Komu patří Severní pól?

Pět arktických zemí vede spor, kde v Arktidě povedou hranice území pro jejich výlučná práva na ropu a zemní plyn pod Severním ledovým oceánem. Mají zábory nerostných surovin a přírodních zdrojů suverénní politickou mocí oporu v mezinárodním právu? A i kdyby, jsou morálně ospravedlnitelné?

Arktida. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Arktida. | foto: Montáž Richard CortésČeská pozice
Arktida.

Ještě před několika lety vědci předpokládali, že v Arktidě led roztaje až okolo roku 2050. Dle nejnovějších studií by se však už v roce 2020 mohly přes Severní pól plavit lodě. Nebudou přitom pravděpodobně brázdit mezinárodní vody, ale teritoria pěti arktických států – Norska, Ruska, USA, Kanady a Dánska.

Tyto země momentálně vedou spor, kde v této oblasti povedou hranice území pro jejich výlučná práva na ropu a zemní plyn pod Severním ledovým oceánem. Mají tyto zábory nerostných surovin a přírodních zdrojů suverénní politickou mocí oporu v mezinárodním právu? A i kdyby měly, jsou morálně ospravedlnitelné?

Akademičtí stoupenci globální spravedlnosti již delší dobu poukazují na to, že nerovnoměrné rozložení nerostného bohatství na Zemi a historická náhodnost teritoriálních hranic představují neospravedlnitelnou výhodu pro společnosti, které mají na svém území vzácné suroviny. Kosmopolitní myslitelé volají po formách společného globálního vlastnictví nerostných surovin a přírodních zdrojů, individuálních právech na stejný podíl na nich a po jejich přerozdělovaní rozvojovým zemím.

Principy globální spravedlnosti není třeba vymýšlet. Mnoho z nich totiž tvoří základ současného systému suverénních práv na nerostné suroviny a přírodní zdroje. Patří mezi ně jejich společné vlastnictví v mezinárodních teritoriích, jejich využití pro neekonomické účely a zachování pro příští generace a podíl všech na případném prospěchu z nich. Současný souboj o hranice v Arktidě je proti těmto principům.

Ruský výzkum

Ruská expedice Arktika 2007 měla jediný úkol – spustit dva batyskafy MIR na dno Severního ledového oceánu v místě Severního pólu, a to do více než čtyř kilometrů. Když batyskaf MIR-1 dosáhl dna, vysunul mechanické rameno, které na dno umístilo ruskou vlajku vyrobenou z titanu, časovou kapsli se vzkazem příštím generacím a vlaječku strany Vladimira Putina Jednotné Rusko. Batyskafy poté nasbíraly vzorky hornin, bláta, rostlin a vody a vrátily se na loď Akademik Fjodorov.

Ruská expedice Arktika 2007 zkoumala vývoj a složení geologických vrstev v Severním ledovém oceánu a jeho geografii

Expedice Arktika 2007 zkoumala vývoj a složení geologických vrstev v Severním ledovém oceánu a jeho geografii. Hlavním cílem byla vědecká podpora ruského tvrzení, že podmořské geologické vrstvy na dně tohoto oceánu, konkrétně Lomonosovův práh, který se táhne napříč Severním ledovým oceánem, jsou z geografického hlediska součástí ruské pevninské mělčiny, a proto Rusko má výlučný vlastnický nárok na nerostné suroviny a přírodní zdroje v této oblasti.

Za několik měsíců pak ruské ministerstvo pro nerostné suroviny a přírodní zdroje oznámilo, že nasbírané vzorky se shodují s těmi na ruské pevninské mělčině. Rusko následně zahájilo další výzkum a právní kroky, které mají podstatně rozšířit jeho teritorium, přičemž poslední takový krok uskutečnilo letos v únoru.

