Kohout: Zaorálek v Národním divadle překročil všechny meze

Předvolební guláš lídra ČSSD Lubomíra Zaorálka v Národním divadle je síla. Byl jsem po roce 1979 deset let členem vídeňského Burgtheatru, vlajkové lodi německy mluvících divadel. Že by si sebevyšší činitel dovolil, co ti dva naši, je z říše snů. Komentář spisovatele Pavla Kohouta.

Pavel Kohout 13.9.2017
Zaorálek na zkoušce orchestru ND. Návštěvu zachytil na svém Facebooku. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Zaorálek na zkoušce orchestru ND. Návštěvu zachytil na svém Facebooku. | foto: Facebook Lubomíra Zaorálka
Zaorálek na zkoušce orchestru ND. Návštěvu zachytil na svém Facebooku. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Musela to být múza Thalia, kdo mi v téměř devadesátiletém životě nadělil přes sedmdesát let u divadla. Jako dramatik jsem v mládí poznal všechny domácí scény, jakož desítky scén zemí „tábora míru a socialismu“, v druhém poločase také mnoho divadel v západní Evropě a v Americe. V nich všech však jedno bylo a zřejmě zůstane stejné: v každé z institucí, které Němci nazvali Gesamtkunstwerk, něco jako „všeumělství“, se potkávají svěřenci veškerých múz – skladatelé, spisovatelé, herci, zpěváci, hudebníci, tanečníci, výtvarníci... Proto bývá v divadlech libovolné velikosti ve vnitřní soutěži talentů a výkonů pěkně husto, což nepřetržitě vyvolává střídavé napětí, bez něhož však nevzniká, čemu se říká kumšt. Vyspělé národy s tím počítají a dávají šéfům souborů naprostou důvěru, zaručujíce jim smluvně právo plně rozhodovat, aby ty pulsující živly v čase své kompetence spravovali sami, neboť jim jen oni rozumějí.

Národní divadlo v Praze, fungující letos 136. rok, má v dané chvíli 587 umělců, jimž sekunduje 586 členů umělecko-technicko-servisního personálu. V administrativě a v marketingu pracuje 142 osob a těch dohromady 1315 žen a mužů zajišťuje denní provoz na čtyřech velkých scénách i v řadě zkušeben. Osobnosti schopné takové kolosy uřídit lze v České republice spočítat na prstech ruky, a proto bývají beznadějně zadány. Praha má štěstí, že získala dlouholetého ředitele čtyřsouborového Divadla Josefa Kajetána v Plzni Jana Buriana, který po sobě zanechal i supermoderní divadelní novostavbu, jež by se mohla jmenovat Burištejn. Teď navíc denně zajišťuje existenci i několika stům členů Státní opery, jejíž budova je na dva roky v přestavbě, a podobá se tím provazochodci bez sítě. Že 60 sboristů, členů jedné z devíti odborových organizací v ND, na něho přesto vyšle šíp stávkové pohotovosti, je jejich svaté právo. Ale že si na to pozvou až do Národního politickou lobby, a tím z něj učiní tribunu volebního klání, je podraz non plus ultra.

Aniž by se ohlásil vedení divadla či resortu kultury, ministr zahraničí (!) spolu s poslancem Adámkem, jenž v LN žádal odstranění stávajícího ředitele, doprovázen ochrankou, odboráři, fotografy a kameramany přerušil zkoušku na jevišti (!) i ve zkušebně (!), kde měl kritický projev (!). Byl jsem po svém zvlastivynesení v roce 1979 deset let členem vídeňského Burgtheatru, vlajkové lodi německy mluvících divadel. Že by si sebevyšší činitel dovolil, co ti dva naši, je z říše snů. Výbuch odporu médií i společnosti by ho donutil vzít klobouk a poroučet se.

Ministerská selhání

Právě mé kulatiny, i když ještě o pár měsíců nedožité, mně dávají zvykové právo nabízet mladším vzájemné tykání, což odmítnou snad jen vysokonosí, takže: Vážený Lubomíre (Zaorálku), zklamal jsi mě už tím, že jsi za čtyři roky ministrování, ač mnou informován, jak kauza Milan Sedláček doslova hubí tři lidi i jejich rodiny, neuznal za nutné veřejně potvrdit, že bývalý velvyslanec, vláčený od září roku 2009 blátem a přitom už popáté nepravomocně osvobozený, neodcizil Tvému ministerstvu ani vindru, takže by měl být po osmi letech justičního ubíjení osvobozen pravomocně, abys ho mohl vzápětí jmenovat velvyslancem a ukončit jeho ničím nezaviněný pád do nicoty. Že místo toho, dokonce ve funkci lídra ČSSD!, podnikneš spanilý nájezd do Národního divadla, o němž máš stejně jako pan Adámek jednostranné informace z třetí ruky, abys tam, přerušiv Verdiho, vařil svůj volební guláš, to je fakt síla!

Že místo toho, dokonce ve funkci lídra ČSSD!, podnikneš spanilý nájezd do Národního divadla, o němž máš stejně jako pan Adámek jednostranné informace z třetí ruky, abys tam, přerušiv Verdiho, vařil svůj volební guláš, to je fakt síla!

Ale podepsal ses na tom i Ty, milý Danieli (Hermane) – to říkám, přestože si Tě vážím za Tvou občanskou kuráž –, jelikož jsi hlasitě neupozornil kolegu Lubomíra, že národ český postavil z grejcárků, byť i s pomocí osvíceného panovníka, Národní divadlo sobě, a ne pro nějakou partaj, ať takovou, či makovou. A na situaci naší první scény, která se nikdy nemůže stát vrcholnou světovou scénou jako třeba Vídeňská státní opera, dokud ji bude svazovat přežilá šněrovačka příspěvkové organizace, se podílíš tím, že jsi během čtyřletého působení o píď nepřiblížil zákon o veřejné kulturní instituci, jenž to jediný může umožnit i dalším vrcholným uměleckým institucím. Dokázal jsi přizpůsobit osobní život poznané pravdě, ale ještě za ni neumíš bojovat!

A na závěr, Lubomíre: Netuším, kolik nových voličů jsi v Národním divadle pro svou stranu získal, ale vím jistě, žes jí jednoho tradičního zahnal. Ten totiž, pokud mladá strana chytrých nezpochybní naši příslušnost k Evropské unii a k NATO, bude poprvé volit Piráty, aby sněmovna už nepřipomínala orloj osazený dávno oposlouchanými politikáři.



Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.

Autor

Pavel Kohout

Spisovatel Pavel Kohout. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Další autorovy články