Když ještě mezi námi žily bohyně

Žítkovské bohyně dál sklízejí ovace. Nejsou veselým čtením a místy jsou plné krutosti. Přes všechen zmar je ale v podtextu cítit naděje...

Jan Brabec 24.9.2013
 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © HostČeská pozice

Kniha spisovatelky Kateřiny Tučkové Žítkovské bohyně se zcela jistě vymyká ze současné knižní produkce. Má strhující spád a napětí, nese stopy v současnosti tak populárního thrilleru, vedou se o ní kritické spory, a i když může být podezírána z jisté povrchnosti, stala se masově čtenářsky přijímaným textem – dle nakladatelství Host, které ji vloni vydalo, budou její prodeje na konci roku atakovat hranici 70 tisíc výtisků. Navíc se připravuje pět cizojazyčných vydání (zejména německé, dále polské, bulharské, ukrajinské a slovinské), bude se podle ní natáčet film (práva zakoupila společnost Bionaut) a v březnu příštího roku uvede její divadelní adaptaci Městské divadlo Zlín.

Obsahem Žítkovských bohyní je přitom takřka detailní zmapování obecně ne příliš známého, a přesto unikátního způsobu života zasutého koutu moravského kraje. Právě svým pokusem uchopit tak komplikovanou látku „jinak“ stojí kniha za podrobnější zmínku.

Kopanické vědmy

V odlehlých kopcích Bílých Karpat na pomezí Moravy a Slovenska totiž ještě donedávna žili na takzvaných Moravských Kopanicích v naprostém odloučení od okolního světa hodně zvláštní a svérázní lidé. Sice dělali to, co snad všichni horalové – obdělávali v potu tváře těch několik políček, co se jim v nehostinném kraji hor podařilo divočině vyrvat –, přesto měli ještě něco navíc. Jejich takřka naprostá izolovanost vprostřed divoké přírody trvající celá staletí je dle tajemných pověstí a legend měla naučit zcela zvláštním schopnostem. Týkaly se hlavně zdejších žen, kterým se přezdívalo „bohyně“... A právě o nich kniha Kateřiny Tučkové pojednává.

Jejich izolovanost vprostřed divoké přírody trvající celá staletí je dle tajemných pověstí a legend měla naučit zcela zvláštním schopnostem...Místní ženy byly po celé věky široko daleko vyhlášenými bylinkářkami (řečeno dnešní terminologií „lidovými léčitelkami“). Nejenže prý svými bylinnými recepturami dokázaly odvrátit nemoci a napravovat zlomeniny, uměly dobrou radou pomoci lidem v nesnázi, najít ztracenou či ukradenou věc nebo v místě, kde žádný lékař či nemocnice nebyla, fungovaly jako porodní báby, ale staly se prý nositelkami i něčeho tak podivného, jako je schopnost věštit osud, či dokonce prostřednictvím magických rituálů ovlivňovat věci příští; včetně zaříkávání „zlého“ ducha či přivolávání vysněných přání. Tomu se pak na Kopanicích říkalo „bohovac“ neboli „bohyňování“ či „bohování“. Přesto se uvádí, že místní ženy jako věřící takové označení mnohdy odmítaly, či je dokonce považovaly za hanlivé.

Jenže v případě knihy Žítkovské bohyně nejde o žádné veselé příhody či roztomilou folklorní selanku. Jeho jádrem je příběh fiktivní hrdinky – etnografky Dory Idesové – a jejího pátrání nejen po osudu jedné ze zdejších rodin, ale i po jejím vlastním. Jejím prostřednictvím tak autorka nechává oživnout nejen všechny pověsti a tajemné legendy se zdejším krajem spojené, ale také syrová dramata, která drsný život v odlehlém kraji jeho obyvatelům přinášel.

Kopanické ženy totiž byly jako často osočované a zatracované „čarodějnice“ po celá staletí terčem všemožného pronásledování, a to někdy hodně brutálního.

Oživený příběh

Navíc také ne vždy zcela uspokojené zvědavosti: místnímu naprosto unikátnímu světu se věnuje bohatý etnografický výzkum, desítky sborníků a národopisných pojednání a existují i poměrně časté zmínky v literatuře. Přesto, či možná právě proto schází nějaký ucelený dokument, který by běžnému čtenáři kopanický fenomén „bohování“ podal úhrnně a v  širších souvislostech.

