Komunisté dnes nejsou největší autoritářskou hrozbou

Po listopadu 1989 mnozí předpovídali, že komunisté zaniknou, či dokonce „vymřou“. Jak to, že téměř po 30 letech stále žijí? Má tato strana před sebou další desetiletí? I na tyto otázky se pokouší v rozhovoru odpovědět historik Michal Kopeček.

Přemysl Houda 21.4.2018
KSČM. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy KSČM. | foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice
KSČM.

Historik Michal Kopeček v rozhovoru mimo jiné říká: „V KSČM zůstalo mnoho minulosti a málo budoucnosti, což je opak toho, co původně Karel Marx, Bedřich Engels a další komunismu předpovídali. Věštili totiž beztřídní budoucnost, bez vykořisťování člověka člověkem, bez sociálních rozdílů a nespravedlností. Z této univerzalistické, globálně revoluční vize nezůstalo KSČM nic, jen silná historická identita spjatá s režimem před rokem 1989.“

Michal Kopeček

ČESKÁ POZICE: Co „zbylo“ z komunismu v dnešní KSČM?

KOPEČEK: V KSČM zůstalo mnoho minulosti a málo budoucnosti, což je opak toho, co původně Karel Marx, Bedřich Engels a další komunismu předpovídali. Věštili totiž beztřídní budoucnost, bez vykořisťování člověka člověkem, bez sociálních rozdílů a nespravedlnosti, socialismus byl tehdy silně pro futuro orientované emancipační hnutí.

Komunistická strana je v československém, respektive českém systému jediná strana, která byla od počátku – od voleb v červnu 1990 – proti návratu kapitalismu a pro zachování silného systému sociálního solidarismu, který chtěla udržet z minulého režimu. Právě touto silně historicky založenou identitou, která část voličů mobilizuje a jinou odpuzuje, se KSČM liší od ostatních antisystémových hnutí, jako je SPD.

Z této univerzalistické, globálně revoluční vize nezůstalo KSČM nic, jen silná historická identita spjatá s režimem před rokem 1989, který sice byl diktaturou, ale z hlediska sociální spravedlnosti, respektive redistribuce ve společnosti, jež má značnou nostalgickou hodnotu, měl některé sympatické rysy. Zůstalo i sepětí s historií KSČM jako protestní a protirestaurační strany, antisystémové ve významu Giovanniho Sartoriho (italský politolog a filozof, 1924–2017 – pozn. red.).

Je to v československém, respektive českém systému jediná strana, která byla od počátku – od voleb v červnu 1990 – proti návratu kapitalismu a pro zachování silného systému sociálního solidarismu, který chtěla udržet z minulého režimu. Právě touto silně historicky založenou identitou, která část voličů mobilizuje a jinou odpuzuje, se KSČM liší od ostatních antisystémových hnutí, jako je SPD, což není nedůležité. Její historie ji rovněž činí „tradiční stranou“, jako je ČSSD či se snaží být ve vymezování se vůči ANO a jiným „novotvarům“ ODS.

ČESKÁ POZICE: KSČM se ale od roku 1989 značně vyvinula, není tu jen jedna historie, na kterou lze navázat.

KOPEČEK: Jistě, ale počáteční sociálně-demokratizující, reformistickou strategii, kterou uplatňoval na začátku devadesátých let Jiří Svoboda a jež usilovala o maximální počet voličů a v konečném důsledku o podíl na vládě, postupně nahradila strategie „levicového ústupu“, jak říká Vladimír Handl. Ta je založená na upevnění politicko-kulturní identity, na důrazu na komunikaci členstva a vedení a na pokračující ideologické profilaci.

KSČM se sice vždy profilovala antisystémová, vyjadřovala se proti kapitalismu, ale zároveň ze systému profitovala, přizpůsobila se mu

Vzhledem k přetváření českého levicového politického spektra, a zejména k politickému vzestupu české sociální demokracie pod vedením Miloše Zemana, byla tato nová strategie Grebeníčkova vedení realističtější než původní Svobodova.

Dnes, především po posledních volbách, je však otázkou, nakolik tato strategie a velmi pragmatická parlamentní práce, kterou lze vidět i v krajské a lokální politice, může odolat náporu dalších antiliberálních stran, jež jsou mnohem důvěryhodnějšími vyzyvateli systému. KSČM se totiž sice vždy profilovala jako strana antisystémová, vyjadřovala se proti kapitalismu, ale zároveň ze systému profitovala, přizpůsobila se mu.

