Knížecí rada Miloši Zemanovi i Karlu Schwarzenbergovi

Z diskuse kandidátů na prezidenta v pořadu Partie televize Prima vyplývá, že by se měli vyvarovat silných slov, nejen v zahraniční politice.

Jan Schneider 5.11.2012
 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © Isifa, ČTK, ČESKÁ POZICEČeská pozice

Před historicky přelomovou první přímou volbou českého prezidenta není od věci si v informačním nadbytku až chaosu připomínat jisté stabilnější rysy kandidátů. Nedělní pořad Partie televize Prima k tomu přispěl diskusí dvou z nich, Karla Schwarzenberga a Miloše Zemana.

Nutno přiznat, že mezi všemi deklarovanými prioritami prezidentských kandidátů jednoznačně vyniká Zemanův důraz na změnu volebního systému do Poslanecké sněmovny. Zeman preferuje takzvané panašování, neboli systém, který se používá v komunálních volbách. V něm má volič počet hlasů, rovnající se počtu zastupitelů, a může je přidělit jednotlivým kandidátům bez ohledu na to, na jaké kandidátní listině a na jakém pořadí jsou uvedeni.

Zbraň proti blbé náladě

Tento systém dává proklatě přesné výsledky voličských preferencí, které závisejí na osobnostech kandidátů. Tím se do poměrného volebního systému dostávají prvky většinové (osobnostní) volby v nejvyšším známém měřítku. Navíc tento systém účinně eliminuje sílu předvolebních čachrů stranických sekretariátů. Stručně a jasně řečeno, Miloš Zeman nabízí prosazovat zřejmě nejúčinnější zbraň z oblasti volebních systémů proti současné „blbé náladě“. Není pochyb, že zavedení „panašovacího“ volebního systému by také výrazně zkomplikovalo život různým „kmotrovstvům“.

Není pochyb, že zavedení „panašovacího“ volebního systému by také výrazně zkomplikovalo život různým „kmotrovstvům“

Limity Miloše Zemana jsou však známé, nebo alespoň dobře tušené. Jedním z nich je určitá populistická zkratkovitost ve vyjadřování. Ta ovšem, bohužel, asi spočívá ve zkratkovitém myšlení. Přišlo mu například vtipné vymezit se oproti současnému fungování Evropské unie na příkladu jakési připravované normy eurotoalet.

Zeman však výslovně ví, že leitmotivem této, samozřejmě zcela nadbytečné normy je snaha omezit spotřebu pitné vody na splachování. To je zcela objektivně nebetyčná zhýralost, což však Zeman – zaujat svou snahou říci něco rádoby vtipného – trestuhodně opomněl. Místo toho docela trapně použil starou eristickou techniku, kdy vyvracel přehnané tvrzení a dospěl k závěru, že zavedením této normy by celá EU zasmrádla. Nu, tento typ „humoru“ je sám o sobě velmi špatnou vizitkou.

Rozpolcená osobnost

Miloš Zeman je osoba rozpolcená, což je dost velký handicap, aniž bychom šířeji zmiňovali kuloárově šířené obavy, že by vliv svého prezidentského postu zneužíval k mstivému vyřizování starých účtů. Ohledně zahraniční politiky například Zeman nyní zahřímal proti uznání Kosova, jako by to nebyl Miloš Zeman, který v době svého premiérování nesporně přispěl k situaci, jejíž pointou bylo právě vytvoření této „teroristické diktatury“, jak se sám (nyní) vyjádřil.

Na rozdíl od Zemanovy poměrně zmatené vize zahraniční politiky je jeho přemýšlení o vnitrostátních záležitostech velmi systémové

Na rozdíl od Zemanovy poměrně zmatené vize zahraniční politiky je jeho přemýšlení o vnitrostátních záležitostech velmi systémové. Jeho chvála konceptu menšinové vlády je jasná a logická. Charakterizuje ji jednoznačná odpovědnost (nemožnost výmluv na koaliční partnery obtížnější než hmyz, kterýchžto vytáček máme v současné době již plné břicho) a současně nutnost najít pro zásadní otázky shodu s opozicí, což činí rozhodnutí vlády mnohem životaschopnějšími.