Je tak trochu škoda, že postavy nemluví nářečím častěji, spisovná čeština tak působí jako zbytečná úlitba čtenářovu pohodlíV nedávné době se mu věnovaly dvě pozoruhodně publikace novináře Jiřího Jilíka Žítkovské bohyně (Alcor Puzzle, 2005) a Žítkovské čarování (Alcor Puzzle, 2006), ze kterých také autorka čerpala. A nakonec o praxi zdejších žen zřejmě až na pár zmínek v etnografy zdokumentovaném vyprávění pamětnic, a to hlavně ze současnosti (například v diplomové práci Lucie Hradilové z roku 2008), není k dispozici žádný autentický záznam vzniklý například v rámci orální historie: údajně poslední kopanická „bohyně“ jménem Irma Gabrhelová, která prý uměla „číst minulost a znala budoucnost“, zemřela ve věku devadesáti pěti let v roce 2001.

Kateřina Tučková se ale nesnaží předstírat ani suplovat odbornou vědeckou práci, spíše se zaniklý či časem zasutý a těžko uchopitelný příběh kopanických vědem pokouší svým textem zpětně oživit a podat co nejbezprostředněji. A to nejen prostřednictvím vykreslených kopanických postav, ale také v textu používaným nářečím a popisem místních zvyků a praktického života místních bylinkářek. Přitom je tak trochu škoda, že její postavy nemluví nářečím častěji, spisovná čeština tak působí jako zbytečná úlitba čtenářovu pohodlí. Pokud ho totiž někdy někdo slyšel, či dokonce jen četl, je to opravdový zážitek.

Na textové syrovosti nicméně přidává autorka jinde a neváhá při tom použít ani úryvky protokolů z takzvaných krvavých knih pořízených v rámci středověkých procesů s údajnými čarodějnicemi, které mezi jinými měly právě jako předchůdkyně současných „bohyň“ z místního kraje pocházet. Žádný suchopárný etnografický sborník komplikovaných badatelských rozborů a precizně vyvedeného vědeckého zkoumání, nebo dokonce polemiky či dokazování, jestli je něco takového jako „magie“ či „lidová magie“ vůbec možné, či nikoliv, však přesto nečekejte.

Temné uchvatitelky

Kniha Žítkovské bohyně je spíš něco jako pokus o románovou rekonstrukci kopanické historie a pohybuje se na hraně mezi realitou a fikcí. Zvolená forma má však v tomto případě oproti literatuře faktu jisté přednosti: dovoluje autorce se v tématu pohybovat po „vlastní ose“, a tím ho plasticky a barvitě popsat. Navíc si tím zachovává od tématu jistý odstup a jeho přirozené tajemství nijak definitivně a zásadně neodhaluje ani neposuzuje. V textu chybějící popis vnitřního života hrdinky Dory Idesové obraz uzavřenosti života na Moravských Kopanicích jen potvrzuje. Ostatně pravděpodobně autorčiny osobní zážitky z návštěvy místa (sice trochu z plynulosti textu vybočují, nicméně slouží jako ukázka mnohoznačnosti a obtížné uchopitelnosti) popsané na konci knihy mají bizarní podobu až jakéhosi karikaturního šklebu.

Přesto se jistá zákoutí příběhu místních bohyň pokouší odkrýt bez jakýchkoli servítků a místy hodně drasticky – je to zkrátka veskrze dramatické líčení plné temných lidských vášní, nenaplněné lásky, vražd, divoké přírody, tajemného lesního ticha a magických rituálů a zaříkávání, ale hlavně – veskrze prazvláštních a tajemných žen.

Je to dramatické líčení plné temných lidských vášní, nenaplněné lásky, vražd, divoké přírody, tajemného lesního ticha a magických rituálů a zaříkáváníI když Kateřina Tučková provádí čtenáře naprosto neznámým terénem, obraz tamního života předkládá vcelku s jistotou a detailní obeznámeností. V jejím líčení je znát důkladná příprava v podobě letitého dohledávání všemožné dokumentace v archivech či znalost etnografických výzkumů a historických knih. Navíc coby rodačka z moravské vesnice dokáže prostředí venkova a přírody popsat hodně sugestivně. Používá jednoduché a přímočaré věty, nezachází do žádných matoucích detailů. Jako by i ve způsobu psaní měla divoká příroda a život v ní neustálou nadvládu nad lidskou myslí a schopností něco sdělovat.