Agresivní teritoriální politika

Stejné ruské ministerstvo vyhlásilo tendr ve výši 120 milionů rublů (skoro dva miliony dolarů) na editora a překladatele žádosti, kterou Rusko hodlá nejpozději příští rok znovu podat Komisi OSN pro vymezení pevninské mělčiny (Commission on the Limits of the Continental Shelf, CLCS). Ta vydává závazná doporučení o teritoriálních hranicích práv států na nerostné suroviny a přírodní zdroje.

Vzhledem k ekonomické závislosti na nerostných surovinách a jejich exportu nepřekvapuje, že Rusko v Arktidě prosazuje agresivní a expanzivní teritoriální politiku

Pokud Rusko uspěje, bude kontrolovat území o rozloze více než milionu čtverečních kilometrů, na kterém bude výlučným vlastníkem nerostných surovin a přírodních zdrojů. Půjde o stovky nalezišť ropy a zemního plynu, četná ložiska niklu a zlata a dalších nerostných surovin pod Severním ledovým oceánem, jež by mohly zvýšit nerostné bohatství Ruska o polovinu.

Vzhledem k ekonomické závislosti na nerostných surovinách a jejich exportu nepřekvapuje, že Rusko prosazuje agresivní a expanzivní teritoriální politiku v oblasti, která podle odhadů skrývá až čtvrtina světových nalezišť ropy a zemního plynu a mnoho dalších vzácných zdrojů, nejen tradičních nerostných surovin, ale i genetický materiál podmořského života pro farmaceutický průmysl.

Dánsko, Kanada a Norsko

Nejen Rusko, ale i další arktické státy uplatňují nové teritoriální a vlastnické nároky v této oblasti kvůli svým ekonomickým zájmům – nejvehementněji momentálně Dánsko. To rovněž v uplynulých více než deseti letech provádělo vědecký výzkum a sběr vzorků, které mají dokázat, že Lomonosův práh navazuje na pevninskou mělčinu Grónska, a tudíž je součástí jeho teritoria – a že tedy Dánsko má výlučný nárok na nerostné suroviny a přírodní zdroje v této oblasti.

Tento dánský nárok je sporný už jen kvůli nedávno deklarovanému právu Grónska na sebeurčení a jeho snaze o nezávislost. Žádost o rozšíření teritoria podalo Dánsko Komisi pro vymezení pevninské mělčiny v prosinci 2014. Pokud by byl tento teritoriální nárok uznán, Dánsko by získalo třetinu území a vod v Arktidě včetně Severního pólu, jež jsou dosud mezinárodní. Navíc se tento nárok částečně překrývá s ruským i kanadským. Kanada totiž také považuje Lomonosův práh za součást „svého“ území a podala i žádost ke komisi.

Nejen Rusko, ale i další arktické státy uplatňují nové teritoriální a vlastnické nároky v této oblasti kvůli svým ekonomickým zájmům – nejvehementněji momentálně Dánsko

Norsko pak bylo první arktickou zemí, která v roce 2009 u komise uspěla s žádostí o rozšíření svých teritoriálních práv na nerostné suroviny a přírodní zdroje. Komise doporučila rozšířit norskou pevninskou mělčinu o tři nová teritoria – severně od souostroví Špicberky, v Norském moři a v Barentsově moři. Hranice Norska je nyní zhruba v polovině vzdálenosti mezi severním okrajem Špicberků a Severním pólem. Část Barentsova moře, o niž vedlo Norsko spor s Ruskem, si obě země rozpůlily na základě gentlemanské bilaterální dohody.

Budou i v dalších arktických sporech o nové hranice a teritoria uzavřeny podobné gentlemanské dohody? Nebo budou rozhodovat mezinárodní komise na základě vědeckých důkazů výzkumných týmů geologů, podmořských geografů, oceánografů a kartografů? Či hrozí spory a ozbrojené konflikty kvůli neochotě vzdát se vzácných nerostných surovin? Není tato dělba vlastnických práv novodobou formou koloniálního záboru nerostných surovin a přírodních zdrojů, které patří někomu jinému?