ČESKÁ POZICE: Není-li v KSČM ani stopa po emancipačním hnutí zaměřeném na budoucnost, lze očekávat, že v dnešním společenském kontextu, zejména východoevropském, takové hnutí vznikne? Levice o něm sní a hledá vzory, například šéfa britských labouristů Jeremyho Corbyna, ale nezdá se mi, že tudy vede cesta. Pochybuji, že by se se takové emancipační hnutí mohlo stát v našich podmínkách hnutím „masovým“?

KOPEČEK: Demokratický kapitalismus, a vlastně kapitalismus obecně, se vyznačuje obdivuhodnou a zároveň hrůzostrašnou schopností asimilovat a přivlastnit si většinu forem protestu a rezistence původně namířených proti němu samému. A to se stalo i s největším a nejsilnějším hnutím odporu proti kapitalismu – komunismem. Stačí vzpomenout Sovětský svaz a jeho východoevropské impérium, které podlehlo v boji o duše a touhy svých občanů, ale podívejme se například i na dnešní Čínu či Vietnam.

Demokratický kapitalismus, a vlastně kapitalismus obecně, se vyznačuje obdivuhodnou a zároveň hrůzostrašnou schopností asimilovat a přivlastnit si většinu forem protestu a rezistence původně namířených proti němu samému. A to se stalo i s největším a nejsilnějším hnutím odporu proti kapitalismu – komunismem.

S výjimkou Severní Koreje ve všech dosud nominálně komunistických zemích určuje „společenskou základnu“ kapitalismus, a to s požehnáním vrcholných funkcionářů strany. Šanci proto vidím spíše v radikalizaci demokracie, nikoli ve smyslu vlády mas a plebiscitní demokracie, což je jen jiná a dost nebezpečná forma despocie, ale ve schopnosti mobilizace proti nespravedlnosti, útlaku, či opomíjení.

Tedy v neustálém vznikání různých forem hnutí emancipace, protestu, rezistence, které využívají demokratická práva a občanské svobody a s jejich pomocí překračují hranice ustavených mocenských a ekonomických struktur – tedy toho, co je v daném systému sice považované za legální, vůči čemuž však vznáší protest legálně nezakotvený, ale legitimní požadavek.

Takových hnutí může, dokonce musí být spousta – od ekologického protestu po #MeToo, aby to vedlo k účinné změně systému, jenž má vždy sklon k zakrustování, růstu nerovnosti, a v konečném důsledku k prohlubování nespravedlnosti. Tedy k tomu, co Hannah Arendtová charakterizovala jako obnovování „nového počátku “, který je vždy přítomen v genealogii moderní demokracie, jež vznikla revolucí proti starému řádu.

ČESKÁ POZICE: Mnozí lidé spojují KSČM s KSČ. Dělají mezi nimi rovnítko. Je to správné? Jsou jejich kontinuity hlubší než diskontinuity?

KOPEČEK: Vidím mezi nimi zásadní rozdíl. KSČ byla státostranou, páteří režimu, obrovským molochem, který v sobě soustředil značnou část aktivních obyvatel. Zároveň procházela velkými proměnami. Po roce 1968 ji zasáhl obrovský odliv „věřících komunistů“.

Po roce 1989 se z KSČM stala protestní, antirežimní strana. Všichni, pro které byla důležitá jako nástupní prostor pro kariéru, rychle zmizeli. Zůstali jen věrní straníci, mimo jiné také spousta „věřících komunistů“. KSČM existuje ve zcela jiném prostředí než KSČ.

Kniha Milana Šimečky Obnovení pořádku z druhé poloviny sedmdesátých let popisuje, koho všeho lze v té době objevit v KSČ – například oportunisty, pragmatiky moci, kariéristy, lidi bez politického přesvědčení, kteří chtějí nějak pomoci, manažery vlády, věřící křesťany či antisemity.

Oproti tomu po roce 1989 se z KSČM stala protestní, antirežimní strana. Všichni, pro které byla důležitá jako nástupní prostor pro kariéru, rychle zmizeli. Zůstali jen věrní straníci, mimo jiné také spousta „věřících komunistů“. KSČM existuje ve zcela jiném prostředí než KSČ.

