Ke Schwarzenbergovu konzervatismu

Na názorový text Michala Semína nazvaný Svatořečení je předčasné. Kníže není volbou pro konzervativce, reaguje filozof Jan Vít.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ČESKÁ POZICE, Richard Cortés, foto TOP09Česká pozice

Na názorový text Michala Semína nazvaný Svatořečení je předčasné. Kníže není volbou pro konzervativce, reaguje esejí Jan Vít.

Karel Schwarzenberg je „důvěryhodný“, co do svých dalších vlastností je však „pasivní“ (na rozdíl od Miloše Zemana, který jak známo má vize), a navíc, „lidé ho nevnímají jako našeho“, vyplynulo mimo jiné z průzkumu metodou takzvaného sémantického diferenciálu, jak byl použit v televizní diskusi nad výsledky prvního kola prezidentských voleb.

Tyto „signifikace“, máme-li se pohybovat v řečišti aplikované sémiotiky, působí rozpaky. Nejen svou simplicistností, nakaženy stále přítomnou volební rétorikou, svou podstatou tendenční, shrnující do hesel, parol, bonmotů a příštích novinových headlines, a tedy vždy nějak okrádající svůj předmět sdělení. Rozpaky ale vzbuzují i při jiných příležitostech užívané charakteristiky Karla Schwarzenberga, například „šlechtic“ nebo „noblesní“, ve svých znakových funkcích u nás jen mlhavě společensky konvencionalizované, zvláště máme-li je chápat jako významové substituce „něčeho jiného“ a snad širšího: Umberto Eco, sémiotik zde na slovo vzatý, vidí to „jiné“, prostírající se za znaky, v rozšíření významovými souvislostmi do kultury jako celku – „celku světa“.

Kulturní pozadí

Právě obecně kulturní, totiž kulturně-společenské zázemí – tato dnes starosvětská perspektiva, ve které jsou politika i dějiny symbolickými kulturními formami, nás v osobě Karla Schwarzenberga zajímá víc než to, že reprezentuje jakousi stranu, které stojí dokonce v čele, či oficiální politiku vlády, ve které momentálně sedí jako vicepremiér a ministr. (Obojí lze mu teď přičíst spíše „ke zlému“, a žádáme nadále pány Kalouska a Nečase o zdrženlivost, jestliže by se chtěli Schwarzenbergem honosit nebo ho považovat za své rukojmí.)

Osobnost Karla Schwarzenberga nezapadá do stranických šablon či pravo-levých typologií

Tak jako osobnost Karla Schwarzenberga nezapadá do stranických šablon či pravo-levých typologií, je jeho „kulturní pozadí“ také širší než pozitivní vnímání relevantní domácí kulturní scénou. Vymknutost z jakýchkoli schémat tu sémioticky hutně vyjadřuje ikona Karla s čírem na hlavě, s asociací na punk, Sex Pistols a Sida Viciouse (znaky, které se ukazují příhodnějšími pro nadgenerační kontext volební scény než avatarské kérky), kteréžto rozhojnění znaků nám rovněž rozšiřuje perspektivu.

Nárokujeme tu pohled na Karla či Kariho (s omluvou za tuto titulaturu: jest oprávněna familiarizací, kterou prezidentský kandidát v posledních týdnech prošel, a takto se též stala sémiotickým znakem) z hlediska kulturního času – oné „slitiny z času a smyslu“ (Jan Assmann), odlišné od času lineárního, času měřeného, sloužícího konsolidaci vlád a utřídění v mediálních přehledech či v dějepisectví, které o tom případně někdy napíše.

Chceme tu zahlédnout Karla v perspektivě tradičních hodnot evropské civilizace, její křesťanské či judeo-křesťanské kultury (sám Karel mluví o symbolickém čtyřverší Sinaje, Golgoty, Akropole a Kapitolu), jejího přirozeného řádu, jejích mravů a zvyků, prostouplých  do vlásečnicových struktur společnosti, v pozornosti k oné „občanské veřejnosti“, která žije samostatně vedle státu, stranou jeho více či méně totalitarizujících mechanismů a nároků.

To se ovšem kryje s tradiční rétorikou konzervatismu, se kterým bývá Karel spojován a dle jehož ideologizovaných artikulů bývá taxován, jak si to lze přečíst například ve vývodech pana Michala Semína.