Ústava oceánů

Přivlastňování nerostných surovin a přírodních zdrojů v Arktidě umožňuje rychlé tání ledu v důsledku globálního oteplování, dostupnosti technologie pro podmořskou těžbu a také fakt, že Arktida je jedno z posledních míst na Zemi, které si nepodrobila teritoriální suverénní politická moc a vlastnická práva.

Arktické státy obratně využívají mladé mezinárodní mořské právo – proces změn hranic vlastnických práv na volném moři – k prosazení své, ekonomicky motivované expanzivní teritoriální politiky. Tu však neospravedlňují morální principy mezinárodní spravedlnosti, které tvoří základ tohoto práva.

Současné mezinárodní mořské právo bylo kodifikováno nedávno a jeho základ tvoří Úmluva OSN o mořském právu, někdy také označovaná za ústavu oceánů

Do druhé poloviny 20. století byla podstatná část oceánů a moří takzvaným volným mořem (high seas). Principy mezinárodního práva pro ně stanovil nizozemský právník Hugo Grotius koncem 16. století – společné vlastnictví, které má být přístupné všem pro svobodnou navigaci a rybolov, nelze si ho soukromě přivlastnit ani zabrat suverénními státy.

Tyto principy mezinárodního mořského práva platily na volném moři v podstatě až do začátku osmdesátých let 20. století. To současné bylo kodifikováno nedávno a jeho základ tvoří Úmluva OSN o mořském právu (United Nations Convention on the Law of the Sea, UNCLOS), někdy také označovaná za ústavu oceánů. Schválena byla v roce 1982 a začala platit v roce 1994.

Tři pobřežní zóny

Ústava oceánů reguluje všechny aktivity ve světových mořích – například využívání jejich nerostných surovin, navigaci, přelety, průzkum a těžbu na mořském dně, rybolov či ochranu před znečišťováním mořského prostředí. Rovněž rozděluje moře a světové oceány na zóny od pobřeží státu.

První zóna mořských vod se označuje jako pobřežní moře a sahá dvanáct námořních mil (zhruba 22 kilometrů) od základní linie neboli meze nejzazšího odlivu. V těchto teritoriálních neboli výsostných vodách má stát plnou suverenitu, musí pouze umožnit pokojnou a volnou plavbu lodím, které patří subjektům mezinárodního práva.

Ve výlučné ekonomické zóně nemají státy formálně plnou suverenitu, ale patří jim výsostná vlastnická práva na nerostné suroviny a přírodní zdroje v těchto vodách, na mořském dně a pod ním

Na tuto zónu navazuje takzvaná přilehlá zóna do 24 námořních mil, na ni pak takzvaná výlučná ekonomická zóna 200 námořních mil (370 kilometrů) od základní linie. V této zóně nemají státy formálně plnou suverenitu, ale patří jim výsostná vlastnická práva na nerostné suroviny a přírodní zdroje v těchto vodách, na mořském dně a pod ním.

V praxi to znamená, že státy mohou zkoumat, spravovat, lovit či těžit přírodní zdroje v této oblasti či svobodně uzavírat smlouvy se společnostmi nebo jinými státy na jejich využívání. Mohou také používat a produkovat energii z vody, větru a mořských proudů, budovat a využívat umělé ostrovy a další objekty. Nemohou pouze lovit mořské savce a tuňáky.

Společné dědictví lidstva

Za výlučnou ekonomickou zónou jsou mezinárodní vody. V nich se každý stát může svobodně plavit, klást podmořské kabely, lovit ryby a budovat umělé ostrovy. Významnou inovací oproti tradičnímu zvykovému mezinárodnímu právu volného moře je regulace využití nerostných surovin z mořského dna v mezinárodních vodách.

