Komunismus porazil Reagan, nikoli Gorbačov

Interpretovat konec studené války pouze na základě výpovědi amerického velvyslance v 80. letech v Moskvě Jacka Matlocka je neudržitelné – politiku vůči Sovětskému svazu neformuloval, jen vykonával příkazy prezidenta Reagana. S tezemi v článku Jana Schneidera polemizuje Roman Joch.

Roman Joch 22.11.2014
Bývalý americký prezident Ronald Reagan. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Bývalý americký prezident Ronald Reagan. | foto: Reuters
Bývalý americký prezident Ronald Reagan. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Jan Schneider ve svém článku dezinterpretuje konec studené války a jeho příčiny, přičemž jeho teze je opačná než moje. Zároveň však přesně interpretuje Jacka Matlocka, amerického velvyslance v Moskvě ve druhé polovině osmdesátých za prezidenta Ronalda Reagana. Při oslavách 100. výročí Reaganova narození v Reaganově knihovně v jižní Kalifornii v únoru 2011 jsem byl u oběda posazen vedle Matlocka a on vyjadřoval názory, o nichž Jan Schneider píše.

Interpretovat konec studené války pouze na základě výpovědi jednoho muže, jak činí Schneider, je však analyticky neudržitelné. Matlock dobře sloužil své zemi jako diplomat a velvyslanec, ale pouze sloužil – jeho role byla služebná. Politiku vůči Sovětskému svazu neformuloval, jen vykonával příkazy prezidenta Reagana.

Vlídná tvář

Jack Matlock proto není nejpřesnějším a nejlépe informovaným svědkem záměrů a pohnutek Reaganovy politiky vůči Sovětskému svazu (SSSR). Těmi jsou Reaganovi nejbližší spolupracovníci, členové jeho kabinetu a Národní bezpečnostní rady, kteří se na formulování prezidentovy politiky společně s ním podíleli. Matlock dělal jen to, co od něho prezident chtěl – a o mnoha věcech, například o tajných protisovětských aktivitách ve světě, nevěděl.

Americký prezident Ronald Reagan používal svého velvyslance v Moskvě Jacka Matlocka jako svou vlídnou tvář vůči Michailu Gorbačovovi

Ronald Reagan používal Jacka Matlocka jako svou vlídnou tvář vůči Michailu Gorbačovovi. Jeho pochopení Gorbačova však bylo mnohem hlubší a realističtější, než Gorbačovovi zprostředkovával Matlock – ten byl totiž vůči Gorbačovovi Reaganovým „hodným poldou“. Reagan však měl na Gorbačova i spoustu „zlých – drsných – poldů“.

Pak je tu Matlockův věk. Je obdivuhodné, jak je v 85 letech čiperný – kéž bychom na tom byli v jeho věku stejně, pokud se jej dožijeme, což není příliš pravděpodobné. Ale věk je věk, a člověk na některé věci zapomíná, a jiné si vybavuje, jak se přesně nestaly. Interpretace konce studené války na základě vzpomínek 85letého kariérního diplomata, který plnil příkazy, jak učinil Schneider, proto není zodpovědné.

Zrušení jaderných zbraní

Schneider například píše: „Prezident Ronald Reagan nenáviděl jaderné zbraně a zastrašovací ideu vzájemného zničení považoval za nemorální. Proto (dle Matlocka ‚nadšeně‘) přijal Gorbačovovy snahy po jaderném odzbrojení.“ To je sice pravda, ale nikoli celá. Je to ono pověstné „A“, po kterém chybí „B“. Tím je skutečnost, že předtím, než Reagan hodlal jaderné zbraně zrušit, je masivně rozmisťoval. A chtěl je zrušit pouze za podmínky, že bude existovat komplexní americká protiraketová obrana ve vesmíru.

Předtím, než Reagan hodlal jaderné zbraně zrušit, je masivně rozmisťoval. A chtěl je zrušit pouze za podmínky, že bude existovat komplexní americká protiraketová obrana ve vesmíru.