„Světovost“ a domácí krajina

Nálepka konzervatismu sama o sobě vzbuzuje v domácí krajině rozporné pocity, nakolik tu totiž byl takzvaný konzervatismus či neokonzervatismus použit také jako označení oné politiky, kterou během uplynulého dvacetiletí pragmaticky užil Václav Klaus v zúžené, výlučně ekonomicky orientované podobě. (Přičemž tato redukcionistická verze přehlédla, že neoklasická ekonomie, z níž Klaus vyšel, se od počátku odkazovala ke zcela odlišnému historicko-společenskému kontextu ostrovní, respektive americké civilizace, a že i tak se ve své vnější dikci vybavuje nejširšími společenskými souvislostmi.)

„Světovost“ je třeba mít na mysli v případě, jestliže bychom chtěli konzervatismus, respektive jeho ideje, u nás rehabilitovat

Nebrali jsme přitom nikdy vážně Klausovu rétoriku, když na své ekonomické galéře ubezpečovala o jejím hlubším ponoru, či dokonce o jejím kulturním ukotvení, před 20 lety se dovolávající – vzpomeňme – dokonce tradice svatováclavské. Zazní-li ještě dnes od Václava Klause něco takového, případně něco na způsob novoroční hlášky o „návratu ke starým dobrým hodnotám“, máme to za frázi kryjící v podstatě nihilistické ledví technokrata moci, případně za součást zaprdnutého hradního provincialismu, na hony vzdáleného pojmu společensky provázané kultury, jak jí tu chceme rozumět: kultury přirozeně rostlé, ve stálém prorůstání domácích kořenů a tradic „do světa“, do evropského, respektive světového rámce – zdůrazněně západní myšlenkové orientace.

Tuto „světovost“ je třeba mít na mysli i v případě, jestliže bychom chtěli konzervatismus, respektive jeho ideje, u nás rehabilitovat, jak je zpětně identifikujeme třeba u Palackého, Havlíčka, F. L. Riegera nebo Antonína Švehly. To jest, kdybychom chtěli konzervatismem jako téměř vyhubeným druhem znovu obohatit naši duchovní krajinu v její zchudlé ekologické diverzitě, nasadit jej znovu do našich borů (na skalinách) jako rysa či medvěda.

Konzervatismus postrádá doktrinální vymezení

Mezi uchovávané, to jest konzervované hodnoty společnosti náležejí také ctnosti, mravy, styl i světovost

Karel přitom bude ze schémat zvnějšku chápaného konzervatismu vždy vypadávat, přičemž zdůrazněme – s pootočením k panu Semínovi – že opravdový konzervatismus díky bohu postrádá doktrinální vymezení, že je především věcí postoje. Nezapře konzervatismus v sobě nicméně Karel (kníže) Schwarzenberg, neboť mezi uchovávané, to jest konzervované hodnoty společnosti náležejí také ctnosti, mravy, styl i světovost, které ukládá nepozorovaně a nezastupitelně do národního organismu šlechta, byť by se společnost mezitím jakkoli přestrukturovala.

Anebo – smyjeme-li bláto urážek stran Karlova „rakušanství“ a toho, že tak nějak „není náš“ – ohlédněme se k tradicím našeho širšího domova – středoevropského regionu –, do nějž Karel přesahuje svou rodovou historií i svým rozhledem (nyní i jako diplomat pozorný k našim bezprostředním sousedům). Střední Evropa, tato stále Zwischen-Europa, je dnes ohraničena jen matně, ale o to živěji vymezena kulturně, protože znovuobjevována ve své původní citlivosti.

Kromě schopnosti vyhlížet i za domácí humna a aktivně vnímat jinakost „těch druhých“ vybavuje nás středoevropanství – propagačně na to upozornil před lety Milan Kundera – vnímavostí pro jevy pod povrchem, obvyklému pohledu skryté. Odehrávaly se ve svých procesech sice převážně na poli kulturním, popřípadě reflektovaly svět ve velkých kulturních opusech, ať Kafkovy, Musilovy, Brochovy či Canettiho magnitudy, nicméně středoevropská kultura nalezla své koryfeje i v teoretickém myšlení o společnosti: například v úvahách Friedricha Hayeka, který – tváří v tvář socialistickým utopiím a totalitarizaci německého státu – svou neoklasickou ekonomickou teorii zasadil právě do tisícileté tradice evropské kultury.