Díky tomu si tak její líčení ve své působivosti místy nezadá s tou nejlepší tradicí místní „přírodní a venkovské“ literární tvorby třeba takového Karla Klostermanna, Jana Čepa nebo Josefa Váchala.

Jenže v knize Žítkovské bohyně nejde jen o prostý lyrický popis často hodně temného života vprostřed divukrásné přírody a jeho niterné reflexe, a ani nemá zvláštní intelektuální ambici. Spíše je jakýmsi zprostředkovaným svědectvím všeho toho, co se – ať v rámci pověstí, či fakticky – kolem místních žen během času odehrálo. A to nejen ve středověku při čarodějnických procesech, ale také za doby nacismu a komunismu.

A historické odkazy mají v románě Kateřiny Tučkové často hodně překvapivou podobu.

Od reality k fikci

Jak totiž čtenář například zjišťuje, první zmínky o nich jsou nejen obsahem středověkých „krvavých“ knih, ale jejich upalováním stíhaná pověst coby zlých čarodějnic je provázela ještě dlouho potom. Jako podvodnice a pomocí kouzel a čar temné uchvatitelky prosté mysli venkovského lidu vstoupily do literatury v knihách Kopaničářské povídky a Bohyně na Žítkově místního kontroverzního faráře Josefa Hofera dokonce až ve dvacátých letech dvacátého století.

Podle místních pověstí se o kopanické vědmy měli za druhé světové války zajímat i nacističtí pseudovědci v rámci svých teorií o árijské raseA jak šel čas, tradice místních vědem byla pořád natolik uhrančivá, že se o ní měli podle místních pověstí za druhé světové války dokonce začít zajímat vedle samotného říšského ministra vnitra Heinricha Himmlera (údajně měl Moravské Kopanice osobně navštívit) i nacističtí pseudovědci v rámci svých fantasmagorických teorií o árijské rase. V místní komunitě prý spatřovali pozůstatky nejen původního germánského obyvatelstva, ale ve zdejších ženách-bohyních také jeho pradávné společenské uspořádání v čele s kněžkami a původními pohanskými rituály.

Autorka si také s touto čtenářsky atraktivní legendou v rámci líčeného děje dramaticky pohrává. Nutno ale dodat, že je to také jediné místo v knize, které se ocitá na hraně jisté uvěřitelnosti a vrhá na knihu trochu kýčovitý stín. To když popisuje nacistický plán odvléct místní bohyně coby hybatelky osudů do Německa a aktivně je zapojit do svých světodějných plánů.

Na druhou stranu popisovaná epizoda slouží autorce pouze ke gradaci celého příběhu, nikoliv k  vážnému historickému dokazování. Zkrátka určitá fikce, či dokonce mystifikace je v románovém žánru přípustnou a svým způsobem dráždivou hrou se čtenářem. Uvedená příhoda bez ohledu na text pořád zůstává jakousi temnou a možná tak trochu znepokojivou ozvěnou toho, čeho všeho byli nacisté v rámci své bizarní ideologie schopni.

Detektivní pátrání

Přesto si Kateřina Tučková coby zachycovatelka reálného děje počíná lépe v jiné etapě života místního kraje, a tím byla doba komunismu. Popisuje totiž, jak se místní obyvatelky jako věřící lidé staly terčem likvidačních estébáckých metod, jako byla jejich kriminalizace coby antisocialistických živlů a adresátek neprávem vyplacených odměn za nesmyslné báchorky a matení pracujícího lidu. Z autorkou použitého dobového žargonu estébáckých protokolů ještě dnes běhá mráz po zádech. Na druhou stranu ale fiktivně sestavené estébácké protokoly a úřední záznamy ve své četnosti text tak trochu zatěžují.

