojenci YPG, ale i civilisté, jichž už se daly desítky tisíc do pohybu a stovky jich přišly o život.

Facebookové války

Symbolika a silná slova jsou důležitým prvkem mediální války. Turecké deníky standardně píší, že vojenská operace v Sýrií míří na „teroristické spojenectví“ YPG, s ní ideově spřízněné Strany kurdských pracujících (PKK) a naopak zcela protichůdného Islámského státu. Ten stál vedle kurdských extremistů za řadou teroristických útoků, při kterých v Turecku v uplynulých třech letech zahynuly stovky civilistů, takže spojováním těchto skupin turecký establishment zjevně posiluje podporu u veřejnosti.

Emoce a idealizování Kurdů zapojuje do popisu dění v Afrínu i tábor jejich stoupenců na sociálních sítích. Vyzdvihována je sekulární ideologie levičáckých milicí kontrastující s obvyklou islamistickou výbavou protivníků, časté jsou fotografie odhodlaných bojovnic.

Emoce a idealizování Kurdů zapojuje do popisu dění v Afrínu i tábor jejich stoupenců na sociálních sítích. Vyzdvihována je sekulární ideologie levičáckých milicí kontrastující s obvyklou islamistickou výbavou protivníků, časté jsou fotografie odhodlaných bojovnic – ostatně vrchní velitelka ženských kurdských milic v Sýrii YPJ Nesrin Abdullahová před dvěma lety pózovala v uniformě své guerilly přímo na vltavském nábřeží v Praze.

Na straně Turků působí v Afrínu i jednotky tzv. Svobodné syrské armády (FSA). Donedávna byla tato organizace na Západě označována za umírněnou sílu, která zasluhuje podporu v boji proti syrskému režimu Baššára Asada. Nyní se však kvůli posunům frontových linií i momentálních spojenectví stala tato milice součástí tažení proti syrským Kurdům – a tak začala být aktivisty nazývána „protureckými žoldáky“.

Afrín už Kurdové ztratili, čeká se střet o Manbidž, kde po boku YPG dosud působí americké jednotky. Nelze zcela vyloučit, že tam dojde na otevřený boj dvou spojenců z NATO – Turecka a Spojených států. Experti International Crisis Group ale už v lednu naznačili celkový trend: „S koncem vojenské kampaně proti Islámskému státu se nadšení USA a jejich spojenců pro použití Kurdů proti džihádistům nepřetvořilo v dlouhodobou vojenskou či diplomatickou podporu, a už vůbec ne v podporu jejich státnosti.“ Pro Kurdy to není příliš příznivá předpověď.