Reagan skutečně nesnášel jaderné zbraně a děsil se jejich použití – přál si, aby byly úplně zrušené. V polovině sedmdesátých let však měli Sověti více mezikontinentálních jaderných raket než Američani, a proto Reagan po nástupu do prezidentského postu v roce 1981 rozšířil tento americký arzenál o nové rakety MX. A pak tu je rozmístění Pershingů v západní Evropě v roce 1983.

V roce 1976 rozmístili Sověti v západní části SSSR jaderné rakety středního doletu SS-20, v jejichž dosahu byla všechna západoevropská města kromě Reykjavíku. Jejich význam byl jasný – zastrašit, vydírat a „finlandizovat“ západoevropské země. Kdyby totiž nastal konflikt, mohlo by se stát, že americké a sovětské mezikontinentální jaderné arzenály by se „vyrušily“ – ani jedna strana by je proti druhé nepoužila, neboť to by vedlo ke vzájemnému zničení.

Zatímco Sověti by svými jadernými zbraněmi na západní Evropu udeřit mohli, ze západní Evropy by nebyla možná odveta. Proto NATO v roce 1979 rozhodlo (tehdy ještě měli západní státníci páteř), že v západní Evropě budou rozmístěny americké rakety středního doletu Pershing 2, v jejichž dosahu bude celá evropská část Sovětského svazu.

Záměr Gorbačova

Reagan po nástupu do prezidentského postu navrhl takzvanou nulovou variantu – Pershingy nerozmístí, pokud Sověti své SS-20 stáhnou, čímž Evropa zůstane bez jaderných raket středního doletu. Tehdejší generální tajemník Komunistické strany Sovětského svazu Leonid Brežněv však tento Reaganův návrh odmítl, protože si myslel, že rozmístění Pershingů v Evropě zabrání aktivizací „mírového hnutí“ na Západě – západních užitečných idiotů.

Brežněv však v roce 1982 zemřel a moci se ujal tehdejší šéf tajné služby KGB Jurij Andropov, který také „nulovou variantu“ odmítl. Reagan proto na podzim 1983 v západní Evropě rakety Pershing 2 rozmístil. Sověti tím ztratili možnost vyhrát válku v Evropě, kterou na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let měli.

Gorbačov nechtěl komunismus opustit, zničit či porazit, ale naopak reformovat, a tím posílit a zachránit, což se mu nepodařilo

V roce 1984 Andropov zemřel a místo něho se stal generálním tajemníkem Konstantin Černěnko, který brzy poté, na jaře 1985, také umírá. A k moci nastoupil Andropovův chráněnec Michail Gorbačov s programem reforem, protože sovětské hospodářství bylo zkostnatělé a nemohlo držet krok s Američany v závodech ve zbrojení, které jim vnutil Reagan. Ty by Sověti prohráli, čímž by přestali být supervelmocí srovnatelnou s USA a stali se druhořadou mocností.

Gorbačov nechtěl komunismus opustit, zničit či porazit, ale naopak reformovat, a tím posílit a zachránit, což se mu nepodařilo. K hospodářské reformě – perestrojce – totiž potřeboval svobodnou kritiku ekonomických nešvarů a korupce – glasnosť. Poté, co však v některých záležitostech svobodu projevu povolil, sovětští lidé začali kritizovat i další věci.

Vojensko-hospodářské tlaky

Není pravdou, jak píše Schneider, že „konec studené války nenastal v důsledku vojensko-hospodářských tlaků“. Naopak, v důsledku Reaganových vojensko-hospodářských tlaků se Gorbačov pokusil sovětský režim reformovat, což následně způsobilo jeho kolaps.

V důsledku Reaganových vojensko-hospodářských tlaků se Gorbačov pokusil sovětský režim reformovat, což následně způsobilo jeho kolaps

Tyto tlaky byly obrovské – od sabotování výstavby sovětských plynovodů do západní Evropy a přiškrcení hlavního sovětského zdroje deviz přes podporu polské Solidarity a posílení jaderné i konvenční výzbroje USA až po podporu antikomunistických guerill v Nikaragui, Angole a v Afghánistánu.

