Když matka umírá žízní

Skoro hororový příběh, který může být čten jako jakási přepjatá kritika směsi new age. 

Všichni jsme duchovní bytosti v lidském těle, upozorňuje nápis zachycený v centru Prahy. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © István LékoČeská pozice
Všichni jsme duchovní bytosti v lidském těle, upozorňuje nápis zachycený v centru Prahy. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Současný skotský filosof Alasdair MacIntyre přirovnává ve své nejslavnější knize „Ztráta ctnosti. K morální krizi současnosti“ z roku 1981 moderní svět k prostředí, které bylo stiženo rozsáhlou morální katastrofou. Tradiční morální systémy – ať už ten stvořený antickou kulturou nebo židovsko-křesťanský – se zhroutily; následkem této katastrofy žije moderní západní společnost na jakémsi smetišti morálních hodnot bez kontextu a významu.

MacIntyrovu představu po-katastrofálního stavu můžeme přeložit na pole současné náboženskosti. Přímo jako ztělesnění náboženského chaosu lze přitom chápat fenomén hnutí new age. Toto vnitřně nesourodé hnutí, jehož představitelům je v našich knihkupectvích vyhrazeno tolik přihrádek, představuje určitý mix západních a východních nauk, okultismu, meditační praktik a západní psychologie. Neville Drury, jakýsi apologeta hnutí new age, představuje ve své knize Wisdom Seekers. The Rise of New Spirituality (Hledači moudrosti. Vzestup nové spirituality) hnutí jako výraz západní spirituality vytvářející syntézu toho nejlepšího z dějin východní i západní spirituality s psychologií dvacátého století. Má-li hnutí new age jeden cíl, který sdílejí jednotlivé větve, můžeme snad s opatrností tvrdit, že se jedná o nabídku péče o duši, na kterou se v „tělesné“ konzumní společnosti zapomíná.

Je nicméně klíčové podívat se na to, o jakýže se to jedná typ duše, který má být vysvobozován z chapadel tělesnosti. Jistě není náhodou, že hnutí new age vzniká v relativně těsném sepětí se zrodem humanistické či transpersonální psychologie, jejímž heslem je rozvoj vlastní osobnosti. Syntézou východní spirituality a západní psychologie typu Abrahama Maslowa pak vzniká v rámci hnutí new age pojetí duše jako čehosi božského, co je výrazem hlubších vrstev osobnosti a co musí být osvobozeno z útisku bezprostředního světa. Očištěná duše pak člověka osvobodí k navazování kvalitnějších mezilidských vztahů, k dosažení úspěchu v práci či k vyrovnání se sebou samým, a tudíž i k překonání psychických i fyzických neduhů.

Špína

Protagonista příběhu v sobě živí naděje, že je stejně jako Ježíš či Buddha obzvláště starou duší, jejíž trýznivé zrození do tělesné podoby představuje zkoušku seslanou z nejvyšších míst

Zdrcující kritiku tohoto pídění se po niternějším sebevědomí a po nahlédnutí vlastní božské jedinečnosti, sepsal ve svém nejnovějším románu The Dirt (Špína) aljašský spisovatel David Vann. Autor, který je nadšenými kritiky srovnáván například s velikánem americké literatury Cormakem McCarthym, prokázal již ve svých minulých knihách (z nichž Ostrov Sukkvan vyšel nedávno česky), že jeho doménou jsou ubíjející mezilidské vztahy držící pohromadě nikoliv láskou, ale násilím, které na sobě blízcí páchají. Všechny Vannovy romány včetně toho posledního čerpají velmi otevřeně z autorova dětství a dospívání na Aljašce v rodině, jejíž členové se k sebevraždám i vraždám uchylovali v překvapivě vysoké míře.

Hlavní hrdina Vannovy poslední knihy dvaadvacetiletý Galen žije s matkou, tetou a sestřenicí na statku na americkém venkově, který obhospodařují díky babiččiným financím. Peníze spravuje Galenova matka, která drží ostatní členy rodiny zkrátka, takže Galenovi znemožní uskutečnit si své životní přání, kterým je studium na vysoké škole. Mladý muž pak tráví svůj volný čas čtením ezoterické literatury, Buddhových promluv či Džibránova Proroka. Přitom v sobě živí naděje, že je stejně jako Ježíš či Buddha obzvláště starou duší, jejíž trýznivé zrození do tělesné podoby představuje zkoušku seslanou z nejvyšších míst. A David Vann svého mladého protagonistu vůbec nešetří.

Galenovo přesvědčení o nutnosti zkáznění těla nevede mladého muže k tomu, aby se stal „běžným“ vegetariánem nebo aby zvolil jiné „ne-mainstreamové“ stravovací návyky. Místo toho se rozhodne svůj žaludek zcela umrtvit tak, aby po něm nežádal stravu a on nemusel jídlem mrhat čas. Své tělo se mu podaří vyhladovět na kostru bez energie, neboli se dostane do stavu, který je v západní medicíně označován jako anorexie. A není pochyb o tom, že anorektikem, tedy tím, který netouží, se Galen skutečně touží stát. Je-li však odpírání si jídla v západním světě chápáno jako psychiatrická porucha, vidí se sám Galen spíše jako následovník východních spoře oděných guruů indického poloostrova, kteří prohlašují, že svou energii pobírají z vlastního životního dechu či ze slunečního svitu, a tudíž se během posledních desetiletí nepotřebovali dotknout stravy ani tekutiny.