I z historického hlediska je proto třeba zdůraznit zásadní rozdíl, protože pokud bychom jej neučinili, bylo by to stejné jako dělat rovnítko mezi královskou vládou před Francouzskou revolucí a monarchistickou konzervativní opozicí po ní. Jsou tu personální, ideologické i kulturní kontinuity, ale zcela jiné postavení vede k jiné formě politického společenství.

ČESKÁ POZICE: Kulturní a ideologické kontinuity jsou ale podstatné a nezanedbatelné, například nacionalizace českých komunistů…

KOPEČEK: To je zajímavý fenomén obecně, něco, co zažily všechny komunistické strany ve východní Evropě, byť průběh nacionalizace byl u každé odlišný. Zůstaneme-li v Československu, pak meziválečná KSČ byla antinacionalistická, za války však nabírá vlasteneckou pozici a po ní nastává spojení českého nacionalismu a komunistické ideologie – Zdeněk Nejedlý a český národní stalinismus.

Český nacionálkomunismus se opět projevil po roce 1989, zejména s nástupem Grebeníčka, který je typický český národní komunista, tedy reprezentant obranářského, protiněmeckého směru založeného na internalizaci jiráskovsko-nejedlovské historické imaginace. To se strany drží!

Proti tomu se časem začal vymezovat český národní reformní komunismus – publicistika v době Pražského jara a opěvování Masaryka, Palackého a národní cesty k socialismu, která měla být jiná než sovětská. Po roce 1968 to však bylo zavrženo a v české části federace se začal prosazovat tuhý prosovětský „internacionalismus“.

Jinak tomu bylo na Slovensku, kde má národní komunismus zrcadlově odlišnou amplitudu. Za války slovenští nacionálkomunisté, jako byl Husák, Novomeský nebo Clementis, hráli zásadní roli, ale po ní, respektive po volbách 1946, nasadila KSČ ostře čechoslovakistický kurz, který šel proti slovenskému národnímu komunismu, a vyústil v procesy s buržoazními nacionalisty. Slovenský národní komunismus bylo anathema.

Po roce 1968 se však Husák dostal k moci a spolu s ním i další slovenští národní komunisté, jako byl Plevza, Chovanec, Novomeský či Mináč. Za normalizace v české části panoval antinacionální čechoslovakismus, zatímco ve slovenské slovenský národní komunismus.

Výsledkem je, že se český nacionálkomunismus opět projevil po roce 1989, zejména s nástupem Grebeníčka, který je typický český národní komunista, tedy reprezentant obranářského, protiněmeckého směru založeného na internalizaci jiráskovsko-nejedlovské historické imaginace. To se strany drží!

ČESKÁ POZICE: Proč vlastně komunisté „nevymřeli“? Po roce 1989 o tom panovala téměř jistota, ale nestalo se.

U liberálních a antikomunistických elit devadesátých let tolik nešlo o biologickou úvahu jako o naději, že politika KSČM se ukáže zcela neplodná ve srovnání s modernizační, energickou politikou ekonomické transformace a politické demokratizace, evropeizace…

KOPEČEK: Lidé dnes žijí déle. (smích) U liberálních a antikomunistických elit devadesátých let tolik nešlo o biologickou úvahu jako o naději, že politika KSČM se ukáže zcela neplodná ve srovnání s modernizační, energickou politikou ekonomické transformace a politické demokratizace, evropeizace…

ČESKÁ POZICE: Jenže se to nestalo, z KSČM se stala dobře přežívající protestní strana…

KOPEČEK: Skutečnost, že KSČM na sebe v prvních desetiletích transformace dokázala vzít podobu protestní strany, nepoukazuje ani tolik na její životaschopnost, byť sama o sobě je její überlebenskraft pozoruhodná, jako na povahu české politické kultury po listopadu 1989. Myslím tím všeobecný „liberální konsensus“, k němuž se připojila i sociální demokracie. Nevyskytla se žádná zásadní strana nebo hnutí, která by jej v prvních desetiletích transformace dokázala nabourat.

V Maďarsku a v Polsku tomu bylo jinak. V těchto zemích v letech 1993, respektive 1994, zvítězili překvapivě postkomunisté, kteří pokračovali, ba ještě stupňovali politiku liberální transformace. To vyvolalo obrovský odpor a – což je důležité – vzestup antikomunistického, ale postupně stále více antiliberálního národního konzervatismu jako hlavní výzvy liberalismu, například viz Viktor Orbán a Jarosław Kaczyński.

