Kněz nemůže být pouhým manažerem sakrálna

V české katolické církvi najdete stěží vlivnější rodinu, než jsou Brožovi z farnosti v Červeném Kostelci. Pocházejí z ní čtyři kněží. Václav je převorem karmelitánského kláštera v Dačicích a Vojtěch spirituálem na biskupském gymnáziu v Hradci Králové. Jaroslav s Prokopem působí na jedné ze tří teologických fakult Univerzity Karlovy.

Martin Shabu 23.12.2017
Církevní hodnostáři se sešli na pohřbu kardinála Vlka. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Církevní hodnostáři se sešli na pohřbu kardinála Vlka. | foto:  Petr Topič, MAFRA
Církevní hodnostáři se sešli na pohřbu kardinála Vlka. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Veřejně se traduje, že čtyři kluci Brožovi se kdysi ocitli na bohoslovecké škole proto, že se jejich otec chtěl pomstít vládnoucím komunistům. V 50. letech ho vyhodili z kněžských studií na hradeckém semináři. „Pěkně se to poslouchá, ale je potřeba říci, že otec nikdy neřekl, abychom se stali kněžími,“ vzpomíná Prokop Brož.

S bratry většinou děkan Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy Prokop Brož Vánoce netráví. Logicky, kněží na sklonku roku čeká největší zápřah. Několik let po sobě navíc Brož jezdí za kolegy do ciziny. Po druhém vánočním svátku odlétá do Itálie, kde probíhají dvoudenní konference na různá témata. Letos je ústředním mottem „jak působí Duch svatý“. Podle Brože má toto ve víře zakotvené sousloví velmi praktické vysvětlení. „Je to vlastně převlečený ,hlad po Bohu‘,“ říká s úsměvem v bytě nedaleko baziliky svatého Petra a Pavla na Vyšehradě.

O svátcích se ale přece jen u rodiny zastaví, byť jen krátce. „Na otočku jedu k mamce, u které se část rodiny sejde, a pak mizím do Itálie,“ uvádí Brož.

Umět samotu

Kněžská řehole však vedle kostelů plných lidí obnáší i přesně opačné momenty. Samotu. „Člověk je chvilku uprostřed davu, pak ale přijde večer a je sám. S tím se nevyrovnáte za jednu nebo dvě sezony,“ popisuje zkušenost. Každý kněz se s ní musí vyrovnat po svém, neexistuje jednoduchá šablona. Často se proto na Štědrý večer sjede několik kněží ke společné večeři.

V rodině Brožových, v níž jsou kromě čtyř bratrů tři sestry, samota tolik místa nemá. Zejména životní výročí jsou ten správný moment setkat se a sloužit společnou mši.

„Na 24. budu tady na Vyšehradě. Jsem pozván na večeři vedle k řádovým sestrám a pak odjíždím na půlnoční mši do Kosoře,“ dodává. Upozorňuje ale, že Vánoce spojené s radostnou událostí narození Ježíše nebývají tím nejtěžším obdobím z pohledu samoty. Častěji na něj dolehne během docela obyčejných nedělních večerů v průběhu roku. Recept na samotu podle Brože, který vyučuje nauku o církvi, ekumenismus a teologickou antropologii, spočívá především v tom, přijít na to, co člověku skutečně chybí. Je to fyzická přítomnost druhého člověka? Anebo množství vlastních problémů, které potřebuji řešit s někým jiným? Anebo prostě jen jakási prázdnota? Řešení jsou různá. „Někdy to lze vyléčit procházkou. Někdy sáhnu po knížce, jdu do kostela anebo i spát,“ vypočítává.

Dodává, že v podstatě jde o umění rozlišování, o čemž často hovoří i současný papež František. Zdůrazňuje, že správné řešení vyžaduje delší cvik. Člověk nesmí upadnout do stereotypů ve stylu jsem sám, zapnu televizi anebo jsem sám, otevřu flašku. „To je výzva i promě, abych pojal samotu vždy tak trochu nově,“ přemýšlí nahlas.

V rodině Brožových, v níž jsou kromě čtyř bratrů tři sestry, však samota tolik místa nemá. Zejména životní výročí jsou ten správný moment setkat se a sloužit společnou mši. „Všichni jsme narození na jaře. Proto najdeme vždy v únoru nebo březnu jeden víkend, kdy se sejdeme. Velmi často zamíříme do poutního místa v Malých Svatoňovicích, kde to máme rádi,“ vysvětluje Brož. Pravidla jsou ale daná tak, že mši vede buď ten, kdo oslavuje, anebo nejstarší z bratří. Druhý moment, který propojí osudy rodiny, nastává v půli srpna. Tehdy startuje pouť do Vambeřic, které se účastní i rodiny jejich sester.