Galenova snaha odpoutat se od vlastní tělesnosti není dostatečně radikální na to, aby obstál před sváděním své mladší sestřenice. Lekce seslaná z nejvyšších míst vrcholí, když se jeho matka dozví o poměru mezi Galenem a sestřenicí Jennifer a rozhodne se, že soužití čtyř nešťastníků musí skončit. Galenova teta a sestřenice ze situace dokáží vytěžit: vymohou si dostatek peněz na to, aby nenáviděnou farmu mohly jednou provždy opustit. Galenovi pak matka oznámí, že i jejich soužití se nachýlilo ke konci – Galena se rozhodla obvinit ze znásilnění své mladší sestřenice a svého syna přestěhovat do vězení, aby na své farmě měla konečně klid.

I Galen však disponuje poměrně nestandardním řešením zoufalé situace – svou zhroucenou matku zamkne do kůlny vystavené slunci na rozpálené pláni. Sám pak hledá klid v meditaci a pokusech odpoutat se od trýzněného já i od matky, která v kůlně žadoní o vodu. V žíznící matce postupně roste ochota ustoupit od svého plánu a Galenovi poskytnout dostatek peněz, aby mohl začít žít vlastní život, stejně jako to umožnila jeho sestřenici. Od uvězněné matky se Galen dozvídá, že disponuje značným majetkem a doma ho držela pouze proto, že se obávala vlastní samoty.

Vina rodičů na zmařených životech potomků je přitom dalším z rozšířených motivů psychologizující větve new age, v které jsou mnohdy tradiční náboženské rituály nahrazeny psychoterapeutickými sezeními. Jako v případě motivu stravy, které je v současné společnosti věnována tak široká pozornost, jedná se i v případě terapeutických rad o motiv, který se ve společnosti šíří nezávisle na hnutí new age od vzniku humanistické psychologie s jejím důrazem na rozvoj vlastní osobnosti. Původně náboženská představa druhého zrození je přeložena do psychologizujícího slovníku: coby oběti našich rodičů či našich blízkých stojíme před úkolem vzít život do vlastních rukou a podruhé se narodit jako svobodné bytosti nevázané nikým kromě nás samotných a našeho vyššího já, které nám spolehlivě ukáže cestu.

Kýžené osvobození selhává

Sám Vann popsal svou knihu jako jakousi moderní tragédii. Pravdou je, že se místy vyvíjí spíše hororovým směrem. Hlavní protagonista se od své matky natolik odváže a sblíží se svým nejvlastnějším a svobodnějším já, že ji ve sluncem rozpálené kůlně nechá zemřít, zatímco sám před kůlnou medituje o překročení náboženství i filozofie směrem ke svobodnějšímu vyjádření podstaty univerza.

Zatížit mezilidské vztahy nárokem na klid, vyrovnanost duše a bezkonfliktní soužití se ukazuje jako marné

Příběh, který může být čten jako jakási přepjatá kritika směsi new age v kontextu lidského osamění a úzkosti, se odvíjí na stránce tělesné a na stránce duševní. Kýžené osvobození přitom selhává na obou rovinách. Ani matka, ani syn nemají indická těla, která by držela pohromadě bez vody a jídla. Zatížit mezilidské vztahy nárokem na klid, vyrovnanost duše a bezkonfliktní soužití se ukazuje jako podobně marné. Lidské vztahy jsou ve Vannově knize utkány z velmi důmyslných, ale často i primitivně přímočarých násilností, které poskytují soudržnost spíše než láska, pochopení a respekt pro druhého.

Kniha přitom nevyznívá jako primárně odsouzení hnutí new age, jehož motivy je současná společnost prostoupena. Překvapivě nevyznívá ani jako kritika násilných forem soudobých mezilidských vztahů. Klíčový motiv, na který upozorňuje Vann i ve svých rozhovorech, který poskytl při příležitosti nedávného vydání knihy, je lidská svoboda, která se tehdy, je-li žita na úkor druhého, převrací v nezakrytou násilnost.

Vann nepochybuje o tom, že druhý člověku často ubližuje, deformuje jej, dokonce jej mrzačí. Rodiče, jak správně pochopila humanistická psychologie i mnohé proudy new age, jsou často hlavními podezřelými v této nepěkné podívané. Otázka však je, zda se jedná o stav, se kterým je možné cokoliv udělat. Každé lidské soužití je nevyhnutelně místem (nepochybně vedle radosti i štěstí, kterým však Vann nevěnuje tolik pozornosti) psychických i fyzických násilností. Jakkoliv je Vannův příběh přepjatý a snad i nemístně brutální, nejeví se hlavní poselství knihy nikterak neadekvátně: nechat se druhým deformovat a na oplátku deformovat – již svou samotnou přítomností – druhého, má se životem více co dočinění, než osvobození od příkoří, kterými nás druzí stíhají.


Autor

Tereza Matějčková

Tereza Matějčková | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Další autorovy články

Princip novin je mrtvý

11.9.2014 - 13.27