Skutečnost, že KSČM na sebe v prvních desetiletích transformace dokázala vzít podobu protestní strany, nepoukazuje ani tolik na její životaschopnost, byť sama o sobě je její überlebenskraft pozoruhodná, jako na povahu české politické kultury po listopadu 1989

Oproti tomu čeští komunisté zůstávali dlouhou dobu hlavní antiliberální silou. To jim zajistilo místo na slunci, protože v demokracii se antisystémové hlasy potřebují nějak vyjádřit. Dnes je to přibližuje k ostatním antiliberálním silám, které už ovšem chtějí jet na jiném prostředku, než je unavená komunistická herka. Ale lze se na to dívat i jinak: díky komunistům zatím nemáme žádného Orbána. Okamura je sice přesně ten typ, ale nemá ten potenciál. Zatím.

ČESKÁ POZICE: Unavená komunistická herka? To znamená, že komunisté jsou před definitivním „zdechnutím“? Protestní hlasy totiž opravdu putují jiným – mladším a agresivnějším stranám, které bojují proti dlouholetému liberálnímu konsenzu. Je ostatně paradoxní, že čtvrt století „protestující“ komunisti řeší nejhorší volební výsledek ve své polistopadové historii zrovna ve chvíli, kdy se jejich despekt vůči postkomunistickému liberálnímu konsenzu stal většinovým názorem voličů. Jako by „duchovní“ vítězství KSČM předznamenávalo její „fyzickou“ smrt.

KOPEČEK: Našim komunistům se tolikrát prorokovalo vymření a zánik, že se mi nechce přidávat k této řadě proroků. Nesleduji tuto stranu natolik podrobně, abych mohl tvrdit, že se v ní neukrývá potenciál k obnově, který by dokázal současné antisystémové naladění ve společnosti podchytit. Strana sice dokázala dlouho přežít v nepřátelské politické kultuře, a proto má být na co „hrdá“, ale nezdá se mi, že by byla s to nabídnout skutečnou politickou, obrodnou či aspoň protestní vizi té části české společnosti, jež si přeje systémovou změnu.

ČESKÁ POZICE: O čem svědčí, obzvlášť v situaci, kdy KSČM zažila nejhorší volební výsledek, antikomunistické „návraty“? Stále znovu se hovoří o Babišovi a Státní bezpečnosti, nedávno se protestovalo proti Zdeňku Ondráčkovi…

Čeští komunisté zůstávali dlouhou dobu hlavní antiliberální silou. To jim zajistilo místo na slunci, protože v demokracii se antisystémové hlasy potřebují nějak vyjádřit. Dnes je to přibližuje k ostatním antiliberálním silám, které už ovšem chtějí jet na jiném prostředku, než je unavená komunistická herka.

KOPEČEK: V parlamentu je to hra demokratické pravice, která v okamžiku, kdy není dost silná, sází na osvědčenou, byť už značně vyčpělou symbolickou politiku. Pro pravici to není dobrá cesta, protože by se měla soustřeďovat na hledání programu pro budoucnost, pravicovou demokratickou alternativu k fašizoidní a xenofobní pravici či populismu.

Mělo by jí jít o zachování hospodářského modelu, který liberální pravice prosadila, i o jeho otvírání k inovaci a integraci širších vrstev společnosti a o eliminaci vyloučení, které tento systém vytváří, neboli o vytváření udržitelného modelu a také o větší české angažování v EU. Měla by se soustřeďovat na reformní, aktivní, národní i mezinárodní – neříkám „kosmopolitní“ – přístup. Nic z toho nevidím. Namísto toho máme zastydlý antikomunismus, který je nanic.

ČESKÁ POZICE: To platí pro pravici a její politiku. Proč ale vyšli do ulic proti Ondráčkovi lidé? Proč je v tuto chvíli zajímá právě on?

KOPEČEK: Důvodem byla do velké míry samolibá arogance pana Ondráčka, ale hlubší důvod je jiný – frustrace liberálních voličů, potřeba upustit páru po dvojích volbách, které velká část liberálně smýšlejícího středního stavu, ta, která nevolí ANO, cítí jako prohru. Tato frustrace bývalých kulturträgerů liberální transformace se někde potřebuje projevit a projevuje se v antikomunismu, antizemanovství a antibabišismu.