Jako se konzervatismus sám vymezuje proti ideologiím všeho druhu, nepočínejme si ani v jeho jménu ideologicky

Na co lze navázat v Čechách? Při případném obnovování či rehabilitování konzervatismu doporučme rovnou nepodléhat jeho nálepce: tak jako se konzervatismus sám vymezuje proti ideologiím všeho druhu, nepočínat si ani v jeho jménu ideologicky. Konzervativní postoje tkví v přesvědčení o nutnosti uchovávat a držet to, co stojí za to být uchováváno a drženo, dříve než vizionářsky vymýšlet, co by mělo být.

Zase se tu rýsuje Karlova silueta, přistupující ke světu s uvážlivým postojem i skepsí, v této „vlídnosti a světle“. Aniž chce být legitimována stranickou příslušnosti, vzniká tu politika „z běhu věcí a událostí“ (Benjamin Disraeli), nikoli z abstraktních konstrukcí, programů a vizí, korektivem je jí především spravedlnost a právo. Ochotná stále k „noblesnímu“ usmiřování a harmonizování konfliktů. Pozorná k tomu, co není státem – k občanské společnosti (ať jde o církev, církvičku či o hasičský spolek), ke strukturám, které stojí mezi jednotlivcem a státem; s pozorností větší než vůči liberalisticky zbožněnému individuu, a o poznání ještě větší než vůči samotnému státu. Shlížející velkomyslně k minoritám, ať jsou tu ze své vlastní volby či z neblahého osudu; provázena i zde sociálním soucítěním, jaké má šlechtic Karel v srdci již z rodové tradice.

V kontextu sókratovské péče o duši

Zahlédáme Karla rovněž v linii domácího myšlenkového úsilí, které se pokouší vyrovnat s tradicemi a idejemi, jimž se říká – více či méně oprávněně – konzervativní. Původní ideje společensky zakotveného konzervatismu usazovali u nás v osmdesátých letech Pavel Bratinka a Daniel Kroupa; o hayekovskou balanc mezi ekonomií a sociologií státu se v obci ekonomů pokusil Tomáš Ježek; již od sedmdesátých let myšlenka konzervatismu významně prostupuje historicko politologickými úvahami Petra Pitharta, usměrňuje posléze jeho zamyšlení nad „smyslem konzervatismu“ Rogera Scrutona a jeho domestikací; společně jsme se v raných devadesátých letech pokoušeli o archeologický odkryv domácích konzervativních tradic, včetně šlechtických, na stránkách obnovené Přítomnosti...

V tomto i v ostatních případech opřeni o studium filozofického díla Jana Patočky, jehož vydávání a zpřístupňování je dlouhodobě, vědomě a cíleně právě ze strany Karla Schwarzenberga podporováno.

Možností je vzchopit se nad oblast pouhé úživy a v péči o spravedlivou obec usilovat o ustavení vlády duchovní autority

Jan Patočka se ve svých textech zabývá de facto neustále filozofií dějin, nahlíženou v západní myšlenkové tradici, která v jeho pojetí sahá až k Platónovu Sókratovi.

Z této tradice vystupuje zvláště aktuálně, vzhledem k naší dnešní situaci (jako již dodala duchovní výši Chartě 77), sókratovská péče o duši. Tato koncepce – parafrázujeme dále Ivana Chvatíka, hlavního Patočkova editora a vykladače – chápe člověka jako svobodnou bytost, která žije ve dvou základních možnostech: v jedné se člověk stará pouze a výhradně o uspokojování materiálních životních potřeb, vrší shromážděný (dnes začasté i nakradený) mamon; druhou možností je vzchopit se nad tuto oblast pouhé úživy a v péči o spravedlivou obec usilovat o ustavení vlády duchovní autority. Takové, na kterou by se občan mohl spolehnout, o které by se na každém kroku přesvědčoval, že ho nepodvádí, a kterou by proto upřímně podporoval.

Pro politika, ale i pro soudce či pro vedení národní banky to znamená uvědomit si vlastní situovanost – uchopit situaci v jejím dějinném rozměru, nepromarnit ji, neuhnout před její výzvou, před odpovědností, která z ní vyplývá. Jen takto se lze přihlásit k vlastním dějinám. Abychom v dějinných situacích třeba i riskovali a kladli si úkoly, které jsou na první pohled nad naše možnosti; nikoli abychom rezignovali na vlastní vysokou duchovní úroveň (troufáme si v tomto kontextu hovořit o „duchovním šlechtictví“), a propadli tak marasmu pouhé úživy pro úživu a jiným projevům zaslepené masovosti.

křivan na První zprávy dobrý článek ... 9:45 26.1.2013

Počet příspěvků: 27, poslední 31.1.2013 11:59 Zobrazuji posledních 27 příspěvků.