Zeman se shodl se Schwarzenbergem na podpoře vědy a výzkumu. V tomto bodě ale Schwarzenberg skončil, zatímco Zeman trochu prostořece pokračoval. Dovodil, že by se z vědy a výzkumu mohly stát černé díry na peníze, když by tam pracovali „blbí“ vědci, a proto je třeba podporu vědy a výzkumu začít důrazem na kvalitní celkový vzdělávací systém. Typická ukázka, že domácí záležitosti má Zeman promyšlené o tah dále než jeho oponenti.

Nestandardní neideologické prozření

Schwarzenbergova koncepce zahraniční politiky je komplikovanější, ale také zmatená. Neodpustitelné uznání Kosova umí kompenzovat hluboce založeným a sebejistým čelením islámu. Žádný hysterický povyk, ale důstojný nadhled, bez ideologizace a zjednodušování, při vědomí problému. To je dobrá základna proti nebezpečí být manipulován strachem z terorismu, což je nyní pro Západ větší nebezpečí než samotný terorismus, protože se tím strachem ochromuje.

Karel Schwarzenberg by rád vrátil Česku „respekt“, přičemž volně zaměňuje dva pojmy, dobrou pověst a dobré jméno

Takové Schwarzenbergovo neideologické prozření bohužel není jeho standardem. Je však příjemné moci pochválit takový, u politiků poměrně zřídkavý střízlivý náhled na svět. Jinak tomu je při reflexi postavení České republiky z hlediska mezinárodního společenství.

Schwarzenberg by rád vrátil Česku „respekt“, přičemž volně zaměňuje dva pojmy, dobrou pověst a dobré jméno. Onu dobrou pověst mělo Česko v devadesátých letech, za prezidenta Václava Havla, chválí takto oklikou Schwarzenberg trochu i sám sebe. Musíme ho zchladit – byla to holt jen pověst, a k té či oné člověk přijde někdy ani neví jak. Dobré jméno ČR je však spojení, které se z kritických historiků bude zřejmě leckdo ošívat přiřadit i k první republice, natož k polistopadové (páté?) republice.

Pověst totiž vznikne hned, stejně tak jako zanikne dobré jméno. Špatná pověst se ztrácí nesnadno, stejně jako se buduje dobré jméno.

Kritická poznámka

Schwarzenberg však má své neuralgické místo, které může být jeho fatálním. Na otázku, jak by se jako prezident choval v povolební situaci, v níž by byli silní komunisté, prohlásil, že prezident musí být strážcem Ústavy, a proto by respektoval vůli voličů. Na moderátorovu otázku, jak se to má s jeho předvolebním heslem, že zabrání návratu komunistů k moci, řekl, že předtím, než by jako prezident dostál Ústavě a respektoval volební výsledek komunistů, by bránil dalšímu vzestupu této strany.

Nelze vyloučit, že Schwarzenberg má trochu potíže s češtinou. Nerozlišovat mezi „bránit“ a „zabránit“ však není na vysoké politické úrovni možné.

Shrnuto, Schwarzenberg připouští, že by vzestupu komunistů jako prezident bránil (což by bylo na hraně ústavnosti), ale nezabránil (což by bylo protiústavní). Před prezidentskou volbou tak deklaruje to i ono a spolu s Jindřichem Plachtou by mohl opakovat: „Já neříkám tak, ani tak – kdo se ve mně vyzná.“

Někdo možná vznese námitku ohledně „politické korektnosti“, ale říci se to musí, a prezident Václav Klaus to již naznačil. Nelze totiž vyloučit, že Schwarzenberg má trochu potíže s češtinou. Nerozlišovat mezi „bránit“ a „zabránit“ však není na vysoké politické úrovni možné. Jazykové problémy by mohly přinášet naprosto zbytečné komplikace. Po pravdě řečeno, politicky korektní by mohla být viděna i žádost občanů, aby jejich prezidentovi bylo dobře rozumět.

V tomto ohledu by bylo možné učinit kritickou poznámku na adresu obou kandidátů, neboť Zemanova „freudistická“ přeřeknutí jsou pověstná, a zejména „posranci“ ve sněmovně si je určitě velmi dobře pamatují. Pro oba by proto bylo dobré se řídit „knížecí radou“ vyvarovat se silných slov – nejen v oblasti zahraniční politiky vůči cizím státům.