Tito lidé cítí potřebu něco udělat, protože demokracie je v krizi ve velké části západního světa, a oni to vidí. Měli by si ale uvědomit, že pokud ji někdo někde zničí, nebudou to staří komunisté. Na jedno ale nesmíme zapomínat: přestože antikomunismus dnes není plodným postojem, může mít nadále překvapivou sílu. Stačí se podívat na antikomunismus v Polsku, kde se stal trvalou a nedílnou součástí oficiální ideologie a ideologické masáže.

Komunistická strana sice dokázala dlouho přežít v nepřátelské politické kultuře, a proto má být na co „hrdá“, ale nezdá se mi, že by byla s to nabídnout skutečnou politickou, obrodnou či aspoň protestní vizi té části české společnosti, jež si přeje systémovou změnu

Dnes v Polsku probíhá nová vlna dekomunizace. Přejmenovávají se ulice, boří se či předělávají památníky osvobození. Má to až absurdní rozměry – například když se v Pomoří nebo celém západním Polsku předělávají památníky osvobození z roku 1945 na památníky nezávislosti z roku 1918, přičemž v roce 1918 se tyto části dnešního Polska staly součástí výmarské republiky a později třetí říše, nedává to tedy smysl.

Snaha strany Právo a spravedlnost o hegemonizaci historické paměti si nezadá s podobnou snahou za komunismu. Nemůže trvale uspět, škody ale nadělat může. Tento prvek převýchovy národa v duchu demokratického, národně uvědomělého antikomunismu byl svého času také součástí našeho Ústavu pro studium totalitních režimů. Nyní není, ale nikde není řečeno, že se nemůže vrátit.

ČESKÁ POZICE: Je tu však i jistý, řekněme estetický rozměr, a i když nebudeme zvedat antikomunistickou kartu, stále je otázkou, zda KSČM je se svou minulostí, ale i přítomností salonfähig.

KOPEČEK: Salonfähig nikdy nebyla a s výjimkou počátku devadesátých let ani nikdy nechtěla být, protože její politická identita není v „liberálním salonu“, ale „mezi lidem“, respektive mezi těmi, kteří odmítali a odmítají znovuobnovení kapitalismu a liberální demokracie v Česku. V českém politickém systému vždy reprezentovala antiliberální pól, proto ji liberálové nevpustili do salonu.

ČESKÁ POZICE: Určují dnes politiku liberálové?

Komunistická strana salonfähig nikdy nebyla a s výjimkou počátku devadesátých let ani nikdy nechtěla být, protože její politická identita není v „liberálním salonu“, ale „mezi lidem“, respektive mezi těmi, kteří odmítali a odmítají znovuobnovení kapitalismu a liberální demokracie v Česku

KOPEČEK: Primárně nikoli, proto je otázkou času, kdy se silný a většinou bývalé české politiky akceptovaný a pohodlný, ale i neproduktivní princip vyloučení komunistů konečně odloží. Je zajímavé, jak důležitou roli – spornou a opakovaně vybojovávanou – hrála tato konvence vyloučení v sociální demokracii. Vzpomeňme na bohumínské usnesení. Bylo to v době, kdy stranu převzal a přetvořil Zeman. Právě tehdy se stala jednou z hlavních stran liberálního konsenzu, byť se formovala jako opozice vůči ODS.

Přistoupila v zásadě na koncept takzvané třetí cesty à la Giddens, Blair, respektive Neue Mitte à la Schröder, a stal se z ní klíčový hráč transformace, liberalizace, ale i evropeizace české politiky, ekonomiky a kultury. V této pozici bylo těžké zříct se exkluze komunistů. Ale možná to sociální demokracie v době své největší síly měla učinit, aby vznikla silná catch-all levice od středu po okraj levého spektra. Kdyby však jsou ahistorická.

ČESKÁ POZICE: Vláda s komunisty tedy problematická není?

KOPEČEK: Demokracie má spoustu nehezkých tváří, zejména když se zbavuje svých liberálních právních pojistek a omezení. A jednou z nehezkých tváří je pro mnohé i KSČM, která je ale bezesporu demokratickou stranou, byť iliberální, tudíž není důvod, pokud se čeští voliči většinově rozhodnou pro jí podobné strany, aby byli komunisté vylučováni, a například SPD nikoli. Tím neříkám, že jsem z toho nadšený, vždyť demokratická rozhodnutí a volby mohou vést do pekel.