Svojí důsledností tak může kniha Žítkovské bohyně dokonce připomínat atmosféru detektivních románů z dílny současných severských autorů, jako je například Jo Nesbo či Mikael Niemi, jehož kniha Muž, který zemřel jako losos má podobně jako text Kateřiny Tučkové vedle žánrově temné atmosféry i jistý přesah – jejím obsahem je totiž dramatické potýkání se roky pronásledované a přehlížené unikátní jazykové a kulturní enklávy na pomezí Finska a Švédska s tamním okolím.

Nakonec ani podobnost knihy Kateřiny Tučkové s detektivním žánrem není tak úplně od věci: jak už bylo řečeno, své pátrání po osudech Žítkovských bohyní sděluje prostřednictvím etnografky Dory Idesové, tedy z podstaty povolání pověřené důsledným odkrýváním všech podob zdejšího života. A aby byla bezprostřednost líčeného příběhu ještě hmatatelnější, autorka svoji hrdinku zasazuje do kopanického prostředí coby potomka jedné z rodin malé obce Žítková, která byla svými „bohyněmi“ na Moravských Kopanicích právě tou nejvyhlášenější.

Aby byla bezprostřednost příběhu hmatatelnější, autorka svoji hrdinku zasazuje do kopanického prostředí coby potomka jedné z rodin obce ŽítkováDíky tomu se tak pomalu dozvídáme, jaký drsný život vedli z valné části negramotní obyvatelé po celá desetiletí zcela ponořeni v mystických pověrách. Tísnili se v malých místnůstkách doškových chalup postavených ze dřeva a hlíny, jejichž dobro měl střežit bílý had. Vlastnili vlastně jen pár kusů nezbytného zařízení a hlavně početnou kupu dětí, měli něco dobytka a pěstovali brambory a tuřín. Ostatně, zdejšímu kraji se říká Kopanice právě proto, že se zdejší kamenitá půda nedala orat, ale pouze okopávat.

V létě se pak po kopcích proháněly drsné bouře, v zimě kraj komplet zapadal sněhem. Svůj život tak místní dělili mezi dřinu, místní kostel a hospodu. Jedinou jejich radostí byla snad jen zdejší ostrá „pálenica“.

V takovém světě měla samozřejmě velké slovo příroda a nabytá znalost, jak v ní co funguje či nikoliv, a to včetně zvířat a bylinek. A stejně jako jinde se tu také odehrávala snad všechna možná lidská dramata. Právě ta tvoří hlavní zápletku celého příběhu.

Zaklínám vás skrze den súdný

Dora Idesová je totiž sirotkem, kterého se i s jejím mentálně postiženým bratrem ujala její teta Terézie Surmenová. Ta je shodou okolností místní vědmou (znalosti a funkci vědmy dědila nejstarší dcera) čili jakousi poslední instancí, a tak se k ní sbíhají veškeré nitky mlčenlivého a kdesi uvnitř tajeného života Kopanic. Lidé k ní přicházeli pro radu a útěchu, nechávali si označovat své nepřátele, napravovat zlomeniny či vykloubená ramena a také předpovídat, zda získají majetek či svoji vyhlédnutou lásku.

Všechny úkony bohyň také doprovázela často hrozivá zaříkadla, přesto však plná autentické poezieJejich neduhy pak takzvaná bohyně v rámci svého „bohyňování“ odstraňuje pomocí čajů či všelijakých receptur připomínajících bizarní pohanské obřady a rituály třeba v podobě tance devíti nahých dívek za měsíční svatojánské noci, což mělo přivolat sbíraným bylinkám větší účinnost. Nebo z tvaru vosku nalitého do speciální pramenité vody přinesené z hor osvětlovala zájemcům jejich trable a věštila budoucnost: „Započínám já své věci, né zlú mocú, ale Božú mocú, s Krista Pána dopomocú… rekni mi, vosku vosčíčku,copak je s Dorlú Dorličkou, s dívkú švarnú, čo s ňou bolo, čo s ňou bude, rekni mi jako sa jí povede na zdraví, ščastí, Božím požehnání. Zaklínám ju s Bohom prvýkrát…“

Všechny úkony bohyň také doprovázela často hrozivá zaříkadla, přesto však plná autentické poezie; třeba při zažehnávání blížící se bouře: „(...) tato mračna zakalená a búřlivá povětří zažeň, jakož i všeckny neřesti v nich škodlivé, krupobití, hromy blesky….. prosíme, rozežeň a zkaž Bůh všemohúcí... zaklínám vás skrze den súdný, skrze všemohúcího a všemu zlému hrozného Boha, abyste krupobití od osení a zahrad odvedli a na hory, skaly, na lesy a vody obrátili, kde žádný neseje, nesází a neštěpuje...“

