Konec anonymních akcií? Politici vymýšlejí úhybné manévry.

Tam, kde měl být zákon zcela striktní, je benevolentní. A tak přístup skrytých vlastníků k veřejným prostředkům příliš nezkomplikuje.

Patrik Nacher 20.3.2013
 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ČESKÁ POZICE, Alessandro CanuČeská pozice
 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

V únoru poslanci ve třetím čtení schválili vládní návrh zákona, jímž se omezuje vlastnictví listinných akcií na majitele. Normu, kterou politici označují za jeden z prostředků boje proti korupci, nyní komentuje zakladatel serveru Bankovní poplatky Patrik Nacher.

KOMENTÁŘ Patrika Nachera / Od civilizovaného světa Českou republiku neodlišuje jen výše bankovních poplatků za základní bankovní služby. Je to i úroveň korupce, a především její neřešení. To má svoje konsekvence: na jedné straně se pak snaží politici ty díry ve státním rozpočtu proškrtat na výdajové stránce do zpitomění, na druhé straně se zvyšují daně; nebo aby to nebylo tak nápadné, podezřele často se mění daňové zákony. Přitom každodenně vidíme plýtvání na zbytečných projektech, předražených a neprůhledných zakázkách. Těch se účastní i společnosti se skrytými majiteli. Proč asi?

Podle Z-Indexu, který monitoruje veřejné zakázky, proteklo firmami se skrytými vlastníky za poslední čtyři roky astronomických 123 miliard korun. Kde peníze skončily? Kdo ví, třeba u samotných vyhlašovatelů zakázek.

Polovičaté řešení

Subjekty s netransparentní vlastnickou strukturou běžně vyhrávaly projekty placené z veřejných peněz a nikoho ze zodpovědných to netrápiloPolitici u nás dlouhodobě nečinně přihlíželi zcela absurdní situaci, kdy Česká republika spolu se dvěma ostrovními „exoty“ byly jedinými zeměmi OECD, které umožňovaly vlastnictví takzvaných akcií na majitele (na doručitele) bez jakéhokoliv omezení. Tedy včetně možnosti těchto firem účastnit se veřejných zakázek. Takže subjekty s netransparentní vlastnickou strukturou zcela běžně vyhrávaly projekty placené z peněz daňových poplatníků a nikoho ze zodpovědných to netrápilo.

A když už byla ta situace zcela neudržitelná, tak se vláda sice rozhodla přistoupit od slov k činům a „něco“ s tím udělat, ale to „něco“, jak je u nás v posledních letech špatným zvykem, bylo pouze polovičaté řešení. Spousta řečí a slibů, ale zatím to vypadá, že je to jen na oko. Tam, kde měl být zákon zcela striktní, je benevolentní, a naopak tam, kde měl být omezený jen pro někoho, platí nepochopitelně pro všechny.

Únikové zóny

Pojďme k té benevolenci. Politici vidí východisko při přeměně anonymních akcií v nabídce tří základních možností: přeměna listinné akcie na jméno, imobilizace (uložení) u obchodníků s cennými papíry nebo zaknihování akcií v centrálním registru. Takto se ale s anonymními akciemi a se zamezením přístupu skrytých vlastníků k veřejným prostředkům příliš nezatočí. Dvě z těchto tří možností totiž v sobě skrývají únikové zóny, a tudíž silně pochybuji o jejich skutečném efektu.

  • Přeměna listinných akcií na majitele na listinné akcie na jméno

Jde zajisté o ušlechtilou myšlenku, nicméně skryté vlastnictví akciových společností to zcela neřeší. Pokud budou chtít zůstat skuteční vlastníci stále skryti, stačí jim napsat akcie na kohokoliv, na svého právníka, dědečka nebo na jinou spřízněnou osobu. Riziko obcházení zákona tedy zůstává, zejména pak v naší zemi, kde se z toho stal národní sport, stále poměrně vysoké.

  • Uložení akcií u bank či jiných obchodníků s cennými papíry

Takzvaná imobilizace je bezpečnější, ovšem ani zdaleka není ideální. Nelze totiž vyloučit skutečnost, že akcie uložené u bank budou „napsány“ na zahraniční právnické společnosti z Kypru nebo Karibiku, a dotázat se příslušných institucí na konečné vlastníky tak bude neřešitelná a nekonečná hádanka. Věc má ovšem ještě jeden háček. Obchodníků s cennými papíry jsou stovky, každý využívá jiné postupy, systémy a procesy.

Představa, že dohledání skutečných vlastníků akciovek bude jednoduchou záležitostí, je pouze bláhová idea politiků, kteří s tímto nápadem přišli. Bylo by to přitom mnohem složitější, než když se dnes snaží státní zástupci a policisté při vyšetřování trestné činnosti, nejčastěji podvodů, ověřit, kde a popřípadě kolik má podezřelý bankovních účtů. Písemně totiž oslovují všechny banky v republice, a to stojí čas, který je přitom při objasňování těchto trestných činů klíčový.

Mimochodem proto někteří politici chtěli před více než rokem vytvořit národní evidenci bankovních účtů. Registr měl vzniknout v rámci protikorupční strategie a měl pomoci vyšetřovatelům a státním zástupcům, aby si mohli rychleji prověřit, kdo má ve které bance kolik účtů. Zřízení registru tehdy podporoval i nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman, podle kterého mohl přispět k boji se zločinem. Návrh samozřejmě neprošel.

  • Zaknihování akcií na jednom místě, v jednom centrálním registru (u nás centrální depozitář)

Tato třetí možnost je nejefektivnější a já jen doufám, že neskončí jako ta evidence bankovních účtů. Tuto variantu velmi úspěšně využívá například slovenský nebo rakouský systém evidence cenných papírů. Považuji ho za efektivní zejména z důvodu, že veškeré informace o vlastnících akciových společností budou dostupné na jednom místě, státní instituce i policejní orgány k nim budou mít rychlý a bezproblémový přístup a kromě jiného budou elegantně sledovat i historické operace se zaknihovanými cennými papíry.

A není to žádný objevný nápad, na jednom místě se dnes evidují všechny nemovitosti, vozidla a koneckonců i obyvatelé naší země. Jediné, co se pak musí pohlídat, je poplatková (cenová) politika Centrálního depozitáře cenných papírů. Nebude-li existovat možnost registrace někde jinde, mohlo by to pak lákat ke zvyšování cen.

Nesmyslné „vyvážení“

Povinnost by se netýkala jen subjektů, které se budou ucházet o veřejné prostředky, ale všechJsem tedy nyní zvědavý, zda politici konečně vezmou rozum do hrsti a přijmou pouze takové řešení, které skutečně zamezí skrývat se skutečným vlastníkům a nepřipustí, aby se netransparentní subjekty dostávaly k penězům daňových poplatníků.

Onu výše zmíněnou benevolenci při třech možnostech přeměny anonymních akcií totiž politici rádoby „vyvážili“ tím, že tato povinnost by se netýkala jen subjektů, které se budou ucházet o veřejné prostředky, ale naprosto nesmyslně všech. I toto by se mělo narovnat. Stejně jako existuje právo podnikat či něco vlastnit, existuje právo anonymního vlastnictví firmy a to z mnoha různých důvodů.

Takže suma sumárum: konec anonymních akcií jen pro společnosti, které chtějí veřejné peníze, ale zato bez možnosti jakéhokoliv obcházení.

P. S.: O jalové snaze našich politiků zrušit anonymní akcie natočil Patrik Nacher i první díl ze série videí Peníze až na prvním místě:

Počet příspěvků: 2, poslední 21.3.2013 09:44 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.