Když v roce 1986 v Bílém domě promítali sestřelení první sovětské helikoptéry raketou země-vzduch Stinger, které krátce předtím Reagan umožnil dodat afghánským mudžahedínům, ozval se potlesk. V té době už vládl v Kremlu Gorbačov a Reagan mu prostřednictvím svého „hodného poldy“ Matlocka ukazoval vlídnou tvář a v případě „zlého poldy“ Gusty Avrakotose ze CIA drsnou.

Protiraketová obrana

Pak tu především bylo budování Strategické protiraketové obrany (Strategic Defense Initiative, SDI, takzvané hvězdné války) ohlášené v březnu 1983. Gorbačov věděl, že SSSR technologicky a ekonomicky na vlastní SDI nemá, a pokud ji Američané rozmístí, rovnováha mezi USA a SSSR se definitivně zvrátí v jejich prospěch. Proto se rozhodl vyjednávat.

Gorbačov věděl, že SSSR technologicky a ekonomicky na vlastní SDI nemá, a pokud ji Američané rozmístí, rovnováha mezi USA a SSSR se definitivně zvrátí v jejich prospěch

Reagan tuto jeho ochotu přijal – jednal totiž už z pozice síly, nikoli slabosti. V roce 1985 na prvním summitu v Ženevě se oba státníci „oťukávali“. Na podzim 1986, na druhém summitu v Reykjavíku, pak měla být podepsaná dohoda o stažení sovětských i amerických jaderných raket středního doletu v Evropě – tedy původní Reaganův záměr z roku 1981, který Brežněv, Andropov i Černěnko odmítli.

Gorbačov na to přistoupil a navrhl zrušit všechny jaderné rakety, s čímž Reagan souhlasil, přičemž nejen tehdejší britská premiérka Margaret Thatcherová, která byla na telefonu, ale i někteří Reaganovi poradci šíleli. Gorbačovova podmínka pro platnost dohody byla, že se Reagan se musí vzdát SDI. Ten však odpověděl: „Nikdy!“ Navíc padla i dohoda o dříve dohodnuté smlouvě o stažení raket středního doletu z Evropy.

Vítězství ve studené válce

Zdálo se, že summit v Reykjavíku skončil neúspěchem, ale právě v tuto chvíli Reagan vyhrál studenou válku. Gorbačov věděl, že Reagana, pokud jde o SDI, nepřesvědčí a na vlastní nemá, a proto ukončil soupeření s USA a v prosinci 1987 podepsal ve Washingtonu s Reaganem smlouvu o stažení všech sovětských i amerických jaderných raket středního doletu z Evropy, aniž by se Spojené státy americké musely vzdát SDI. Smlouva pak byla ratifikována na summitu v Moskvě v červnu 1988.

Ronald Reagan ve studené válce zvítězil. A je pravdou, že nechtěl Gorbačova ponížit. Navíc, proč by to měl jako vítěz dělat?

Studená válka skončila a Reagan ji vyhrál. A je pravdou, že nechtěl Gorbačova ponížit. Navíc, proč by to měl jako vítěz dělat? Tyto události jsou dobře zdokumentované, jen Jan Schneider je zřejmě nezná. Knihy mladých amerických historiků – například Petera Schweizera Victory a Paula Kengora The Crusader – je popisují téměř měsíc po měsíci.

A opírají se o svědectví lidí, kteří tuto politiku formulovali a vykonávali, jako je tehdejší ministr obrany Caspar Weinberger, šéfové Národní bezpečnostní rady Richard Allen a William Clark či její členové, například Richard Pipes (kniha Vixi, česky 2005), nebo i tehdy mladších – Johna Lenczowského či Rogera Robinsona –, nikoli jen o vzpomínky kariérního diplomata Matlocka, který věděl a dělal jen to, co mu řekli.

Cíl americké zahraniční politiky

Na základě faktů tedy nelze například tvrdit, že „záměrem USA, s nímž přistupovaly k ukončení tohoto studeného konfliktu, nebylo destabilizovat nebo dokonce rozbít SSSR, ale změnit jeho jednání“. Cílem americké Reaganovy zahraniční politiky bylo zničit komunistický režim v samotném SSSR a nahradit jej pluralitním – Direktiva pro oblast národní bezpečnosti NSDD-75 z ledna 1983.