Mořské dno v mezinárodních vodách a nerostné suroviny pod ním, tedy ropa, zemní plyn a také polymetalické rudy, jsou považované za „společné dědictví lidstva“

Mořské dno v mezinárodních vodách a nerostné suroviny pod ním, tedy ropa, zemní plyn a také polymetalické rudy, jsou považované za „společné dědictví lidstva“ (common heritage of humankind). To bylo zavedeno kvůli nerostným surovinám pod mořským dnem, které měly přinést prospěch celému lidstvu, nikoliv pouze technologicky a ekonomicky vyspělým státům.

Mezi principy „společného dědictví lidstva“ patří zákaz státního nebo soukromého přivlastnění, společný, koordinovaný mezinárodní management a regulace ve jménu zachování zdrojů pro příští generace a rovná dělba prospěchu z případného využití nerostných surovin a přírodních zdrojů. Naplnění těchto principů zajišťuje Mezinárodní úřad pro mořské dno (International Seabed Authority), který od roku 1996 vydává výzkumné a těžební licence a v budoucnu hodlá vybírat poplatky za komerční využívání mořského dna.

Rozšíření pevninské mělčiny

V současné době tvoří mezinárodní vody zhruba 60 procent světových moří. A zmenšují se, protože Úmluva o mořském právu umožňuje pobřežním státům rozšířit výlučné ekonomické zóny na základě vědeckého důkazu, že „jeho“ pevninská mělčina sahá za 200 námořních mil. Tu je možné rozšířit až do vzdálenosti 350 námořních mil od pobřeží nebo 100 námořních mil od bodu v hloubce 2500 metrů – podle toho, co je prospěšnější pro daný stát.

Stát, který chce rozšířit svou pevninskou mělčinu, musí podat žádost Komisi pro vymezení pevninské mělčiny, kde ji posoudí experti

Stát, který chce rozšířit svou pevninskou mělčinu, musí podat žádost Komisi pro vymezení pevninské mělčiny, kde ji posoudí experti. Ta poté vydá doporučení, a pokud ho stát akceptuje, jeho nová hranice nabude platnosti podle mezinárodního práva. Rozšířená pevninská mělčina se tím de facto stává územím státu, který nabývá vlastnických práv na nerostné suroviny a přírodní zdroje včetně práva na mořské dno a všech využitelných nerostných surovin pod ním.

Od roku 1997, kdy komise vznikla, podalo mnoho pobřežních zemí více než 70 žádostí, jimiž usilovaly a také dosáhly de facto rozšíření svého teritoria. Tímto postupem si země s přístupem k moři během uplynulých 15 let přivlastnily drtivou většinu živých mořských zdrojů (ryb) a mnoho podmořských nalezišť nerostných surovin.

Zájem o Lomonosovův práh

Úmluva o Arktidě podobná té o Antarktidě, která by ji definovala jako mezinárodní území pro vědecké a mírové účely a chránila ji před územními zábory států, drancováním a vojenskými aktivitami, bohužel neexistuje. Dělba Arktidy je v souladu s platným mezinárodním právem, proto arktické státy mohou rozšířit svou výlučnou ekonomickou zónu více do mezinárodních vod.

Technické parametry a vědecké argumenty podmořského Lomonosovova prahu budou hrát klíčovou roli v přerozdělování vlastnických práv

Z tohoto důvodu se má za účasti Komise pro vymezení pevninské mělčiny zanedlouho uskutečnit revize hranic na základě vědeckých údajů z podmořské geografie. V centru zájmu všech expedicí a úřadů jsou tudíž geologické vlastnosti Lomonosova prahu táhnoucího se zhruba 1,6 tisíce kilometrů od Elsmerova ostrova, hranice mezi grónskými a kanadskými vodami, přes Severní ledový oceán a Severní pól až k Novosibiřským ostrovům. Technické parametry a vědecké argumenty tohoto podmořského masivu budou hrát klíčovou roli v přerozdělování vlastnických práv.