Je otázkou času, kdy se silný a většinou bývalé české politiky akceptovaný a pohodlný, ale i neproduktivní princip vyloučení komunistů konečně odloží

Stačí se podívat například na brexit či na antiliberální a antisystémovou volbu supernarcistního a apolitického egocentrika Trumpa. Jedinou cestou je mobilizace těch, kteří chtějí demokracii, ale vědí, že „vůle lidu“ je zrádná a nevypočitatelná a že demokracie je složitá stavba, kde spolu žijí různé strany a generace, a proto potřebuje pravidla, jako je checks and balances. Nebezpečí autoritářství je dnes obrovské, ale komunisté nejsou tím největším nebezpečím, byť je to obecně typ politiky zcela v jejich smyslu.

ČESKÁ POZICE: Není potom frustrující dívat se na protesty, které si za symbol vybrali nezajímavého a nedůležitého muže jménem Ondráček? Neukazuje to na velké nepochopení toho, co se dnes děje?

KOPEČEK: Není to frustrující, protože si nemyslím, že ve skutečnosti jde o boj proti „návratu komunismu“. Kauza Ondráček byla roznětkou, často jí v dějinách bývají události v celkovém rozvrhu dění málo podstatné. Protesty se rychle obrátily proti některým reálným politickým silám a osobnostem. Ve společenském rozměru bych je chápal spíše v širokém smyslu jako „liberální“ protest proti těm, kdo současný systém hrozí vykolejit.

Proto také ta důležitá komponenta antikomunismu. Ve výsledku má možná symbolizovat, že jakkoli je to, co tady máme, plné chyb, korupce, podvodů, přece jen je cesta, jíž česká společnost nastoupila po roce 1989, tedy demokracie, vláda práva, tržní ekonomika, členství v EU, správná a je třeba ji opravovat a kultivovat, nikoli destruovat. S tím bych se ztotožnil. Že takové hnutí potřebuje pozitivní program, a nikoli jen stará antikomunistická klišé či osobní resentimenty, je nabíledni.

ČESKÁ POZICE: Antikomunismus nefunguje, většinu veřejnosti nezajímá, spíše ji zajímá doba transformace. O ni se vede spor a na ní například získává Babiš podporu. Možná, že něco, co se nazývá postkomunismem, v Česku skončilo, že už žijeme v něčem jiném.

Demokracie má spoustu nehezkých tváří, zejména když se zbavuje svých liberálních právních pojistek a omezení. A jednou z nehezkých tváří je pro mnohé i KSČM, která je ale bezesporu demokratickou stranou, byť iliberální, tudíž není důvod, pokud se čeští voliči většinově rozhodnou pro jí podobné strany, aby byli komunisté vylučováni, a například SPD nikoli.

KOPEČEK: Je více významů postkomunismu, ale o většině z nich lze tvrdit, že už v něm nežijeme. Ekonomicky i politicky jsme zcela jinou společností, založenou na odlišných hospodářských základech. Český vývoj se začíná ve stále více věcech blížit demokracii v západní Evropě, která má spoustu potíží a jež se zásadně mění ve věku globalizace, nanotechnologizace, vlády sociálních sítí či masové migrace. Je však třeba poznamenat, že celé moderní dějiny jsou dějinami masových migrací.

Všimněme si například zásadního a všeobecného úpadku dosavadního modelu politické reprezentace a masových politických stran. Tato krize je sice v zemích, které prošly komunistickou diktaturou, patrnější, protože institucionální kořeny demokratické politiky a vlády práva zde jsou chatrnější, ale strukturálně je to podobné tomu, co se děje starším evropským demokraciím.

Uvědomme si však, že kulturní vzorce a symboly, které se v postkomunismu vytvořily, a tvořily jeho základ, například antikomunistická politika paměti jako mobilizační prostředek, mají zřejmě dlouhodobější poločas rozpadu. Mohou občas zabrat už proto, že dosud jsou v politice a veřejném prostoru lidé, kteří jsou s dobou komunistické diktatury tak či onak spjatí.

Michal Kopeček (44)

  • Historik.
  • Ředitel Imre Kertész Kolleg na Friedrich Schiller Universität v německé Jeně a vedoucí oddělení pozdního socialismu a postsocialismu v Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR.
  • Přednáší na Ústavu českých dějin Filozofické fakulty UK.
  • Napsal mimo jiné monografii Hledání ztraceného smyslu revoluce analyzující počátky marxistického revizionismu v Polsku, Maďarsku a v Československu.