Cílem americké Reaganovy zahraniční politiky bylo zničit komunistický režim v samotném SSSR a nahradit jej pluralitním

Samostatnost baltských zemí byla pro Reagana samozřejmostí – USA totiž nikdy diplomaticky neuznaly sovětskou okupaci. V případě nezávislosti ostatních zemí v sovětském „žaláři národů“ šlo o následný přirozený vývoj. Za to, že Reaganův nástupce George Bush starší ještě v červnu 1991 přemlouval Ukrajince a jiné národy, aby se od SSSR neodtrhávali, Reagan nemohl. Pokud to vůbec o něčem svědčí, pak o nedostatku realismu Bushe staršího a jeho spolupracovníků v hodnocení situace v SSSR.

Zásluhu však má i Gorbačov. Když se mu komunismus a Sovětský svaz sypaly, nerozhodl se pro čínské řešení – poslat tanky, aby vše převálcovaly. Komunismus se mu rozsypal v důsledku jeho neúspěšných reforem, ke kterým SSSR přinutila právě Reaganova ofenzivní politika.

Pravdivá teze

Na Schneiderově článku je pozoruhodný étos, který ukazuje tato jeho část: „… v Latinské Americe je mír. Pravda, až poté, co více či méně demokratické režimy nahradily předchozí, s americkou pomocí dosazené diktatury.“ Schneider si myslí, že je to díky odmítnutí americké podpory pravicových diktatur v Latinské Americe v minulosti. Ve skutečnosti je to nejlepším důkazem její správnosti. Pravicové proamerické diktatury v Latinské Americe dávno všechny zmizely a nahradily je fungující demokracie, ale komunistická diktatura bratří Castrů na Kubě trvá dodnes.

Pravicové proamerické diktatury v Latinské Americe dávno všechny zmizely a nahradily je fungující demokracie, ale komunistická diktatura bratří Castrů na Kubě trvá dodnes

Je to důkaz pravdivosti teze Jeane Kirkpatrickové, zesnulé americké velvyslankyně při OSN v letech 1981 až 1985, z eseje „Diktatura a dvojí měřítka“, který napsala před 35 lety a v němž tvrdila (a díky němu získala tento post), že USA by měly podporovat proamerické autoritativní režimy tam, kde hrozí, že by po jejich pádu nenastoupila liberální demokracie westminsterského či „malostranského“ typu, nýbrž protiamerické komunistické totalitní režimy či teokratické tyranie, jako je ta íránská ajatolláha Chomejního.

A to proto, že pravicový autoritativní režim může v budoucnu snadněji evolučně přejít v liberální demokracii než komunistický totalitní. Ten, aby nastala liberální demokracie, musí nejdříve padnout nebo být svržen. Což prokázala i praxe.

Sebevražedný postoj

Schneiderovým étosem je, že se „jestřábi“ v případě bezpečnosti Západu a obrany jeho svobod mýlí a že „holubice“ spolupracující s „umírněnými“ nepřátelskými protivníky mají pravdu. Ti na opačné straně nejsou protivníky, natož nepřáteli, ale jen potenciálními přáteli, kteří se zatím nemohli spřátelit, což naše západní „holubice“ zařídí.

Ti na opačné straně nejsou protivníky, natož nepřáteli, ale jen potenciálními přáteli

Tento postoj je však sebevražedný, existují-li fanatičtí nepřátelé západní společnosti, jako byli či dodnes jsou nacisté, komunisté a islamisté. V praxi by zaručoval ztrátu všech našich svobod a násilnou smrt mnohých z nás.

Ti, kdo tento postoj zastávají, nejsou způsobilí vládnout, podílet se na moci ve svobodné zemi, neboť v krajní situaci by nebyli s to její svobodu uchránit. V takové situaci mají být odstaveni od moci a neutralizováni, má-li se svobodná společnost svým smrtelným nepřátelům ubránit. Tito lidé jsou jen naivní, ale jejich naivita ohrožuje všechny.

J. Václav 261 Ano, ano, ano, ano, ano...... 16:36 22.11.2014

Počet příspěvků: 46, poslední 26.11.2014 09:35 Zobrazuji posledních 46 příspěvků.