Píše se doba normalizace a atak komunistických funkcionářů z místního Národního výboru a příslušníků StB se stupňuje...Malá Dora se stane své staré tetě-bohyni takzvaným „andělem“, což byla funkce podobná jakémusi pomocníkovi, a často se tak stane svědkem podivuhodných výjevů – třeba rituálního tance své staré tety vprostřed vichřice na vrcholku kopce pří odhánění bouře.

Nicméně se píše doba normalizace a atak komunistických funkcionářů z místního Národního výboru a posléze příslušníků StB na zatím ničím a nikým nespoutaný svět se stupňuje.

A když jejich provokatéři u bohyně Terézie Surmenové neuspějí a ona je vždy prohlédne, zavírají posléze samorostlou a svobodomyslnou Doru do dětského domova, jejího bratra do ústavu pro mentálně postižené a obviněnou tetu-bohyni z „podvodné činnosti na občanech ČR a podvracení socialistického zřízení“ do psychiatrické léčebny, kde ji podrobují drastické léčbě elektrickými šoky.

Podtext naděje

Tehdy na hrdinku příběhu Doru padá těžká deziluze z konce vlastně vesměs svobodného a laskavého světa kopanických bohyň. A začíná se ptát, proč zrovna její osud má tak negativní znaménko.

Společně s ní tak čtenář postupně zjišťuje, že její matku zavraždil sekerou její otec alkoholik, kterého pak už nikdy nechce vidět, že se čas od času vyskytne mezi bohyněmi takzvaná bosorka, která provádí něco jako černou magii a kterou ostatní vyhledávají, jen když chtějí někomu uškodit.

Nakonec právě ona je tou, která je ochotná paktovat se s nacisty či komunisty (což působí tak trochu schematicky v rámci dělení na dobro a zlo, nicméně kdo by jím zase měl být). A místní „bosorka“ také po jistém konfliktu prokleje rodinu Dory Idesové a snaží se jí uškodit.

Celý příběh tak nemá v intencích celého vyprávění příliš pozitivní východisko: teta-bohyně na psychiatrii umírá a ani posléze čtyřicetileté Doře Idesové se nedaří příliš dobře. Na péči o svého postiženého, později už dospělého bratra nemá síly ani možnosti, a tak končí v odloučenosti kopanické chalupy sama se svojí nevyřešenou bolestí a marně kolem sebe hledá nějakou lásku. Tím se kruh a logika celého vyprávění vlastně uzavírá.

„Les přede mnou už mi tiše šuměl vstříc a dlouhé větve prvních smrků se pohupovaly a kývaly na mě, jen pojď. Jaksi záludně, pomyslela jsem si a přistihla se, že přemýšlím, proč jsou v pohybu, když nefouká vítr. I louka, kterou jsem procházela, byla úplně klidná. Nad hřebenem kopce vyletěla poštolka a její poplašený křik se do daleka roznesl krajinou. Padla na mě nepopsatelná tíseň.“

Kniha Kateřiny Tučkové není rozhodně veselým čtením, a místy je dokonce plná krutosti. A i když před čtenářem může dokonce stát otázka, zda celý příběh patří mezi tak hojnou produkci nejrůznějších krváků a psychothrillerů, či nikoliv, přesto se dá číst i v opačném gardu jako jakési podobenství. Přes všechen popisovaný zmar je totiž v jejím podtextu cítit jistá naděje. Ať chceme či nechceme, přeci jen existují jistá tajemství, či dokonce drobné zázraky, které jsou možná právě tím zdrojem chutě se s všudypřítomným zlem a nepřízní neustále potýkat. Třeba právě prostřednictvím starých a moudrých žen – bohyň z Kopanic.

Žítkovské bohyně
AUTOR: Kateřina Tučková
VYDAL: Host 2012
ROZSAH: 456 stran

Počet příspěvků: 3, poslední 15.9.2013 03:06 Zobrazuji posledních 3 příspěvků.