„Vyfutrované“ dětství

Schopnost ovlivňovat svět okolo sebe podle něj vychází spíše než jen čistě z rodiny i z širšího prostředí. V tom hráli u Brožů na sklonku 80. let, kdy Prokop vyrůstal, důležitou roli farnost a vrstevníci. „Odmalička jsem vyrůstal v prostředí, kde se mluvilo o Bohu. Neupírali jsme se ale jen dogmaticky k víře. Byl to jakýsi horizont, ve kterém se odehrávaly docela obyčejné věci,“ vzpomíná na dětství se šesti sourozenci.

Jak v něm uzrála myšlenka následovat cestu starších bratrů a stát se bohoslovcem? Kromě klasických mší, během kterých hrál jeho otec na varhany, pro něj byla důležitá také sobotní setkání s kaplany z farnosti. Učili se například společně rozumět církevním dějinám.

Běžný den sestával z několika pevných bodů. Patřily do něj společné modlitby, ale i kroužky a další povinnosti. „Bylo to docela dobře vyfutrované. Kromě povinností jsme s bratry a sestrami chodili do základní umělecké školy. Sami jsme si vytvářeli hudební ansámbly,“ vybavuje si Brož. Ačkoli na sklonku normalizace nebyl ještě povolen skauting, se skupinou ministrantů z červenokostelecké farnosti trávil mnoho času také v přírodě. A s bratrem Václavem se v Adršpachu oddávali lezení po skalách. Dodnes ze sepětí duchovního života a koníčků Prokop čerpá.

Jak v něm uzrála myšlenka následovat cestu starších bratrů a stát se bohoslovcem? Kromě klasických mší, během kterých hrál jeho otec na varhany, pro něj byla důležitá také sobotní setkání s kaplany z farnosti. Učili se například společně rozumět církevním dějinám. Dozvídal se tak detaily ze života českých světců. „Postupně jsem vnímal, že bohoslužba a liturgie vás nezavřou jen do kostela, ale dají vám klíč k tomu, abyste porozuměl událostem, které prožíváte mimo kostel,“ vysvětluje Brož, který vede fakultu s 800 studenty.

Manažer sakrálna neobstojí

Na otázku, jak rozpoznat kvalitní kandidáty na kněžství, zvážní. Po chvilce přemýšlení odpoví, že teologická fakulta a kněžský seminář tvoří jen jednu část přípravy. Na fakultě se starají především o intelektuální rozvoj kandidátů kněžství. Vedle toho existuje seminář, který vede rektor a vyšehradský kanovník Jan Kotas. Jeho úkolem je, aby u kandidátů podchytil jejich vnitřní poslání. V semináři s nimi žije po celou dobu akademického roku. „Říká se, že je potřeba podchytit lidskou dynamičnost každého kněze a probudit v něm, že řeč, rozum a poznávání jsou veliké bohatství. Kněží nesmí být pouhými manažery sakrálna, kteří vyřizují požadavky lidí. Musí umět směrovat lidský život,“ popisuje předpoklady startu mladých kněží.

Faráři v Česku podle Brože chybí. V kněžském semináři jich aktuálně studují desítky. Na rozvoj církve by jich však byly potřeba spíše stovky. Původní boom po roce 1989 se koncem 90. let zastavil a následně počty kněží klesaly.

Další důležitou součástí přípravy je duchovní rozvoj. Tím se rozumí, aby kandidát dokázal přijímat podněty, které přicházejí shůry. „Člověk je citlivý na čas, v němž ho Bůh navštěvuje a reaguje na to, co mu říká,“ popisuje speciální dovednost. Jak se něco takového učí? „Je to umění modlitby. Umět se ztišit,“ říká Brož. A průprava je tvrdá. Studenti kněžského semináře musejí každé ráno v šest hodin na společnou modlitbu. Podle Brože postupně zjistí, že Bůh má mnoho podnětů, které umí předat i v tuto brzkou hodinu.

Faráři v Česku podle Brože chybí. V kněžském semináři jich aktuálně studují desítky. Na rozvoj církve by jich však byly potřeba spíše stovky. Původní boom po roce 1989 se koncem 90. let zastavil a následně počty kněží klesaly. Poslední roky velmi pomalu rostou. „Lidská zralost dnes vyžaduje pomalejší průběh. Přirozené prostředí jako rodina a farnost, ve kterém může nápad volby povolání uzrát, není v úplně dobré kondici. Schází také schopnost soustředit životní zájem, aby se člověk dokázal rozhodnout pro něco trvalejšího,“ zmiňuje Brož tři možné příčiny nižšího zájmu nejen o kněžství.