Fakt, že nové mapy budou založeny na vědeckém výzkumu, technických datech a mezinárodní komisi, představuje posun oproti stanovování hranic dobytím, kolonizací, vojenskou silou či velmocenskou politikou, které byly tradiční až do druhé poloviny 20. století. Věda a právo by měly významně usnadnit diplomatické řešení sporů a posílit autoritu mezinárodního práva.

Práva na nerostné suroviny

Je ale spravedlivé, aby si země, které již dnes mají nesrovnatelně vyšší zásoby nerostných surovin – Rusko, Kanada, USA – a jiné ekonomické prostředky, uzurpovaly bohatství, které by mělo patřit všem? Je zábor mezinárodních nerostných surovin a přírodních zdrojů, přestože je teritorializace mezinárodních vod legální, v souladu s principy globální spravedlnosti?

Státní teritoriální práva na nerostné suroviny a přírodní zdroje jsou produktem mezinárodního řádu po druhé světové válce

Státní teritoriální práva na nerostné suroviny a přírodní zdroje jsou produktem mezinárodního řádu po druhé světové válce, jehož cílem byl mír a ukončení koloniálního vykořisťování a vyvlastňování nerostných surovin a přírodních zdrojů. Za kolonialismu dobytá a kolonizovaná území přinášela výlučná teritoriální práva kolonizátorů na nerostné suroviny a přírodní zdroje, z nichž vyplývala smluvní práva na trvalé a nezrušitelné soukromé vlastnictví.

Výsostná a výlučná vlastnická práva států na nerostné suroviny a přírodní zdroje na jejich území zavedená v šedesátých letech dvacátého století v procesu dekolonizace tuto nespravedlnost odstranila. Tento princip je kodifikován v mnoha dokumentech mezinárodního práva a novým státům, jež vznikly po rozpadu kolonialismu, zajistil výsadní vlastnická práva na suroviny a zdroje. Jeho smyslem je jejich ochrana před formami koloniálního i privátního vyvlastnění a umožnit státům jejich využívání pro blaho svých občanů.

Promarněná příležitost

Základ tohoto nového systému nicméně od začátku tvořily dva typy vlastnictví. Vedle státní suverenity a výlučného teritoriálního vlastnictví surovin a zdrojů, které společnostem umožňují politicky rozhodovat, jak s nimi nakládat, existuje společné vlastnictví mezinárodních teritorií, surovin a zdrojů, jež by se neměly privatizovat, teritorializovat, ale chránit nebo používat primárně pro vědecké a mírové účely. Přitom případný ekonomický prospěch z využití těchto surovin a zdrojů se má dělit rovným dílem mezi státy či použít pro lidstvo jako celek.

Mezinárodní ochrana a přerozdělování vzácných surovin a zdrojů na dně arktického oceánu se mohly stát vzorem globálního vlastnictví doplňujícího státní teritorialitu. Zdá se však, že tato příležitost bude promarněna.

Vzorem pro tento systém managementu teritorií a společného použití nerostných surovin a přírodních zdrojů mělo být právě mořské dno v mezinárodních vodách. Společné vlastnictví a správa globálních surovin a zdrojů kvůli ochraně, udržitelnosti, mírovému a vědeckému využití, mezinárodní spolupráci, rovné dělbě zisku nebo přerozdělení byly navržené jako protiváha partikulárních ekonomických či jiných zájmů států.

V zájmu tohoto systému by bylo, kdyby ochrana a využití surovin a zdrojů posilovaly. Řada naléhavých globálních problémů, například oteplování nebo chudoba, totiž vyžadují společné prostředky a koordinovanou reakci. Mezinárodní ochrana a přerozdělování vzácných surovin a zdrojů na dně arktického oceánu se mohly stát vzorem globálního vlastnictví doplňujícího státní teritorialitu. Zdá se však, že tato příležitost bude promarněna.